Jiří Bartoš

„V roce 1941 6. dubna byla neděle, otec řekl: ‚Půjdeme něco udělat na zahradu.‘ Řekl jsem: Tak jo. Vyšel jsem ven a tak úžasný hukot motorů! V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, protože Jugoslávie moc letectva neměla. Rozhlédl jsem se, z východu přilétaly ve vlnách asi po patnácti letadla. Nalétávaly na Bělehrad a za chvilku padaly bomby z ničeho nic, bez vyhlášení války. Lidé většinou spali, bylo okolo šesté ráno. Dělostřelectvo potom začalo střílet, ale ty granáty explodovaly nízko, vůbec nedosáhly té výšky. Zoufalý jsem utíkal a doufal, že to je cvičení, ale ty výbuchy bomb byly takové, že i na tu vzdálenost bylo silně cítit tlakové vlny. Pustil jsem rádio, nikdo nic nevěděl a hrála tam lehká ranní hudba, padaly bomby a lidé se zabíjeli. Tak začala válka.“

„Byl jsem zvědavý, a tak jsem byl svědkem, jak vedli asi patnáct německých vojáků, kteří drželi ruce za hlavami. Přišli k té naší celnici a tam zastavili. Jeden z nich měl ovázanou hlavu a jeden ten Rus se ho ptá: ‚Što ty?‘ On mu rozuměl a řekl mu: ‚Unteroffizier,‘ jako že poddůstojník. Ten jeden ruský voják se rozběhl a běžel směrem ke mně, protože tam stál velitel. Ten měl Parabellu v ruce, Němci se tam schovávali po domech, všude, i po záchodech. Ten voják proběhl okolo mě a ptal se velitele: ‚Što s nimi?‘ A on řekl: ‚Zastreljat.‘ Já jsem nevěděl, co se bude dít. On se vrátil, a jak je vedli, tak se přidávali další ruští vojáci a těch asi patnáct vojáků tam padlo. Hned jim vybrali, co měli po kapsách. A toho prvního poddůstojníka s ovázanou hlavou nechali. Šel a já koukal, co se bude dít. Přišel k zadní části domu, tam se otočil a viděl, že zůstal sám. Ten, co měl tu Parabellu, přicházel ze strany ještě s jedním důstojníkem a bavili se. Když přišli na úroveň toho poddůstojníka, tak dvakrát vystřelil, ten se zlomil a šli dál.“

„Udělal jsem si sezení ve vratech, z nich byla cesta ven a potom už byly zákopy. Tam jsem si naskládal cihly s průzorem, abych viděl, a tam odsud jsem koukal, jestli bych mohl někoho odpálit. Jednou jsem si to tak připravil a tam vedle nás byla říčka Bosut a od ní začali systematicky střílet z minometu, a když jsem viděl ty dopady granátů, tak mi bylo jasné, že to na mě také přijde. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vlezl jsem do domu a tam jsem se schoval. Bylo slyšet bouchání a přešlo to přeze mě. Vyšel jsem ven a slyším od kostela, kde jsme měli zakopaný kulomet, bylo to asi 30 metrů daleko: ‚Pógyve Bártoš – zahynul Bartoš!‘ Byl tam zásah přesně, kde jsem seděl před tím. Já to slyšel a povídám: Ale prd, jsem tady! A začal jsem znovu skládat ty cihly.“