Jiří Bartoš

„Byl jsem zvědavý, a tak jsem byl svědkem, jak vedli asi patnáct německých vojáků, kteří drželi ruce za hlavami. Přišli k té naší celnici a tam zastavili. Jeden z nich měl ovázanou hlavu a jeden ten Rus se ho ptá: ‚Što ty?‘ On mu rozuměl a řekl mu: ‚Unteroffizier,‘ jako že poddůstojník. Ten jeden ruský voják se rozběhl a běžel směrem ke mně, protože tam stál velitel. Ten měl Parabellu v ruce, Němci se tam schovávali po domech, všude, i po záchodech. Ten voják proběhl okolo mě a ptal se velitele: ‚Što s nimi?‘ A on řekl: ‚Zastreljat.‘ Já jsem nevěděl, co se bude dít. On se vrátil, a jak je vedli, tak se přidávali další ruští vojáci a těch asi patnáct vojáků tam padlo. Hned jim vybrali, co měli po kapsách. A toho prvního poddůstojníka s ovázanou hlavou nechali. Šel a já koukal, co se bude dít. Přišel k zadní části domu, tam se otočil a viděl, že zůstal sám. Ten, co měl tu Parabellu, přicházel ze strany ještě s jedním důstojníkem a bavili se. Když přišli na úroveň toho poddůstojníka, tak dvakrát vystřelil, ten se zlomil a šli dál.“

„Já jsem si vždycky potrpěl na to jít do biografu, jednou v neděli jsem řekl rodičům, že jdu do biografu. Sedl jsem na tramvaj a v půli cesty houkali nálet, vystoupil jsem z tramvaje, koukali jsme, a nic se nedělo, za chvilku hlásili konec náletu. Jel jsem dál až na hlavní náměstí a tam znovu houkali nálet. Koukal jsem a ve velké výšce letělo několik letadel a jedno z nich dostalo zásah. Němci měli výkonná děla. Pilot s padákem vyskočil. Myslel jsem si, že už to bude dobré, a šel do biografu. Sednul si a po asi deseti minutách zase houkali nálet. Řekl jsem si: Tak teda kamarádi, mně celý ten biograf může být ukradený! Zvednul jsem se a venku naskočil do tramvaje číslo šest. Jeli jsme asi kilometr, a najednou někdo vykouknul z okna a vykřikl: ‚Jéžíšmarjá!‘ Ptali jsme se: ,Co je?‘ Nalétávalo několik desítek svazů spojeneckých letadel na Bělehrad. Tramvaják to rozpálil a jel na plné pecky. Vyjeli jsme na kopec a už do těch míst začaly padat bomby. Vběhl jsem do nějakého domu, byla tam klenba, tak jsem se pod ni zmáčknul. Okolo úplně pršely střepiny. Bomby padaly do obytných čtvrtí a večer hlásili vojenské cíle.“

„Udělal jsem si sezení ve vratech, z nich byla cesta ven a potom už byly zákopy. Tam jsem si naskládal cihly s průzorem, abych viděl, a tam odsud jsem koukal, jestli bych mohl někoho odpálit. Jednou jsem si to tak připravil a tam vedle nás byla říčka Bosut a od ní začali systematicky střílet z minometu, a když jsem viděl ty dopady granátů, tak mi bylo jasné, že to na mě také přijde. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vlezl jsem do domu a tam jsem se schoval. Bylo slyšet bouchání a přešlo to přeze mě. Vyšel jsem ven a slyším od kostela, kde jsme měli zakopaný kulomet, bylo to asi 30 metrů daleko: ‚Pógyve Bártoš – zahynul Bartoš!‘ Byl tam zásah přesně, kde jsem seděl před tím. Já to slyšel a povídám: Ale prd, jsem tady! A začal jsem znovu skládat ty cihly.“