Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Suzanne Bartosek (* 1933)

• narodila se 13. července 1933 v Brive La Gaillarde

• v letech 1951-1956 studovala na Sorbonně zeměpis a dějepis

• další dva roky studovala pedagogiku

• v letech 1958-1959 učila na gymnáziu v La Rochelle

• v roce 1959 odjela do Československa, kde se provdala za Karla Bartoška

• zůstali v Československu, po roce 1968 šikanováni režimem

• v roce 1977 manžel podepsal Chartu 77

• v roce 1982 odešla celá rodina zpět do Francie

• do Československa se vrátili na Vánoce 1989

• v roce 1993 odešla Suzanne do penze

• v roce 2004 ovdověla

• v roce 2016 žila střídavě v Paříži a v Praze

Suzanne Bartosek se narodila 13. července 1933 na francouzském venkově ve vesnici Brive. Vyrůstala v rodině, která byla ateistická a silně levicově orientovaná. Společně se sestrou měly radostné dětství do doby, než začala druhá světová válka.

Doba druhé světové války

Otec musel narukovat na frontu, byl zajat a uvězněn v Rakousku, kde strávil dlouhých šest let až do konce války. Místo, kde byl vězněn, leželo na východě Rakouska poblíž československých hranic u Moravy. Rodina s ním udržovala korespondenční styk a občas mu matka poslala balík na přilepšenou. Poslední rok války ale nebylo možné balíky zasílat. Když se otec vrátil ze zajetí, vážil pouhých 47 kilogramů, a to při výšce 182 centimetrů!

O výchovu dcery se v době otcova věznění starala hlavně matka. Učila Suzanne školním vědomostem na prvním stupni základní školy. Pak Suzanne nastoupila na druhý stupeň a od roku 1946 dále studovala na gymnáziu. Maturovala v Saintes v roce 1951. Odešla do Paříže na univerzitu Sorbonnu, kde studovala zeměpis a dějepis. Vždy měla dobré výsledky a studium ji bavilo. „Chtěla jsem se také stát profesorkou, měli jsme to v rodině a byli jsme na to hrdí. Že táhneme děti a lidstvo nahoru tím, že je učíme. Bylo to samozřejmě naivní, ale hezké a v tom jsem vyrůstala.“ Dodnes se s lidmi, se kterými studovala zejména zeměpis, stýká. Je to pro ni druhý domov a cítí se mezi těmito lidmi šťastná.

Seznámení s Karlem Bartoškem

V roce 1956 přijela na Sorbonnu první delegace studentů z Východu. Vedl ji Karel Bartošek, Suzannin budoucí manžel. Zajímavostí je, že v této delegaci byla i současná významná socioložka Jiřina Šiklová. Suzanne nebyla členkou komunistické strany, ale cítila sympatie k tehdejšímu Sovětskému svazu. Informací o politických procesech v komunistických zemích se jí v té době mnoho nedostávalo. Byl to vesměs problém celé levicově orientované mládeže ve Francii, která nezažila dobu komunistických perzekucí, pracovních táborů a politických procesů, dobu popravování politických oponentů a kritiků komunistické ideologie. Teprve později se Suzanne díky svému manželovi dozvěděla o těchto stinných stránkách socialistických režimů.

Pozor, padá omítka

V Československu se pamětnice poprvé objevila v létě 1956. Pobývala v Praze a ve Skutči, odkud pocházel její budoucí manžel. První věta, kterou se v češtině naučila, byla: „Pozor, padá omítka!“ Praha byla tehdy v dezolátním stavu a na cedule s tímto nápisem člověk narážel na každém kroku. V roce 1957 Suzanne navštívila festival mládeže v Sovětském svazu. Při zpáteční cestě se zastavila v Praze a neplánovaně tu již zůstala. Trvalo dva roky, než se Karlu Bartoškovi podařilo získat úřední souhlas ke sňatku. Svatba se konala na Praze 5 v březnu 1959 a jedním ze svědků byl Zbyněk Hejda, český básník a překladatel. Suzannin manžel, vášnivý, ale velice kritický komunista byl v té době již tři roky vyhozen z fakulty. Tehdejšímu režimu se nelíbila jeho kritičnost a schopnost stmelovat mladé lidi.

Kulturní kontakty

V 60. letech došlo k určité demokratizaci společnosti a Karel Bartošek se tohoto procesu aktivně účastnil. Napsal kontroverzní knihu o Pražském povstání, která se dočkala několika vydání. V té době se Bartoškovi seznámili se známými umělci, jakými byl Miloš Forman, režisér a scenárista Ivan Passer, režisér Jaroslav Papoušek či spisovatel Josef Škvorecký. „Byly to velice šťastné a bohaté časy.“ Dlužno podotknout, že Karel Bartošek byl spolu s Karlem Pichlíkem autorem i ryze propagandistické knihy, která vyšla v roce 1953 pod názvem Američané v západních Čechách v roce 1945. Odráží se v ní jeho prvotní nadšení pro myšlenky komunismu a tehdejší snaha vidět Spojené státy a kapitalismus obecně ne příliš pozitivně. Kdo ale nemá z mládí nějaký ten hřích, nechť první hodí kamenem.

Manželovi nastaly potíže

V lednu 1969 odevzdal Karel stranickou legitimaci, byl vyloučen z Komunistické strany Československa a také vyhozen ze zaměstnání. Stejný osud potkal i Suzanne, která se tehdy živila jako překladatelka. Karel začal pracovat na poště s balíky a později jako topič. Kuriózní bylo, že ho všichni učitelé a vedení školy jako topiče oslovovali „pane doktore“. Rodina žila pod stálým dohledem Státní bezpečnosti (StB), v okolí domu parkovala neznámá auta, a dokonce proběhla domovní prohlídka. Vše směřovalo k manželovu zatčení v roce 1972. Byl to těžký půlrok. Suzanne se musela sama postarat o tři malé děti a ve škole se vždy našli „ochotní“ lidé, kteří na adresu jejích potomků utrousili uštěpačnou poznámku o otci v kriminále.

Po Karlově návratu z vězení se situace dál vyhrocovala. Dceři Veronice úřady znemožnily studium na vysoké škole. Odešla na univerzitu do Francie a československé úřady jí odebraly pas. Nemohla se tedy už vrátit za rodinou. StB na rodinu vyvíjela silný psychický tlak a používala nevybíravé metody. Manžel Karel navíc podepsal Chartu 77 a přátelé chtěli, aby se stal jejím mluvčím. Byl však po operaci a zdravotní stav mu to nedovolil. V té době Bartoškovi navázali kontakts mnoha zajímavými lidmi, například s Václavem Havlem či spisovatelem Bohumilem Hrabalem. „Dnes odpoledne jsem byla u Tygra a dala jsem si pivínko, protože tam se každé úterý odpoledne staří kamarádi Hrabalovci scházejí. V době normalizace v 70. letech, i když jsme všichni neměli stejnou filosofii, tak jsme k sobě patřili.“   

Jak jim Státní bezpečnost poslala rakev a rodina se rozhodla emigrovat

Jednou večer odešla Suzanne s manželem Karlem na návštěvu k přátelům. Doma zůstal asi dvanáctiletý syn Ivan, který již spal. Najednou u jejich domu zastavilo pohřební auto. Vylezli pohřebáci a vyndali rakev, na které byla cedulka „Karel Bartošek 1930-1977“. Následovala scéna jako z hororu. Dostali se do bytu a pomocí baterky ho začali prohledávat. Probudili spícího syna Ivana a ptali se ho, kde je mrtvola Karla Bartošky, že pro ni jedou. Ivana naštěstí tato situace nerozhodila a začal s nimi diskutovat, že to není možné, že ještě před chvílí, asi před půl hodinou, viděl otce živého. „Nataša se vrací z koncertu a vidí, že dole jsou pohřebáci. Myslela, že umřel starý nemocný strýček, co bydlel vedle. Přečetla si cedulku se jménem otce a začala řvát.“

Druhý den Bartoškovi zjišťovali na pohřební službě, co se přihodilo, a dozvěděli se, že si tuto akci u nich objednala Státní bezpečnost. „Byly to veselé časy,“ říká dnes Suzanne. Tato událost urychlila rozhodnutí odjet z Československa do Francie za dcerou Veronikou. Rodina se postupně, jak komunistické úřady povolily, přesunula do Francie, kde již zůstala až do tzv. sametové revoluce v roce 1989. První odjela Suzanne, za měsíc jel syn Ivan a za nějakou dobu dcera Nataša. Jako poslední přijel za rodinou otec Karel. Ve Francii se Suzanne vrátila ke své profesi učitelky. Bylo to v době velkých sociálních tlaků a změn, kdy podporovala své studenty např. při čtrnáctidenní protestní stávce.    

Návrat

V polovině 80. let nastala v Sovětském svazu perestrojka a komunistický režim začal tát i v Československu. Vše vyústilo v listopadu 1989 v sametovou revoluci. Rodina Bartoškových se chtěla vrátit do Československa, což se jim o vánočních svátcích splnilo. Polistopadový vývoj sledovali s nadšením. Pro manžela Karla se naskytly nové možnosti bádání v historických archivech. Postupně však v nich začalo převládat přesvědčení, že nový stát je příliš liberální a že se příliš odklání od myšlenek socialismu. Manžel se dokonce nechtěl do Československa vrátit natrvalo, i když svou rodnou vlast často navštěvoval. Zemřel v roce 2004 a Suzanne stále vzpomíná na šťastné roky, které mohla trávit po jeho boku.

Co jí dělá radost

„V současnosti mi dělá radost, že vůbec žiju. Jsem člověk, který nefňuká. Mám radost, že mám širokou rodinu ve Francii i tady v Čechách. Život mě pořád baví, i když se někdy stanou velmi smutné věci,“ říká na závěr Suzanne Bartosek.