Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Bartošková (* 1946)

• narozena 27. září 1946 v Praze

• v roce 1962 nastoupila na všeobecnou střední školu v Praze

• na jaře 1968 ji přijali na Univerzitu Karlovu, Fakultu sociální a publicistiky

• v průběhu roku 1973 jí zemřel bratr a otec, dokončila vysokoškolská studia

• v roce 1974 si vzala za muže Pavla Koukala, svatbu měli na zámku v Duchcově na Teplicku

• v roce 1975 se jí narodila dcera Šárka, o rok později syn Matouš

• v roce 1978 nastoupila na místo vedoucí kulturního domu v Duchcově

• od roku 1979 se stala novinářkou v deníku Směr

• v roce 1982 přešla do Revue Teplice, kde se začala věnovat kultuře a ekologii

• v roce 1986 iniciovala přehlídku ekologických filmů v Teplicích

• od jara 1989 byla u zrodu diskusí na téma ekologie v rámci přehlídky stejně zaměřených filmů

• v roce 1992 založila s manželem Spolek pro záchranu Jezeří

• v roce 1995 byla u založení tradice Casanovských slavností v Duchcově

• na jaře 2022 žila v Duchcově, věnovala se poezii a aktivitám spojeným s ekologií

Věra Bartošková je česká novinářka, básnířka a ekologická aktivistka. Katastrofální stav ovzduší v sedmdesátých a osmdesátých letech na severu Čech, umírající lesy i neutěšený stav památek ji inspirovaly k psaní básní. Na konci sedmdesátých let se stala novinářkou. V roce 1982 se ve svých článcích začala věnovat kultuře a ekologii.

Obavy o přírodu na severu Čech se u Věry Bartoškové projevovaly, už když na Teplicko a Mostecko přijížděla se svým otcem. „Tady umíraly lesy. A to na mě hluboce zapůsobilo. Pro mě to byl až děsivý moment. Představovala jsem si, že je to, jako když umírá kůň,“ vzpomíná pamětnice. Obavy spjaté s životním prostředím se u Věry Bartoškové prohloubily po přistěhování do Duchcova, po narození dětí. Časté husté mlhy plné zápachu ji děsily. Když bylo nejhůř, vozila děti k matce do Prahy.

Později přesvědčila severočeské komunistické orgány, aby v roce 1986 převzaly z Olomouce přehlídku populárně vědeckých filmů s tematikou ekologie. V roce 1989 se k ní přidaly i besedy s odborníky, ze kterých vzešly ekologické demonstrace v Teplicích. Ekologii a záchraně památek se věnovala i v devadesátých letech. V roce 2022 žila v Duchcově, byla členkou Severočeského klubu spisovatelů, zatím vydala deset básnických sbírek, ve kterých jí byla inspirací příroda severozápadních Čech.

Je dcerou levicového novináře a básníka Ilji Barta. V roce 1968 ji napotřetí přijali na Univerzitu Karlovu, na Fakultu sociálních věd a publicistiky. S otcem často vyrážela do severních Čech, do Duchcova, kde ve třicátých letech trávil dětství a mládí. Seznámila se tam se svým budoucím mužem Pavlem Koukalem, který pracoval v Památkovém ústavu. Žili od roku 1975 v Duchcově, kde se jim narodily dvě děti. Oba společně bojovali za záchranu památek, později se přidávali k ekologickým aktivitám.

Gottwald smrdí, řekla otci na pohřbu státníka

Věra Bartošková se narodila 27. září 1946 v Praze. Dětství trávila na pražském Smíchově, kde chodila na základní a později na všeobecně vzdělávací střední školu. Její matka, Věra Bartošková, rozená Kalašová, byla úřednice starající se o rodinu. Otcem pamětnice byl Julius Bartošek, který se ve třicátých letech dvacátého století účastnil občanské války ve Španělsku. Ve druhé světové válce se zapojil do odboje a nacisté ho uvěznili. Po válce byl novinářem a básníkem, psal pod pseudonymem Ilja Bart.

Když bylo pamětnici sedm let, vzal ji otec na pohřeb tehdejšího komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Jeho tělo leželo v rakvi vystaveno na Pražském hradě. „Byla tam obrovská fronta. Když jsme se blížili k rakvi, tak jsem si začala ucpávat nos a řekla jsem, že to smrdí. Táta se zhrozil, stálo tam plno policistů, tajní. Tatínek řekl, ať to vydržím, že se pak půjdeme podívat na medvědy do hradního příkopu,“ vzpomíná pamětnice.

Podle otce byl kapitalismus zhouba lidstva

Julius Bartošek alias Ilja Bart byl levicový novinář, básník a přesvědčený komunista. Do KSČ vstoupil už před druhou světovou válkou. „Tvrdil, že kapitalismus je zhouba lidstva a socialismus naděje. Že má sice různé zákruty, ale musí se překlenout. Komunistický idealismus v něm byl,“ vzpomíná na debaty s otcem z doby počátku šedesátých let Věra Bartošková. Podle pamětnice přesvědčení otce nezměnila ani měnová reforma z roku 1953.

Dědeček ze strany matky tehdy přišel o celoživotní úspory, za které si chtěl v penzi koupit rybářskou chatu. Podle otce Věry Bartoškové ale peníze a majetek jenom člověka kazily.

Otci vadila Dubčekova politika

Otce pamětnice znepokojoval politický vývoj v druhé polovině šedesátých let. Uvolnění cenzury, ekonomiky a celé společnosti, jež nastolila vláda Alexandra Dubčeka, nesl velmi těžce. „V šedesátých letech prožíval otec tvůrčí krizi, deset let krize. Vůbec nepsal básně. Psal jen články do novin a přispíval do rozhlasu. Proto ho kritizoval tehdejší Svaz československých spisovatelů. Odmítali vydávat jeho dílo,“ vzpomíná Věra Bartošková.

Podle pamětnice byl nesouhlas jejího otce s průběhem společenských změn důvodem, proč ji nepřijali na vysokou školu. Přijímací zkoušky dělala dvakrát. Pokaždé je sice složila, ale škola jí napsala, že ji nemůže přijmout z kapacitních důvodů.

Pamětnice vzpomíná na pražské jaro roku 1968 jako na období velmi inspirativních a zajímavých diskusí. „Chodila jsem na diskuse, které byly úžasné, neuvěřitelné. Účastnili se jich například představitelé církve i filozofové. Diskutovali, vyměňovali si názory.“ Podle pamětnice se besedy často odehrávaly v Lucerně a ve Veletržním paláci v Praze, účastnily se jich stovky lidí a byly velmi otevřené.

Invazi v roce 1968 vnímal jako podvod a zradu

Diskusím ale udělala rázný konec invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Otec Věry Bartoškové ji bral jako obrovskou zradu. Léčil se tehdy v nemocnici z nádorového onemocnění.

„Události celá rodina sledovala. Matka hned odevzdala členskou legitimaci komunistické strany. Pro otce to byla velká tragédie, rána. Později psal o roku 1968 básně,“ vzpomíná pamětnice. Podle Věry Bartoškové je paradoxem, že jejího otce považovali za komunistického básníka. Samotní komunisté o něj ale od šedesátých let nestáli.

Lidé na fakultě nám po invazi 1968 velmi pomohli

Po střední škole a poté, co ji dva roky po sobě nepřijali na vysokou školu, pracovala Věra Bartošková jako sanitářka v psychiatrické léčebně v Kosmonosech a v Bohnicích. Napotřetí Věru Bartoškovou vzali na jaře roku 1968 na Univerzitu Karlovu, na Fakultu sociální a publicistiky, pozdější Filozofickou fakultu. Součástí přijímacího řízení byl podle Bartoškové text, ve kterém se měla vyjádřit k probíhajícím společenským změnám. Věra se tehdy o nich rozepsala v pozitivním duchu.

V srpnu 1968 přišla invaze sovětských vojsk. Vedení fakulty ale práce studentů z jara roku 1968 před politickými čistkami utajilo. „Po srpnu se postupně začala vyměňovat většina kádrů na fakultách. Profesoři, kteří nás přijímali, se k nám zachovali tehdy skvěle. Nikdy se o tom zatím nemluvilo, ale i několik měsíců po okupaci vládla na fakultě velmi liberální atmosféra,“ vzpomíná Věra Bartošková.

Tatínka zabilo vyloučení ze svazu spisovatelů

V roce 1972 zemřel na rakovinu o dva roky mladší bratr pamětnice Ilja Bartošek. Otce to trápilo, nadále psal básně. Vyloučili ho z Českého svazu spisovatelů, který vznikl jako nástupnická organizace po zániku Československého svazu spisovatelů v roce 1969. „Zaprvé ho chtěli vyloučit z KSČ. Pak dostal dopis z obce spisovatelů, kde byl od roku 1946, že ho také vylučují a že ho budou ideově sledovat. Seděl v pokoji s hlavou v dlaních. V noci pak dostal mrtvici,“ popisuje úmrtí svého otce Věra Bartošková.

Pohřeb Julia Bartoška byl komunistickými orgány zakázán. Na poslední rozloučení přesto dorazil spisovatel Vilém Závada, který se za vyloučení z obce spisovatelů nad rakví zesnulého omluvil. Ještě před smrtí pomáhal Julius Bartošek jinému levicovému spisovateli, trampovi a novináři Gézovi Včeličkovi, který podle pamětnice žil po roce 1968 v naprosté bídě. Otec pamětnice mu domů nosil peníze i jídlo.

Manžel se staral o památky v ohrožené krajině

Julius Bartošek v mládí studoval na gymnáziu v Duchcově a na vlastní oči viděl bídu tamních horníků. I to byl důvod, proč inklinoval k levici. Do Duchcova se rád vracel. Psal o tamních dělnících a hornících, ale i o přírodě. Věru Bartoškovou bral na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let s sebou. Právě v Duchcově se seznámila s mladým Pavlem Koukalem, který ji městem prováděl.

Pracoval tehdy v Památkovém ústavu, byl správcem do velké míry zdevastovaných zámků v Duchcově a Jezeří na Mostecku i kláštera v Oseku na Teplicku. V roce 1975 se Věra za Pavla provdala na duchcovském zámku. O rok později se jim narodila dcera Šárka a o další rok později syn Matouš. Od roku 1975 žila rodina v Duchcově. Památky, které měl Pavel Koukal na starosti, stály v místech, která měla dříve nebo později pohltit těžba uhlí.

Přesto se je Pavel Koukal snažil chránit, a pokud to šlo, tak i rekonstruovat. Věra Bartošková podotýká: „Strašně moc se snažil těm památkám pomoct. S velkým obětováním a s velkými potížemi. Někdy šlo Pavlovi o krk, o existenci naší rodiny.“ Důkazem je výpověď na hodinu, kterou Pavel Koukal dostal za to, že nechal zrestaurovat jeden ze sálů oseckého kláštera a po dokončení prací k otevření sálu přizval do jinak veřejnosti uzavřené památky hudebníky a návštěvníky. Koukal si pak našel práci v místním tisku.

Za portrét Lenina na toaletách dostala okamžitou výpověď

Po mateřské dovolené v roce 1978 nastoupila Věra Bartošková jako vedoucí do kulturního domu v Duchcově. V době, kdy v budově malíři malovali interiéry, malíři pověsili portrét V. I. Lenina na toalety. Věra Bartošková za to dostala hodinovou výpověď. „Byla to aféra neuvěřitelná. Udělali ze mě totálního vyvrhele. Stát se to v padesátých letech, asi bych dostala trest smrti,“ upozorňuje.

Věc řešil tehdejší okresní soud. Zástupkyně malířů tehdy k soudu poslala dopis podepsaný všemi zúčastněnými malíři s tím, že se Věra Bartošková naopak zachovala vzorně. Na chodbách i v místnostech se totiž malovalo a portrét Lenina by mohl přijít k úhoně. Jediné bezpečné místo bylo na toaletách. Soud argument uznal a Věra Bartošková se mohla po několika měsících vrátit do zaměstnání s tím, že jí doplatili mzdu. Pamětnice ale návrat odmítla.

Podařilo se mi zmást komunisty

Od roku 1979 pracovala Věra Bartošková jako novinářka v teplických novinách Směr, kde měla na starosti zpravodajství. To ji ale příliš nebavilo. Následoval pak půlrok v Severočeském nakladatelství, kde pracovala na půl úvazku. Odešla proto o tři roky později do časopisu Revue Teplice, kde se mohla věnovat kultuře a ekologii. V roce 1985 navštívila Olomouc, kde probíhala přehlídka populárně vědeckých filmů. Byly mezi nimi i snímky o ekologii, které prezentoval ekolog Josef Vavroušek.

Pamětnici přehlídka zaujala natolik, že se rozhodla snímky z ní přivézt příští rok do Teplic. Jako novinářka proto zašla na okresní národní výbor na odbor kultury a tvrdila, že už všechna města v republice přehlídku ekologických filmů z Olomouce přebírají a že Teplice jsou téměř posledním městem, kde ji lidé nemohou vidět. „Byla to lež, kromě Olomouce to promítali myslím jen v Českých Budějovicích, ale oni na to skočili a dali souhlas,“ vzpomíná Bartošková.

Pamětnice tak stála nejen u zrodu první přehlídky ekologických filmů v Teplicích, ale také u počátku ekologických debat mezi studenty a odborníky z řad ekologů a hygieniků.

Manžel jí vydal sbírku básní

Věra Bartošková je uváděna jako autorka samizdatu – básnické sbírky s názvem Jezeří. Sama ale odmítá, že by šlo o samizdat. Sbírku básní inspirovaných krajinou a památkami Krušnohoří psala „do šuplíku“ v osmdesátých letech. Když na to přišel její manžel Pavel Koukal, nechal jí jako dárek k Vánocům básně svázat a doplnil je o předmluvu o historii zámku Jezeří.

Pamětnice k tomu dodává: „Zvali si mě na národní výbor, že jsem autorkou samizdatu, který koluje mezi lidmi. Byl to ale jen dárek od Pavla, který se líbil několika známým, které jsme obdarovali. Za samizdat jsme to ani jeden nepovažovali.“

Stála u zrodu ekologických demonstrací 

V roce 1989 se opět konaly v rámci přehlídky filmů s ekologickou tematikou četné veřejné diskuse, o které měli zájem hlavně mladí a studenti. Tehdejší komunistické vedení města Teplice i okresu je bedlivě sledovalo a podle pamětnice se řečníci i hosté svými názory vystavovali nebezpečí postihu. Na podzim během týdenní přehlídky začal kdosi lepit ručně psané pozvánky na demonstrace na sloupy veřejného osvětlení.

Věra Bartošková nebyla jejich autorem a neví, kdo pozvánky psal. Historici mluví o studentech nebo o hnutí Teplické matky. Jisté ale je, že podnět k demonstracím dala jak přehlídka ekologických filmů, tak následné veřejné diskuse. „V listopadu 1989 už na diskusích otevřeně mluvili o dopadech stavu ovzduší na lidské zdraví i lékaři, a to byla velká síla. Kdokoli však otevřeně vystoupil, riskoval,“ vzpomíná pamětnice.

Podle Věry Bartoškové podzimní demonstrace v Teplicích svolané hlavně kvůli nespokojenosti se stavem životního prostředí předznamenaly listopadové události roku 1989 v Praze. 

Vlastní časopis jsme neutáhli

Po sametové revoluci Věra Bartošková převzala s celým kolektivem redakce zaniklou Revue Teplice, kterou přejmenovali na Severočeskou Revue. Nepodařilo se ale sehnat dostatek peněz na chod časopisu. Pamětnice navíc měla na konci roku 1990 zdravotní potíže, kvůli kterým se nemohla periodiku věnovat. „Od časopisu se odvrátilo město i místní sklárny. Podpořila nás jen Nadace Občanského fóra při vydání publikace o ekologických demonstracích v Teplicích,“ vzpomíná pamětnice.

Manžel Pavel už pracoval v Severočeském Deníku, kam přišla za čas i pamětnice. Později ale měli místo už jen pro jednoho z nich, Věra proto odešla a v novinách zůstal Pavel. V roce 1992 ale založili Společnost přátel města Duchcova, která se soustředila na pořádání akcí se severočeskými autory věnujícími se místní historii a umění. O dva roky později založili Věra s Pavlem vydavatelství Kapucín. Název dostalo podle uhlí, které se nepoužívá ke spalování. Jeho výskyt je v Česku i v Evropě ojedinělý a těžilo se právě u Duchcova.

Doly řekly, že by postavily zámek Jezeří znovu

Kromě psaní básní o přírodě Krušnohoří a Českého středohoří a kromě práce novinářky se Věra Bartošková zajímala vždy o ekologii. Bojovala například proti zbourání obce Libkovice, která se stala v devadesátých letech poslední obcí zlikvidovanou kvůli těžbě uhlí. V roce 1992 byli spolu s manželem spoluzakládajícími členy Spolku pro záchranu Jezeří. Zámek včetně jeho arboreta na úpatí Krušných hor ohrožovala povrchová těžba uhlí v jeho bezprostřední blízkosti. Pro jejich věc se podařilo zaujmout nejen odborníky, ale i umělce a politiky.

„Bylo to v roce 1989, ještě před revolucí. Měli jsme ve svém středu odborníky, kteří se snažili debatovat s vlastníky dolů nebo městy a přesvědčovali je na základě odborných argumentů o reálném ohrožení krajiny a památek. Když jsme s odborníkem na geologii přesvědčovali Severočeské Doly o tom, že reálně hrozí zřícení zámku Jezeří, argumentoval tehdejší autor důlních rekultivací Stanislav Štýs, že se nemáme bát. Doly by prý uměly postavit zámek Jezeří znovu, pokud by se zřítil.

Pamětnice podnikala také kroky na záchranu lužního lesa u Duchcova. Se svým manželem a dalšími lidmi prosazovala zachování přirozeně vzniklého rybníku na hornické výsypce za Duchcovem. „Tehdy se tomu doly bránily, dnes je tam rákosí a hnízdí tam vzácní ptáci. Dnes se těžaři rybníkem chlubí a ukazují ho jako vzorovou rekultivaci po těžbě uhlí,“ usmívá se Věra Bartošková. Na přelomu tisíciletí se stala členkou spolku Poutníci Českým středohořím, který bojoval proti umístění dálnice D8 v úseku Českého středohoří, později prosazovala zaústění dálnice do tunelů.

Zámek i Duchcov Casanovské slavnosti odmítaly

Casanovské slavnosti v Duchcově jsou dnes masovou lidovou slavností s několika pódii, řadou atrakcí a stánků. Vše ale začalo v roce 1995 a byla u toho i pamětnice Věra Bartošková. Rodák z Duchcova Vítězslav Tichý napsal v roce 1958 knihu Casanova v Čechách, ve které odborně popsal význam Casanovy pro Evropu i pro samotný Duchcov, kde žil do konce života na zámku. Vydavatelství Kapucín ji na počátku devadesátých let znovu vydalo se souhlasem dcer autora.

„Říkali jsme si, že kniha je napsaná skvěle, ale příliš odborně. Tak jsme se rozhodli, že uděláme něco, co by Casanovu přiblížilo širším vrstvám, lidem v Duchcově,“ vzpomíná na počátek tradice Casanovských slavností Věra Bartošková. Podle ní se do příprav slavností odmítl zapojit tehdejší kastelán zámku, zájem nemělo město Duchcov ani tamní kulturní dům. Pamětnice s manželem proto oslovili duchcovské Divadlo M a jeho principála Milana Petrovského.

Povoz s Casanovou, kterého hrál Milan Petrovský, měl v určitou hodinu přijet před zámek v Duchcově. Očekávala ho tam hrstka lidí, kteří o akci věděli. Kočáru s koňmi jedoucímu z blízké Lahoště se ale ulomila osa a příjezd se opozdil o déle než hodinu. „Řada lidí nadávala, ale když pak kočár přijel, líbilo se jim to. Abychom přitáhli zájem, měli jsme připravenou módní přehlídku spodního prádla a nemohla chybět samozřejmě výstava o samotném Casanovovi,“ vzpomíná na první ročník dnes už tradičních slavností pamětnice.

Věra Bartošková žila v květnu 2022 v Duchcově.