Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zora Bártová (* 1951)

• narodila se 14. listopadu 1951 na Slovensku, kde otec pracoval jako lékař

• od roku 1957 rodina žila v areálu Léčebny plicních chorob a tuberkulózy v Kostelci nad Černými lesy

• v roce 1976 ukončila studium na Fakultě všeobecného lékařství UK

• provdala se za faráře ČCE a pozdějšího signatáře Charty 77 Zdeňka Bártu

• v letech 1972–1992 žili na faře v Horních Řepčicích

• od roku 1977 pracovala jako lékařka v OÚNZ na Litoměřicku

• v 80. letech absolvovala psychoterapeutický výcvik SUR

• na počátku 90. let minulého století se podílela na vzniku Stacionáře při Diakonii ČCE v Litoměřicích

• po sametové revoluci si otevřela soukromou lékařskou praxi se zaměřením na psychosomatiku

• od roku 2003 žije a pracuje v Praze

Jaká byla v socialistickém Československu cesta k víře a k životu v souladu se svým svědomím? Jaké bylo žít jako manželka chartisty a faráře s odebraným státním souhlasem? O tom a mnohém dalším dokáže Zora Bártová velmi poutavě vyprávět. Z toho, jak se nad životem zamýšlí, je znát, že je odborníkem nejen na lidské tělo, ale i na lidskou duši, že o věcech uvažuje v souvislostech a dokáže je velmi výstižně reflektovat. Její vzpomínky, detailní a barvité, rozhodně stojí nejen za zaznamenání, ale i za zamyšlení.

Po válce rodiče vstoupili do strany, časem přišel strach

Zora Bártová se narodila 14. listopadu 1951 na Slovensku. Rodiče se starším bratrem v té době bydleli v obci Predná Hora, kde její otec Jan Mysliveček pracoval jako vedoucí lékař pneumolog a ftizeolog. Povoláním šel tak ve šlépějích svého otce, který působil jako lékař v Praze v Bubenči. Bohužel dědeček zemřel v otcových šesti letech a babička zůstala sama s osmi dětmi. Tatínek dokončoval na počátku války lékařskou fakultu, kde byl členem Spolku mediků a účastnil se aktivit Jana Opletala. To pro něj znamenalo i výslechy na gestapu. Po uzavření vysokých škol a rozprášení skupiny do cíleného odboje již nešel, protože rodinu finančně podporoval a cítil závazky vůči mamince i sourozencům. Otcova matka zahynula na konci války při bombardování Prahy. Ve stejném domě na Pankráci bydlela i její dcera, teta Zora, která byla zraněná a musela podstoupit plastiky v obličeji. Otec jako medik posledního ročníku již celou válku pracoval; přitom se v roce 1943 a potom i v roce 1946 nakazil tuberkulózou.

Ani příběh maminky Magdaleny, rozené Suhradové, nebyl jednoduchý. Byla babiččinou jedinou dcerou a narodila se jí za svobodna. Pradědeček tehdy nevěřil, že by se matčin otec byl schopný postarat o rodinu a sňatek nedovolil s tím, že se postará sám. Bohužel zemřel, když bylo vnučce sedm let. Babičku začala podporovat její sestra, ale i ta brzy zemřela. Za války rodině pomáhal i maminčin biologický otec, který se později oženil a měl syna. Matčin ročník 1922 byl totálně nasazen, což urychlilo sňatek s otcem. Vzali se 9. června 1942 a maminka pak pracovala na ministerstvu školství, protože uměla výborně německy.

Po válce rodiče vstoupili do komunistické strany. To těžce nesla babička, byla věřící, i když víru nežila příliš aktivně a nikoho k ní nenutila. Sama pamětnice se zamýšlí, co rodiče ke vstupu do strany vedlo. Byla to především atmosféra konce války, kdy tam vstupovala řada jejich přátel včetně těch, co se vraceli z koncentračních táborů; na otce měli vliv i starší sourozenci. „Časem přišel strach a kompromis, že bude dělat svoji práci a současně neohrozí rodinu. Vnitřně se s tím otec určitě potýkal složitě a ovlivnilo to i jeho poměrně brzký odchod. Myslím, že téma vnitřního zápasu tam bylo až do konce.“ To vše samozřejmě přicházelo postupně. V roce 1946 byl otec ještě plný naděje a reagoval na výzvu pro lékaře, aby šli na Slovensko, kde jich byl nedostatek. Nastoupil v léčebně pro tuberkulózu a plicní onemocnění ve Vyšných Hágách. V roce 1947 se narodil bratr Jan a o necelých pět let později Zora. Když měl jít Jan do školy, rodiče se rozhodli vrátit do Prahy, kde ale neměli žádné bydlení. Matka s dětmi se proto nastěhovala k babičce na Vinohrady a otec musel přespávat v nemocnici na Bulovce. Časem získali byt v nájemní vile v Kobylisích, kam patří nejstarší vzpomínky pamětnice: „Byl to pro mě ráj, kde jsem žila od dvou do necelých šesti let. Maminka s námi byla doma.“

Zborcení idejí

V roce 1957 otec po konkurzu nastoupil jako ředitel do Léčebny plicních chorob a tuberkulózy v Kostelci nad Černými lesy. V areálu léčebny, kde byla i část vyhrazená pro zaměstnance, získala rodina byt a Zora v Kostelci začala o rok později chodit do školy. Tam nastoupila i maminka jako učitelka. Když byla v osmé třídě, otec odjel na pracovní pobyt do Alžírska a Zora s maminkou jely na půl roku za ním: „Dotyk jiného světa mi otevřel obzory. Silné bylo setkání s žitým náboženstvím, které určovalo rytmus života. U nás se vůbec o náboženství nemluvilo a najednou jsem se ocitla v zemi, kde určovalo všechno.“

Otec přijel z Alžírska na konci roku 1967 a vzápětí dostal nabídku vrátit se a přednášet na univerzitě: „To už se ale nikdy nestalo, protože se začal odvíjet šedesátý osmý.“ Zora měla za sebou první ročník střední školy a byli s bratrem na letním pobytu v Jeseníku v Branné, když přišel osudný 21. srpen 1968. „Ten večer předtím, toho dvacátého, jsme byli s dalšími mladými v místním barokním kostele, protože jeden z nich měl povolení od místního pana faráře, že tam chodil trénovat na varhany. Seděli jsme v lavicích a on hrál Ave Maria. To se rozeznívalo temným kostelem. A po půlnoci, někdy ve dvě hodiny ráno nás budil pan Štefan, ke kterému jsme jezdili, že okupační jednotky už vjíždějí na předměstí Šumperka. To byla šílená situace. Poslouchali jsme rádio, brečeli jsme, byli jsme vyděšení, vůbec jsme nevěděli, co se děje.“ Následovala komplikovaná cesta domů a opožděný odjezd na chmelovou brigádu: „Na chmelu to mělo takovou sevřenou, stísněnou atmosféru, nikdo ani nezlobil, nedělal žádné vylomeniny.“ Nejhorší ale byly pocity, které se s tím pojily: „Pro mě to znamenalo zborcení určité ideje, že něco, co se hlásá, co bylo prohlášeno za dobré, byla vlastně lež.“ Velmi těžce to prožívali i rodiče, zvažovali, jestli ze strany vystoupí, nebo se nechají vyloučit: „Nakonec byli oba vyloučeni, což mělo okamžitý dopad na jejich profesi. U otce to nešlo tak rychle, protože museli najít náhradu. Nejdříve ho zbavili primariátu, a pak ředitelství. Matka nesměla učit dějepis a občanskou výchovu.“

V roce 1969 se celá rodina ještě dostala do Švédska na pozvání otcova přítele a kolegy. Otevřel se opět zcela jiný svět, uhlazený, čistý, po všech stránkách fungující. A vzhledem k situaci v Československu se intenzivně řešila otázka emigrace; pro návrat byl tatínek i Zora, která argumentovala tím, že chce studovat lékařství na Karlově univerzitě. Velkým impulzem pro ni přitom bylo i upálení Jana Palacha: „Byla to pro mě silná zkušenost, hodně jsme to prožívali, prožívali jsme to i ve škole, dělali jsme nějaké protestní akce. A prožívali jsme to velmi silně i v rodině, protože Jan Palach se upálil nebo vlastně udělal ten akt 16. ledna, zemřel 19. ledna a 20. ledna zemřel můj strýc, tátův bratr. A vlastně to bylo v důsledku těchto událostí, on z toho byl velmi silně rozrušený a dostal druhý infarkt.“ A právě tyto události posílily její vztah k republice a sehrály svoji roli při rozhodování o návratu ze Švédska.

Objekt léčebny dostala darem sovětská okupační armáda

Po maturitě byla Zora skutečně přijata na lékařskou fakultu, i když až na odvolání. Domnívá se, že tehdy tam ještě pořád mělo pozitivní vliv otcovo jméno. V Praze bydlela u babičky na Vinohradech. Otec byl v té době přeřazen na ambulanci do Kolína, i když mohli dál užívat byt v léčebně. Té se následně zřeklo ministerstvo zdravotnictví, pod které patřila, a předalo ji jáchymovským dolům na rekreaci horníkům. A ty ji obratem věnovaly darem sovětské okupační armádě v Československu jako nevyužité pracoviště. V té době zde stále byli těžce nemocní pacienti, z nichž mnozí drsnou evakuaci areálu nepřežili: „Objekt přebírali vojáci a byla to apokalypsa. Kdo za tím byl, jsme nikdy nezjistili. Došlo i na likvidaci archivu.“ Po sametové revoluci a odchodu vojsk zůstal objekt zdevastovaný, i když z něj Sověti udělali nemocnici včetně gynekologicko-porodnického zařízení. Tehdy tam také probíhaly podivné praktiky – přerušení těhotenství za peníze, kšeftování s benzínem: „Začalo to mít velmi zvláštní, řekla bych démonický charakter, tato lokalita.“ A tak místo působí i dnes, kdy je z něj chátrající ruina: „Dnes patří městu, které nemá prostředky na jeho rekonstrukci a využití. Ministerstvo se toho v roce 1971 zřeklo a po revoluci si to nevzali zpátky, což považuji za absolutně nehorázné, že takový objekt zůstal ladem. Dnes tam prorůstají stromy, je to stavba, která se rozvalí. A i likvidace by byla velmi nákladná.“

Ale vraťme se zpět v čase. V létě 1971 otec nastoupil jako lékař do Poděbrad, kde s maminkou dostali byt. Zora tam jezdila již jen na návštěvy. Přitom v Praze se cítila hodně osamoceně. Na fakultě vnímala tlak nastupující normalizace a politizování, což se projevovalo v různých situacích: „Na studijní oddělení mi například přišla legitimace do svazu mládeže bez fotografie, že si mám jen fotografii doplnit, ale já jsem do žádného svazu nevstupovala. Tak jsem jim to hned dementovala, říkala jsem, že v žádném svazu určitě nejsem. Hned jsem byla přesvědčována, že bych tedy vzhledem k rodičům měla něco pro své studium udělat. Tak jsem říkala, že tohle to určitě nebude.“ Přitom mnozí spolužáci se již stávali kandidáty strany s vidinou výhod, které to pro ně bude mít. A protože ve škole bylo těžké navázat přátelství, musela hledat blízkost podobně smýšlejících jinde. A našla ji ve společenství okolo rodiny své o mnoho let starší sestřenice, psycholožky Darji Kocábové. Ta se svým manželem Alfrédem, evangelickým farářem v Mladé Boleslavi, pořádala setkávání mládeže, na která Zora začala jezdit. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem Bártou, tehdy studentem teologické fakulty: „Seznámili jsme se tam nad hrncem špaget, které jsme spolu vařili pro celé osazenstvo.“ Tato setkání dala jejímu životu další rozměr. Se svým přítelem začala sdílet probouzející se víru, která se předtím v jejím životě objevovala jen v útržcích a symbolicky při štědrovečerním čtení z rodinné bible nebo babiččiným křížkem na čelo a žehnáním. Faktické praktikování zažila až u Kocábových, kde se řešily otázky života na pozadí náboženských textů: „Když jsem se zamilovala, ještě se to zintenzivnilo. Pro rodiče to bylo složité, protože v té době v tom cítili nebezpečí. Začala jsem se ohrožovat, protože to byl de facto vyhraněný politický názor.“

Než jsem se nadýchla, už jsem se nemohla rozhodovat

Zdeněk Bárta byl po dokončení studia v roce 1973 poslán jako vikář do Chotiněvsi v litoměřickém okrese. Na podzim 1974 byla svatba a také Zory křest. Její nové životní směřování neuniklo ani pozornosti ve škole: „Byla jsem přesvědčována, že studium medicíny nejde dohromady s idealistickou představou, že je někde nějaký Bůh.“ Studium ukončila na konci roku 1976 již jako maminka maličkého Marka. Těšila se na klidné mateřství v novém domově, ale přišel březen a manžel podepsal Chartu 77: „Než jsem se nadýchla, tak už jsem se nemohla moc rozhodovat.“ Sama svůj podpis nepřipojila, měla za sebou náročné období a nechtěla se politicky zviditelňovat; jako introvertka vnímala jako důležitější setkání s vírou. Právě začala pracovat jako lékařka na interně v Litoměřicích, ale již po měsíci jí hrozilo propuštění. Tehdy se za ni zaručil věřící kolega, se kterým se prakticky neznali. Pro rodiče byly všechny tyto okolnosti těžké a byť si to tehdy nechtěla připouštět, dnes říká: „Myslím, že se to na tátovi podepsalo. Že to otevřené nebezpečí, do kterého jsem vstoupila, se podepsalo i na vývoji rakoviny, na kterou zemřel. Postojově to vnímali správně, ale měli o mě velký strach.“

Již od roku 1975 manžel organizoval doma na faře politicko-náboženská setkání farářů, tzv. pondělníků. Když se za ním Zora přistěhovala, ocitla se ve zcela neznámé pozici „paní farářové“ v prostředí, kde se teprve učila orientovat. Přesto se cítila přijímaná. I díky svému povolání obvodní lékařky měla respekt i u farníků. Ve vesnici žilo mnoho volyňských Čechů, kteří přišli do vysídlených chalup. Měli vlastní silnou náboženskou komunitu, v jejímž čele byl kurátor, a farář tak pro ně byl někdo, kdo je dosazený zvenčí. A právě na to spoléhala tehdejší státní moc; její představitelé předpokládali, že Zdeněk Bárta nebude lidmi přijatý. K tomu ale vůbec nedošlo, protože kurátorka Marie Janatová byla statečná a moudrá žena, podporovala i politický přesah jeho působení a tlumila případné protesty.

Samostatnou kapitolou života Bártových bylo nezbytné a vytrvalé sledování Státní bezpečností. Rodinu měl na starosti major Málek z Ústí nad Labem, a to až do sametové revoluce. Nikdy nevěděli, co přijde, kdy se objeví: „Začal jezdit i v době, kdy manžel nebyl doma a já jsem byla s dětmi sama. Několikrát jsem ho ze začátku pustila dovnitř, protože jsem nevěděla, co si můžu dovolit. A postupem doby jsem si osvojila takovou určitou strategii, jak s ním mluvit, odpovídala jsem otázkou nebo jsem říkala, že se k tomu vyjadřovat nebudu nebo že nevím. A bylo to vždycky velmi náročné, protože stačilo třeba jenom kývnout hlavou nebo nějakým způsobem dát najevo, že vlastně vím, o čem mluví nebo že ty lidi znám, které on jmenuje. To znamená, že ta řeč byla taková neformální, kdy vás vtáhne do toho, že vy vlastně najednou kývnete, čímž toho člověka označíte nebo se přiznáte k tomu, že tam ten člověk byl. Takže to bylo velmi náročné a já jsem postupem doby zjistila, že vždycky když odešel, tak mně bylo fyzicky špatně. Já jsem to ustála, ale měla jsem vysloveně pocit takové fyzické ošklivosti, nevolnosti.“ Později se s manželem domluvili, že pokud bude sama doma, majora do bytu nepustí a bude s ním mluvit venku.

Tlak stále sílil

Tlak na rodinu přitom sílil. Poprvé situace vygradovala již v roce 1978, kdy došlo během soudu se členy VONS k manželovu zatčení a zadržení na 48 hodin. Zora tehdy čekala druhého syna Jana a o zatýkání se dozvěděla z rozhlasu na návštěvě u manželových rodičů na Smíchově. I když to pro ni bylo vyčerpávající, stála za ním, i když ho jeho matka obvinila z nezodpovědnosti: „Patřilo to k tomu, co jsme tehdy žili a bylo to v pořádku.“ Zároveň ale dodává: „Dnes vůbec nevím, z jakých zdrojů jsem žila. Asi jsem měla velký kontejner lásky.“ Rodina jí dávala potřebnou sílu a na odebrání manželova státního souhlasu o dva roky později reagovala neočekávaně přáním mít třetí dítě; v roce 1981 se narodila dcera Mariana. Zdeněk Bárta tehdy dlouho nemohl najít zaměstnání a nakonec se živil odečtem vodoměrů. Zároveň tajně pokračoval v duchovní práci, připravoval kázání, která četl někdo jiný, vedl setkání mládeže a tábory pro děti. Jeho farníci nad ním drželi ochrannou ruku, a dokonce mohli zůstat bydlet na faře na základě tajného hlasování ve sboru, které probíhalo každý rok. Státní souhlas mu byl vrácen až na počátku roku 1987.

Společenství kolem kostela v Chotiněvsi netvořili jen farníci, ale i disidenti a kulturní underground. Již v polovině sedmdesátých let se do nedalekých Řepčic pod Třebušínem přistěhovaly tři pražské rodiny. Manželé Parkánovi tam koupili starou hospodu a společně s Kubíčkovými a Soukupovými vytvořili komunitu, která pořádala koncerty i politicko-filozofická setkání, kam přijížděl i Václav Havel, Svatopluk Karásek, Jan Sokol, Tomáš Halík a mnoho dalších. Mnozí se také účastnili života ve sboru, kde probíhaly i křty dětí, nebo přicházeli na setkání „pondělníků“. To vše bylo samozřejmě pro režim velmi nebezpečné, a tak vyvíjel nepřetržitý tlak: „V Řepčicích dělali opakované nájezdy a potom se tam vyvinul takový tlak, že to chtějí vyvlastnit, což vlastně nešlo. Tak pak vytvořili projekt, že se tam bude budovat točna, protože se tam musí otáčet autobus, který projížděl dvakrát za den. Takže to byla absolutně absurdní situace. Vypracovali na to projekt a na základě toho jim byl dům vyvlastněn. A oni se museli vystěhovat a celá ta zájezdní hospoda, což byl obrovský objekt, historický krásný barák, tak ten byl skutečně srovnaný se zemí.“ Točna nikdy postavena nebyla.

Pohybovat se v tak různorodém prostředí bylo pro Zoru Bártovou složité. Vzhledem k její introvertní povaze jí nebyly blízké často divoké akce ani hudební styl, který je provázel. A tak začala hledat něco, co by bylo jejímu naladění bližší, a zvolila si cestu psychoterapeutického výcviku. Mohla tam zároveň odhalovat i to, co jí v lékařském vzdělání chybělo, tedy zákoutí lidské duše. A tak v roce 1980 nastoupila do výcviku SUR k doc. Skálovi. Začala dlouhá cesta, po které prakticky kráčí dodnes: „Chtěla jsem se setkat i s ‚normálními lidmi‘, naše situace byla stále vypjatá a v zaměstnání se mě obávali. Mělo to pro mě ohromný náboj, ale svým způsobem to bylo další ghetto, z jedné uzavřené bubliny jsem putovala do další uzavřené bubliny. Setkala jsem se ale s nesmírně zajímavými lidmi.“ Až v devadesátých letech zjistila, že i ve výcviku byli lidé, kteří podávali informace, a že i lektoři věděli, že tam někdo takový je, ale nevěděli kdo. Překvapilo ji také, že mezi Čechy a Slováky byly rozdíly v přijímání Charty i víry: „Byly to zajímavé konfrontace.“ Z tohoto společenství čerpala podporu i v těžkém období počátku osmdesátých let, zvláště když se po porodu a následné operaci žlučových kamenů pomáhala starat o umírajícího tatínka. Během osmdesátých let Zora také organizovala setkávání tzv. „saní“ pro manželky farářů bez státního souhlasu, aby mohly sdílet, jak která rodina prožívá dohled Státní bezpečnosti včetně odposlechů, a předávat si tak zkušenosti a podporovat se. To vše se dělo v utajení.

Zápasy o pravdu a spravedlnost zůstávají

Blížil se konec osmdesátých let. V roce 1987 se Bártovým narodila dcera Tereza a pamětnice tak byla plně zaměstnána péčí o velkou rodinu. Manžel se vrátil na místo faráře a díky změnám, ke kterým docházelo v Sovětském svazu, se začal měnit i přístup majora Málka. Výslechy byly řidší a objevoval se nový fenomén, kdy si jakoby připravoval alibi. Se sametovou revolucí přišla manželova velká angažovanost, pro kterou mu Zora tvořila zázemí. Postupně se jejich činnost přesunula do Litoměřic, kde byla do té doby prázdná fara. Po odeznění hektického času se začala fara, kde v revolučních dnech vzniklo Občanské fórum, za finanční podpory ze Švýcarska a Holandska rekonstruovat. Výsledkem bylo bezbariérové diakonické centrum s chráněnými dílnami, kde Zora Bártová působila jako odborný garant a psychoterapeut. Tato zahraniční pomoc byla vyústěním spolupráce, která probíhala již od počátku osmdesátých let. Ze Švýcarska přicházela z několika sborů a hlavně v osobě faráře Ueliho Burkhaltera, z Nizozemska přes Nadaci Wilde Ganzen (Divoké husy); některé kontakty časem přerostly v přátelství a trvají dodnes: „Tehdy dvě úžasné ženy Toos a Carla přivážely i mnoho zkušeností z fungování diakonie v Holandsku. U nás byla sociální práce církve po roce 1948 úplně zastavena, zůstala jen ve formě jakési křesťanské pomoci. Až od roku 1990 se vytvořila diakonie, kde se dělá spousta sociální práce.“ V roce 1992 se Bártovi do opravené fary přestěhovali.

Zora Bártová nastoupila po poslední mateřské dovolené na poloviční úvazek v Litoměřicích do psychiatrické ordinace, kde měla být původně jako psychoterapeutka, ale náhle se uvolnilo místo lékařky: „Když se tohle celé řešilo a jak to, že sedím na té psychiatrické židli, tak kolega, který tam dříve dělal politického, mi říkal: ,A proč vy nemáte atestaci z psychiatrie?‘ A já jsem odpověděla: ,Protože jste mi ji vy přímo zakázal.‘ To byly úplně absurdní situace.“ Brzy si pak Zora otevřela vlastní ordinaci praktického lékaře, působila také jako psychoterapeutka a vedla supervize. Zlom nastal v roce 2003, kdy se s manželem rozešli a pamětnice se s nejmladší dcerou přestěhovala do Prahy. Zde pracovala v psychiatrické ambulanci a po odchodu do důchodu se věnuje psychosomatickému poradenství. Stále je také lektorkou psychoterapeutických výcviků.

Na polistopadový vývoj se dokáže podívat v širokých souvislostech: „Tím, že jsem se více začala zajímat o lidskou psyché, tak mě vývoj tolik nepřekvapil. Nevnímala jsem to politicky, ale viděla jsem za tím konkrétní lidi. Jací jsou, jak se chovají.“ Z tohoto úhlu pohledu se zamýšlí nad nastavováním hodnot a kritérií, svobodou, vinou, odpovědností za svůj život i za budoucnost: „Ty zápasy zůstávají. Zápas o pravdu, o spravedlnost, o vztahy. O čestnost. To, myslím, platí pořád, to se nemění. A to je asi to, co já jsem vlastně našla už tenkrát. Ta odpověď je stejná jako v šedesátém osmém.“