Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Aleš Bartusek (* 1965)

• narozen 25. srpna 1965 v Ostravě, mládí prožil v Ludgeřovicích na Hlučínsku

• otec pracoval jako dělník v Báňských strojírnách Ostrava, matka byla zdravotní sestrou

• po absolvování strojní průmyslovky vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• v 19 letech se začal stýkat s lidmi z disentu z Opavska

• společně s chartisty Ivo Mludkem a Jaromírem Piskořem přepisoval a šířil samizdaty

• v letech 1987–1988 vyráběli vlastní podzemní magazín Protější chodník

• překládal polské samizdatové texty, spolupracoval s Československo-polskou solidaritou

• podílel se na vytvoření česko-polského kanálu pro pašování literatury přes hranici v Beskydech

• po sametové revoluci pracoval v novinách Region

• oženil se s Polkou a přestěhoval se za ní do Opolí

„Dusil mě pocit nesvobody. Vadilo mi, že se nikdo nechoval normálně. Na emigraci jsem ale vůbec nepomýšlel. Jediné řešení bylo začít něco aktivně dělat,“ vysvětluje Aleš Bartusek, proč se v době komunistické normalizace zapojil do výroby a šíření samizdatu.

Mezi Čechy a Němci

Aleš Bartusek se narodil 25. srpna 1965 v Ostravě. Mládí prožil v Ludgeřovicích na Hlučínsku. Otec byl dělníkem v podniku Báňské strojírny Ostrava, matka pracovala jako zdravotní sestra v ústavu sociální péče v Hlučíně. Rodina se svým životem nijak nevymykala tehdejší společnosti. Rodiče poslouchali za normalizace Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu, ale jakýmkoliv politickým aktivitám se vyhýbali. Aleš věděl, že o některých věcech nemá mluvit ve škole. Otec mu také radil, aby se veřejně neangažoval, protože z toho může mít jenom potíže. Tato opatrnost podle pamětníka vyplývala z prožitku sovětské invaze v roce 1968, ale i z hlubší historické zkušenosti obyvatel Hlučínska. Do roku 1920 byla tato oblast pod Pruskem, pak byla přiřazena k Československu, po Mnichovu se stala součástí německé Třetí říše a po válce byla opět československá.

„Lidé u nás opakovaně slyšeli, že jsou horší Němci, anebo horší Češi. Vzhledem k tomu, jak často měnili státní příslušnost, nemají tak vyvinutý národní patriotismus. Když třeba celá republika fandila Čechům na mistrovství světa v hokeji, u nás lidé dávali přednost Kanaďanům, protože zrovna hráli lépe. Za vlast považují jen malé území kolem sebe. Myslím si, že je to takový bezpečnostní krunýř,“ vysvětluje Aleš a dodává, že z jeho rodiny se nikdo nehlásil k německé národnosti. Přivyknul vtipům o takzvaných Prajzácích a nevnímal to ve zlém.

V Ludgeřovicích prožil bezstarostné dětství. „Nemusel jsem doma nic dělat, měl jsem kamarády, ve škole mi to šlo nějak samo. Ve volném čase jsem hodně sportoval. Dělal jsem atletiku, v létě jsme hráli fotbal, v zimě hokej. Později jsem hodně času věnoval čtení a muzice,“ říká Aleš. Ze školy nosil samé jedničky a po základní škole absolvoval strojní průmyslovku v Opavě.

Sám s pocitem beznaděje

Na střední škole si začal uvědomovat, že je jiný než většina jeho vrstevníků. „I z nedostatku humanitního vzdělání, které jsem pak doháněl vášnivou četbou, mi začalo docela pozdě docházet, v jaké žijeme nesvobodě, a že existuje ještě úplně jiný svět. Nebyl jsem umělec, kterému by režim bránil tvořit, ale dusilo mě, že se nikdo kolem mě nechová normálně a že jsem necítil naději na změnu. Byl jsem v tom osamělý. Většina lidí kolem mě se tím netrápila. Já jsem tak žít nechtěl. Později jsem si ujasnil, že jsem se hlavně bál, co by pak ze mě bylo,“ vysvětluje.

Důležitý byl pro něj zážitek, když jel jako asi šestnáctiletý stopem do Prahy. „V Bruntálu mi zastavil řidič dálkového náklaďáku a říkal, že s ním můžu jet klidně až do Hamburku. Samozřejmě jsem musel vystoupit v Čechách a málem mě to rozplakalo, jak mi to bylo líto,“ vypráví. Vadilo mu také, jak komunistický režim cenzuroval knihy a hudbu, která ho zajímala. „Hudba, která se pouštěla u nás z rozhlasu, se nedala poslouchat. Ladili jsme si polské rádio a byli jsme v šoku z toho, že to může být i jinak.“

Museli jsme něco dělat

Asi v osmnácti letech se začal kamarádit s o rok starším Ivo Mludkem, který byl ze stejné vesnice. „Roky jsme se míjeli. Pak mi několik lidí řeklo, že jsem stejně divný jako ten Mludek. Tak jsem si řekl, že se s ním musím seznámit. Ivo se stal mým velkým celoživotním přítelem. Poslouchali jsme spolu hudbu, bavili se o knížkách a vymýšleli různé věci. Bylo nám jasné, že emigrace pro nás není řešením. Shodli jsme se, že jedinou možností, jak se v té normalizační mizerii méně dusit, je začít něco aktivně dělat,“ vysvětluje. Společně s Mludkem a Jaromírem Piskořem z Opavy začal opisovat samizdaty.

Ještě předtím pamětník odmaturoval na samé jedničky a uvažoval o dalším studiu. „Nejvíce jsem si přál dělat noviny, ale na komunistickou žurnalistiku jsem jít nechtěl. Tak jsem se rozhodl pokračovat v technickém vzdělávání a přihlásil jsem se na Vysokou školu báňskou v Ostravě,“ vypráví. Hned v prvním ročníku zjistil, že je tam se svým uvažováním opět sám. „Většinu spolužáků vůbec nezajímalo nějaké duchovno. Umělce považovali za parazity. Byli striktně technicky zaměření, stačilo jim vyrábět nějaká kolečka a nechápali, co mi na režimu vadí,“ vzpomíná.

Měl už ovšem zázemí v přátelství s Mludkem a Jaromírem Piskořem, který měl kontakty i na disent v Praze. Začal se seznamovat se samizdatem. „Nejprve to byly materiály Jazzové sekce, pak i literární, historické a politické texty. Začali jsme je přepisovat a rozdávat. Jarda Piskoř byl mimo jiné v kontaktu s lidmi kolem Revolver Revue nebo Vokna,“ říká. Opsali třeba také Dálkový výslech nebo Moc bezmocných Václava Havla.

Nový rozměr v Protějším chodníku

V druhé polovině 80. let začala opavská buňka v čele s Piskořem plánovat vydávání vlastního podzemního časopisu, který bude reflektovat i regionální události. V letech 1987 a 1988 vytvořili čtyři čísla samizdatového magazínu s názvem Protější chodník. Referovali o neoficiálních koncertech, protirežimních akcích, ale připravili také třeba reportáž o tom, jak sovětští vojáci zdevastovali kostel na Uhlířském vrchu u Bruntálu. Texty přepisovali v kopiích na psacím stroji. Jedno číslo mělo kolem sto stran. K výtiskům přicvakávali i fotografie a snažili se o zajímavou grafickou úpravu.

„Vydávání Protějšího chodníku jsme v roce 1988 ukončili, protože jsme se dohodli s lidmi z dalších regionů, že dáme dohromady dynamičtější noviny, které by vycházely ve větším nákladu a informovaly o aktuálním dění. Tak vznikl na začátku roku 1989 samizdat Severomoravská pasivita,“ vzpomíná.

Opavská skupinka se mezitím stále více orientovala na Polsko. „Byli jsme intenzivně vychováváni na polské hudbě a fascinovalo nás, že společnost je tam otevřenější. Začali jsme vymýšlet, jak navázat kontakty s polským disentem. Zaměřili jsme se na Těšínsko, mysleli jsme si, že to bude jednoduché, ale narazili jsme na velkou nevraživost vůči Polákům i vzájemnou averzi způsobenou neřešenými národnostními křivdami z minulosti,“ vysvětluje. Zdůrazňuje, že režimní propaganda Poláky prezentovala jako líné a nepořádné šmelináře.

První výlet do Polska

I když Polsko patřilo ke spřáteleným zemím Varšavské smlouvy, v 80. letech tam Češi mohli jezdit jen na notářem ověřené pozvání anebo se zájezdem. „V roce 1987 jsme chtěli jet na rockový festival do Jarocina. Neměli jsme tehdy nikoho, kdo by nás pozval, tak jsme si koupili přes Čedok desetidenní zájezd. Za stanové místo u moře jsme dali spoustu peněz. Autostopem jsme ale projeli celé Polsko a bylo to velmi prospěšné. Ivo stopnul náhodou aktivního člena polské Solidarity. Byli jsme pak u něho na návštěvě a dostali jsme od něho i spoustu jejich samizdatu. Materiály se nám kupodivu podařilo převézt přes hranici,“ vypráví Aleš.

Polský samizdat byl tehdy na mnohem vyšší úrovni a tiskl se v tisícových nákladech. „Rozhodli jsme se, že začneme polské texty překládat a tím dáme českému samizdatu nový rozměr. Při překládání jsem se slušně naučil polsky a také jsem se toho o Polsku hodně dozvěděl,“ říká. Později skupinka navázala intenzivní spolupráci s lidmi z disentu v polském Těšíně, Bílsku-Bělé (Bielsko-Biała) nebo Vratislavi. Pomohl tomu i plán komunistů postavit ve Stonavě obří koksovnu, který vyvolal na obou stranách hranice nevoli a společně organizované protestní akce.

Ivo Mludek a Jaromír Piskoř podepsali v roce 1988 Chartu 77. Pamětník, který na rozdíl od nich dosud unikal pozornosti Státní bezpečnosti, se k nim nepřidal mimo jiné proto, aby dostudoval. Pouze jednou si pro něho tajní přišli na přednášku do školy a odvedli ho asi k pětihodinovému výslechu. „Bál jsem se, že to bude mnohem horší. Vyptávali se ale hlavně na domácí filozofickou přednášku, která byla před třemi roky v Opavě. Nechápal jsem to, ale o mém zapojení do výroby a šíření samizdatu zřejmě nic nevěděli. Říkali jsme si pak s kluky, že se vyplatilo, jak jsme byli opatrní a konspirativní. Při domluvách schůzek přes telefon jsme měli například domluvenou jednoduchou šifru,“ říká pamětník, který v roce 1989 úspěšně složil státnice.

Pašování literatury přes zelenou hranici

Protože mu jako jedinému ze skupinky komunisté nesebrali pas, jezdil v posledních měsících totality často do Polska na jednání se zástupci Československo-polské solidarity, která se zformovala v roce 1981. Podílel se mimo jiné na zprovoznění kanálu pašování literatury přes hranici v Beskydech.

„Prošli jsme si hranici a vybrali vhodnou stezku kolem Čantoryje, kde nebyly rozhledny pohraničníků. Na přesné určení místa jsme vytvořili kódy podle hraničních sloupků. V Polsku jsem pak koupil dva stejné batohy. Jeden jsem zavezl do Bielsko-Białe, druhý batoh dostal člověk z české strany, jehož jméno si už nepamatuji. Předávání literatury se domlouvalo prostřednictvím pohlednic se zašifrovaným datem a hodinou. Kurýři se potkali na určeném místě, řekli si pár vět, vyměnili batohy a šli dál,“ vypráví. Tímto způsobem se na Ostravsko a Opavsko dostala například exilová literatura z Toronta nebo z Paříže.

Pamětník také v Polsku domlouval týdenní kurz u podzemního tiskaře pro dva výrobce samizdatu z Moravy. Zasloužil se i o hojnou účast lidí z regionu na festivalu nezávislé české kultury, který proběhl na začátku listopadu 1989 ve Vratislavi. Podařilo se mu zajistit několik stovek nevyplněných pozvánek, na něž pak mohli lidé do Polska vycestovat. Během svých cest do Polska poznal svou budoucí manželku, za kterou se později přestěhoval do Opolí.

Po sametové revoluci krátce pracoval v týdeníku Kurýr, který vznikal pod vedením brněnského disidenta Ladislava Henka. Pak působil jako lektor na katedře bohemistiky v Opolí. Roku 1991 se společně s Ivo Mludkem, Markem Stonišem, Zdeňkem Jeníkem a dalšími lidmi zapojil jako společník do budování týdeníku Region v Opavě. Asi deset let tam pak dojížděl a dělal mimo jiné šéfa obchodního oddělení.

Za důležité ve svém životě považuje to, že v mládí vsadil na lidi, kteří byli v tehdejší společnosti outsidery bez perspektivy. „Nemohl jsem udělat nic lepšího,“ říká.