Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Richard Barvínek (* 1931  †︎ 2020)

• narozen roku 1931 v Praze

• rodina úředníka, sociálního demokrata

• studium Fakulty stavební ČVUT v Praze

• dva roky zaměstnán na východním Slovensku

• 1965–1968 - práce stavebního experta na Kubě

• podzim 1968 - návrat do Československa

• pracovní pobyty v zemích Latinské Ameriky, Africe, Asii

• stále aktivní v profesi geotechnika

• zemřel 10. září 2020

Během vyprávění Richarda Barvínka vnímavý posluchač možná ucítí vůni exotických zemí a citlivý zaznamená příznaky výškové nemoci. Richard Barvínek s rodinou prožil totiž část šedesátých až osmdesátých let v cizině, především Latinské Americe, a o zážitcích z cest vypráví ochotně. Výjezdy z šedivého normalizačního Československa mu umožnila profese geotechnika. Ačkoli několikrát zvažoval i emigraci, vrátili se pokaždé domů. „Chtěli jsme zůstat Čechy,“ vysvětluje Richard Barvínek.

Buržoazní synek

Narodil se v roce 1931 v rodině úředníka a učitele francouzštiny, kterou sám popisuje jako buržoazní. Takto se ovšem označovaly středostavovské měšťanské rodiny, které nemusely nutně překypovat majetkem a jejich životní styl nebyl nijak výstřední. „Ale když jsem na vysoké škole přišel na přednášku s tenisovou raketou přes rameno, protože jsem si chtěl cestou ze školy zahrát, hned si někteří říkali: ,Vida, buržoazní synek a jeho mravy.‘ Padesátá léta individualitám zkrátka nepřála.“

Richardovy názory formovaly i rodinné zkušenosti. Vypráví, že z komunistických idejí, které se v době jeho dospívání mohutně propagovaly, ho vyléčilo už v dětství chování jeho strýce: „S bratranci, sestřenicemi a strýcem, který byl komunista, jsme trávili prázdniny. Chodívali jsme do lesa na borůvky, kde jsme my děti pilně sbíraly, zatímco strýc si sedl na pařez a vykládal nám o komunismu a jeho sociálním cítění. Z borůvek pak teta upekla koláče, které jsme jedli všichni, ale nejvíc měl modrou pusu strýc, který nesebral ani borůvku, ale kázal nám o spravedlivém dělení. To mi už jako dítěti nešlo dohromady a pojal jsem ke komunismu podezření.“ Svou roli sehrál i příběh Richardova otce, kterého komunisté po nástupu k moci profesně degradovali, což přispělo k jeho předčasné smrti.

Co nejdále od vás, soudruzi

Richard vystudoval stavařinu a specializoval se na geotechniku, obor spojující geologii, hydrogeologii, mechaniku zemin a hornin a podzemní stavitelství. Krátce po ukončení studia přijal pracovní místo na východním Slovensku, kde strávil dva roky. Spolu s kolegy tam řešili stavbu železnice spojující Československo se Sovětským svazem, po níž se z Československa vyvážela uranová ruda. Šlo o ministerský úkol, který Richard přijal rád – a vysvětluje proč: „Soudruzi se mě ptali, proč se na to místo hlásím. Odpověděl jsem: ,Protože chci být co nejdále od vás a nikam jinam mě stejně nepustíte.‘ Tehdy jsem byl mladý a ambiciózní, a díky dvouleté práci na Slovensku jsem získal zkušenosti s rozhodováním a jistou samostatnost.“

Místo poukazu na Spartak letenka

Po návratu do Prahy mluvil se svým nadřízeným o odměně za dobře vykonaný pracovní úkol nařízený samotným ministrem. Zatímco Richard snil o poukazu na tehdy moderní vůz Spartak, naprosto nedostatkové zboží, vedoucí mu nabídl práci na Kubě. Začátkem šedesátých let, po kubánské revoluci, která proběhla v roce 1959 a jíž země nabrala kurz doleva, vysílaly socialistické státy na Kubu své odborníky v nejrůznějších oblastech, kteří měli vyškolit své kubánské kolegy. Na Kubu tak odjížděli experti z technických i humanitních oborů, medicíny, přírodních věd i vojenství. Místo Spartaka tedy Richard Barvínek, který mezitím založil rodinu, dostal letenku do Havany.

Na Kubu přiletěl s manželkou, profesí geoložkou se specializací na hydrogeologii, v roce 1965 a zůstali tam tři roky. Během pracovního pobytu se jejich rodina rozrostla o čtvrtého člena. O životě na Kubě vypráví Richard Barvínek rád. Vycestováním se naučil jazyk, poznal místní zvyky, především získal ohromné pracovní zkušenosti. Jeho pobyt končil v létě roku 1968. „Manželka s dětmi odcestovaly a já jsem měl letenku na 28. srpna 1968, týden po bratrské pomoci. Byly zmatky, nic moc se nevědělo a letadla nelétala. Nakonec jsem se domů dostal.“ I po úspěšně splněné kubánské misi čekala na Richarda Barvínka odměna.

Chtěli jsme zůstat Čechy

Protože pomáhal v zemi socialistického bloku a osvědčil se jako odborník, mohl i později, v dobách normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech, vyjíždět na pracovní cesty do zahraničí. Pracoval tak na projektech staveb v Alžírsku, Jordánsku, Peru, Kolumbii a v Belize. Richard Barvínek vysvětluje: „Vycestovat jsem mohl dokonce i s rodinou. Sice komunisté zkoušeli, že děti necháme v dětském domově a pustí jenom nás, ale vyřídili jsme potvrzení, že děti potřebují rodiče, tak pustili i je. Děti měly domácí vyučování.“ Manželé Barvínkovi zvažovali také emigraci, kam po srpnu 1968 odešlo mnoho jejich přátel. V rozhodování hrály roli i rodinné vztahy, nemožnost opustit stárnoucí rodiče, ale také vlastenectví: „V Peru jsme se setkali s krajanem, který se do země dostal mezi dvěma světovými válkami. Žil sám v horách, trochu uměl ještě česky, ale nepatřil nikam, ani do vlasti, ani do nové země. Takto jsme dopadnout nechtěli, zůstali jsme Čechy,“ přibližuje své úvahy o emigraci Richard Barvínek.

Životu v Československu, kam se mezi pracovními cestami vraceli, se manželé Barvínkovi přizpůsobili tak jako mnozí jiní. „S vývojem, který se nám pochopitelně nelíbil, jsme se museli smířit. Zvykli jsme si na rozpor mezi tím, co říkáme doma, a co mohou naše děti říkat navenek. Například o podpisu Charty 77 jsme neuvažovali právě kvůli dětem. Chtěli jsme jim dopřát vzdělání a možnost studovat. Naopak mě nikdy nepřiměli ke vstupu do komunistické strany. Tvrdil jsem jim, že je to pro mě příliš velká zodpovědnost,“ vzpomíná pamětník. Barvínkovi trávili volný čas především sportem a s podobně naladěnými přáteli: „Našli jsme si partu kamarádů, s nimiž jsme jezdili každou volnou chvíli na hory. S nadsázkou tvrdím, že máme lyžařské manželství,“ směje se pamětník a připomíná, že s manželkou Marcelou prožil padesát let společného života.

Hlavní přínosy svých pracovních zahraničních pobytů, při nichž řešil nejrůznější pracovní úkoly – v Peru se například podílel na projektu přestavby vodní elektrárny na řece Urubamba u města Cuzco – shrnuje Richard Barvínek takto: „Kromě možnosti vidět exotické země, poznat místní zvyky a naučit se jazyk jsem získal především neocenitelnou odbornou praxi ve svém oboru a pracovní pravomoci. Musel jsem se naučit rozhodovat. Problémy bylo potřeba řešit, ne je zametat pod stůl.“ Díky těmto zkušenostem patřil mezi nejpovolanější odborníky ve své profesi a v oboru zůstal aktivní do pokročilého věku.

Richard Barvínek zemřel 10. září roku 2020.