Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Miroslav Barvíř (* 1929  †︎ 2016)

• narozen 6. července 1929 ve Zlíně

• 1931 – cesta s rodinou do Polska

• 1936 – návrat do Zlína, základní škola, měšťanka

• absolvoval Baťovu školu práce

• mistrovská škola elektro

• pracoval v podniku MEZ v oddělení vývoje v Brně

• 1951 – studium na VTA AZ

• 1955 – Tesla Pardubice, Ústav pro výzkum radiotechniky

• 1965 – útlum programu v Tesle, čistky

• přechod na VUT Brno, katedra technické kybernetiky

• zemřel v září 2016

Starý muž vyprávěl s námahou a sípáním, ale když zabrousil na zajímavé téma, rychle ožíval a sahal po dokumentech, na kterých ukazoval důležité partie a souvislosti. Mluvil o životě v Baťově podniku, o tom, že vojna byla ve srovnání s Baťovou školou rekreace, o studiu na brněnské technice, která byla pohlcena Vojenskou akademií i se studentem Barvířem. Na vojenské vysoké škole se dostal k radiolokaci a posléze ho profesní postup seznámil s otcem radaru Tamara. Zažil kádrové čistky a po nich zakotvil na brněnské technice, tentokrát jako pedagog. V řeči několikrát zmínil tajemného „staříčka“ či „dědečka“, ze kterého se nakonec vyklubal… Ale nepředbíhejme, příběh začíná pamětníkovým narozením.

Dětství v Baťově impériu

Miroslav Barvíř se narodil 6. července 1929 ve Zlíně v celkem typické baťovské rodině vyšší úrovně. Otec byl dílenský mistr a matka, jak se za daných okolností slušelo, pečovala o domácnost. Živitel rodiny byl krátce po jeho narození poslán do města Chelmek v Polsku, aby tam zřídil obuvnickou dílnu. Rodina později odcestovala za ním. Zatímco se v roce 1936 žena a syn vrátili do Zlína, otec ještě nějaký čas působil v Polsku a Holandsku.

Bylo celkem přirozené, že jeho syn po skončení základní školy pokračoval měšťankou a poté, jak jinak, zamířil k firmě Baťa. Ta tehdy organizovala každým rokem nábor do Baťovy školy práce, hlavně přes své prodejny široko daleko. V roce 1944, kdy pamětník maturoval, byl věhlas firmy již tak velký, že na tisíc vypsaných míst se hlásil desetinásobek uchazečů. Bylo tedy z čeho vybírat a zkoušky byly přísné a obsahovaly mimo jiné i psychotechnické testy. Důležitá byla motivace, ctižádost postupovat na žebříčku výš a výš. Synáčci bohatých rodičů rozhodně neměli výhodu, naopak, za přednost se považovala schopnost postarat se o sebe i v těžkých podmínkách.

Co se v mládí u Bati naučíš…

Uchazeč Miroslav Barvíř uspěl a stal se baťovským učněm. Přestože bydlel ve Zlíně, musel spolu s ostatními učni bydlet na internátu, kde panoval přísný režim.

Výuka byla organizována tak, že půl dne učni strávili v dílně a půl dne teoretickou výukou. Postupně prošli všemi dílnami nejrůznějších zaměření. Baťa odmítal dnes moderní outsourcing a snažil se o co největší soběstačnost firmy. Tak se budoucí obuvníci či prodejci učili třeba v instalatérských dílnách dávat dohromady ústřední topení.

Ve škole se pořádaly průběžně soutěže a špatné umístění mohlo mít za následek nepovolení vycházek. A kdo měl vycházku povolenu, musel ještě projít kolem vychovatele, který ostřížím zrakem kontroloval, zda je mladý muž „špígl nýgl“, aby nedělal firmě ostudu.

Po ukončení všeobecné části učení v roce 1946 se pamětník specializoval na elektrotechniku. Dílenská část výuky probíhala tak, že pracoval jako opravář telefonů. To znamenalo, že byl volán na opravy do různých budov, což mu dávalo příjemnou volnost pohybu. Měl takzvanou kreditku, kam se zaznamenávaly jeho servisní výkony a ty mu byly propláceny převodem na osobní účet.

Kromě velmi dobré rukodělné praxe v různých oborech mu přinesla baťovská škola také kvalitní vzdělání ohledně organizace práce a řízení podniku.

„Mne ty organizační věci přitahovaly, ani nevím proč. Vždycky mě vzrušovalo to řízení. Velmi mě bavily ty účtárenské formuláře… Každá dílna měla předepsaný plán, spotřebu materiálu, všecko.“

V létě 1947 došlo k dohodě mezi Zlínem a elektrotechnickou firmou MEZ, podle níž byla výchova elektrotechniků převedena do podnikové školy MEZ v Mohelnici. A tak se po složení maturity stal Miroslav Barvíř zaměstnancem firmy MEZ, kde pracoval jako rozpočtář v brněnském ústředí.

Spolužákem syna věhlasného otce

Za zmínku stojí jeho vzpomínka na spolužáka Jana, který byl jedním z pěti dětí Jana Antonína Bati. Prý nijak nevynikal, zapsal se mu hlavně svojí špatnou pamětí.

„Neprojevoval se nijak. Já jsem s ním přímo nekamarádil, on se kamarádil s jinými. Jan Baťa byl takový jiný než my ostatní. Když byl vyvolán, často říkal: ‚Ježíšmarjá, nemůžu si vzpomenout‘, až mu paní učitelka napověděla a on řekl: ‚Jo, to jsem chtěl říct!‘“

Ve třetí třídě, což muselo být asi v roce 1948, byl mladý Baťa potají propašován do zahraničí, postupně až do Brazílie, kde jeho otec vybudoval další mohutnou větev baťovského impéria. Tam však skončil předčasně, zabil se ve svých třiceti letech při autonehodě.

„Komplikuje se to šíleným způsobem, já už jsem po tom nepátral, nakonec se objevila nějaká paní, která byla vychovatelkou v jejich rodině, vychovávala ty děti. [...] Ona říkala, že to nebyla nešťastná náhoda, že byly porušeny brzdové bubny.“ 
To ale nechce Miroslav Barvíř brát zcela vážně. Podle něj byla ta paní tak silně citově vázána na Baťovu rodinu, že mohla „slyšet trávu růst“. Po chvilce vyprávění o rodině se vždy rozrušila natolik, že nebyla schopna pokračovat. Chtěl se s ní setkat v Brně, kdy byla dohodnuta schůzka s dalšími baťováky, ale nakonec k tomu nedošlo. Paní vychovatelka totiž projevila obavy z policejního sledování…

Vojenská technika

Po nedlouhém zaměstnání v MEZ Brno zamířil na Vysokou školu technickou Dr. Edvarda Beneše v Brně, dnešní Vysoké učení technické v Brně. Je celkem přirozené, že zůstal věrný elektřině, kterou pak studoval na elektrotechnické fakultě. Netrvalo dlouho a už v roce 1951 byla vysoká škola převedena pod Vojenskou technickou akademii (VTA), která byla založena 15. srpna 1951 rozkazem prezidenta republiky (č. 247/1951). Miroslav Barvíř se dostal na fakultu pro spojovací a radiolokační techniku. Po úspěšném zakončení studia v roce 1955 dostal takzvanou umístěnku, a sice do Ústavu pro výzkum radiotechniky Opočínek, který byl od roku 1950 vývojovým pracovištěm se zaměřením na radary a spojovací techniku. Převážně spolupracoval s Teslou Pardubice, jejíž byl i organizační složkou. Po dvou měsících zaměstnání se oženil a brzy dostal podnikový byt. Další události osobního života následovaly: brzy se mu narodil syn a za tři roky další.

„Tam jsem pracoval na servomechanismech, protože jsem rozuměl motorům. Jenže to šlo nějak z kopce. A pak, naráz, v šedesátém pátém, se to začalo utlumovat, dělaly se prověrky a vyházeli spoustu schopných lidí. Kdo byl trochu schopnější, tak skoro musel odejít. Tam byl zaměstnanec Vlasta Pechů, který vynalezl tu radiolokační Tamaru. Oni ho vyhodili pro ztrátu důvěry pracující třídy. Vyhodili asi deset nebo patnáct lidí z ústavu a Vlastík, chudák, neměl zaměstnání a musel opravovat televizory a rádia. Pak ho nějakým způsobem, asi přes kámoše a známé, vyreklamovala akademie a přestoupil tady do Žabin do takového domečku, to byla taková civilní rodinná vilka a tam bylo výzkumné oddělení radiolokace.“

Pro srozumitelnost je třeba říci, že se jednalo o Žabovřesky, kde měla vojenská akademie na vršku Kraví hora výzkumné pracoviště radiolokace.

Miroslav Barvíř vydržel v Opočínku asi deset let, ale zmíněný plánovaný útlum ústavu ho přiměl, aby si hledal práci jinde. Nicméně strávená léta měla podstatný vliv na jeho další odborný vývoj. Přišel do styku s analogovými počítači, v jejichž vývoji jsme měli svého času dobré výsledky. Učarovala mu schopnost „analogů“ modelovat nejrůznější děje popsatelné diferenciálními rovnicemi. To byl jeho vklad pro další odbornou kariéru.

Vysokoškolský pedagog

Kamarád spojař mu nabídl práci na VUT Brno, kde pracoval v Ústavu automatizace a měřicí techniky, v oboru modelování a technická kybernetika. Svoje cenné zkušenosti v oblasti modelování dynamických mechanických, elektrických, hydraulických systémů pak rozšířil i na systémy ekonomické, a to výrobní i finanční.

Podařilo se mu pro školu získat analogový počítač AP-3. Samozřejmě takovou techniku nebylo možné prostě objednat u některé z řady dodavatelských firem, jak je dnes běžnou praxí. Ke koloritu doby patřilo, že se podařilo získat vysloužilý počítač z utajovaného závodu MAPE v Mydlovarech u Českých Budějovic. Název závodu byl zvolen tak, aby nenapovídal nic o účelu a činnosti podniku. Znalci žertovně vykládali akronym jako „Malá Atomová P...el Evropy“. Ve skutečnosti se jednalo o zkratku pocházející ze slov MAgnesium PErchlorát, což je chloristan hořečnatý. Je komické, že tato chemikálie neměla nic společného s uranovým průmyslem a sloužila jen jako krycí legenda pro zamaskování skutečné náplně závodu – zpracování uranové rudy. Ten byl pod přísným utajením, stejně jako všechno, co se týkalo uranového průmyslu. Po ukončení činnosti zbylo v areálu MAPE 286 hektarů uranových odkališť, která představují jednu z nejzávažnějších ekologických zátěží v celé České republice. Lze říci, že žertovný název poměrně přesně vystihoval chmurnou realitu.

Nežádoucí posedlost

Na brněnské technice se zdálo, že Miroslav Barvíř dosáhl svého ideálu: přednášel na katedře řízení a regulace. Tam se mohl plně věnovat oboru, který ho fascinoval: technické kybernetice. Přitom se mu podařilo uplatnit i znalosti a zkušenosti z dob „baťovských“. Kybernetika totiž přistupuje k procesům navenek značně různým určitým jednotícím pohledem, popisuje je stejným matematickým aparátem, který umožňuje i tyto procesy řídit za pomoci počítačů. Může se jednat o nějaké strojní mechanické soustavy, o biologické procesy nebo o řízení podniků včetně řízení finančního. A právě tady velmi zdařile využil svých znalostí baťovské organizace. Ta byla tak dokonale promyšlená, že se dala velmi dobře algoritmizovat.

Výběr z článků, které vystavil na svých webových stránkách, svědčí jak o jeho syntetickém přístupu k regulaci jako takové, tak o sepětí s praxí, kterého dosahoval díky znalosti baťovské organizace a celého specifického baťovského prostředí.

 1. Poznámka k metodice vytváření fyzikálních analogií.

...

 4. O vazbách mezi výrobními a finančními systémy.

 5. Problematika modelování výrobních systémů.

 6. Princip modelů tržního prostředí.

 7. Jaký význam má analytická dynamika pro studium zákonů chování ekonomických systémů?

 8. K zapomenutému teoretickému odkazu Tomáše Bati.

 9. Systémové přístupy v období modelového myšlení.

10. Provázanost ekonomické teorie s přístupy Tomáše Bati.

11. Odraz přírodovědných zákonů v řídící práci Tomáše Bati.

12. Význam globalizačních principů na rozvoj společnosti.

13. Synergetický přístup k řízení dynamických systémů.

14. Konec (nejen) ševců v Čechách.

15. Využití synergie v prognóze dynamických trajektorií.

16. Synergetický přístup syntézy optimální trajektorie.

...

22. Dynamika přírodních a společenských věd.

…

25. Je možno využít k zdokonalení veřejné správy přístupy Tomáše Bati?

...

27. Dílo Tomáše Bati?

28. Ekonomie jako příčinná přírodní věda.

...

30. Přístup Tomáše a Jana A. Bati k řízení složitých systémů.

...

Jeho zaujetí cestou, kterou sledoval, však mělo nepříznivý vliv na mezilidské vztahy. Vzpurný „vědátor“ leckdy nepříjemně kriticky posuzoval zažité metody, které hodnotil jako neefektivní, nejdoucí k jádru věci. Postupně byl jeho předmět přesunut do nepovinných, ale to mu posluchačů neubralo. Až byl překvapen, kolik studentů mělo o jeho výuku zájem.

Baťovská posedlost

Kdo slyšel starého pána vyprávět, musel být udiven jeho cílevědomostí a zaujatostí myšlenkou. Po utrpěné mozkové mrtvici s komplikovaným průběhem se znovu naučil mluvit a vůbec ovládat svoje tělo, aby se mohl znovu pustit do práce. Jeho dědeček, či „staříček“, by nad ním jistě uznale pokýval hlavou.

Otcem jeho matky nebyl nikdo jiný než vedoucí personálního oddělení, pravděpodobně přímý podřízený ředitele Josefa Hlavničky, jednoho ze čtyř členů nejužšího vedení firmy Baťa v Čechách. Po moravsku tedy „staříček“.

Nedokončené dílo

Své bádání zamýšlel Miroslav Barvíř završit posledními skripty, ve kterých shrnul své poznatky tak přehledně, jasně a přesvědčivě, že by jimi získal pokračovatele v uplatňování metod, jež považoval za ideální.

Bohužel mu nebylo dáno tuto „třešničku na dortu“ dokončit. Na podzim roku 2016 po dlouhé nemoci zemřel.