Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Evžen Basch (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 2. dubna 1925 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny

• 20. června 1942 – zatčen v souvislosti s roudnickou perzekucí studentů

• do 6. prosince 1942 vězněn v Malé pevnosti Terezín

• po propuštění nuceně nasazen v podniku Mewa (Metallwarenindustrie) v Roudnici nad Labem

• 20. září 1944 – květen 1945 – vězněn v Postoloprtech v táboře pro židovské míšence

• roku 1945 dokončil Reálné gymnázium v Roudnici nad Labem

• tatínek Viktor zahynul v Osvětimi

• studoval práva na Karlově univerzitě v Praze

• napojil se na protikomunistickou odbojovou skupinu Šeřík

• 26. prosince 1948 zatčen a vězněn v Litoměřicích a na Pankráci

• odsouzen v Praze ke třem letům vězení

• v letech 1949-1951 vězněn na Bartolomějské a v Jáchymově-Mariánské

• po propuštění se živil jako podnikový právník

• zemřel 16. června 2016

Evžen Basch se narodil do smíšeného židovsko-českého manželství, maminka Růžena, rozená Doudová, byla Češka a tatínek Viktor Basch byl židovského původu. Rodiče se seznámili na střední škole a poté oba pracovali jako úředníci. Tatínek nejdříve pracoval v pražské továrně na výrobu mýdla a poté si koupil menší továrnu se stejným zaměřením v Roudnici nad Labem. V roce 1932 se tak rodina stěhovala do severních Čech. Evžen navštěvoval zdejší obecnou školu a v roce 1935 nastoupil do místního Státního reálného gymnázia, kde byl v období heydrichiády zatčen.

Místo volejbalu Malá pevnost Terezín

Dne 20. června 1942, v období druhého stanného práva, které bylo zavedeno po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha, bylo v Roudnici nad Labem zatčeno celkem 84 studentů za údajné osnování atentátu na ředitele zdejší německé školy oberlehrera Alfreda Bauera. Ačkoliv počátečním impulzem bylo pouhé neuvážené jednání jednoho z gymnaziálních studentů, který měl údajně pronést slova o možném zabití oberlehrera, jeho řeč posloužila německé moci jako záminka. Dne 20. června 1942 tak zatklo gestapo ve Vyšší odborné průmyslové škole druhý ročník zdejších studentů a ve Státním reálném gymnáziu celou septimu a chlapce ze sexty. Celkem se z 84 zatčených nedožilo konce války 14 studentů (jeden z nich později padl během Pražského povstání).

 „A odvezli nás do Terezína. My jsme nevěděli, proč jsme v Terezíně. To bylo bezprostředně po heydrichiádě a podle mého to byla pomsta za Heydricha. To se tehdy obecně zavíralo kde koho. (…) My jsme na tohle samozřejmě nemysleli. Měli jsme hrát volejbalový turnaj, na to jsem se těšil, a místo volejbalového turnaje jsme šli do basy. Nikdy nás nenapadlo, že bychom oberlehrera měli zabít, protože jsme ho skoro neznali.“

Kleine Festung – Malá pevnost

 „Stáli jsme hodinu, dvě, možná čtyři hodiny před přijímací kanceláří a postupně někteří z nás omdlévali. Jedním z nich byl i profesor [Robert] Bardfeld. Čekali jsme na výslech, protože nikdo z nás v té době nevěděl, proč tam jsme. Chodili jsme postupně k výslechu.“

Po výsleších uspořádal Heinz Jöckl, velitel Malé pevnosti s hodností Hauptsturmführer, tzv. „tejrák“, kdy byli noví vězni biti až do krve s pomocí řetězů a opasků. Z toho je vysvobodil dozorce Müller a posléze dozorce Josef Sternkopf, který vzal vězně do dílny, kde dělali rakve pro popravené. Kdyby ještě dnes Josef Sternkopf žil, tak by mu prý Evžen Basch rád podal ruku.

Pamětník poté putoval do cely č. 26 a pracovně byl zařazen na podbíjení kolejnic na tzv. říšské dráze (Reichsbahn) v Ústí nad Labem: „To bylo hrůza. Já si to neumím představit, že jsem to vydržel. (…) Na kolejích nás hlídali esesmani, a když jste neměl štěstí, tak jste narazil na esesmana, který měl za úkol bít nebo dokonce zabíjet. Tak jsme se třásli hrůzou, jestli k nám ten zabiják nepřijde. Všichni nezabíjeli, ale většina byla ráda, když nás přitom ještě tloukli.“   

Evžen Basch dodnes nerad vzpomíná na Heinze Jöckla, který je znám i pod počeštělým jménem Jindřich Jöckl a kterému vězni přezdívali „pinďa“. Někdy působil až komicky: „Jöckl měl výsadu, že byl asi hlavní lékař. My jsme začali všichni marodit, nějak se rozmohla angína, Jöckl se to dozvěděl a řekl: ‚To nemůžeme takhle nechat, já je budu léčit sám.‘ Ráno, když jsme se připravovali na odchod na komando, tak stál s bandaskou tekutiny a každý, kdo tvrdil, že má angínu, i ten, co netvrdil, musel otevřít pusu a on mu tam šáhnul. Měl z toho strašnou radost. Říkal: ‚Já jsem vlastně hlavní lékař. Najednou angíny přestaly, když jsem začal léčit.‘ Měl radost jako malé dítě, když mu dáte dárek k Vánocům. Když odjížděl na dovolenou SS Wachholz, bylo vedení kamru [oblékání] svěřeno SS Stephanu Rojkovi, který nám pomáhal oblékat nové vězně pomocí hole. Takže se běžně stávalo, že malý příchozí vězeň byl oblečen do velké uniformy a velký do malé. Z toho měl Rojko velkou radost a my jsme potom s Františkem Zuckersteinem1 po odchodu Rojka vše spravili.“

Dále byl Evžen Basch zařazen na komando ve Střekově v Ústí nad Labem, kde z lodí vykládal tabák, a poté pracoval na schichtkomandu v tzv. Schichtových závodech, odkud si vězni odnášeli do Malé pevnosti Terezín pokrutiny.2 Na dalším komandu Herman und Teilnehmer vykládali z lodi tabák a v ty dny jako vězni věděli, že nikdo nezemře, protože tabák dávali dozorcům.

„Když bylo nutno uklidit Jöcklovi v bytě, dostali jsme s doktorem Robertem Bardfeldem, mým spolužákem, za úkol vyklepat koberec. Poněvadž jsme neměli vhodnou plácačku na koberce, půjčili jsme si ji od malé německé holčičky. Přitom nás bohužel přistihl SS Kunze a začal nás nemilosrdně tlouct do hlavy. Ještě dnes nás z toho občas hlava bolí.“

O Jöklův byt se staral takzvaný „Mója“, kterého si jediného Jöckl oblíbil a dokonce ho pustil na otcův pohřeb. V Terezíně něco nevídaného. Mója přežil Terezín a nedávno zemřel.

Již v Terezíně zemřeli dva roudničtí studenti – Miroslav Lácha a Zdeněk Kubeš. Poté byli ze „sextánů“ vybráni Otomar Fabián, Robert Bardfeld a Miroslav Kubík a byli odtransportováni do dalších koncentračních táborů. Zemřel Otomar Fabián, další dva se po válce vrátili. Evžen Basch byl z Terezína propuštěn 6. prosince 1942 jako poslední z roudnických gymnazistů. Ve skutečnosti měli být propuštěni ještě tři studenti a Evžen Basch měl mamince jednoho z nich předat zprávu o brzkém propuštění jejího syna.

„Byl tam trestanec-šéf civilního řízení Hron (…), ten si mě zavolal a říkal: ‚Podívej se, 6. prosince už budeš propuštěný. Nikde to neříkej, já to říkat nemůžu, ale až přijdeš do Roudnice [nad Labem], tak navštiv paní Markvartovou a řekni jí, že Láďa přijde domů tak za čtrnáct dní, za tři neděle. Řekni jí to, ať má nějakou radost.‘“

Po propuštění se měl Evžen Basch ještě s dalšími dvěma studenty z průmyslové školy hlásit v Kladně, kde je čekal asistent gestapa Oskar Felkl. Řekl jim, že pokud je gestapo ještě jednou chytne, tak už je nepustí. Na roudnickém pracovním úřadě byl pamětník přidělen do MEWY (Metallwarenindustrie). Prakticky ihned šel také za paní Markvartovou, aby jí vzkázal, že její syn bude do čtrnácti dní propuštěn: „A on nepřišel. Našla si mě a říkala: ‚Tak co jste mi to říkal?‘ ‚No tak se spletli, přijde později.‘ Už nikdy nepřišel. Asi za tři měsíce přišel dopis, že jsou mrtví. (…) Jöckl byl hodností Hauptsturmführer, což znamená hlavní německý sturmführer, a měl větší pravomoci než gestapo. Nedávalo se to znát, ale když něco udělal a gestapo o tom nevědělo, tak to platilo. Jinak ho mělo formálně řídit. (…) V době, kdy už jsem byl doma, byl povinen vypravit transport do koncentračního tábora. Scházelo mu tolik a tolik lidí. Někoho sehnal a scházeli mu tři lidi. Nešťastnou náhodou si vybral Láďu Markvarta, Emanuela Marka a Jaroslava Študenta, kteří měli přijít domů. Plukovník už měl rozkaz je pustit a Jöckl o tom věděl, ale měl takovou pravomoc, že zařadil kluky do transportu. (…) A do čtrnácti dnů bylo po nich.“3

V Postoloprtech v dalším táboře pro židovské míšence

Dne 20. září 1944 dostal další předvolání do Čakovic (dnes součást Prahy 9) a měl být odeslán do nově vybudovaného koncentračního tábora v Postoloprtech v severozápadních Čechách. V místní bažantnici byl totiž v roce 1943 zřízen tábor pro židovské míšence a vzhledem k původu Evženova tatínka musel být pamětník transportován.

„Přizpůsobili to podobě mírnějšího koncentračního tábora. Narychlo udělali ubytovny a tam byli všichni lidé, kteří měli něco vzdáleně společného se Židy. Byli tam i důstojníci, kteří měli manželku Židovku. Ze známých lidí šel do podobného tábora i Jaroslav Pospíšil.“4

Evžen Basch pracoval mimo jiné i na žateckém letišti a přibližně měsíc před koncem války odešel pracovat do kuchyně: „Když bylo po revoluci, tak nás svolali a přečetli nám papír, podle kterého, kdyby Němci vyhráli, tak by celý tábor v Postoloprtech zlikvidovali.“ Šťastného konce války se ovšem nedočkal tatínek pamětníka, který byl pro svůj židovský původ zavražděn v Treblince.

Dokončené gymnázium

Všichni zatčení studenti byli do konce války vyloučeni ze studií, a tak si nikdo z bývalých vězňů terezínské pevnosti nemohl dokončit střední školu ani pomýšlet na vysokou školu. Museli počkat na konec války, kdy byla v Roudnici nad Labem otevřena pro bývalé vězně oktáva C: „Abychom se mohli v září dostat na vysoké školy. Tak jsme udělali narychlo maturitu. Každopádně jsem se koukal dostat na práva.“

V roce 1946 nastoupil na studium Právnické fakulty v Praze a v roce 1948 ji téměř absolvoval. Měl ještě složit třetí státní zkoušku a plánoval i doktorát, ovšem komunistická vláda již měla pomyslné otěže moci ve svých rukou a překazila Evženu Baschovi další životní plány.

Zatčen za styk s odbojovou protikomunistickou skupinou Šeřík

„Jednoho krásného dne 26. prosince 1948 jsme byli na procházce s kluky ze školy. Vrátil jsem se domů a tam stál můj nevlastní otec a nějaký pán, který říkal: ‚Já jsem od Státní bezpečnosti, jmenuji se Ptáček. Prohledal jsem váš stůl, nemáte tam letáky, oblečte se.‘ Nevím, jestli řekl ‚zatýkám‘. Asi neřekl. Odvezl mě do věznice.“

Evžen Basch přespal první noc v litoměřické věznici a poté byl odvezen na Státní bezpečnost: „Tak jsem se ptal, proč jsem tam. Oni říkali: ‚Znáš Vladimíra Hájka?‘ ‚Znám Hájka.‘ ‚Tak budeš vědět dále.‘ Tak mě převezli do Prahy. Dne 26. prosince 1948 mě odvezli, ale přesto mi napsali počátek věznění o den později, tedy 27. prosince 1948.“

Evžen Basch se najednou ocitl v Bartolomějské5 v cele s velkou spoustou lidí. Ve vězení, kde byla průměrná kapacita značně navýšena, byli i další členové skupiny Šeřík. Odvedle prý slyšel křičícího Josefa Slaninu6 a výslechy čekaly i jeho: „Ty byly příšerné. Oni si o mně mysleli, že jsem nějaký kápo. Když jsem říkal estébákům, že mám [za sebou] dva německé koncentráky, tak jako Horákové, tak ani mně to neprospělo. Státní bezpečnost argumentovala, že jsem starý odbojář. Křičeli na mě, že už nikdy neuvidím matku a sestru a za svou protikomunistickou činnost půjdu na patnáct let do vězení. Při výslechu na mě řvali rusky a náš vyšetřovatel řval, jak to, že student neumí rusky! Že musí překládat!“

Otázkou tak zůstává, za co byl Evžen Basch vyšetřován? Student práv Boris Kovaříček7 totiž založil protikomunistickou skupinu s názvem Šeřík a její člen Vladimír Hájek, původem z Litoměřic, měl získat Evžena Basche do své skupiny: „Tak mně uložili, abych získal vysokoškolského profesora, který by založil ideologii skupiny. Já jsem říkal: ‚Sice se znám se synem profesora [Bohuslava] Tomsy, ale takové věci dělat nebudu. Mám před doktorátem, souhlasím s mým členstvím ve skupině, ale nech mě na pokoji.‘ Znal jsem se se synem profesora Tomsy, ale nenapadlo mě, abych za ním šel. (…) ‚Když nebudeš zatím nic dělat, tak mi sežeň někoho, kdo ví něco o vojně.‘ Já jsem kamarádil s volyňským Čechem, který se jmenoval Jiří Bonek.8 Byl důstojníkem sovětské armády a jako volyňský Čech se vrátil. Ten mi řekl, jak vypadá komunismus v praxi. Nakonec jsem ho přemluvil, aby k Hájkovi šel. Že já nemůžu, ale on šel.“

Evžen Basch si myslel, že v politickém procesu dostane buď podmíněné propuštění, anebo nebude souzen. Nakonec mu byl uložen trest tři roky za velezradu a ztráta občanských práv. Původně ani nevěřil, že tři roky myslí soudce zcela vážně. Musel se s tím však smířit, a tak po třech čtyřech měsících na pražské Pankráci putoval do oblasti Jáchymova na Mariánskou, do malé vesnice, která dříve sloužila jako poutní místo.

Ze skupiny Šeřík byli za svou činnost popraveni Boris Kovaříček a Karel Bacílek,9 jedni z hlavních vůdců skupiny. Za odbojovou činnost měl být popraven i podplukovník Zdeněk Hruška, v jeho případě se však jednalo o agenta-provokatéra vyslaného Obranným bezpečnostním zpravodajstvím, a tak mu byl udělen pouze fiktivní trest. Předtím však Zdeněk Hruška založil fiktivní odbojovou protikomunistickou skupinu s názvem Pravda vítězí s cílem zachytit nepřátele komunistické moci. Právě kvůli němu byla „odhalena“ skupina Šeřík a její členové pozatýkáni. Skrze skupinu Pravda vítězí se do nastražené sítě chytili i někteří přátelé generála Karla Kutlvašra, hlavního velitele Pražského povstání z května 1945, kteří částečně zapojili generála do protikomunistické činnosti. K popravenému Borisi Kovaříčkovi a Karlu Bacílkovi tak byl odsouzen na doživotí i hrdina protinacistického odboje. Karel Kutlvašr byl poté vězněn na Pankráci a v Leopoldově. Výši trestů ovlivňoval přímo ústřední výbor Komunistické strany Československa. Spolu s Evženem Baschem byl odsouzen i Petr Pujman, který při procesu přiznal protikomunistickou činnost, za kterou dostal patnáct let. Byl to však syn Marie Pujmanové, která se přimluvila u prezidenta Klementa Gottwalda a vyprosila mu milost, takže Petr Pujman trest nenastoupil a byl propuštěn.

Jáchymov          

Evžen Basch byl zařazen do tábora Mariánská. Zde se těžila ruda obsahující uraninit a hornické práci se nevyhnul ani pamětník. Nejdříve sice pracoval na povrchu, ale poté šel pracovat do dolů kvůli velké zimě: „Byli jsme spoře oblečení, byla mi zima a nebránil jsem se fárání. Tam chodili i lidé, kteří byli evidentně staří a nemocní. Podařilo se mi dostat se ke kolektoru. Chodil jsem po šachtě a hledal jsem v haldách rudu. Když jsem prostřednictvím přístroje našel bohatý kus rudy, tak jsem měl radost, že nahoře budou mít radost. Sem tam – a to skutečně myslím vážně – byl ruský inženýr, který čekal, co přivezu. Jestli přivezu bohaté kousky rudy. Byli to inteligentní a slušní lidé. Měli radost, že jsem tu [rudu našel], a jednali s námi zdvořile a slušně. A komunističtí dozorci byli špatní.“

Evžen Basch dále vzpomíná, jak se jeden z vězňů pokusil o útěk. Ten se však nepodařil. Dozorci pak ohlásili apel a vězni se museli dívat na neúspěšného útěkáře roztrhaného od psů. Další zajímavou událostí bylo srovnání koncentračního a komunistického tábora: „Udělali mimořádný apel a ať vystoupí Basch – já jsem myslel, že mě popraví nebo tak něco: ‚Ty jsi byl v německém koncentráku. Je tady koncentrák, jak o nás píšou? Máš tady hlad?‘ Říkal jsem: ‚Nemám.‘ Hlad jsem skutečně v Jáchymově neměl. To bych lhal. ‚Tak to řekni před celým táborem.‘ Tak jsem před celým táborem musel říct, že jsem byl ve dvou německých koncentrákách a že v Jáchymově hlad nemám. Že je to lepší. Pak se mnou pár lidí nemluvilo.“

Ze Strakonic do Litoměřic

Ke konci svého tříletého trestu byl přesunut na ošetřovnu s migrující tromboflebitidou. Německý vězeň a táborový lékař Girschek doporučoval opatřit jaterní injekce, což velitel tábora Procházka odmítl. Tato nemoc byla neúplně vyléčena až po propuštění po chirurgickém zákroku na chirurgii ve Strakonicích. Evžen Basch částečně trpí migrující tromboflebitidou dodnes.

Po propuštění putoval Evžen Basch do strakonické dílny k Jindřichu Kotrbovi. V tomto městě již bydlela jeho maminka, která se po smrti svého prvního manžela podruhé provdala. Na podzim roku 1952 obdržel pamětník povolávací rozkaz na vojnu a díky svému známému se dostal do Prahy k 1. automobilnímu praporu. Po vojně odešel pracovat do Litoměřic do Komunálního podniku a poté coby právník do podniku Restaurace a jídelny. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou Květou Fickovou a v roce 1955 se jim narodil syn, kterého v roce 1964 následovala dcera. Při zaměstnání absolvoval doktorské studium a v roce 1969 byl rehabilitován. V současnosti žije se svou manželkou v Litoměřicích.

Skupina Šeřík, Evžen Basch a uznání protikomunistického odboje/odporu

Evžen Basch za svůj pobyt v Malé pevnosti Terezín a v Postoloprtech obdržel vyznamenání druhého stupně Za zásluhy. Jako vězeň z druhé světové války je také držitelem statusu válečného veterána. Dne 24. listopadu 2011 podal na Ministerstvo obrany České republiky žádost o vydání Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona 262/2011 Sb.

Po předchozí korespondenci s tímto ministerstvem vydal odbor pro válečné veterány dne 17. prosince 2012 rozhodnutí č. j. 262000400/11/2012-1027, kterým se žádost Evžena Basche zamítá.

Toto rozhodnutí podepsal za ministryni Ing. M. Hrbata na základě údajného ověření Karolíny Peak, která byla ministryní tři dny.

Toto rozhodnutí je důkazem toho, že Ing. M. Hrbata patrně dostal již připravené rozhodnutí pouze k podpisu, aniž zkoumal, zda je v souladu s citovaným zákonem.

Zákon č. 262/2011 Sb. nezná vůbec pojem zamítnutí žádosti, tak jak o něm v odůvodnění rozhodnutí mluví Ing. Hrbata. Zákon v § 6 čl. 3. počítá s tím, že když nebudou splněny podmínky v tomto zákoně stanovené, rozhodnutí nevydá. Přestože Evžen Basch, jak je z předchozí korespondence zřejmé, všechny podmínky splnil, když pro organizaci Šeřík získal Jiřího Bonka a podepsal Šeříku písemný doklad o svém členství, nebyl mu uznán protikomunistický odboj.

Pokud odborné stanovisko Ústavu pro studium totalitních režimů došlo k závěru, že protikomunistická činnost není prokázána, je rozhodnutí Ing. Hrbaty nesprávné. Evžen Basch také nevyužil možnosti podat proti rozhodnutí odvolání k etické komisi, protože byl přesvědčen, že by etická komise jako téměř účastník řízení odvolání zamítla. Pro úplnost uvádí Evžen Basch, že již v rehabilitačním rozsudku 20 TN 22/69 je v odůvodnění uvedeno, že již bývalí příslušníci Státní bezpečnosti Vávra a Novotný připustili, že vzhledem k tehdejší situaci bylo fyzické násilí používáno. Takže při výsleších bylo používáno. Z dostupné literatury došel Evžen Basch k závěru, že ke změně napadeného rozhodnutí již prostřednictvím českých soudů nelze dojít. Je přesvědčen, že ministr obrany bude respektovat zásadu převzatou z římského práva – „minima non curat praetor.“10 Tato žádost byla motivována nikoliv nepříznivou osobní a rodinnou situací, jak o ní napadené rozhodnutí mluví. Evženu Baschovi bude za půl roku devadesát let, je těžce nemocný a bojí se, že se eventuálních reakcí ministerstva obrany nedočká. Případné náklady vzniklé přezkoumáním jeho případu mu nebudou účtovány, protože by je nemohl zaplatit. Napadené rozhodnutí se bohužel neumí červenat, „epistula non erubescit“ (Cicero). Nemohl vědět, že je nesprávné!

Evžen Basch zemřel 16. června 2016.

[1] Vězeň a spolužák.

[2] Zbytky semen rostlin po vylisování oleje, které vězni jedli.

[3] Všichni zemřeli v koncentračním táboře Osvětim.

[4] Český operetní zpěvák.

[5] Věznice v Bartolomějské ulici, pro kterou se vžilo označení „Bartolomějská“. Zřízena byla v roce 1947, od roku 1952 Útvar výkonu vazby Praha I.

[6] Viz.: http://www.ustrcr.cz/cs/josef-slanina

[7] http://www.ustrcr.cz/cs/boris-kovaricek

[8] Narozen roku 1919 v Novosilkách na Volyni. Dne 18. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru a prošel boji v Karpatsko-dukelské operaci.

[9] http://www.ustrcr.cz/cs/karel-bacilek

[10] Přeloženo: „Prétor se nezabývá maličkostmi.“