Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pravoslav Batěk (* 1921  †︎ 2017)

• narodil se 21. září 1921 v Hodoníně v rodině učitele

• 1928 – rodina se přestěhovala do Oldřichovic

• 1940 – absolvoval učitelský ústav v Kroměříži

• jako nuceně nasazený prováděl sabotáže

• 1943 – svatba s Věrou Žďárovou

• zapojil se s otcem do odboje prostřednictvím generála Vojtěcha B. Luži

• spolu s otcem převáděli přes hranice uprchlíky

• od srpna 1944 schovávali sovětskou partyzánku Valentinu Tumiskou

• 1948 – otec uvězněn jako nepřítel režimu

• 1951 – sestra utekla za hranice při převozu během zatčení

• pamětník měl jako nestraník potíže s režimem

• 1953 – vystěhován s rodinou ze Střílek do Veselí nad Moravou

• do roku 1981 – práce učitele, potom v penzi

• 2005 – vyznamenán jako válečný veterán ČR

• 2015 – oceněn válečnou medailí Ruské federace

• zemřel 25. května 2017

Pravoslav Batěk se narodil 21. září 1921 v Hodoníně. Jeho tatínek pocházel z Oldřichovic ze selského rodu, rodina se řadila k majetnějším a patřilo jí několik lánů pole. Otec ale nechtěl sedlačit a stal se učitelem. Maminka pocházela z Hodonína z rodiny sochaře a kameníka. Celá rodina žila v Hodoníně několik let a poté se přestěhovala do Oldřichovic. Postupně se rozrůstala o další děti – jako druhý se narodil bratr Vladimír a později také sestra Vlasta. „Jelikož otec zakládal Benešovu stranu, byl v nepřízni agrárníků a pak i komunistů. Stále jsme žili v napětí, jestli otec bude učit, nebo si bude muset hledat jiné povolání a co s námi vlastně bude. Jenže přišla válka a všechno bylo jinak,“ vypráví pamětník.

Učitelé v odboji

Otec chtěl, aby se také jeho syn věnoval učitelskému povolání, takže Pravoslav Batěk jezdil každý den z Oldřichovic do Kroměříže na učitelský ústav. Tam maturoval v roce 1940, a než stačil nastoupit jako učitel do některé z kroměřížských škol, vystřídal jako nuceně nasazený několik pracovních míst – pracoval v továrně na plynové masky v Napajedlech, v hodonínském cukrovaru i jako údržbář silnic. Během nasazení na nucené práce prováděl sabotáže, masky propichoval, ničil chladicí zařízení cukrovaru a hlásil falešné informace o stavu silnic.

Za okupace se rodina Batěkových zapojila do odbojové činnosti. Odbojovou buňku v Oldřichovicích vedl otec a syn Pravoslav mu vydatně pomáhal. „Spolupracovali jsme s panem Hodným. Ten si jednoho dne pořídil vysílačku. Bylo to trestné, ale Hodný neměl děti a hodně se angažoval proti Němcům. Vysílačku měl ve skále a odsud vysílal. S otcem jsme za ním každý den chodili a pozorovali okolí, jestli ho někdo nesleduje. Jednoho dne jsme zjistili, že skála je obsazená policajty. Hodný i jeho manželka byli zatčeni a v Napajedlech je veřejně popravili. Byli jsme tím zdrceni,“ vzpomíná Pravoslav Batěk. Odbojová činnost rodiny Batěkových tím však neskončila. Do Oldřichovic začal pravidelně jezdit generál Vojtěch B. Luža. Velmi dobře se s celou rodinou znal – byl velitelem posádky v Uherském Hradišti, kde se seznámil s otcem pamětníka. Generál Luža, přední představitel odboje, se snažil získat zbraně a spolu s otcem je chtěli schovat v Oldřichovicích na odlehlé školní zahradě. Při jejich převozu je však někdo prozradil, a tak zbraně museli ukrýt na jiném místě, ve vesnici Salaš, kde měli své spojence a kam mohli bez obav velký náklad složit.

Od té doby rodina Batěkových žila v neustálém napětí. Generál Luža zapojil otce a syna Batěkovy do odbojové činnosti a požádal je, aby ve škole v Oldřichovicích, kde byl otec řídícím učitelem, vznikla přestupná stanice pro uprchlíky, říkávali jí „rok otevřených dveří“. Takto přes Oldřichovice utíkala do bezpečí řada lidí, kteří prchali z totálního nasazení z Německa. Z Čech tajně přecházeli na Slovensko a postupně dál Rumunska, odkud se snažili dostat do Anglie. Řadě lidí se to díky rodině Batěkových podařilo. „K nám přicházeli lidé, kteří znali generála Lužu, takže u nás zůstali den nebo dva. Pak jsme je převáděli přes Slovensko,“ vysvětluje Pravoslav Batěk.

Odbojová činnost v Oldřichovicích běžela velmi spořádaně a vše mělo svá pravidla. Jakmile se uprchlíci objevili u Batěkových, dostali pečlivě vypracované plánky a mapy a s jejich pomocí se vydali co nejdříve na další cestu. Výborná pomoc přicházela i z rumunské strany. Nikdy je tam nikdo nevyzradil a Rumuni patřili k lidem, kteří běžencům pokaždé pomáhali dostat se k moři a dál na lodích až do Anglie. „Někdy jsme dva nebo tři dny převáděli lidi a zůstávali v lesních chatách. Převáděli jsme jednotlivce i celé rodiny. Ve sklepě jsme měli kavalce a jednu dvoupatrovou postel a na ní kolikrát spali i tři lidi. Některé ženy jsme nechávali spát u nás doma v ložnici. Byl to takový kolotoč,“ líčí odbojovou činnost s úsměvem pamětník, který se v roce 1943 stihl oženit. „Jsem taky moc vděčný své manželce. Ona mi často v odboji pomáhala a nikdy mi nic nevyčítala. Vím, že měla často strach. Zvláště v době, kdy se nám narodily děti,“ připomíná Pravoslav Batěk manželčinu podporu. Jejich dcera se narodila v dubnu roku 1944 a syn v roce 1945. Třetí dcera přišla na svět až po válce, v roce 1951.

Německý antifašista, ruská partyzánka a americký letec

„Když se do školy v Oldřichovicích dostali němečtí vojáci, kteří chodili do Napajedel kopat protitankové zátarasy, tak jsme měli strach, abychom nebyli prozrazeni. Jednoho dne nám pořádně zatrnulo. Jejich velitel k nám večer přišel a zaklepal na kuchyň a prý že posloucháme zahraniční rozhlas. V otci hrklo a nevěděl, co má na to říct. Ten velitel ho ale předběhl. Poprosil otce, jestli by nemohl poslouchat s námi. Byl totiž přesvědčený antifašista a chtěl vědět, kdy konečně Hitler pochopí, že prohrál válku. Pak k nám chodil každý den na večeři a my jsme získali nového německého kamaráda,“ líčí pamětník nečekané seznámení s německým antifašistou.

Rodina Batěkových od srpna 1944 do konce války ukrývala ruskou partyzánku Valentinu Tumiskou. Otec jí vystavil jméno na jakousi sestřenici z Prahy, a tak pobývala v Oldřichovicích, pomáhala uprchlíkům a převedla řadu lidí přes Slovensko. Patřila k velmi nebojácným ženám. „Valentinu k nám poslal generál Luža. Uměla naštěstí perfektně česky, a tak nikdo netušil, že je partyzánka. Vydávali jsme ji za sestřenici z Prahy. Měla zjistit, kde jsou v Německu internovaní vyšší ruští důstojníci. Do Německa se přihlásila na práci, aby se tam mohla volně pohybovat, ale pak ji vyhmátli a ona musela utéct a dostala se k nám do Oldřichovic.“

Německý antifašista byl rodině Batěkových velmi nakloněn. Nedával ale na sobě nic znát, i když patrně věděl o jejich odbojové převaděčské činnosti. Sám je upozornil, aby si dali pozor na jistého německého vojáka, který si k Batěkovým do kuchyně chodil ohřívat jídlo. Jednou došlo k nepříjemné a tragické události. „Jednoho dne přišla Valentina do kuchyně, kde byl taky ten německý voják a u protějšího stolu seděl německý důstojník – antifašista. Měli jsme puštěný německý rozhlas a tam právě hlásili, že generál Tymošenko zajal spoustu Němců. Jakmile to zaznělo, tak se Valentina vymrštila od stolu a rusky vykřikla: ‚Eto naš general jest!‘ A my jsme všichni strnuli a zbledli hrůzou. Okamžitě vyskočil německý voják a zařval na Valentinu: ‚Ty jsi Ruska!‘ Nikdo z nás se ani nepohnul a jen německý důstojník sykl, že je zle. Nevím, co to do mě tenkrát vjelo, byl jsem přece jenom mladý kluk, ale otevřel jsem šuplík, vytáhl z něj zbraň a zastřelil jsem ho. Ten německý důstojník vstal a zařval, ať okamžitě přijde služba, že se ten německý voják zastřelil sám během čištění zbraně a ať ho okamžitě odnesou pryč. Já jsem mu poděkoval. Tehdy se maminka zhroutila a omdlela u stolu.“

Valentina Tumiská měla tenkrát velké štěstí a díky německému antifašistovi zůstala naživu. Bohužel její další osud už tak šťastný nebyl. Když byly po válce osvobozeny Oldřichovice, chtěla jít zpět do Ruska a slibovala, že bude rodině Batěkových často psát. Dopadla tam ale špatně. Stalin jí dával za vinu, že když se během války dostala do protektorátu, měla přejít do ruské skupiny, a ne se zapojit do skupiny české. Na několik let ji zavřeli a propustili ji až po Stalinově smrti, kdy se konečně mohla spojit s rodinou Batěkových. Slíbila, že je v Oldřichovicích navštíví, ale už to nestihla – ve vězení těžce onemocněla a brzy po propuštění zemřela.

Za války pamětník zachránil amerického letce, když nedaleko Oldřichovic havarovalo americké letadlo. Většinu jeho posádky Němci zastřelili nebo zajali, ale jeden zraněný letec seděl schovaný nedaleko v keři. Žil pak krátce v Oldřichovicích a společně s otcem ho přes Slovensko převedli do Rumunska. Po válce americký letec napsal Pravoslavu Batěkovi děkovný dopis, chtěl také přijet, ale nečekaně zemřel. Jeho syn rodině později velmi děkoval za to, že se o otce během války dobře postarali.

Většina lidí v Oldřichovicích věděla, že se pamětník a jeho otec angažují v odboji a pravidelně převádějí lidi. Některým místním bylo také jasné, že u nich žije ruská partyzánka. Ačkoli je během války mohl kdokoli udat, nikdy se tak nestalo. Díky německému veliteli měli i jiné než oficiální zprávy: „My jsme byli stále informovaní o tom, jak vypadá situace za války, z rozhlasu a také od německého důstojníka antifašisty. On nám často říkal, že s Hitlerem souhlasí tak pětina Němců a ostatní jsou proti němu. A prý když měl Hitler přijet do Mnichova, tak už předtím byli lidé naverbovaní k tomu, aby ho vítali, a filmaři vše natáčeli a celé to udržovali pomocí propagandy a teroru.“ 

Potíže s režimem

Po skončení druhé světové války se lidé s velkou nadějí dívali dopředu. Málokdo počítal, že komunisté udeří s takovou silou. Rodina Batěkových si s nimi užila své. „Po nás komunisti šli. Tatínek byl po roce 1948 zavřený, komunistům vadilo jeho přesvědčení národního socialisty. Mě sledovali, šikanovali a vyptávali se, jak ve svých hodinách uplatňuji komunistické názory. To mě strašně rozčilovalo. Proto jsem byl také dvakrát propuštěn a vyhozen ze školy,“ vzpomíná na poválečné období Pravoslav Batěk. Nejenom on ale zažíval ústrky ze strany komunistů. Jeho sestru Vlastu zatkli a zavřeli, protože měla spolu s kamarádkami z práce organizovat útěk přes hranice. Podařilo se jí však utéci během převozu z věznice, odešla za hranice a žila pak dlouhá léta v San Francisku. Když chtěla po letech přijet na matčin pohřeb, komunisté ji do země nepustili. Po roce 1989 nějaký čas žila ve Veselí nad Moravou, ale pak se vrátila do USA.

Pravoslav Batěk pracoval i po válce jako učitel a jednu dobu byl ředitelem základní školy. Měl tam hodně nepřátel, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany, i když ho ke vstupu pravidelně a opakovaně vybízeli. V době, kdy byl jako nestraník ředitelem školy ve Střílkách, došlo k události, která se dotkla celé rodiny. Batěkovi bydleli v učitelském bytě. Jednou v noci je vzbudili, naložili i s věcmi na nákladní auto a pod pohrůžkou násilí je odvezli na neznámé místo. Vyložili je ve špinavé, cikánské pastoušce, uvnitř ještě hořelo otevřené ohniště. V pastoušce naštěstí nezůstali dlouho. Když se dokončovala výstavba panelových domů ve Veselí, rodině Batěkových se ozval známý, zda nemají zájem o byt. Manželé byt s radostí vzali, ale pak jim ten samý známý znovu zavolal, že prý budou muset byt vrátit, protože komunisté nechtějí, aby ho dostali. Nakonec se po dalších peripetiích rodina do bytu ve Veselí nastěhovala.

„Když jsem odmítl vstup do KSČ, tak dceru vyhodili z vysoké školy a další dcera musela odejít z Lipova, kde učila, a byla přeřazena do Veselí na mateřskou školu,“ vzpomíná na potíže s režimem Pravoslav Batěk. Tvrdí, že se bál jedině toho, aby mohl dále učit. Učil ve školách na Vyškovsku, Hodonínsku a Uherskohradišťsku. Nevadilo mu, že měl jako nekomunista menší příjem a rodina si musela zvyknout na život na okraji společnosti. Jeho manželka, dcera ředitele školy a profesí také učitelka, byla zvyklá na vyšší životní úroveň, ale nikdy se neuchýlila k výčitkám, že museli bojovat o každou korunu. „Můj život byl prošpikovaný událostmi, které mě stále držely v šachu. Člověk nevěděl, jakou figurou má táhnout, aby to nedopadlo špatně,“ shrnuje svůj život pamětník.

Pravoslav Batěk obdržel v roce 2005 poděkování od ministra obrany ČR a v roce 2015 byl vyznamenán jako válečný veterán medailí Ruské federace. Zemřel ve 25. května 2017 ve věku nedožitých 96 let.