Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zwi (Hans) Batscha (* 1922)

• narozen v německy mluvící židovské rodině z Olomouce

• aktivní v sionistickém hnutí mládeže

• odchod do Palestiny v roce 1939

• návrat do Československa

• organizoval odchod Židů z Československa do Izraele v letech 1947–1949

• aktivní kibucník

• profesor politické filozofie na Haifské univerzitě

• pobyt ve Vídni v srpnu 1968

Profesor politické filozofie na Haifské univerzitě a obyvatel kibucu Kfar HaMaccabi je jedním z nejpovolanějších (z dodnes žijících pamětníků) k tomu, aby vyprávěl o sionistickém hnutí v Československu a organizované emigraci do Izraele. Do Palestiny odešel již v roce 1939, ale do Československa se dočasně vrátil v letech 1947–1949, aby pomáhal organizovat odchod Židů do Izraele.

Pocházel ze středostavovské německy mluvící rodiny, jeho otec působil jako profesor na německém státním reálném gymnáziu v Olomouci, kde vyučoval fyziku a chemii. Jeho otec byl také přesvědčením sionista. Byl však o mnoho let starší než jeho žena a zemřel již v roce 1932. Mladý Hans chodil do německé obecné školy a německého státního reálného gymnázia. Po okupaci v březnu 1939 již nemohl chodit na německé gymnázium, přešel na českou zemědělskou školu.  

Odchod do Palestiny

Hans Batscha chodil v Olomouci do sionistického hnutí mládeže Maccabi Hatzair, které vedl Leo Groag, nejmladší syn známého olomouckého průmyslníka. V červenci 1939 odešel do Palestiny.

„Byl jsem v přípravném táboře v Pisárkách u Brna, vedl to nějaký Zwi Schwarz, před dvěma lety zemřel. Byli jsme tam, než nás gestapo rozehnalo. On měl odpovědnost, musel dodat jména, kdo pojede do Palestiny. Já jsem naštěstí byl mezi nimi. Odjeli jsme 10. července 1939 z Prahy z Wilsonova nádraží až do Terstu, kde jsme přestoupili na loď. Přijeli jsme do Palestiny 17. července 1939. Po krátké době jsme odjeli do kibucu u Genezaretského jezera, kde jsme byli dva roky, učili se jazyk a historii.“

Zwi Batscha byl celou válku v Palestině, jeho příbuzní takové štěstí neměli. Matka, také učitelka, byla odvezena jedním z posledních transportů z lodžského ghetta do Osvětimi, kde zahynula. Rodiče jeho matky pocházeli z Kroměříže, jeho děd zemřel v Kroměříži, jeho babička v Terezíně. „Nikdo z matčiny strany nemá hrob, dostal jsem jen zápis a informace, kdy zemřeli,“ rozhořčuje se Zwi Batscha.

Od roku 1943 až do konce války byl Zwi Batscha v izraelském kibucu Kfar HaMaccabi severně od Haify, kde žije dodnes. Od poloviny roku 1945 pracoval v mládežnickém hnutí v Kiryat Haim u Haify, kde pomáhal v integraci nově příchozích přistěhovalců.

Sionistickým předákem v Československu

V roce 1947 se konal v Praze festival demokratické mládeže, Zwi Batscha patřil mezi dva vybrané delegáty na tento festival. Vzhledem k tomu, že ovládal češtinu, počítalo se s tím, že si může pobyt prodloužit. Sionistické hnutí potřebovalo v Československu více lidí, kteří by pomáhali organizovat nejen sionistické tábory mládeže, ale i přímo emigraci lidí do Palestiny.

Víte, jak Arabové měří ?

Jeho pobyt se nakonec protáhl na dvacet měsíců, od léta 1947 do března 1949. Odjezd byl zorganizovaný velmi narychlo, sionistické hnutí mu ani nestihlo u britské mandátní správy vyřídit patřičné cestovní dokumenty. Vzal si s sebou dokumenty od svého kolegy, pro československé úřady se tak na dvacet měsíců jmenoval Bedřich Seidemann.

„Jednou v Ružomberku přišla bezpečnost do hotelu. Měli svůj čas, bylo mezi druhou a třetí v noci. Chtěli po mně pas. Tak jsem jim dal dokumenty pana Seidemanna. Byl však větší asi o deset centimetrů, v dokumentech to bylo zapsáno a to neušlo jejich pozornosti. Na to jsem jim řekl: ,Víte, jak Arabové měří?‘ Vzali to. Také se ptali, proč jsem o tolik hubenější. Odpověděl jsem jim, že je to po malárii. Tak jsem přežil i tento výslech.“

V Praze bydlel v židovské čtvrti v Široké ulici naproti starému hřbitovu. Chodila mu tam pošta jak na jeho pravé jméno, tak i na jméno Seidemann. „Někdy přišly dopisy na jméno Bedřich Seidemann, někdy na Zwi Batscha. To ještě šlo. Někdy to lidé popletli a psali Zwi Seidemann a Bedřich Batscha. Od každého jména část. Paní, u které jsem bydlel, nevěděla, kdo jsem.“ Paní bytné se mu podařilo jeho dvojí identitu vysvětlit, naštěstí nenastaly žádné problémy. 

Zanedlouho po jeho příchodu se situace začala zhoršovat, události směřovaly ke komunistickému puči února 1948. „Potom bylo mnohem těžší pracovat v sionistickém hnutí mládeže.“

Jednoduché to však nebylo ani před komunistickým pučem. „Ještě v létě 1947 jsme byli v táboře Lietavská Lúčka kdesi na Slovensku. Přišli tři funkcionáři KSČ a chtěli, abychom jim ukázali náš program. Měli jsme tam i marxismus. Chtěli, abych jim to vysvětlil, jak my to vysvětlujeme. Tak jsem trochu blafoval. Vysvětlil jsem jim to tak, jak oni to chtěli slyšet. I z toho jsme vyklouzli.“

Kolik lidí odešlo do Izraele?

Aktivních členů sionistických hnutí, většinou mladých lidí, bylo podle Zwi Batschy mezi tisícem až patnácti stovkami. Z Československa však odešlo mnohem více lidí, je třeba započítat jejich příbuzné, různé tetičky a strýčky, kteří se přece jen na Slovensku a bývalé Podkarpatské Rusi zachránili před nacistickým programem „konečného řešení“ ve větším počtu než Židé v českých zemích. Celkem se vystěhovalo z Československa do Izraele za pomoci organizovaných transportů během let 1948–1949 něco mezi 19 a 20 tisící lidí. „Existuje kniha od Livie Roth, tam stojí, že celkem se vystěhovalo 19 tisíc lidí, já jsem měl v hlavě číslo 20 tisíc, možná že se to jen lépe pamatovalo.“ 

Na otázku, zda dělali komunisté židovskému vystěhovalectví nějaké obstrukce, Zwi Batscha odpovídá: „Byly překážky. Za prvé byla velká byrokracie. Část těch komunistů byli také Židi, i ti dělali byrokracii. Než jsme dostali štempl, to nějakou dobu trvalo. Zorganizovat za pět šest měsíců dvacet tisíc Židů, aby mohli odjet, to nebylo tak jednoduché. Měli jsme dobré vztahy v bratislavském výboru komunistické strany, druhý nebo třetí odbor, kde byli zodpovědní za vystěhovalectví. Ti dali razítko.“

Židovská emigrace v roce 1968

V letech 1966 až 1969 byl Zwi Batscha na studiích ve Švýcarsku a v Německu. V srpnu 1968 byl v Curychu, když mu telefonoval Shaike Dan (?), zástupce sionistického hnutí, který měl na starosti vývoz Židů z východní Evropy. Zwi Batscha říká, že v některých zemích byla emigrace možná i v šedesátých letech. „Nejdražší to bylo v Rumunsku, tam se muselo platit 150 dolarů za každého.“

„Říkal mi: ,Jeď do Vídně, budou přicházet i Židé.‘ Několik jich také přišlo, když byly volné hranice. Od roku 1949 do roku 1968 jsme neměli pořádný kontakt s židovstvím v Československu. Jen přes náboženství, hřbitovy, svatby a tak podobně. Sionistická výchova nebyla. Mluvil jsem s Židy, kteří přišli do Vídně. Část mi řekla, že musí napřed do Německa, vydělat peníze, dostat odškodnění. Řekli také, měli jsme Hitlera, měli jsme Stalina a teď ještě jet bojovat do Izraele, to už ne. Pojedeme do Kanady, do Austrálie. V roce 1948 byl Izrael přitažlivý především pro mladé lidi. V roce 1968 a 1969 lidé, kteří zažili stalinismus, už nechtěli znovu riskovat život. Bylo to velmi slabé. Jen asi deset nebo patnáct procent Židů, kteří přijeli do Vídně, byli ochotni jet do Izraele.“ 

Od roku 1969 Zwi Batscha vyučoval politickou filozofii na Haifské univerzitě. Doktorát získal na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem s prací na téma filozofie Fichteho. Jeho dílo je známé kromě Izraele též v německy mluvících zemích, kde mu i vycházejí knihy. Je též odborníkem na dílo Tomáše Garrigua Masaryka, o němž napsal mj. knihu „Eine Philosophieder Demokratie. Tomas G. Masaryks Bergründung einer neuzeitlichen Demokratie.“ (Frankfurt/Main 1994). V akademické sféře působil až do roku 2003, v posledních letech samozřejmě jen na částečný úvazek. Zwi Batscha ani v pokročilém věku nezahálí, s dr. Maňákem z Olomouce se podílí na přípravě publikace o rodině olomouckých rodáků, rodině Groagů.

O imigraci do Izraele obecně

„Velkou vlnu jsme měli v roce 1948 a 1949. To byl takový historický moment, ve východní Evropě se ustavil komunismus a v Izraeli vznikl nový stát, který přitahoval lidi. … Bylo to takové štěstí, na jedné straně lidé utíkali, na druhé straně Izrael přijímal. V roce 1949 se Židovstvo v Izraeli zvětšilo dvojnásobně oproti předchozímu roku (z 650 tisíc na jeden a půl milionu). Na to už my, kteří jsme se toho zúčastnili, nikdy nezapomeneme. To už se nebude opakovat.“

Zwi Batscha není nadšený z toho, kam kráčí dnešní izraelská politika, jak se mění sociální politika, jak se rozpadá dříve silný sociální stát, jak se privatizují kibucy. Co podle něj přežilo z myšlenky původních kibuců?

„Když je bohatý kibuc, lidem se vede dobře. V zemi je 270 kibuců, z toho 80 zůstalo ve formě starých kibuců, zhruba 180 je privatizovaných. Jsou však různé druhy privatizace. U nás, v Kfar HaMaccabi, například zdravotnictví pro staré lidi a školství je v péči kibucu, jinde nezůstalo společného skoro nic. Lidé nejsou spokojeni. U nás velká část lidí pracuje venku a bydlí v kibucu a jsou spokojeni. Když už mají svoji pračku a myčku, proč bydlí v kibucu? Tomu já nerozumím. Máme tu stále několik společných aut, například když lidé jsou nemocní a potřebují odvézt do města, o to se postará kibuc. Většina lidí si však dnes koupila vlastní auto.“

Zpracoval Hynek Moravec