Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Bauer (* 1951)

• narozen 2. září 1951 v Ostravě-Zábřehu

• před 1. světovou válkou začal dědeček Josef Bauer podnikat v pohřebních službách

• po nástupu komunistů rodina přišla o živnost, koncem 50. let i o nemovitosti

• absolvent strojní fakulty VUT v Brně

• od 70. let pracoval v podniku Továrny mlýnských strojů (TMS) v Brně

• v 90. letech působil v privatizační komisi v rámci tzv. malé privatizace

• po revoluci rodina v restitucích získala nazpět zabavený majetek

Ještě před jeho narozením komunisté připravili rodinu o živnost, v dětství pak sledoval, jak přichází i o nemovitosti. I přes „buržoazní původ“ se mu podařilo vystudovat vysokou školu a totalitu přežít stranou šikany. Po revoluci se pak zasloužil o obnovu zkonfiskované živnosti, kterou založil jeho dědeček ještě za císařpána. V polistopadovém období se navíc angažoval v nastartování živnostenského sektoru v rámci tzv. malé privatizace. „Asi šest nás dostalo jmenovací dekret, že jsme členy privatizační komise a řekli nám: ,A privatizujte! Podle zákona.‘ Nikdo nám nic nedal, takže já jsem doma měl psací stroj, zašli jsme do papírnictví, koupili jsme dva balíky papírů a tak jsme začali privatizovat,“ vypráví Josef Bauer.

Něco se povídalo doma, něco venku

Josef Bauer se narodil 2. září 1951 v Ostravě-Zábřehu. Matka Pavla, rozená Marková, se starala o domácnost, později pracovala jako účetní. Otec Josef, vzděláním doktor práv, po nástupu komunismu zastával úřednickou pozici ve vítkovických železárnách – ve svém oboru působit nemohl. „Už tehdy člověk poznal určitou odlišnost. Něco se povídalo doma, něco dál, venku. Tím, že otec byl právník a dělal nějaké podřadné úlohy v zásobování, máti byla doma a byli jsme tři děti, tak financí nebylo moc,“ vzpomíná Josef Bauer na dětství v padesátých letech. Důvod ke komunistickým perzekucím vznikl ještě v dobách Rakousko-Uherska, kdy dědeček Josef (1888–1957) začal podnikat v pohřebních službách. „Šel do důchodu možná v nějakých pětadvaceti letech – čili důchod měl skoro nula – a začal se věnovat tomu.“    

Dle vyprávění byl dědečkův přístup k podnikání v mnohém nadčasový. „Založila se firma Concordia a on začal vytvářet pohřebnictví jako službu. Že jako firma zařídí všechno, co se týče pohřbu – od kvalitní rakve, povozu, květin, všechno. […] Pohřebnictví jako takové, coby firma, ještě neexistovalo.“ V průběhu dvacátých a třicátých let se z Concordie stala zavedená, úspěšná firma a vydělané peníze dědeček Josef dále investoval do výstavby činžovních domů v Ostravě. „Nějaké prostředky měl, ale všechny ty domy postavil na úvěr,“ upřesňuje. Úspěchy se předlistopadové éře neodpouštěly, takže zatímco dvě světové války rodinné podnikání ustálo, „Vítězný“ únor nikoliv. O Concordii rodina dle vyprávění přišla hned v roce 1948 nebo 1949.

Nejdříve mu všechno vzali a pak šel dělat do svého majetku 

Komunisté sice postupovali rychle, ale zároveň poněkud krátkozrace. „Začátkem padesátých let pak přišli za dědou, jestli by tu městskou organizaci, která řeší pohřebnictví a krematorium, jestli by tam děda nešel pracovat, protože se jim to rozpadá pod rukama. Tak to až s odstupem let si člověk uvědomuje, jak to pro něj muselo být těžké. Nejdříve mu všechno vzali a pak šel do svého majetku dělat, aby z toho měl někdo nějaký profit.“ Zrcadlení absurdity doby tímto nekončí – rodina již nemůže vykonávat živnost (kterou musí okradený dědeček zachraňovat) a otec, justiční doktor, nemůže pracovat v oboru. Avšak Bauerovi stále vlastní činžáky, na které navíc musí splácet úvěr. Podobně jako úspěchy, ani soukromé vlastnictví se v padesátých letech neodpouští.

Oproti zabavení živnosti konfiskace nemovitostí neprobíhala zdaleka tak svižně. „Ta zákeřnost byla taková nenápadná. Napřed řekli, že s těmi domy nesmí vlastníci nic dělat. To znamená, že nájemníky tam obsazoval národní výbor. A přitom národní výbor stanovoval nájemné, které bylo, jak se řekne lidově, houby nula nic. Ale povinnost na opravy byla pořád na vlastníkovi, který tam byl zapsaný.“ Bauerovi se snažili najít a nabídnout řešení: prodat jeden z domů státu – zamítnuto. Pak přišli s variantou darovat jeden z domů státu, „za podmínky, že stát umaže tu hypotéku. A to zase neprošlo.“ Nakonec si komunisté koncem padesátých let činžovní domy jednoduše vzali. Bez jakékoliv náhrady.

Najednou strhli samopaly a začali mířit do lidí

V druhé polovině šedesátých let Josef studoval ostravskou střední průmyslovou školu strojní. V Ostravě prožil i dění okolo invaze vojsk Varšavské smlouvy. Takto vzpomíná na následující den, 22. srpen 1968: „Zhruba půlden jsme strávili u Ostravské radnice a tam to bylo zajímavé. Tam, jak lidi byli naštvaní, tak někdo vzal a strčil jakousi kládu mezi pásy toho tanku. Ten chtěl popojet a vyvlíkly se mu pásy. Rusáci to tam chtěli dát zase dohromady. […] Bylo tam x tanků a celé náměstí bylo plné lidí. Mně bylo tenkrát 17 let, tak se chtěl člověk aktivně účastnit.“ Dle vzpomínek byl z lidí cítit vztek. „Šli z nákupu a rajčata – to tam lítalo pořád, po těch vojácích. A bylo vidět, že tam ti ruští vojáci mají asi nějaký rozkaz, že nesmí nic dělat. Ale chvílemi to bylo tak napnuté, že najednou ty samopaly, nebo co měli přes ramena, strhli a začali mířit do lidí. […] Ale neviděl jsem, že by se tam nějak rvali a že by tam došlo k nějaké střelbě, to jsem neviděl.“

I přes „nevyhovující“ kádrový původ se Josefovi podařilo v roce 1970 dostat na strojní fakultu VUT v Brně. Studia úspěšně zakončil roku 1976 ziskem inženýrského titulu. Následovala zkrácená vojenská služba v Chebu. „Tam ten rok člověk nějak přežil. […] Musím říct: ztráta času a vztek, proč tam člověk je. Protože to bylo k ničemu, ale pak si člověk řekne: ‚No tak to tady musím odstát,‘ a po roce se vrátil.“ Pravděpodobně díky vysokoškolskému vzdělání – které zajišťovalo připsání poddůstojnické hodnosti – se na vojně se šikanou a ponižováním příliš nepotýkal. Josefův bratr Petr zvolil jinou cestu. Aby se vojně zcela vyhnul, upsal se k desetileté „službě“ v černouhelném hlubinném dole Staříč na Ostravsku.

Církevní rodina, ti byli neustále sledováni

Po vojně se Josef krátce živil pokládáním podlah, roku 1979 nastoupil do podniku Továrny mlýnských strojů (TMS), kde působil jako statik a projektant ocelových konstrukcí. „Podnik byl v Pardubicích a my jsme tady [v Brně] měli takovou projekční pobočku. Ty Továrny mlýnských strojů spadaly pod Chepos. […] My jsme byli jenom projekční odnož, odnož stavební a řemeslná. A v Pardubicích měli velkou projekci technologie.“ Pracovat na menším oddělení mimo hlavní pardubické sídlo mělo přinejmenším jednu velkou výhodu – za své desetileté působení v TMS se Josef Bauer nesetkal s tlakem ke vstupu do komunistické strany. 

V Brně se Josef usadil s manželkou Lydií, společně vychovali dceru Magdalenu a syna Šimona. Není bez zajímavosti, že manželka Lydie, rozená Ženatá, pochází rovněž z režimu nepohodlné rodiny. Otec Emil Ženatý působil jako farář Českobratrské církve evangelické a v jeho šlépějích šel i jeho syn (Josefův švagr) Daniel Ženatý. „Církevní rodina, ti byli neustále sledováni. Zvlášť jak byli pořád v té dané době před osmdesátým devátým [rokem] pod kuratelou toho církevního tajemníka,“ vzpomíná.

Jménem zákona: privatizujte!

„Sedmnáctý listopad [1989], to byl pátek. Pak během soboty neděle, to se člověk leccos dozvěděl různými kanály, to se dělo především v Praze, do té neděle. Ale v pondělí to bylo už zajímavé. První shromáždění bylo tady na náměstí Svobody, ale celé náměstí bylo obšancované policejními kordony. Já jsem byl v práci a vzal jsem s sebou dva spolužáky ze školy, domlouvali jsme se: ,Jdem na náměstí!‘“ vzpomíná Josef na průběh sametové revoluce v Brně. Na přeplněné náměstí se nejprve nemohli prodrat. „Stál tam špalír policajtů se štíty, nedalo se dostat. Tak jsme říkali: ‚Kurnik, my se tam nedostanem.‘“ Nakonec se to však přece jen podařilo. „Najednou jsme vykročili proti těm policajtům, a: ,Dovolíte?‘ To jsme řekli, oni uhli a my jsme prošli.“ Demonstrace pak dle vyprávění pokračovaly každým dalším dnem – a každým dnem ubývalo policejních hlídek.

Během polistopadového dění pak Josef působil v privatizační komisi v rámci tzv. malé privatizace, kdy maloobchody a služby – zpravidla skrze veřejné aukce – přecházely do soukromého vlastnictví. „Ta revoluční doba, to byla sranda, protože vyšel zákon o malé privatizaci. […] Asi šest nás dostalo jmenovací dekret, že jsme členy privatizační komise a řekli nám: ,A privatizujte! Podle zákona.‘ Nikdo nám nic nedal, takže já jsem doma měl psací stroj, zašli jsme do papírnictví, koupili jsme dva balíky papírů a tak jsme začali privatizovat.“ Malá privatizace v očích veřejnosti místy vzbuzovala nedůvěru. „Měli strach. Chodili, a: ,Vy to vydražíte. My tam máme pečivo nebo samoobsluhu. Vy ji necháte vydražit a my nebudeme mít mouku, nebudeme mít nic.‘ Samozřejmě, tehdy byl strach, protože to byla obrovská změna. Ale musím zaklepat, proběhlo to dobře, žádné úlety.“

Jedna rakev za druhou

Ruku v ruce s nově vznikajícím soukromým sektorem byla rodině v restitucích navrácena pohřební služba Concordia. Tu – aby se vyhnuli soudním tahanicím – převzali i s personálem, což se ukázalo jako problematické. „Kdo si vzpomněl, tak si [krátce po revoluci] založil samostatné pohřebnictví, neměli žádné povinnosti. A my jsme měli v tom devadesátém, devadesátém prvním [roce] hromadu zaměstnanců a neměli jsme pro ně práci.“ Tímto obtíže nekončily. „Přišli jsme tam a zírali, že někde v těch našich souvisejících budovách bylo snad nějakých 800 - 900 rakví. Všechny stejné, takové ty černé s jakýmsi stříbrným označením. Jedna rakev za druhou. My jsme si na to museli vzít v tom devadesátém úvěr. […] Nakonec se to všechno spálilo, protože každý přišel, ten pozůstalý, a řekl: ,My si vybereme rakev.‘ Takže tyto tam ležely, a to bylo palivové dřevo.“

Přes všechny tyto porevoluční peripetie si Josef Bauer váží toho, že po vynuceném čtyřicetiletém přerušení rodina na dědečkovu činnost opětovně navázala. „Nakonec se to všechno zvládlo a zjistili jsme, že jsme udělali dobře. Protože moje máti to brala jako zadostiučinění, že konečně zase Concordie funguje. […] To jsme si uvědomili až pak, že od toho znárodnění do toho devadesátého roku, to je 40 let, ale v lidech, v Ostravácích, stále zůstávalo, že neřekli: ,Jdu na pohřební ústav,‘ ale: ,Jdu domluvit pohřeb na Concordii.‘ Tak se to hovořilo, a přitom už Concordia dávno, tehdy, za té doby totality, neexistovala. Takže to bylo zadostiučinění.“ Nutno dodat, že pohřební služba s více než stoletou historií v Ostravě působí dodnes (2022).