Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Vladimír Baum (* 1922  †︎ 2011)

• narodil se 13. července 1922 v Petrově nad Desnou, osada Terezín

• pochází ze smíšeného manželství Němce a Češky

• chodil do české školy v Rapotíně a Šumperka

• v lednu 1939 byl povolán do německé armády a přidělen k Luftwaffe jako pilot

• zúčastnil se náletů na Anglii, při čtrnáctém letu byl sestřelen a musel nouzově přistát

• kvůli otřesu mozku už nesměl létat a byl přidělen k radistům

• po ročním výcviku v Nancy jel do Chorvatska pracovat na radaru

• byl odvelen do Ruska k Leningradu, kde pracoval v radarové stanici

• po pěti měsících onemocněl a jel domů na léčení

• odjel na radarovou stanici do Vídeňského Nového Města, kde se stal svědkem dvou velkých náletů

• konec války zažil v radarové stanici v rakouských Alpách ve výšce 2400 metrů

• byl internován v zajateckém táboře, poté bydlel u sestřenice ve Vídni

• v zimě roku 1947 se vrátil domů

• roku 1949 dostal československé občanství

• byl nucen vstoupit do JZD

• pracoval ve sklárnách v Rapotíně, pak na dráze jako strojvedoucí a znovu ve sklárnách

• zemřel v červnu 2011 v osadě Terezín

Vladimír Baum se narodil 13. července 1922 v Petrově nad Desnou, osada Terezín rodičům Josefovi a Cecílii jako jediné dítě těchto manželů. V Terezíně bydleli v bývalém starobinci, který si po zakoupení přestavěli na malé hospodářství. Tato osada byla výhradně německá, žili zde jen dvě české rodiny.

Před válkou

Rodiče měli dvě různé národnosti. Tatínek, který celý život pracoval v lesích u barona Kleina byl Němec a maminka, která se starala o hospodářství byla Češka. Manželství jim nevycházelo, proto došlo k rozvodu. Vladimír Baum zůstal s maminkou a otec se nastěhoval do nedalekých Kout nad Desnou a tam se znovu oženil. Maminka už se nikdy nevdala.

Do obecní školy chodil v Rapotíně, kde se nacházela česká menšinová škola. Do měšťanky, už musel dojíždět do Šumperka, protože se v okolí žádná česká měšťanka nebyla. Po škole nastoupil do dílny Josefa Wágnera, kde se roku 1937 vyučil zámečníkem.

Ještě před příchodem německé armády do pohraničí docházelo mezi obyvateli z okolí k názorovým neshodám. Vzhledem k blízkosti Rapotínských skláren byl v okolí rozšířen komunismus. V hospodách pak docházelo k častým potyčkám mezi stoupenci této strany a stoupenci Sudetendeutsche Partei (SdP) Konráda Henleina.

Po Mnichovské dohodě roku 1938 začala německá armáda obsazovat pohraničí, kde se necházel i Petrov nad Desnou. „Přijdou Němci. Tak přišli. Tehdy to bylo desátýho září. Akorát se vybíraly zemáky. Přišel soused. ,Pojď se podívat, v Rapotíně jsou Němci.‘ No tak říkám: ,Dej mi pokoj, potřebuju vybrat zemáky. A né tam.‘ No tak jsem je viděl. Jely ty pásový vozidla a všechno možný. Tam byli s těma flinkama, přilby. No jezdilo to tady přes Jeseníky, Frývaldov, přes Sedlo až do Zábřehu, až do Mohelnice. To bylo nějak domluvený. Tam byla čára. Tam vznikl protektorát.“  Místní německé obyvatelstvo vítalo vojáky většinou s povděkem.

Před obsazením protektorátu Čechy a Morava docházelo v pohraničí k odvodům do armády. Byl povolán i ročník 1922, do kterého patřil i Vladimír Baum. ,,V třicátým devátým v lednu jsme dostaly tu vyhlášku. Ročník dvacet dva ať se přihlásí na měšťance. Tam  už byli němečtí oficíři a doktoři a kdesi cosi. ,Deset dřepů. Máte nějaký potíže nebo to nebo ono? Nemáte? Schopen. A hotoví.“  Na vojenské správě v Šumperku bylo předem nahlášeno, kolik potřebují mužů do jednotlivých složek armády. Podle toho byli budoucí vojáci zařazování. Vladimír Baum byl přidělen k letectvu (luftwafe) jako pilot. Následoval povolávací rozkaz do Wroclawi. „No tam už byl zvláštní vlak. Tam jsme nastoupili a už tam byli němečtí důstojníci a poddůstojníci a kdesi cosi. A jeli jsme až přes Frankfurt nad Odrou až do Berlína.“

V luftwaffe

Výcvik začínal v Jüterbogu. Osmdesát kilometrů jižně od Berlína. Před přijetím do luftwaffe museli nováčci projít třemi hlavními zkouškami.Prvním úkolem byl skok z velké výšky do ledové vody. Hned poté, co z vody vylezli, jim byl zkoušen tep, jestli bylo srdce připraveno na takovou zátěž. Při další zkoušce byli zavřeni do komory, ze které byl pomalu odsáván vzduch. Vojáci dostali papír a museli psát určený text. Často se stávalo, že při této zkoušce omdleli. Třetím úkolem byl skok na trampolínu, při němž byli zajištěni pásem. Kdo prošel těmito úkoly byl přijat.

Součástí výcviku byly také různé kurzy. Vojáci se učili morseovku, orientaci v leteckých přístrojích a orientaci v mapách. Museli také ovládat veškeré zbraně. Po teoretické části nastávala část praktická. „Už první vzlet byl s padákem na zádech. No a do letadla. ,Los!‘ říkali Němci. Poprvé je člověk z toho vyplašenej. Potom už jsme museli balit padáky. Už jsem začali potom lítat s tím strojem Junker 88. No a s tím už jsem potom lítali do Anglie. „

Denní režim výcviku vypadal asi takto: „Ráno v šest hodin rozcvička, samozřejmě snídaně a buďto do učebny nebo lítat, balit padák, všecko to až do deseti.“ Ráno se četl vždy denní plán. Kdo bude lítat kam a s jakým strojem.

Ubikace, kde spali, byly čisté a vypadaly útulně. „Kasárny byly jak hotel. Bílý všechno. Ale rajóny musely být dobrý.“ Ve volném čase mohli chodit do kina. V deset hodin byla vždy večerka. Rajóny musely být vždy v perfektním stavu nebo vojáci dostali týden zákaz vycházení.

Při výcviku, který trval tři měsíce, byla ale také velmi přísná disciplína. Přijít z vycházky pozdě znamenalo kriminál. Za další přečiny byl trest už značně přísnější. „Chodili jsme taky jednu dobu na stráž. A za spaní na stráži kulka. Okradl kamaráda, přijdeš popravit.“

Součástí výcviku byla také střelba z letadla na pohyblivé terče. Po absolvování celého výcviku následovaly zkoušky. „Jak jsme měli oddělaný ty svoje hodiny, tak jsme dělali, jak se říká, autoškolu. Tak jsme už byli připravení potmě startovat. Šéf vedle a jenom řídil. Doleva, doprava, jenom výšku snížit dolů. Spojení bylo telegrafický. Jak se říká, to pípání, morseovka. Já jsem si to odlítal no a schopnej, dobrej.“

Po výcviku byl z Německa převelen do Francie. Bylo to blízko kanálu La Manche. Zde už byl zapojen do náletu na Anglii. Hlavní cíle byly města Bermingen, Caventry a Glasgow. Jeho hlavním úkolem bylo hlavně pilotovat. „Já jsem pilotoval. Tady jsem měl vedoucího, nějakej komandant. Vzadu dva kulomety. Tady komandant měl taky jeden kulomet. Dolů. Vzadu to byl ten radista a mechanik. Ten velitel, ten ovládal pumovnici. Takže pod křídlem byla jedna velká a čtyři menší a vevnitř osm. Čtyři a čtyři. Takže on telefonem třeba řekl: ,Hoďte jednu velkou.‘ a nebo takový nebo takový. To záleželo na něm. No a mně říkal: ,Uber, přiber, naleť, ‚ no a to všechno.“

Při náletech po nich stříleli Angličani z děl. „Byly na kanále ty dalekonosný děla. Ty střílely osmdesát kilometrů, ráže dvaačtyřicet centimetrů. Byly na kolejích. To se střílelo přes kanál.“

Ve volném čase většinou spali. Na letišti totiž ani nebylo moc příležitostí k vyžití. Pravidelně jim přicházely noviny Adler (orel). Z rádia měli informace o jednotlivých frontách a jejich postupech. Jako informace z domova jim sloužila pravidelná korespondence.

Před odletem měli vždy povinný spánek. Potom dostali služební plán, kam poletí. Vladimír Baum měl čtrnáct náletů. Při tom posledním byl sestřelen. Po zásahu jim přestal fungovat pravý motor a Vladimír Baum musel okamžitě nouzově přistát. „Potom, když bylo letadlo zasažený, tam byl červenej knoflík. Elektrický odpálení. Všechno dolů. Odlehčit.“ Nouzové přistání všichni přežili. Vladimír Baum měl ale těžký otřes mozku. Byl odvezen do nemocnice, kde pobýval dva měsíce. S lítáním se ale už mohl rozloučit.

Ve Francii na radarovém výcviku

Po uzdravení byl převelen do Nancy blízko Německých hranic, kde nastupuje na radarový výcvik. Ten probíhal většinou na učebně. „Už tehdy Němci měli čtyři druhy radarů. A to jsme museli všechno ovládat. To jsme museli dělat ty zkoušky na to všechno. A to trvalo rok.“ V té době byl Vladimír Baum podporučíkem.

V Nancy byl dost silný odpor místního obyvatelstva k německým okupantům. „Když jsme vlezli do tramvaje, nadávali nám ,germánský post‘. Víte, co to je? Svině. Německá svině. Ono nikdy armádu cizí nemá nikdo rád.“ Ve volných chvílích vojáci chodili do místního kina. Tam však někdo hodil bombu doprostřed německých vojáků. Od té doby měli Francouzi do kina zákaz vstupu a u vchodu vždy stála německá hlídka, která pozorovala okolí.

Další odbojovou činností Francouzů bylo tiché odstraňování německých vojáků přímo na ulici. „Nejhorší bylo to, že kanalizace, která vedla přímo v Nancy, takže Francouzi měli úkol Němce ničit, ale beze zbraně… Přišel, to žádnej nevěděl, kanál byl otevřenej. A přišel, německy: ,Kamaráde, oheň.‘ No to každej Němec jako toto. On vytáhne, mig ho po  hlavě, do kanálu a tam si udělají potkani svoje.“ Jeden německý voják tento útok přežil a svůj zážitek vypověděl. Proto byli Němci už na další útoky připraveni a při dalších akcích Francouzů docházelo přímo k zatýkání a pozdějšímu věznění a popravám.

Odboj někdy probíhal také dost zvláštním způsobem. „Když jsme už byli potom ve Francii, tak tam byli dva bordely. Jeden pro důstojníky, jeden pro mužstvo. Šéfka lékařka byla major. Hromadu od těch Francouzek, od těch nakaženejch a to byla přímo nějaká ta armáda, ta vychovávala nakažený ženy, aby nakazily vojáky. Kapavka, sifilis, šankr, všecko a kdo vlezl do bordelu, tak když vylezl ven, tak tam byl poddůstojník, těžkej frajtr, nebo cosi takovýho a byla tam taková defilace. A lístek, u které jsi byl. Dobře, měl jsi papír a byl nakaženej a neměl papír, dva roky zákaz dovolené. Vyléčili, ale zákaz dovolené.“ Každý týden probíhaly kontroly, zda se nenakazili další vojáci. „A tam právě vždycky jednou za týden, všechno do naha. No a chodila tam v bílým plášti doktorka. Nebo majorka jakási. Se skleničkou ten frajtr chodil. Ona chodila, podojila na sklíčko, jak se říká, no je nakaženej. To byla přísnost!“

Vojáci měli také nárok na dovolenou. Ta byla tři týdny a počítala se až od doby, kdy voják přijel do své cílové stanice, což byl většinou domov.

Vladimír Baum se podíval i do Afriky, kam letěl pro náhradní díly.

V Chorvatsku

Po ročním výcviku byl odvelel do Německu a z něj v roce 1944 do Chorvatska. V Chorvatsku měli postavit radarovou stanici. „ Tam jsme nedělali nic. Protože Němci byli blázni. Já jsem byl mechanik. My jsme tam vezli všechno autama. Všechno. Postavili radar, ale proud žádnej.“ Pobýval zde tři měsíce. Stále neměli přivedené vysoké napětí a ještě se začaly množit útoky chorvatských partyzánů. Tak byli převeleni přes Maďarsko a Polsko do Ruska.

V Rusku

V Rusku byl přidělen k radarové stanici šest kilometrů před Leningradem. Bojů se zde přímo nezúčastnil. Byl kousek za frontou. Ve stanici se nacházeli tři a měli z úkol pozorovat kmitočty na radaru a podle toho hlásit, kolik letadel letí kam. „Tam jsem ovládal dálnopis, telefon a telegraf. To byla taková luftwafe pěchotní jednotky 22. divize polní jako.“

V Rusku byl pět měsíců. Zimu a jaro . Zima byla velmi krutá. „Víte, co to bylo pomrzlých chlapů. Vši nás žraly. Všechno zavšivený. My jsme byli ubytovaný i v ruských barákách. A v noci tam lezly ty kakrlaky. Takovej ten hnědej brouk. To byly dřevěný baráky, kdepak zděnej barák v Rusku.“ Jako záchody fungoval přehozený trámek přes vykopanou díru. Zásobování v této oblasti bylo dobré. „My jsme dostávali jídlo. Čtyřicet cigaret denně a půl litru henesí. To je francouzský koňak k večeři.“ Naproti tomu ruské obyvatelstvo trpělo obrovským hladem a bídou.

Po pěti měsících služby na radaru onemocněl na hemeroidy a doktor jej poslal domů na léčení. Operován byl v Šumperku a poté poslán domů na léčení. Doma pomáhá s hospodářstvím a po rekonvalescenci je poslán do náhradních kasáren  do Opole. Pobýval zde jen krátkou dobu a byl znovu povolán do Francie, kde ovládal velké radary namířené směrem k Anglii.

Ve Vídeňském Novém Městě

Po krátké době dostává nový rozkaz a jede tentokrát do Rakouska do Vídeňského Nového Města blízko Neusiedlerského jezera. Blízké letiště bylo často napadáno spojenci. Sloužilo totiž jako čerpací stanice pro německá letadla. Vladimír Baume zde zažil tři velké nálety. „Ještě jak jsme byli u toho vídeňskýho města, tak letěli, letěli, letěli. Jenomže my jsme byli zvyklí, jak házeli bomby, ten hukot jako to všechno. A tehdy hukot nebyl. Já říkám:,Tady se něco děje.‘ A oni nalétávali na nás. Tady jsem měli radary, tady byla taková stráň dolů a dědina. Vyháčili kolik stovek těch bomb. Víte jaký to byli? Ty střepinový. Kdo byl schovanej, dobrý. Ale jináč jak řešeto. A za chvilku po tom hukotu volal ten starosta. Všichni chlapi dolů. Krompáče a lopaty. Osmdesát mrtvých. Dobytek, lidi, děti, všechno bylo zničený. Tak jsme kopali hromadný hrob.“

Na radaru v rakouských Alpách

Z Vídeňského Nového Města byl převelen do rakouských Alp blízko města Hüttenberg (u Klagenfurtu), kde byla poslední vlaková stanice před horami. Za úkol měli postavit radar vysoko v horách. „My jsme tady ty radary dávali dohromady. Všechno se transportovalo navrch. Na vozech s koňmi. To bylo 2400 metrů.“ V lesích se musel vykácet průsek a postavit sloupy na vysoké vedení, kterými se ke stanici přiváděl proud. „My jsme tam byli chvilku. A  už napadl sníh. Půl metru a to jsme teprve dodělávali.“ V horách byla zima krutá. Teploty dosahovaly až mínus čtyřiceti stupňů. „Potom jsme prožívali tu hrůzu. Tam tu zimu. Tři metry sněhu, síla větru osm. „ Ve volných chvílích se dostalo i na lyžování. Ale to jen v případě, že bylo pod mrakem a nehrozilo bombardování.

Radar mě horní a dolní stanici. Celkem jej obsluhovalo šedesát osob. V dolní stanici byla kuchyň a do horní stanice se zásoby dovážely pomocí mul. Z radaru se občas chodilo dolů do vesnice. Blížil se konec války  a v horách se objevovalo čím dál víc rakouských partyzánů. Lidí, co už nechtěli bojovat v prohrané válce. Ti napadli i skupinu s Vladimírem Baumem při jedné návštěvě obce. „No a tak jsme přišli tam a teďka uniformy, chlapy, samopal, zeslíct. Říkám: ,Co blbneš?‘ ,Říkám: Zeslíct!‘ A to byli partyzáni, kteří už nenarukovali. Přišli třeba na dovolenou nebo utekli se zbraní, ale chtěli uniformy. Protože uniforma je uniforma. Kdo věděl, že jsi partyzán. ,Zeslíct! Do bot! Podvlíkačky! Košilu! Dobře. Děkuju.‘ Tak jsme mastili. Výstup byl dvě a půl hodiny. Ještě dobře, že byl už tak začátek května. No a tak jsme přišli navrch a ten obrlaitnant, jak se říká nadporučík: ,Chlapi! Vy jste se zbláznili!‘ No do pozoru se nemůžeš postavit, protože nemáš uniformu. ,Pojď sem nahoru. Co se stalo?‘ ,Zeslíkli mě rakouští partyzáni.‘ ,No to já už dolu nepůjdu.“

Jednoho dne šest spojeneckých stíhacích letounů mustang zahájilo útok na radar. Zatímco většina personálu zůstává uvnitř radaru, Vladimír Baum utekl a to mu zachránilo život. Při útoku jej zahlédl letec jednoho stíhacího letounu a začal jej pronásledovat. „Viděl, že utíkal, tak říká: ,Počkej ty kurvo, já tě zlikviduju.‘ No a naštěstí jsem sjel po tom břichu, po tom sněhu, dolů mezi ty skály a tam jsem říkal: ,Ty mně můžeš.“ Po odletu stíhacích letounů vylezl ze skal a viděl, že radarová stanice je totálně rozstřílená. Uvnitř leželo spoustu zraněných a mrtvých.

Stanice se už neopravovala. Byl květen 1945 a rychle se blížil konec války. Za pár dní k nim přichází velitel a oznamuje jim konec bojů. „Rozdali jsme veškeré zásoby, všechno spravedlivě. Tabák a cigarety, co tam všechno bylo. Tam jsme pušky, helmy a všecko nacpaly do takový šopy. Byl nástup. ,Hoši, děkuju za statečnost. Válku jsme prohráli, ať se každej domů dostane jak může.“

Po válce

Vladimír Baum se vydal dolů do vesnice. Tam byl obrovský zmatek. Shromažďovali se tam němečtí vojáci. „To bylo v té dědině. Tam bylo všechno. Esesáci a protiletadloví, tankysté, vlasovci, pelnerovci, jako všechno dohromady to tam valilo přes ten kopec. Někteří se tam ukryli u těch sedláků. Muselo se tam s tím udělat pořádek, protože se tam kradlo. Ty chlapi se tam museli nějak živit.“ Ve vesnici se hodně kradlo a rabovalo. Odnášeli to hlavně sedláci. „Lidé tam rabovali, co se dalo. S koněma, benzín a to a to. Pušky, střelivo.“ Utíkající muži z SS páchali často sebevraždy a to i před očima ostatních přihlížejících.

Aby si trochu přilepšil se stravou, začal pomáhat v místním hospodářství. „Já jsem byl zvyklej v zemědělství, tak jsem kosil trávu a poklízel a to všechno. Jídlo jsem měl.“

Britové prováděli prohlídky po vesnici. Každý německý voják měl být totiž nejdříve rok internován v zajateckém táboře. „To bylo všechno samej voják. Samej zloděj a darebák. Protože s tím, co s tím. Každej chtěl žít, když tu hrůzu přežil. Tak se to čistilo barák od baráku.“ Vladimír Baum se dostává do britského zajetí. „Říkali: ,Rok budeš v zajetí.“ Odtud píše sestřenici do Vídně, aby napsala domů, že válku přežil.

Československá vojenská mise vyhlásila, že vojáci, kteří se chtějí vrátit do Československa, se musí nejdřív přihlásit. Vladimír Baum došel  za velitelem tábora, což byl Čech v anglické uniformě a poprosil jej o podání žádosti. Žádosti bylo vyhověno, dostává pas a odjíždí za sestřenicí do Vídně. Ta patřila do ruské zóny a chování místních vojáků se rapidně lišilo od chování Britů. Rusové se chovali k místních obyvatel hrozně.

Sestřenice jej živit nemohla a aby dostal lístky na potraviny, tak musel pracovat. Přihlásil se tedy na úřadech a nastoupil do místní dílny. Po vyřízení potřebné dokumentace mohl konečně v zimě roku 1947 odjet domů.

Návrat domů

Doma nebyl přijat sousedními obyvateli, kteří přišli z vnitrozemí a okolních vesnic, zrovna vlídně. Byl bez občanství a každý pátek se musel hlásit ve vedlejším Sobotíně na obecním úřadě. Pracovat šel do dílny v Temenici, kam odjížděl každý den na kole. Potom nastoupil do sklárny v Rapotíně. Pořád se však musel hlásit na obecním úřadě v Sobotíně. Roku 1949 je mu konečně kladně vyřízena žádost o občanství a krátce nato se žení s Margaretou.

To už ale začínal úřadovat komunistický režim. V Petrově bylo založeno JZD, do kterého byl nucen vstoupit. „Tak nás volali a říkaj: ,Podepiš to.‘ ,No asi né.‘ ,Tak podívej se. Ve dvanáct hodin přijedou pro vás a odvezou vás někde na Slovensko nebo kdoví kam.‘ Tak říkám: ,Dejte to sem.“ Dostali pouze kousek záhumenku a za krátko jim sebrali i poslední krávu.

„Já jsem ještě tehdy měl tu krávu. Tu Belelutu jednu. Tak jsme hospodařili. Potom přišel nějakej Neuman: ,A já si jdu pro krávu.‘ Jednu už si vzali. Já mu říkám: ,To nemáš ani řetěz?‘ ,Řetěz patří ke krávě.‘ No a já jsem potom plakal. Na cestě. Kráva furt se otáčela. Protože to nebyl on, kdo s ní celej život pracoval. To byl cizí člověk. Furt se otáčela a bučela.“ Samozřejmě také museli dodávat i povinné odvody potravin. „Když jsme zabíjeli práce, mlíko jsme museli dodávat, všechno možný, sádlo.“

Ze skláren odešel a byl přijat k československým drahám jako řidič lokomotivy. Zde jej nutili vedoucí pracovníci, aby vstoupil do KSČ. To odmítá a raději odchází ze zaměstnání. Pracoval zde šest let a vrátil se zpět do skláren.

Všichni jeho příbuzní byli vysídleni. Otce drželi ještě rok v Šumperku, kde vozil dřevo. Pak byl také vysídlen a skončil ve Stuttgartu, kde pomáhal s obnovou města. Vladimír Baum jej zde později několikrát navštívil.

V současnosti žije stále v Petrově nad Desnou, v osadě Terezín. Žije zde sám a je často navštěvován svými dětmi Miroslavem a Marcelou.