Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Baumruk (* 1950)

• narodil se 10. ledna 1950

• strýc Bohuslav Baumruk byl letec Royal Air Force

• otec Jaroslav Baumruk byl internován ve Svatobořicích u Brna

• vyučil se instalatérem

• v průběhu vojenské služby byl na deset dní ve vězení

• v roce 1974 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v listopadu 1989 byl jako člen Lidových milicí nasazen v Praze

• v roce 1991 přišel o práci a následně pracoval pět let v Německu

• dalších 18 let pracoval u Stavebního bytového družstva Tachov

Uvnitř rozestavěné budovy seděl muž s hlavou v dlaních. Právě přišel o zaměstnání a věděl, že bude muset splatit dům a uživit rodinu. Psal se rok 1991 a Jiří Baumruk přemítal o životě a důvodech, které ke ztrátě zaměstnání vedly. Mohla to být činnost před revolucí a členství ve straně?

Strýc byl letec v Anglii

Jiří Baumruk se narodil 10. ledna 1950 v Chebu. Jeho otec Jaroslav Baumruk byl mladším bratrem druhoválečného letce Bohuslava Baumruka, který létal na letišti v plzeňských Líních. V roce 1939 odešel do výcvikového tábora ve Francii a následně se přemístil do Anglie, kde nastoupil do 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force. Jaroslav Baumruk byl kvůli tomuto příbuzenskému vztahu spolu se svou matkou a dalším bratrem internován v internačním táboře ve Svatobořicích. „V té době už byl ale strejda mrtvý,“ vzpomíná Jiří Baumruk na otcovo vyprávění. Bohuslav Baumruk se nevrátil z operačního letu v noci ze 16. na 17. ledna 1941, pravděpodobně kvůli námraze na letadle, která učinila letoun neovladatelným. Ve Svatobořicích byli členové rodiny dle pamětníkových vzpomínek od roku 1941 až do dubna 1944. 

Po válce se Jaroslav Baumruk vrátil do Plzně, odkud se přestěhoval do Mariánských Lázní, kde se stal územním tajemníkem a dohlížel na odsun německého obyvatelstva ze západních Čech ve sběrném táboře na letišti ve Sklářích. Z tohoto zařízení bylo v průběhu roku 1946 vypraveno jedenáct transportů s celkem 11 891 německy mluvícími obyvateli z Mariánských Lázní a blízkého okolí. „Tam jsou i vidět základy. V dnešní době jsou tam vidět základy baráků, všechno je tam ještě,“ tvrdí pamětník.

Do Škodovky jsem nechtěl ani za nic

Dětství trávil Jiří v Ovesných Kladrubech. Maminka Jiřina pracovala v tamní školce, později na poště. Pamětník chodil do místní jednotřídní školy a po pěti letech přestoupil do školy v Úšovicích. Poté nastoupil do učení. Otec, vyučený krejčí, který pracoval v obci jako správce a instalatér, chtěl, aby Jiří nastoupil do Škodových závodů v Plzni. „Já jsem tam nechtěl ani za nic, do té Škodovky.“ Otec tedy se svou snahou neuspěl a Jiří vystudoval instalatérskou školu v Karlových Varech.

Na vojně mě zavřeli

V roce 1968 nastoupil k Městskému stavebnímu podniku Mariánské Lázně, kde první rok pracoval s otcem. Po roce byl přeložen na topenařinu. V dubnu 1969 narukoval do základní vojenské služby, přidělili ho k ženistům. „Stavěli jsme mosty jak dřevěné, tak pontonové. Na ty dřevěné jsme nosili trámy v šesti lidech a já jsem byl nejmenší. Takže já to měl nad ramenem a nosili to kluci. Byly to těžké trámy třicet na třicet.“ Poté byl přeřazen na správu budov, kde se věnoval svému řemeslu při údržbě kasáren. Pohyboval se i v elektrárně, kde opravoval topná tělesa.

S údržbou kasáren se pojilo také vyvážení fekálií, odčerpávání kanálů a další záležitosti. Během této části služby byla možnost zastavit se v obchodě a dovézt něco do kasáren. Pamětník si tak občas přivydělával dovážením objednávek přátelům. „Kluci chtěli, abych přivezl bednu piva, protože se měl hrát fotbal Československá socialistická republika s Maďarskem.“ Večer se vojáci sešli u televize, zatáhli rolety a popíjeli. Kolem procházející „dévéťák“ [dozorčí vojenského tělesa] si všiml blikajícího světla a šel místnost zkontrolovat. Při vyšetřování vojáci udali, že pivo přivezl pamětník, a ten dostal deset dní vězení. V něm ale trávil pouze noci, protože jeho denní přítomnost byla pro provoz kasáren nezbytná.

Měděné trubky byly vzácnost

Kasárny vytápěli párou z nedaleké elektrárny. Chyběly ale náhradní díly, pro něž jezdil do Mariánských Lázní. Každých čtrnáct dní se tak mohl podívat domů a zařizovat vše potřebné. Na vojně strávil Jiří Baumruk dva roky a deset dní – dny strávené ve vězení se totiž přičítaly k délce základní vojenské služby. Po návratu se vrátil k Městskému stavebnímu podniku Mariánské Lázně. Tam se dostal do malé skupinky lidí, kteří pracovali s měděnými trubkami, které byly v té době v Československu používané velmi málo. Měď hned po válce prohlásili za strategický materiál a v roce 1952 došlo k zákazu používání mědi ve vodovodních instalacích budov – směla se používat jen ve výjimečných případech. V roce 1971 pracovali na prvním hotelu v Mariánských Lázních s měděnými trubkami. Práce ve čtyřech lidech trvala dva roky.

V tomto období se pamětník oženil a přestěhoval do Tachova. Tam se vedoucí střediska dozvěděl o jeho praxi s měděnými vodovodními trubkami a vyslal jej znovu do Mariánských Lázní – pracovat na rekonstrukci hotelu Rudá hvězda (dnešní hotel Hvězda). V průběhu rekonstrukce nastoupil na půl úvazku jako mistr v Okresním stavebním podniku Tachov. „Jenom dřina, jenom dřina! Na půl úvazku jsem dělal mistra a na půl úvazku jezdil na stavbu. Měl jsem mít v hlavě třicet lidí. Mít pro ně materiál a práci. A ještě jsme měli přidělené učedníky,“ vzpomíná pamětník a dodává, že mistrem zůstal až do roku 1991, kdy o práci přišel.

Členem KSČ a Lidových milicí

V roce 1974 vstoupil Jiří Baumruk do Komunistické strany Československa (KSČ). Roli v tomto rozhodnutí hrálo jak otcovo věznění v průběhu války, tak i fakt, že členy strany bylo mnoho lidí v jeho nejbližším okolí, včetně příbuzných. Po dvou letech se stal plnoprávným členem a členem Komunistické strany Čech a Moravy je dodnes. Byl také v Lidových milicích. „Měli jsme takového velitele roty a ten nedbal na to, že může člověk marodit, nebo něco. Vždy jsme něco zajišťovali. Pak jsem si tam musel lehnout do bláta a vždy jsem to odstonal.“ Pamětník chtěl z Lidových milicí vystoupit, ale ředitel OSP Tachov se za něj přimluvil a zařídil jeho přeřazení do kuchyně.

S Lidovými milicemi prožíval i události z roku 1989. „Povolali nás do Prahy. Tam jsem byl třikrát.“ Příslušníky milicí odvezly autobusy do Prahy do budovy policejní akademie, kde čekali na nasazení. V průběhu čekání přišel promluvit předseda vlády Ladislav Adamec, který vysvětloval aktuální situaci a neudržitelnost systému. Nejpodrážděnější prý byli milicionáři z Chebu. „Ti byli úplně nepříčetní. Dopadlo by to strašně,“ dodává Jiří Baumruk.

Přišel o práci kvůli členství v KSČ

V listopadu 1989 došlo k sametové revoluci a velké změny se kromě politické scény postupně udály i v pamětníkově životě. V roce 1991 jej propustili z OSP Tachov, podle jeho názoru kvůli činnosti za minulého režimu. „Věděli, že jsem byl ve straně, v milici a dál. Takže v pondělí si mě zavolali, dostal jsem, že budu muset opustit OSP. Ani bednu s nářadím z garáže jsem si nemohl vzít.“ Skončil tedy s rozestavěným domem a dvěma dcerami na studiích bez peněz a práce.

V té době dostal nabídku na práci v Německu. Kvůli nouzi ji i přes neznalost jazyka přijal. Pět let jezdil po stavbách po celém Německu a dělal rozvody vody a topení. Poté se práce přesunula především na území bývalé Německé demokratické republiky. Pracoval v Drážďanech. „Tam jsem viděl půl města rozbombardovaného po válce. To bylo i v téhle době hrozné. Tak to jsme opravovali, když to někdo koupil. Topení, vodu, plyn.“ Dělal od malých projektů po obří haly. „To byly galeje. Jsme třeba dělali ve výšce dvanáct třináct metrů bez jištění.“ Každý rok během Vánoc tak ležel v posteli s angínou z vyčerpání. Pracovní poměr proto ukončil a našel si práci v Čechách u Stavebního bytového družstva Tachov, kde dalších osmnáct let prováděl revize bytového fondu.

U milicí bych byl doteď, kdyby to neskončilo

V roce 2021 bydlel pamětník ve svém domě v Tachově. Volný čas trávil včelařením a aktivitami v pobočce Československé obce legionářské v Tachově, kterou po revoluci pomáhal zakládat. Rád vzpomíná na lidi, se kterými se v průběhu let v rámci spolku setkal a nadšeně se chlubí získanými oceněními a pamětními medailemi. Rád také vzpomíná na svou aktivní činnost v Lidových milicích: „Já bych byl u nich doteď, kdyby to neskončilo. Protože já jsem tu práci měl rád a vážil jsem si jí.“ Ve svém životě si nejvíce přeje podívat se do budovy bývalého internačního tábora ve Svatobořicích, kde byla internována jeho rodina v průběhu druhé světové války.