Bohumír Baxa

„Ta odvaha, která spočívala v tom, že chtěl bránit sebe, přešla v to, že nic neubrání. Situaci přehodnotil a byl problém, kam pistoli dát. Protože jsme měli za dílnou včely, tak ji hodil do jednoho úlu a zavřel. Potom šel vstříc dílně. Mezitím přijeli. Jak se vše přesně odehrálo, nevím, ale přijel jsem a babička plakala. Já jsem šel nahoru a tam byl hrozný stav. Všechno bylo vyházené. Otec měl takový krásný černý psací stůl, sám si ho vyrobil. Po straně byly zásuvky s dvířky, uprostřed šuple. Nahoře to měl lemované černým rámem a mezi tím bylo textilní vypodložení. To všechno bylo vyházené. Když se pak vrátil, nemluvil o tom. Nikdo neměl chuť o tom mluvit. Ale já mám v paměti, jak to bylo rozházené a jak babička říkala, že hledali vysílačku. Jestli tam byla, nevím.“

„Maminka dostala příkaz sbalit kufr mně i sestře. Protože oni to brali i s dětmi. V těch Svatobořicích byli dokonce i novorozenci. Tam se to nerozlišovalo. Nevím, jak se to podařilo, že maminka odjela bez nás. Esesáci, kteří přišli odvézt maminku, dědu a babičku, řekli, že se o nás postarají. Takže jsme se museli rozloučit. Sbalené věci jsme měli. Jak to bylo dál, nevím. Tam mám mezeru. Skutečně nevím, kde jsem byl, jak dlouho. Výsledkem akorát bylo, že nás neodvezli s maminkou do tábora, protože ti, kteří maminku zatýkali, už po nějaké konzultaci věděli, že jsme schopni převýchovy v rámci velkoněmecké říše. Protože zkoumali, jestli nejsme židovského původu. To nás zachránilo.“