Jan Bayer

„A tak dál až do té deváté třídy. No a tam potom nastal v podstatě problém. Protože v té deváté třídě to bylo tak, že se mělo jako, mělo být rozhodnuto, kdo co bude dělat, jestli bude pokračovat ve škole, nebo do nějakého učení a tak a tak. No a tam právě měli takoví ti nedobře zapsaní u tehdejšího režimu, měli samozřejmě problémy. Já jsem teda nebyl nějakej primus ve škole, to vůbec ne, ale tak jako nejhorší známky jsem taky neměl. To si teďka jako nestěžuju, ale patří k realitě tehdejší, že jsem měl na výběr buď doly, nebo v lepším případě JZD. Tak to byl jako můj výběr. Čili škola žádná, zkrátka povolání nějaké tohoto typu.“

„A stala se nevyzpytatelná náhoda. Otec vždycky zkoušel teda podat žádost o návštěvu, ne o vystěhování, o návštěvu, vystěhování zkrátka nepřicházelo v úvahu. A došlo nějakou záhadnou náhodou k tomu, že jsme dostali jako rodina povolení k návštěvě toho dědečka ve Vídni, což potom už jaksi byla taková humanitární záležitost, už to nebylo tak docela krutý za toho komunismu. Ale v každým případě musely pracovní orgány dát souhlas. No, nějakým způsobem jako z hlediska pracoviště mé matky, která potom pracovala ve skladě ovoce a zeleniny, nejdřív bankovní úřednice, a potom takhle sklouzla do těchhle funkcí. To vedení proti tomu nic nemělo, vedení mýho otce proti tomu taky nic nemělo. Já jsem zrovna vyšel ze školy, tenkrát, končil tu devítiletku, tak nikdo proti tomu taky nic neměl, protože nikdo nebyl, kdo by proti tomu mohl něco mít. No a babička, teda otcova matka, už byla starší osoba, důchodce, takže jako tam taky nic nebylo. Takže čirou náhodou tyhle dvě komponenty se sešly, že nám jakoby náhodou, nebylo to nikým domluvený, jsme dostali všichni povolení k vystěhování. No a potom to samozřejmě začalo. Otec říkal: ‚Musíme hned pryč, než na to přijdou.‘ Protože kdyby na to přišli, že jedeme všichni, že máme to povolení, tak by samozřejmě to zatrhli, že jo, hlavně Okresní národní výbor v Semilech, ten by proti tomu určitě zakročil. A SNB, že jo, protože ta vyslýchala u nás a my jsme měli dřív prohlídky a takový věci. No, takže otec koupil lístky na sever na vlak a my jsme jeli na jih. A pak jsme kličkovali republikou. Měli jsme samozřejmě jenom to nejnutnější letní, to bylo v létě, v srpnu, 4. srpna 1964. A měli jsme samozřejmě jenom to nejnutnější jakoby na návštěvu, čili nějaký spodní prádlo a takový lehký věci, v podstatě malý zavazadlo, tak by se nám těžko cestovalo. Takže jsme kličkovali republikou. Vyjeli jsme směrem na Prahu, potom jsme jeli na Brno, až jsme se dostali teda do Bratislavy. A tam byla česko-rakouská celnice, a že jsme teda měli to vízum do toho Rakouska, tak jsme samozřejmě mohli vycestovat do Rakouska. Ale my jsme to teda chtěli ohromně urychlit a náhodou se našla zas taková zajímavost, ruská loď, která jezdila z Bratislavy nějak do Vídně, jako pro pasažéry, to nebyla nějaká válečná loď, takovej rychločlun. No a tak otec jako myslel, že by to bylo docela nenápadný, kdybysme jako na tom ruským člunu se dopravili z Bratislavy do Vídně. Což se jako stalo, tak oni nás ochotně vzali, no tak jsme jeli tou rychlolodí teda do Vídně. A ještě otec říkal, kdyby náhodou něco bylo, skočit přes palubu do vody, bez babičky, samozřejmě, ale my zdatnější, mladší, a na ten levý břeh, ne doprava. Takže jako ale k tomu, díkybohu, nedošlo. Tak jsme se vylodili teda v tý Vídni a tam už na nás čekal můj děda, který nás jako převzal potom v tý Vídni.“