Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nechoď zkratkami a drž se lidí
narozena 26. ledna 1950 v Táboře
rodina z matčiny strany vlastnila statek a polnosti
otec pocházel z rodiny mlynářů
v roce 1953 byl otec vyšetřován, rodina zůstala pod drobnohledem StB
statek i mlýn byly rodině znárodněny
maturovala v roce 1970 na střední průmyslové škole
pracovala v Tesle na dílně, později v Narexu v Bystřici u Benešova
volnočasově se věnovala dětem
v roce 2023 žila ve Voticích
Nechoď zkratkami a drž se lidí – takové rady slýchávala celé dětství od svého otce. Šlo o pragmatické pokyny k přežití. Hana Bébrová byla dcerou „zbohatlíka“, kterým se stal v očích komunistického režimu i obyčejný mlynář. Mlynářská rodina pamětnice byla proto pod dohledem StB. Z dětství si vybavuje pány v černých kabátech, kteří měli radost z toho, když děti děsili. Vyrůstala s pocitem, že je jí neustále někdo v patách. A v novém režimu se jí zase posmívali za to, že „dělala politickou školu“.
Hana Bébrová se narodila 26. ledna 1950 v Táboře, její rodné jméno je Hana Maděrová. Maminka se jmenovala Anežka Hašková, otec Jaroslav Maděra. Maminka pocházela ze statku, rodina otce vlastnila mlýn ve Vitanovicích, 10 km od Mladé Vožice. Tatínek pamětnice neměl lehké dětství. Otec mu zemřel v jeho pěti letech, tudíž se rodina musela starat o chod mlýna. Otec pamětnice již jako malý za války, ve svých sedmnácti letech, přejal za mlýn plnou zodpovědnost. Mlynářem byl až do roku 1961. „Mlel dva vagony mouky každý měsíc,“ vzpomíná Hana Bébrová na svého otce. Maminky rodina měla 10 hektarů, starala se o statek, pole, zvířata. „Měli pět krav, prasata, pár koní. Soukromničili do roku 1956,“ říká pamětnice.
Hana Bébrová na své dětství vzpomíná takto: „Táta nás odmalička učil, že život není tak lehký, jak vypadá. Když jsem přišla ze školy domů, čekal na mě kastrůlek s jídlem a dopis, co máme my děti udělat. Bylo to těžké, ostatní děti se koupaly – a my museli dělat povřísla, panákovalo se, sušilo se, sbíraly se brambory. Bylo to těžký, museli jsme pomáhat.“ Kromě práce chodili také do kostela. „Na Dušičky to bylo strašně krásný, všude vyzdobený okna a v nich svíčičky,“ vybavuje si pamětnice. Přestože se její dětství odehrávalo v tuhých 50. letech, na náboženství podle ní chodila většina dětí. V kostele prý rádi zlobili a pošťuchovali se.
V roce 1953 na rodinu přišlo udání. Jeho přesný důvod pamětnice nezná, myslí, že to nějak souviselo se závistí sousedů. Kořeny závisti a udávání sahaly ostatně prý až do druhé světové války. „Otec s tetou Růženou byli v odboji, který byl řízen z Anglie, otec jim nechával mouku. Neustále chodila udání, ale nic nevyšetřila, protože otec tu mouku dával ze svého!“ vzpomíná pamětnice. V padesátých letech tedy tatínka znovu vyšetřovali, ale na zásah prokurátora nebyl ani vzat do vazby. Od té doby podle slov pamětnice tatínek už nebyl stejný. Rodina nadále zůstala v hledáčku StB, musela podstupovat domovní prohlídky a byla sledována.
„Musíte to vydržet, je to zkouška, a když vydržíte, bude to dobrý,“ říkali jim prý rodiče při prohlídkách, „museli jsme hlídat každé slovo. A měli jsme všichni neustálý strach. Rodiče nám například chodili naproti do školy, abychom nešli sami. Táta nás instruoval, jak se chovat. Říkal třeba, ať chodíme po silnici prostředkem, že máme chodit jen po hlavních cestách, ať nelezeme do křoví, ať jsme tam, kde jsou lidi, ať nejsme sami, musíš mít furt kolem sebe lidi, říkal, tolik ti neublíží, nechoď v lese zkratkou. To bylo furt, takhle jsme byli odmalička trénovaný.“
Z druhé strany rodiny od maminky, kde byl statek, se jich dotklo budování JZD. „V roce 1953 se udělalo JZD, tam naši vlezli, ale v roce 1956 se rozpadlo, pak se znova zakládalo, ale rodina až do roku 1965 už zůstala v soukromí. Ostatní měli jednu krávu, my jsme měli stádo, jako dítě jsem je chodila pást.“ Samozřejmě, že také měli povinné dodávky vajec, mléka i masa, a byly prý vysoké. Od roku 1965 spadali pod JZD a vedlo se jim hůř. „Přidělili nám pole, na kterých nikdo nechtěl hospodařit, byla neúrodná a daleko. Jeli tam ráno a z pole se vraceli až odpoledne,“ říká pamětnice a dodává: „Řídili to lidi, kteří tomu nerozuměli.“
První až pátou třídu základní školy navštěvovala Hana Bébrová ve Vrcholtovicích, šestou až devátou třídu v Neustupově. Chtěla jít na uměleckou střední školu obor aranžérství květin, dokonce udělala talentové zkoušky. Nebylo jí však doporučeno, aby podala přihlášku. Dostala na výběr tříletý obor chovatelství nebo zdravotnictví nebo strojní průmyslovku. Vybrala si průmyslovku, protože jí šla matematika. Maturitu dělala v roce 1970. Jak se postavila k situaci, že ji nevzali na vysněnou školu? „Moc jsem to neřešila, tak jsem šla prostě na průmyslovku. Vždycky jsem se celý život snažila nějak se postarat. Pak přišly děti, musela jsem se o ně starat.“
Cítila nějaké uvolnění v 60. letech? „My jsme byli hlídaný furt. Ať to byl rok 1955, nebo šedesát, nebo 1988. Já nemohla nikam ani vyjet autem. Já vyjížděla vždycky ze vrat ze mlýna, viděla jsem vždycky, kde na mě čekali, nikdy jsem nejela stejnou cestou.“ Otec mlel na vlastním mlýně do roku 1961, pak mu jej sebrali. „Do roku 1965 mlel ve Vožici u Žahoura jako zaměstnanec a pak po vstupu do JZD dělal v JZD. Náš mlýn zaplombovali vojáci a měl sloužit v případě války,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Nikdo jiný neuměl tak mlít – než otec pan Maděra!“ Vysvětluje tím to, jak je možné, že mlýn sice zaplombovali, ale rodinu nevystěhovali a nechali ji v budově mlýna žít.
Otce ztráta mlýna velmi mrzela, prý chtěl už za druhé světové války opustit Československo, ale zůstal kvůli rodině. „Pak se oženil, dělal všechno kvůli nám dětem a už nikam neodjel,“ říká pamětnice. „Vždycky si vzpomínám, že nám taťka z Vožice vozil pěnové cukrové. To bylo moc dobré. Na Vánoce jsme třeba neměli žádné dárky, ale vždycky jsme se nějak najedli.“ Ztrátou mlýna utrpěl další životní ránu.
V osudový den 21. srpna se zrovna konal pohřeb jejich kamaráda, a tak šli v průvodu. „Nad náma celou cestu lítalo letadlo a hlídalo nás. My jsme šli normálně a dělali si z toho legraci. Když už tady byly vojska, tak nám chtěli obsadit internát v Táboře. Ale díky kontaktům jednoho ze studentů nám budovu nechali.“ Pociťovala ve vyhrocené atmosféře okupačních dní strach? „Já se vždycky setkala s takovýma, s kterýma se dalo mluvit,“ říká pamětnice smířlivě. Na podzim roku 1968 ještě stávkou podporovali vysokoškoláky v Praze, pod podmínkou, že si výuku nahradí v sobotu.
Hana Bébrová se vdávala hned po maturitě, v roce 1970, a o rok později se jí narodila dcera. V Miličíně dostali byt od JZD. Po mateřské pracovala pamětnice jako vědeckotechnický pracovník. Vždycky měla ráda děti a věnovala se jim ve volném čase, například vedla pionýry. „Já se starala i o děti ze zvláštní školy ve Voticích, jezdili jsme na soutěže. Moc jsem si to užila, naučila jsem je spoustu věcí. Říkali mi ‚Hano‘, dodneška se ke mně hlásí,“ říká k tomu pamětnice. Udělala si proto okresní školu pro pionýrské pracovníky v Benešově. V roce 1990 měla jít dokonce na vysokou politickou školu, na to se však už z pochopitelných důvodů nedostalo.
V roce 1975 nastoupila do Tesly jako dílenská planařka a zástupce mistra v galvanovně a lakovně, později dělala různé další práce, jako třeba na skladě, strojařinu apod. Od roku 1979 byla prakticky samoživitelkou, rozváděla se v roce 1980. O svém muži a důvodech rozvodu nechce příliš mluvit. Být samoživitelkou nebylo nic jednoduchého. „Ale když máte děti, musíte se postarat. Bylo to těžký, když se děti na Vánoce ptaly: ‚Maminko, proč tu není tatínek?‘ Pomáhala mi celá rodina, sestřenice třeba brala děti na výlet nebo na chatu, různě mi pomáhali, to ano,“ říká pamětnice. Z Tesly byla propuštěna v roce 1998. Novou práci si našla v Bystřici v Narexu, kde pracovala na dílně, tehdy už měla částečný invalidní důchod.
Na otázku, jestli chtěla někdy emigrovat, odpovídá, že mohla, ale nechtěla: „Přišli pro mě v roce 1968, ať emigruju, a já jsem řekla, že ne, protože by to odnesla rodina, a za druhý jsem říkala: ‚Co tam budu dělat?‘“ Mohla jít do Rakouska k tetě, která měla výrobnu klobouků. „Ale já nejsem nadaná na jazyky – a navíc, pokud nemůžu vidět Vitanovice aspoň jednou za měsíc, tak já stůňu.“
Uměla si někdy představit, že komunismus skončí? „Nikdy jsem nepřemýšlela, že někdy komunismus skončí, ale mám pocit, že vlastně moc neskončil, že lidi jen otočili kabáty,“ odpovídá Hana Bébrová. Sama si prožila i dvojí odsuzování, jak za minulého režimu, tak za současného. „Já měla furt problémy. Že jsem dcera zbohatlíka do roku 1989, po revoluci jsem měla zas problémy, že jsem dělala politickou školu. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“
Revoluční podzim proležela doma v horečkách, měla angínu. V restitucích rodina dostala zpátky pole, nyní na nich hospodaří soused. Životní zkušenosti ji naučily, že nejdůležitější je mít v srdci lásku. Ráda by, aby lidé dokázali najít lidskost k těm druhým, aby dokázali pomáhat. „V každé době je něco kladnýho a něco zápornýho a vše se to opakuje, akorát je k tomu jen dokonalejší technika,“ říká Hana Bébrová na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Martina Mia Svobodová)