Anděla Bečicová

* 1943

  • "Mě někdo držel na rukách a já jsem viděla na tom našem dvoře, že tam je... teď už vím, že to byla kuchyň, kotel, kouřilo se z toho, a že tam bylo hodně vojáků. A ti vojáci prý byli vlasovci, kteří se přidali k Němcům, ale byli velice hodní. Můj o dva roky starší bratr si vzpomíná, že ho ten jeden pěstoval na klíně a učil ho říkat ,kotuna bojči'. My jsme nevěděli, co to je. To prý znamená ,strýčku vojáku'. A když ho pěstoval v těch rukách, tak plakal a říkal, že má doma taky takového chlapce a že by ho rád viděl. A taky byl zážitek, že sestře, která byla o šest roků starší, říkali, aby donesla kabelku. Jenomže sestra nevěděla, jakou kabelku. Prostě, aby něco přinesla. A dali cukr, což byla za války vzácnost. Tak viděli, že maminka má děti, tak jí poslali hrnek cukru. A maminka říkala, že to byli všechno slušní chlapci, ale potom se dozvěděli, že jakmile byl už konec války a [vlasovci] museli odejít, tak všichni byli nad Kloboukami zastřeleni."

  • "Když moje dcery chodily do školy, chodilo se pro přihlášky [do náboženství] k řediteli a on vám pokaždé řekl: ,Ale ničíte svému dítěti život, protože se nedostane na školu.' Tak já jsem si říkala, tak moje se dobře učí, tak snad nebudou mít problém. Neříkala jsem nic, přihlášku jsem si vzala, odevzdala, je fakt, že moje dcery jako jediné chodily až do osmé třídy do náboženství. A protože ta starší měla samé jedničky, jenom z tělocviku jí dala paní učitelka dvojku, i když říkala: ,Mami, to byl podraz na mě.', tak jsem říkala, že nevadí, ale musela k přijímacím zkouškám. Hlásila se na ekonomickou školu do Zlína. Naučená byla, pálilo jí to, byla chytrá, tak neměla problém se na tu školu dostat. Ale když na ekonomické škole končila a chtěla jít na práva, tak se jí pan ředitel Filipec vysmál a říkal jí: ,Ty? S tvým náboženstvím? Ty si můžeš dát [přihlášku] tak na zemědělku.' Takže dcera už si žádnou přihlášku nedala, šla pracovat jako sekretářka do JZD Ploština..."

  • "V těch letech, kdy měl Gottwald za zetě Čepičku, ministra obrany, tak strýc Luckůj, on byl takový vtipálek, chodil skoro denně do hospody, které se říkalo U Grózů, u křižovatky, odkud se jelo do Štítné a na nádraží... A on jako vtipálek hodil v té hospodě čepici na věšák a říkal: ,Tady budeš viset, čepičko!' Myslel si, že to bude dobrý vtip, ale někdo ho udal a zavřeli ho na Mírov. Já jsem slyšela, že [tam byl] rok, starší bratr tvrdil, že to bylo tři roky, nevíme. Ale přišel tak zdevastovaný, že se všeho bál. Brzo umřel. Ale byl tam za ním kamarád, strýc Juřiců, a ten se ho ptal, jak to probíhalo, a on říkal, že si to zavinil hlavně on sám. Protože u toho soudu, když se ho ten soudce ptal, jestli si uvědomuje, co říkal, když to házel, tak namísto toho, aby mu řekl, že si to nepamatuje, že byl opilý, tak řekl, že uvědomuje. Proto ho zavřeli. A říkal, že vrazi se tam měli špicově, na ty si bachaři nedovolili. Ale ty politické [vězně] mlátili o dušu."

  • „Že musí být JZD. Jenomže nikdo podepsat nechtěl. Tatínek říká: ‚Tak já budu čtyřicet roků dřít na tady toto a jako mávnutím ruky dám toto pryč?‘ ‚Ne, ne, to bude společné‘ a kdesi cosi. Vím, že nikdo nechtěl. Maminčin bratr Staňa, ten okresák, ten na maminku velice tlačil, abysme podepsali, protože pod ním sa taky třepala židla, že sestra nechce podepsat. Tehda to byl takový strašný nápor, prostě opravdu. My jsme byli jako jeden z pěti největších sedláků v dědině. Vedle nás, jim sa říkalo Janíčkovi, ale psali se Divošovi, už vyváděli dobytek, protože řekli: ‚Seberem vám dobytek, vystěhujem vás do pohraničí a skončíte tady.‘ U těch Janíčků už vyváděli dobytek ven. Všeci plakali, ženské se tam sešly. Naši byli doma, plakali také. Mně už tehda šlo na ten patnáctý rok. Já jsem přiletěla dom, že to našim povím, jenomže naši to viděli přes záclonu. Slyšela jsem, jak maminka říká v jizbě tatínkovi: ‚Co budeme dělat? Už jsme na řadě my. Co myslíš? Nebo nás vystěhují do toho pohraničí. A ty chceš začínat někde po týchto rokoch teďka? Chceš začínat někde v pohraničí?‘ A já jsem normálně vletěla do té izby a začala jsem úplně hystericky: ‚My sa nechceme stěhovat do pohraničí. Tak to podepište.‘ Hloupá holka.“

  • „My jsme vycházeli ve čtrnácti z osmé třídy. Takže jsme se všeci, tomu se u nás na škole říkalo kreslírna, to byla největší místnost. Všeci, co jsme vycházeli, jsme byli pozvaní a poslouchali, co ona nám říká. Že by potřebovali, aby se přihlásili, kdo by chtěl a měl zájem o tu zdravotní školu. Přihlásily jsme se jenom my dvě: Marta Chuchmová, která byla dcera zedníka, a já. Podepsaly jsme nějaké papíry, ještě jsme to měly nechat doma podepsat. To už si nepamatuju, jestli to byl týden nebo čtrnáct dnů. Školní rozhlas hlásil: ‚Lysáková Anděla do ředitelny.‘ Tak to jsem si říkala: ‚To není dobře.‘ Pan ředitel Kouřil, který na mě velice držel, protože mi to velice schvaloval, když jsem se přihlásila, říkal: ‚Ty jsi na tom správném místě, toto bude povolání přímo pro tebe.‘ Já jsem si říkala: ‚Nevím proč.‘ On mě nečekal v ředitelně, ale na chodbě a říkal: ‚Víš, já ti musím něco řéct smutného pro tebe. Ty máš zamítlou školu.‘ Já říkám: ‚A proč? Však mám dobré známky.‘ On říká: ‚Vy máte nad 10 ha, takže ty můžeš pouze do zemědělství.‘ Viděl, že jsem začínala brečet. A on říká: ‚Neboj, ty sa vdáš, ty sa z toho zemědělství dostaneš.‘“

  • „Byla to velká výhoda za války. Tatínek říkal, že to je rúhání řéct, ale že oni sa měli za války nejlíp. Protože víte proč? Že babička jako Němka dovedla všecko vyřídit. Víc zabíjaček a kdo co potřeboval, tak ona všecko na těch úřadoch vyřídila pro ty lidi, co to potřebovali. Takže tatínek říkal, že se babička po této stránce osvědčila jako velice dobrá. Ona byla strašně štědrá i na cikány, na všecky. Ona říkala, že lidem se má pomáhat. U nás když chodili ze slovenské strany drotáři, sklenáři a všeci, jedině k nám chodili všeci i spávat. To už bylo řečeno, že u nás. Spávali všeci na takovém štrozoku v kuchyni u kamen, u šporáku. To si já jako děcko pamatuju. A že jsem říkala, ať nemusím v noci chodit čůrat, že tam někdo leží. Takže maminka mi říkala, abych na noc moc nepila, když tam někdo je. To víte, že si to pověděli. Naše babička byla strašně..., i když to byla Němka... Ale pro tady tyto pocestné, pro všecky byla velice solidární a pomáhala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vizovice, 10.11.2022

    (audio)
    délka: 02:03:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Zlín, 08.08.2023

    (audio)
    délka: 03:09:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Četníci měli úřad u kostela

Anděla Bečicová v roce 1962
Anděla Bečicová v roce 1962
zdroj: archiv pamětnice

Anděla Bečicová, rozená Lysáková, se narodila 1. října 1943 v Bylnici na Valašsku do hluboce věřící katolické rodiny. Měla deset sourozenců, čtyři během ranného dětství zemřeli. Rodiče hospodařili na 15 ha půdy, což byl v roce 1957 důvod k zařazení mezi rodiny „kulaků“ a rozhodnutí, že Anděla nesmí studovat na zdravotnické škole. Musela zůstat v zemědělství. O rok později byli její rodiče místními komunistickými funkcionáři donuceni vstoupit do jednotného zamědělského družstva (JZD). Anděla začala studovat učňovský obor zahradnictví, ale po třech měsících musela ze zdravotních důvodů odejít. Rok pracovala na statku Ostružné na Jesenicku a poté jako osmnáctiletá směla nastoupit do dvouleté mistrovské zemědělské školy ve Vizovicích. Celý profesní život po ukončení studia pracovala jako mzdová účetní: nejprve na školním statku, potom v JZD Vizovice, které se později sloučilo s JZD Agrokombinátem Slušovice. Nikdy nepřestala chodit do kostela a také své děti každoročně přihlašovala ve škole do hodin náboženství. Otevřeně se k víře hlásila, ačkoli věděla, že dcery budou mít potíže, až se budou hlásit na studium na střední a vysoké školy.