Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bečvář (* 1940)

• narozen 19. února 1940 v Hobšovicích

• Orion klub Slaný

• Michlova továrna na velocipedy

• organizátor závodů historických vozidel a motocyklů Knovíz – Olšany

• soukromé muzeum historických vozidel v Hobšovicích

„Narodil jsem se 19. února 1940 v Hobšovicích. Václavem Bečvářem jsem už čtvrtým, protože stejně se jmenoval táta, děd i praděd. Dnes je Václavů Bečvářů již šest.

S mojí výchovou prý nebyly vážnější problémy. Rád jsem chodil k dědovi a babičce do Osluchova. Obvykle v neděli večer jsme si předčítali z knih půjčených v knihovně. S druhou babičkou jsem o prázdninách jezdil za jejími sestrami do Třebechovic pod Orebem. Vzpomínám hlavně na strýce, Josefa Kilingera, který se mně v Třebechovicích věnoval. V rodině panovala velká soudržnost a její členové se spolu rádi scházeli, například při zmiňovaném nedělním čtení, o Vánocích a podobně.

S bratrem jsme měli ovšem i pracovní povinnosti. V té době bylo běžné, že děti musely doma pomáhat. Většinu domácích prací ale obstarávala maminka s babičkou. My když jsme s bráchou přišli ze školy, mohli jsme praštit s taškou, utíkat někam ven a domácí povinnosti odložit na později.

V Hobšovicích jsem chodil do dvojtřídky, což znamenalo, že v jedné třídě se prvňáci učili číst a třeťáci psali třeba diktát. Ve druhé třídě druháci kreslili, zatímco čtvrťáci měli počty. Vše bylo dokonale zorganizováno, aby žáci navzájem nebyli rušeni. Školu vedl řídící učitel Mareš a pomáhala mu paní učitelka. Nedávno jsem objevil na půdě školní tašku – je v mém muzeu v Hobšovicích.

V roce 1947, bylo mně sedm let, koupil táta motorku ČZ 125. Nemohl jsem z ní spustit oči a nadšení mně vydrželo dodnes. Táta sice pro motory neprojevoval zvláštní zaujetí, ale i tak se zúčastnil několika závodů do vrchu v Knovízi, které se konaly pod patronací továrníka Michla.

V roce 1924 uspořádala slánská firma Michl propagační závod pouze pro svou značku motocyklů Orion. V dalších letech byl závod rozšířen také o automobily a v roce 1926 na něm startovali i manželé Junkovi na voze Bugatti.

Podle vyprávění pamětníků byl majitel firmy Vilém Michl člověk skromný a velmi přátelský. Ve Slaném, kde se narodil, byl významnou součástí společenského života. Založil bruslařský a cyklistický klub. Oženil se s Marií Čížkovou a s ní se pravidelně účastnil klubových výletů. V roce 1893 se za Michlova předsednictví v hotelu U Bílého beránka pořádal 1. cyklistický ples, na který byl pozván i hrabě Clam-Martinic. Tehdy se Michl začal zabývat myšlenkou vyrábět bicykly, a tak počátkem roku 1894 spolu s třemi dělníky začíná Na Skalkách s  výrobou kvalitních velocipedů.“ Firma měla ve znaku pětilistou růži (fotografie továrny je v příloze). „Jednalo se o nejstarší továrnu na motocykly a velocipedy v Čechách.“ Firma dokonce vyráběla i motocykly pro dámy. Rozdíl mezi pánskou a dámskou motorkou byl v rámu, aby dámy, nosící tehdy dlouhé sukně, mohly nasednout. „Michl byl technicky velmi nadaný. Schopného pomocníka měl v dílovedoucím Pachmanovi. Zájem o výrobky rostl a v roce 1895 byla postavena nová, velmi dobře technicky vybavená továrna.

Od velocipedů byl jen krok k motocyklům Michl-Orion a tím začala v roce 1902 nová éra továrny. Na výstavách v Lipsku a Praze se motocykly dobře uvedly. Firmě se dařilo, zaměstnávala už sto deset dělníků, tři vedoucí dílen a sedm úředníků. Rozšířila výrobu o šicí stroje a další nářadí pro domácnost, jako jsou žehličky, pánve, litinové hrnce apod. Ve výrobním programu měla ale také parní stroje, benzinové stabilní motory a řadu dalších hospodářských výrobků. V nabídce byl i automobil, ale pro vysoké náklady se Michl raději zaměřoval na zemědělské stroje. Firma nevyráběla na sklad, protože odbyt výrobků v Čechách i v zahraničí byl dobrý.

Po dobu první světové války byla část zaměstnanců povolána na vojnu, továrna vyráběla pro armádu a jako náhradní výrobu vyráběla tachografy, které se dobře prodávaly i do zahraničí. V roce 1923 byl navržen motocykl Orion s dvojtaktním motorem o objemu 170 ccm.

Motocykly se začínaly uplatňovat i ve sportu. Pro první ročník závodu Knovíz – Olšany v roce 1924 byl vyvinut speciál 350 ccm s dvojtaktním motorem. Závodu se účastnilo třináct strojů a setkal se s takovým ohlasem, že již druhý ročník v roce 1925 se konal jako národní závody. V roce 1926 se závodů účastnili i Čeněk a Eliška Junkovi na voze Bugatti. Poslední závod se jel v roce 1927. Jeho tradici obnovil ‚Orion slánský klub‘ v roce 1989. Obnovené premiéry se účastnila i Eliška Junková ve své bugattce. V roce 2017 jsou závody plánovány na 24. června.

V továrně byli zaměstnáni i dva Michlovi synové. Vilém jako disponent a Zdeněk se staral o technický vývoj. Třetí syn Miloš byl zoologem.

V roce 1929 vstoupily na trh motocykly Jawa. Ale v té době ještě Michl s konkurencí problém neměl a zabýval se i další alternativou výroby – leteckým motorem vlastní konstrukce. Výrobky byly vyráběny z kvalitního materiálu, a proto byly dražší než konkurenční.

O letecké motory ale nebyl velký zájem. V okolí továrny docházelo ke stížnostem na velkou hlučnost, na odhlučnění však scházely peníze a z firmy odešel s technickou dokumentací a výkresy letecký inženýr Paroubek. Továrna se dostávala do potíží a v roce 1932 Michl po vypořádání se svými zaměstnanci vyhlásil bankrot.                                                                                                                  

V padesátých letech nás s bratrem otec vozil na naší ‚čézetě‘ na silniční závody motorek ve Slaném a na plochou dráhu. V šestnácti letech jsem otce uprosil a udělal si řidičák na silnější motocykl, a mohl jsem tak začít jezdit soutěže, a později, když jsem si vyjezdil licenci, čili třetí výkonnostní třídu, jsem už mohl na motorce jezdit v podstatě vše – plochou dráhu, silniční a terénní závody. První soutěž jsem jel na jaře v roce 1957 v Karlových Varech a dojel jsem někde ve středu pole. Tehdy neexistovaly speciální obleky pro závodníky, počasí bylo všelijaké a navíc jsem musel kromě stodvacetikilometrového závodu absolvovat stokilometrovou cestu tam a zpátky.

Nejraději jsem měl plochou dráhu. Než jsem získal licenci, často jsem na plochodrážním oválu hrabal škváru a dělal podobné pomocné práce, aby mě alespoň někdo nechal svézt na plochodrážní motorce. Po získání licence jsem začal jezdit za Prahu-venkov.

Při nástupu na základní vojenskou službu jsem měl štěstí. Po absolvování kurzu v Plzni jsem nastoupil na stanici technické kontroly. Tato funkce mně vyhovovala, mohl jsem se totiž dál věnovat své největší zálibě – motorkám. Často jsem vyjížděl na různá soustředění a samozřejmě i na závody. Jednou jsme se s kamarádem rozhodli, že si pojedeme zatančit. Kamarád se snažil rychle vyjet z vojenského prostoru a nezastavil ani u železničních závor, přestože byly stažené. Náraz do hlavy mě smetl z motorky a skončil jsem na půl roku v nemocnici s otřesem mozku a přeraženým nosem.

Ale ani to mě od závodění neodradilo. Až po seznámení s manželkou jsem se zkusil přeorientovat na motokáry, u nichž není tak velké riziko zranění. Řešením se však ukázal být můj zájem o veterány, i když jsem zpočátku netušil, že povede až k založení muzea. Pro exponáty, které se mně podařilo získat, jsem v Hobšovicích v bývalé Rubešově kovárně zřídil soukromé Muzeum automobilových a motocyklových veteránů.“ V muzeu má Václav Bečvář i veteránské unikáty. Patří mezi ně motocykly Orion z Michlovy továrny. „V době vzniku se do muzea sjížděli milovníci veteránů z širokého okolí, ale poté co bylo dvakrát vykradeno, jsem odstranil poutače a své sbírky ukazuji pouze známým.“