Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bednář (* 1930)

• narozen 4. srpna 1930 v Olšanech u Prostějova

• v roce 1950 pokus o založení živnosti

• od října 1951 do prosince 1953 u 97. PTP v Kladně-Libušíně

• během pobytu u PTP jen jednou doma, přestože na něj čekala manželka a malý syn

• v roce 2018 žil ve Slatinicích

Pétépáci neboli černí baroni. Jde asi o padesát tisíc mladých mužů, kteří v letech 1950–1954 prošli Pomocnými technickými prapory (PTP). Komunistický režim potřeboval do vybraných hospodářských odvětví levnou pracovní sílu a chtěl také zastrašit pro něj politicky nespolehlivé osoby. Místo zbraní tito branci vyfasovali krumpáče, lopaty a zednické lžíce, aby několik měsíců těžili uhlí, kopali výkopy a stavěli různé civilní i vojenské objekty. Tehdy stačilo jen velmi málo a člověk se stal třídním nepřítelem. Například být jiné národnosti, mít špatný třídní původ, jiný názor, narodit se v rodině hospodáře, živnostníka nebo se tak jako Josef Bednář pokusit bez zásahu státu živit vlastním řemeslem.

Hladové dětství

Josef Bednář se narodil 4. srpna 1930 jako nejstarší ze tří dětí rodičům Josefovi a Anně Bednářovým v Olšanech u Prostějova. Rodina v obci vlastnila hospodářství se sedmi hektary pronajatých polností. Starala se o něj hlavně matka s dětmi, protože otec se živil jako zedník. „Přestože jsme měli dost polností, tak jsme mívali hlad. První byla prasata, pak teprve děti. V životě jsem nedostal svačinu do školy,“ říká pamětník, jehož dětství zaplnila hlavně práce na hospodářství. Hned po škole musel na pole a rodiče mu zakázali nejen vstup do místního Sokola, ale také kamarády. Neměl čas ani na domácí úkoly, a tak jeho školní prospěch nepatřil k nejlepším. „Vždycky byla první práce,“ dodává.

Po měšťanské škole se Josef Bednář šel učit do firmy německého majitele Pausche na vulkanizéra (opraváře pneumatik a dalších gumových předmětů). Tehdy už několikátým rokem zuřila druhá světová válka. Vzpomíná hlavně na její závěr, který prožil v rodných Olšanech u Prostějova. Část ustupujících německých vojáků se na několik dní usadila přímo v jejich domě. „V přejezdu zaparkovali tank, aby nebyl vidět,“ říká pamětník.

V úterý 8. května 1945 na obec podnikli nálet sovětští letci. Zničeno bylo sedm domů a dva místní občané přišli o život. Josef Bednář vzpomíná, že v okolí zahynulo také mnoho ustupujících německých vojáků a prchajících německých civilistů. „Leželi tam mrtví a nebyl čas je ani odklízet,“ dodává. O den později se v Olšanech u Prostějova objevili sovětští vojáci. „A to byla spoušť. Ti nás okradli. Do ložnice jsme ubytovali pár, chlapa s ženskou. Naši měli v šatníkové skříni spořitelní knížku a nějaké peníze. Všechno se ztratilo.“

Chtěli si založit živnost

Krátce po válce se Josef Bednář vrátil do učení v Olomouci. S novým národním správcem podniku se ale neshodl, a tak odešel pracovat do Moravské Třebové. Se strýcem Josefem Křížem a s finanční pomocí rodičů se v roce 1950 snažili na Blanensku rozjet vlastní živnost. Tehdy však už dva roky v zemi neomezeně vládla komunistická strana, která se otevřeně stavěla proti podnikání, a pamětníkovi a jeho strýci se živnost ani nepodařilo rozjet. Josef Bednář proto nastoupil do lisovny umělých hmot v Lutíně.

O své hospodářství přišli také rodiče. Komunistická strana v rámci snahy o likvidaci soukromého vlastnictví odstartovala po celé republice kolektivizaci zemědělství a s tím spojené zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). V Olšanech u Prostějova se JZD rozjelo už v roce 1949. Rodiče do něj odmítali vstoupit, a tak jim pronajatou půdu neustále vyměňovali. „Pole nám dávali na okraji katastru a každý rok jiná. Pohnojili jsme pole, to nám sebrali a dali jiné,“ říká pamětník a dodává, že rodiče pak už neměli jinou možnost a stali se členy družstva.

Krátce po svatbě ho poslali do dolů

V roce 1951 se pamětník oženil. V době manželčina těhotenství však dostal povolávací rozkaz. „Povolali mě k odvodní komisi do Prostějova, kde každého prověřovali. Mě se ptali na arcibiskupa Berana, protože tehdy s ním proběhl proces a nesměl se vrátit domů. Řekl jsem, že o něm nemohu nic říct, protože ho tak dalece neznám. Toho to tak rozčílilo, že vyskočil ze židle a zařval, že na to nezapomenu. Tak nevím, jestli to byla ta příčina mého PTP, nebo to, že jsem se chtěl osamostatnit,“ vysvětluje pamětník.

K povinné základní vojenské službě Josef Bednář nastoupil 1. října 1951 a stále ještě netušil nic o zařazení do PTP. Dozvěděl se to až po příjezdu do dřevěných ubikací v Kladně-Libušíně. S dalšími vojáky pak pravidelně nastupoval na práce v uhelném dole Fierlinger II. Zařadili ho mezi takzvané zmáhače ohně, kteří zazdíváním štol a jejich následným zatopením směsí vody a škváry zabraňovali požárům. Vzpomíná, že se v dole stal svědkem několika úrazů i otrav ze zplodin. Asi po roce dostal zánět oka a lékař mu další vstup do dolů zakázal. Následně ho proto přeřadili na místo skladníka ošacení.

Po zaměstnání se často museli účastnit cvičení beze zbraně nebo politických školení. Josef Bednář dokonce jednou strávil deset dní v kasárenské věznici, protože si nedělal poznámky k výkladu o výhodách života v lidově demokratické společnosti. Samozřejmě i během věznění musel pracovat v dolech a v cele trávil jen noci.

Vojáci měli také volný čas, během něhož se pamětník věnoval šachům. „Utvořili jsme tam kroužek šachistů a měli jsme soupeřit s normálními útvary. Pustili nás akorát jednou, ale že jsme to vyhráli, tak to zrušili.“

Domů se za celou dobu dostal jen jednou. „Velitel Josef Provazník řekl, abych napsal manželce dopis, že moje služba je taková, že mě z bezpečnostních důvodů nemůžou pustit domů,“ vypráví Josef Bednář a dodává, že nesměl navštívit rodinu ani po narození syna Josefa v lednu 1952. Mimo jiné právě dlouhé odloučení bylo jedním z důvodů narušení jeho manželství, které později skončilo rozvodem.

Přišel o všechny peníze

Z PTP Josefa Bednáře propustili až po sedmadvaceti měsících, na Vánoce roku 1953. Domů moc peněz nepřivezl, i když jim část odměn ukládali na knížku. Velké procento se totiž strhávalo na ubytování, stravování a oblečení a o to, co mu zůstalo na vkladní knížce, přišel během měnové reformy v květnu 1953. „Z toho, co jsem za ty roky vydělal, jsem manželce koupil akorát šicí stroj,“ dodává pamětník.

Rodina poté bydlela ve Slatinicích. Josef Bednář pět let pracoval jako řidič nákladního automobilu v ČSAD a následně jako údržbář v místních lázních. Po rozvodu s manželkou se v roce 1971 přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako řidič a údržbář na Filozofickém ústavu a poté až do odchodu do penze dělal domovníka a údržbáře v Ekonomickém ústavu ČSAV. Následně se vrátil do Slatinic, kde žil i v roce 2018.