Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nevěděl jsem, že jsem mohl žít daleko líp
narozen 31. července 1936 v Libni
zažil nálety na Prahu i dění Pražského povstání
absolvoval elektrotechnické učiliště
pracoval ve Výzkumném ústavu speciální radiotechniky při národním podniku Tesla
do důchodu působil v Ústavu A. S. Popova na Lhotce
Pavel Bednář se narodil 31. července 1936 v pražské Libni. Otec Josef se živil jako truhlářský dělník, matka Marie byla vyučená krejčová, věnovala se ale naplno péči o domácnost. Když bylo Pavlovi šest let, narodil se jeho bratr Ludvík. Ačkoliv vyrůstali v nelehké době, vzpomínky na dětství má Pavel pěkné. Netušil ale, že mohl žít daleko lépe. „To je, jako když zavřete ptáčka do klece, tak on neví třeba, že může lítat venku po stromech.“
A tak s ostatními dětmi vesele hrával tenis a další hry na prázdných ulicích a dění kolem příliš nevnímal. Do první třídy základní školy v Michli nastoupil Pavel Bednář uprostřed války v roce 1942. „Předem řeknu asi to: mě se tahle doba tak netýkala. Žil jsem svým životem a o to jsem se nestaral, protože jsem měl vše zajištěné. Dostával jsem jíst, s kluky jsme si hráli a tyhle politické věci, o tom jsem neměl tušení a šlo to mimo mě.“
Válka na jeho rodinu dopadla podobně jako na řadu dalších lidí. „Pamatuju si, jak maminka stříhala potravinové lístky. Za jeden lísteček byla například osmina litru mléka. Takže maminka to musela dát za celou rodinu dohromady, aby si mohla koupit, řekněme, půl litru mléka.“ Naštěstí ale měli příbuzné na venkově, takže nebyli závislí jen na jídle z obchodu.
Poslední rok války obsadili němečtí vojáci školu, kam Pavel chodil. „Chodili jsme si jen pro úkoly. No, ono se to trochu podobá dnešní době, teď taky děti tak nějak to vyučování mají takové pochybné, taky si do školy chodí pro ty úkoly,“ říká Pavel a reaguje tak na fakt, že rozhovor vznikal v době vrcholící covidové pandemie, kdy výuka probíhala distančně.
Konec války má spojený především s přelety spojeneckých letadel a s bombardováním Prahy. Velký strach prý ale nepociťoval, protože nálety byly daleko. „Nás se téměř ta válka nedotkla, protože pokud bylo nějaké bombardování Prahy, tak se zaměřili spíš na Vysočany a na podniky, které měly válečnou výrobu. Michle a Vysočany, to je pěkný kus cesty. Takže my jsme slyšeli jen rachot.“
I v Michli ale byly časté letecké poplachy, takže když začaly houkat sirény, museli se jít všichni schovat do sklepa. “Byla vydaná taková mapa houkání. Když to houkání bylo pomalé, tak jsme věděli, že ta letadla spojenecká jsou tady. Já říkám spojenecká, ale oni říkali, že to jsou cizí letadla, ale my jsme je považovali za spojence. A přelétávali. Když byli daleko, houkání bylo pomalé, když byli blíž, tak se to zrychlovalo. Podle toho se poznalo akutní nebezpečí.“
Že se skutečně něco děje, si Pavel uvědomil během Pražského povstání v květnu 1945. „V rozhlase vyhrávali takové radostné pochody, naši byli také v takové povznesené náladě. Jenže pak se ukázalo, že došlo ke stavění barikád a začalo se střílet. To bylo kruté, už jsme věděli, že je to špatné a museli jsme jít znovu do krytu.“
Přímo z okna domu viděl Pavel jezdit po Kačerově německé tanky, které přijely do Prahy od Benešova. Na jejich dům se dokonce střílelo. „Měli podezření, že se po nich střílí, tak začali střílet po nás.“
Z okna pozorovali i osvobození sovětskou armádou. „Otec mě zavolal ke schodišti a říká: ‚Hele, Rusové jsou tady.‘ Tak jsme viděli vojáky, jak pobíhají. Vždycky jeden běží, zaklekne, pak běžel druhý, jak se vzájemně kryli.“ Rusové se pak nedaleko jejich domu utábořili, takže se za nimi chodili dívat. „Otec byl z Ruska, uměl s nimi mluvit, tak si s nimi povídal. My jsme se koukali a snažili jsme se mluvit taky.“
Po absolvování základní školy nastoupil na elektrotechnickou střední školu, aby se později stal radiomechanikem v Tesle Hloubětín. Jeho obor ho velmi bavil a věnoval se mu naplno. Zároveň to bylo období, kdy začal více vnímat dění kolem sebe a uvědomil si, že si musí dávat pozor na to, co dělá a říká.
S kamarády je tehdy bavilo poslouchat americkou rozhlasovou stanici, která vysílala z Bavorska. Měli svůj oblíbený hudební pořad. „Byla to hodina krásných šlágrů. Tenkrát jsem poznal Louise Armstronga a takovéhle věci. O tom jsme nesměli mluvit, že to posloucháme. Museli jsme si tak trochu dávat pozor na jazyk,“ vzpomíná Pavel na dobu, kdy bylo poslouchání západního rozhlasu zakázané.
Po učení dostal „podpultově“, jak říká, umístění jako radiomechanik v Tesle. “Byl to vzácný a exkluzivní obor, hodně mě to bavilo.” Později pracoval jako technik ve Výzkumném ústavu speciální radiotechniky, odkud přešel do Ústavu A. S. Popova na Lhotce. „Byly tam lepší podmínky, nebyl tak prolezlý komunisty jako výzkumný ústav,” vysvětluje Pavel, proč změnil zaměstnání. Během práce studoval také večerní průmyslovou školu, neměl na to ale dle svých slov už moc kapacitu, takže titul inženýra nakonec nezískal.
Se svou budoucí manželkou Helenou Dupalovou se Pavel seznámil na poště, kde pracovala. Ačkoliv vyrůstala jen několik kilometrů za Prahou, válku její rodina pocítila mnohem více než ta Pavlova. Žila totiž v Třebsíně, který leží v oblasti Hradištka ve středních Čechách. „To bylo území, které si Němci zabrali. Vystěhovali odtamtud všechno obyvatelstvo a udělali si tam jakýsi tábor.“ Jednalo se o výcvikový prostor jednotek SS, kde byl zároveň zřízen koncentrační tábor pro válečné zajatce.
„Nevíme, co tam vlastně Němci dělali. Byli tam vězni, zatčení, bylo tam hodně Francouzů.“ Většina obyvatel, včetně rodičů Pavlovy manželky, byla vystěhována za druhý břeh Vltavy. Po válce se pak vrátili domů. „I když se zdálo, že vláda s územím měla jiné úmysly, tak ti lidé se na to vykašlali.“
Po Hradištku dnes vede naučná stezka, mimo jiné k památníku obětem tamního koncentračního tábora. Celá oblast Pavlovi díky jeho manželce přirostla k srdci a stala se jeho oblíbeným cílem výletů. Turistika byla vždy jejich společným koníčkem, pořídil si motorku a jezdili do Krkonoš. Vášeň pro hory měl i jeho bratr Ludvík, který předsedal horolezeckému svazu. Jeho vášeň se mu ale stala osudnou 21. července 1983, kdy tragicky zahynul v Pamíru.
Pavel vždycky snil o cestě do Alp. Aby mohl vycestovat do Rakouska, potřeboval získat výjezdní doložku. „Jednou jsem si zažádal, ale bylo mi to zakázáno, nedostal jsem povolení vycestovat. Takže na Alpy jsem si musel počkat.“ Po revoluci v roce 1989 pak Alpy několikrát projel, nikdy ale nezapomene na úplně první cestu za hranice. „Byl jsem překvapený, když jsme tam přijeli, tak to bylo jak v jiném světě.“ Krátce po přejetí hranic se navíc polekal, že se mu něco stalo s autem. ”Přejeli jsme hranice a auto bylo na těch silnicích najednou zticha. Já jsem byl zvyklý, že to po těch silnicích tak nějak drncá a všechno se klepe. Přejel jsem do Rakouska na ty jejich silnice a ono to bylo hladké, nic jsem necítil. Říkal jsem si: ‚Nestalo se mi něco s tím autem? Nebo co se to děje?‘“
Sametová revoluce v něm vzbudila naději nejen na lepší silnice, ale také na lepší politickou situaci v zemi. Dění devadesátých let mu však přineslo zklamání, které cítí dodnes (2020). Další generaci by přál, aby se k politické moci dostali jiní lidé. „V rozhlase slyším rozumné a chytré lidi, ale ti zas nechtějí dělat politiku.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Anna Koláčková)