Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Bednářová (* 1930  †︎ 2021)

• narozena 10. ledna 1930 v osadě Pekařov (Loučná nad Desnou)

• oba rodiče měli německou národnost

• maminka Sofie Rotterová byla antifašistkou, pomáhala ruským zajatcům, byla několikrát vězněna gestapem a byly jí odebrány děti

• Erika Bednářová prožila většinu války ve Svitavách u příbuzných Engelbertových

• po válce internována v Olomouci-Hodolanech

• v roce 1948 byla s maminkou Sofií vysídlena na práci na Uničovsko

• v roce 1997 jí v Loučné nad Desnou strhla část domu povodeň

• zemřela 24. listopadu 2021

Erika Bednářová, rozená Rotterová, se narodila v roce 1930 v osadě Beckengrund. Tato osada se dnes nazývá Pekařov a je součástí Loučné nad Desnou. Příběh, který tato žena vypráví, je z velké části o její mamince Sofii Rotterové, které v období druhé světové války nebyl lhostejný osud ostatních a která mnoho lidí několika národností zachránila. Kvůli tomu byla několikrát vězněna a mučena gestapem. Po válce na to nebyl brán ohled a na principu kolektivní viny byla jako Němka odsunuta na Uničovsko, kde několik měsíců musela zadarmo pracovat pro místní sedláky.

Erika Bednářová měla rodiče německé národnosti. Maminka Sofie pocházela ze třinácti dětí a v roce 1914 nastoupila službu u bohaté židovské rodiny v Ostravě. Za devět let se vrátila zpět k rodičům do Vízmberku (Loučná nad Desnou) a přinesla si s sebou malou nemanželskou dceru Grétu. „Ten pán domu z Ostravy ji znásilnil, ona otěhotněla, a tak ji vyhodil,“ říká paní Erika. V roce 1928 se Sofie provdala za Josefa Rottera do Pekařova a měli spolu tři děti. Jedním z nich je paní Erika, která vypráví tento příběh. Už v roce 1933 otec umírá na následky průstřelu plic v 1. světové válce, a tak se celá rodina stěhuje do Vízmberku k prarodičům pamětnice.

Živit tolik dětí nebylo pro maminku jednoduché. Pracovala, kde se dalo, a ruku k dílu musely přidat i děti. „My jsme jako děcka museli hodně dělat. Chodili jsme na jahody, na maliny, které jsme potom prodávali, a z toho jsme se také živili. Pokaždé jsme z lesa také museli vzít nějaké to dřevo na topení domů. Ale stejně bylo dobře.“ Okolní lesy patřily rodině Kleinů. Jak vzpomíná pamětnice, na sběr dřeva nebo lesních plodů museli mít vždy zaplacenou povolenku: „To jsme dostali takzvaný Zeichen. Bylo to takové dřevo s dírou a to jsme si dávali na krk. Za to jsme platili pár korun na zámku. Díky tomu jsme mohli sbírat dřevo, maliny a borůvky. Dávali to, až když bylo hodně malin. Dokud to bylo zelený, tak lidi nesměli do lesa, aby neudělali škody.“

Být proti nacismu se nevyplácelo

Možná právě kvůli těžkému životu byla maminka levicového smýšlení. V okolí Vízmberku bylo několik středně velkých továren a komunistická strana se sociální demokracií zde měly poměrně silné pozice. Maminka byla také zaměřena proti nacistické ideologii a německému nacionalismu. Už v raném věku přihlásila děti do levicové mládežnické organizace Rote Falken. To už byl v Německu u moci Adolf Hitler a pohraniční oblasti Československa fakticky ovládali stoupenci Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Ti ještě před mnichovskou dohodou napadli tábor levicové mládeže v blízkých Velkých Losinách (Groß Ullersdorf), ve kterém se nacházela i malá Erika. „V noci nám ti henleinovci prostříleli stany. Za dva dny jsme ten tábor museli rozpustit, protože oni nás tam nenechali spát.“

Ihned po mnichovské dohodě a okupaci pohraničí si pro maminku přišlo gestapo. Nebyla jedinou zatčenou v obci. Jak tvrdí pamětnice, z Vízmberku byl odvezen plný náklaďák německých antifašistů. Asi po čtrnácti dnech byla její maminka propuštěna, ale chování gestapa ji nezastrašilo a dále pomáhala lidem v okolí a veřejně mluvila o praktikách nacismu. „Maminka neuměla být ticho a vždycky řekla pravdu. Když bylo něco špatně, tak to řekla. Dělala v továrně. Hodně Němců tam narukovalo a místo nich tam pracovali Češi a ona se jich vždycky zastala a za to ji vždy zavřeli.“ Na udání fašistů z obce si pro Sofii Rotterovou v roce 1940 opět přišlo gestapo. Tentokrát jí byly odebrány také děti. Syn Erich byl v pouhých devíti letech poslán na práci do Waltersdorfu (dnes Žleb), dcera Anna do dětského domova v Čelákovicích. Jen pro Eriku a její sestru si přijeli strýc a teta Engelbertovi ze Svitav. Malá Erika tak prožila většinu války u svých příbuzných. Takto na celou událost dnes vzpomíná: „Máma byla u těch antifašistů. To byl spolek, jak je teď biograf, tak to byl dělnický dům. Tam jsme se scházeli. Ženy s nějakou ruční prací, chlapi hráli karty a my jsme zas hráli nějaké hry. Bylo to tam fajn. No ale potom, že to bylo proti Hitlerovi, tak maminku zavřeli a nás dali pryč. Bratr byl v Králíkách. To nestačilo a poslali ho do dědiny, která se jmenovala Waltersdorf, za Hanušovicema. A tam byl nějaký německý sedlák a ten si šel pro děti. Pacholka mu vzali na vojnu. Tak si šel pro tři děti. Dva byli volyňští Němci a s nimi můj bratr. Vzal si je do dědiny a tam museli dělat na poli. U Němců! Museli rukama hnůj rozhrabovat. Já nemám dobré vzpomínky na Němce. Ne. V postelích měli jenom slámu, na tom spali a pytel měli nacpaný slámou a v tom měli polštář. Já jsem se měla celkem dobře. Byla jsem u bratra maminky. Ale teta byla velice přísná. Ta mě věčně mlátila. Tak jsem potom psala mamince, že buďto pro mě přijede, nebo si něco udělám. Že chci domů. Ona: ,Ježiš. Oni mi tě zas vezmou,‘ ale přijela pro mě. Tak já jsem už ve čtyřiačtyřicátým byla doma. Ona měla zakázaný, že ani ty děti nesměla navštívit. Tak mě poslala do toho Waltersdorfu a já to tam všechno viděla. Dva dny jsem tam byla... Ty děcka tam ležely na holé slámě. Na poli pracovaly bosý, rukama rozhazovaly hnůj a ten sedlák na ně pořád jen řval.“

Paní Sofie byla opět propuštěna, ale gestapo se pro ni do konce války ještě několikrát vrátilo. Jednou ji při výslechu málem ubili. Naštěstí ji objevila dcera Gréta a maminku zachránila. „Maminka byla zase zavřená. A nejstarší sestra potom sloužila v Šumperku u nějakého gestapáka. Oni měli dvě děti. Tak ona se starala o domácnost, vařila a starala se o děti. Teď najednou tam přišel jeden a říkal: ,Jestli ještě chcete vidět maminku, živou, tak pojďte s námi.‘ Tak ona šla. Maminka na tom gestapu ležela v rohu. Spodkem krev, nosem krev, ušima krev. Jak ji zase zmlátili. A sestra řekla. ‚Maminku dáte do nemocnice, nebo už tam nejdu sloužit. Ta ať si dělá tu práci sama.‘ Potom přišel ten manžel, ten gestapák: ,Co je tady? Co je? Manželka mně volala, že děcka jsou hladný a že nevaříte.‘ – ‚Já nejdu vařit. Můžete mě zmlátit stejně jako maminku, ale já nejdu pryč. Až ji dáte do nemocnice.‘ Tak on potom se postaral, aby ji dali do nemocnice a sestra se tam zase vrátila.“

Ani Gréta neměla za války na růžích ustláno. Lidé na ni prozradili, že má poloviční židovský původ a od koncentračního tábora ji zachránila jedna šlechtična, u které na konci války pracovala.

Za války Sofie Rotterová pracovala v továrně Semprex ve Vízmberku, kde se vyráběly granáty pro potřeby wehrmachtu. V továrně byla také zaměstnána spousta ruských a francouzských zajatců z vedlejšího zajateckého tábora. Sofii Rotterové nebyl osud těchto lidí lhostejný, a proto se jim snažila všemožně pomáhat. „Ona šla do Maršíkova a tam dostala kroupy, krupici a mouku a potom navařila a napekla pro ty Francouze a Rusy,“ vzpomíná paní Erika. V táboře byly také ženy, a jak tvrdí pamětnice, jedna Ruska otěhotněla se svým manželem. V případě prozrazení by byla i s dítětem poslána do koncentračního tábora, protože nacisté nepotřebovali nepracující zajatce. Paní Sofie a další antifašisté z Vízmberku ale dítě ukryli a zachránili. Takto na to dnes vzpomíná Erika Bednářová: „To byl tady hned naproti ten lágr. Přes tu řeku. A tam byli jedni manželé, a oni k sobě nesměli. No a přeci jenom se někdy v noci semkli. Ten, co hlídal, byl taky dobrý člověk. A ona byla těhotná. Co teď?! Tak ona těžce dělala. Ale kdepak. To dítě nešlo pryč. Tak oni jí potom ty německé antifašistky donesly šaty. Veliké sukně a tak. Tak to nikdo nevěděl. A pak porodila. V noci jí to děcko vzali a nesli to tady nahoru k těm Lindnerům. Tam to dítě potom bylo. Jenomže tam v tom baráku bydlely ještě tři rodiny. Když to děcko začalo plakat, tak mu honem drželi pusu a šli do sklepa. To se nesmělo prozradit, protože oni by ji okamžitě dali do koncentráku. I s tím děckem. Potom maminka chodila na Přemyslov. Tam měli krávy, ale nemuseli odevzdávat mléko, jenom máslo. Tak ona tam chodila pro mléko a nosila to těm Lindnerům pro to dítě. Tak ona se pořád obětovala pro druhé. Potom v tom pětačtyřicátým oni hned šli k nám bydlet a chránili nás.“ Tato manželská dvojice se i s dítětem po konci války nastěhovala k Rotterům a chránila je před vojáky Rudé armády, kteří díky tomu nechali rodinu na pokoji. Po odchodu vojáků odjeli i manželé s dítětem. Rotterům za svou záchranu velice děkovali a slíbili, že budou pravidelně psát. To se však nestalo: „Oni všichni odešli a už se neozvali a potom jsme slyšeli, že Stalin všechny, co tady byli zajatí, zabil. Všechny nechal zastřelit,“ dodává paní Erika.

V posledních válečných měsících přibývalo stále více zraněných vojáků wehrmachtu. Ti byli na doléčení posíláni do jednotlivých rodin. Dva z nich byli ubytováni u Sofie Rotterové. Ta opět prokázala svou statečnost, když se v květnových dnech roku 1945 rozhodla jednoho z nich zachránit a odvedla ho na německé hranice, které byly vzdálené několik stovek kilometrů. Takto na celý příběh vzpomíná její dcera Erika Bednářová: „Když maminka byla sama, ona měla velký byt, tak jsem musela vzít zraněné vojáky, kteří měli nějaký úraz a už na vojnu nemuseli. Pracovali potom v lese, těžili dřevo na dřevoplyn. Dva musela vzít do bytu. Jeden byl z Lipska, ten měl osmnáct let, a druhý už nevím odkud, ten měl přes třicet. Když byl duben, tak museli rukovat v Bruntále. Maminka jim říkala: ,Tam se hlaste a při nejbližší příležitosti se vraťte.‘ Ona jim vysvětlila tu cestu. ‚Já vás tady schovám. Na co budete ještě bojovat, když už je stejně konec.‘ Tak opravdu ten mladý se vrátil. Waldemar se jmenoval. Krvavý nohy měl, jak šel tím lesem. Teďka maminka ho musela před těmi Němci schovat, protože oni by ho okamžitě zastřelili, protože byl zběh. Tak zase. Co ona sama měla málo lístků a jídla, ještě ho živila. Teď v tom pětačtyřicátým roce, my jsme byli všichni doma. My jsme na něj trochu žárlili. A on furt: ,Mutter, Mutter, maminko.‘ A ona mu honem to lepší jídlo strčila. A my jsme kolikrát byli vzteklí. My jsme ho někdy i zlobili. On měl prostřelený koleno a chodil s náma do lesa. My jsme si sedli na ten vozík a on nás musel tahat. Byly jsme taky pěkný potvory. Potom jsme řekli těm známým Čechům, aby pro něj přišli a schovali ho. On byl nějaký von od nějakých baronů z Lipska. Tak oni ho měli tam v Loučné zavřenýho. Maminka nás tam vždycky poslala s jídlem a my jsme ho snědli a dali mu jen málo. ‚A Mutter mně dala tak málo...,‘ on vždycky. ‚Buď rád. Nic tady neděláš, že vůbec něco máš. Však to je stejně od nás.‘ Potom ti známí přišli a řekli: ,My už ho tam nemůžeme nechat, protože oni všechny ty vojáky sbírají. Musíte si ho vzít domů.‘ No tak jsme ho zase večer vzali domů. Potom zase přišli a řekli: ,Oni dělaj prohlídky a kde bude nějaký německý voják, pro toho přijdou.‘ Tak maminka řekla: ,Ty musíš domů.‘ Tak ona s ním šla přes celou republiku pěšky. Vždycky jenom po nocích. Někdy je vzalo kousek nějaký to auto, a až na hranice šla, jak se jde na Drážďany. Ona byla víc jak čtrnáct dní, skoro tři týdny, na cestě a pak zase přišla nazpátek. My jsme mysleli, že už nežije.“

Po válce se rodina opět sešla. Pro Ericha musela matka pěšky až do Králík, protože jako Němka nesměla používat vlak ani kolo. Dceru Annu dovezla z Čelákovic sousedka, Češka Janelová, která se sama nabídla, že pomůže.

Odsouzeni dle principu kolektivní viny

Na příchod Rudé armády dnes Erika Bednářová nevzpomíná špatně: „Ti Rusi byli fajn. Já na ně nemůžu říct křivé slovo.“ Horší to bylo po jejich odchodu a nástupu příslušníků tzv. revolučních gard, kteří se místo udržování pořádku spíše zabývali drancováním. „Ti tady pěkně řádili. Ženským strhávali náušnice z uší.“ V rámci principu kolektivní viny byla rodina Rotterova perzekvována a nebyl brán zřetel na její protifašistický postoj za války. Nejprve byla patnáctiletá Erika povolána na chmel do Olomouce. Z chmelové brigády se ale vyklubal internační tábor v olomouckých Hodolanech. Takto na tuto křivdu a pobyt v internačním táboře dnes vzpomíná: „Byli jsme potom celá rodina pohromadě. Už jsme najednou nebyli antifašisté. Už jsme byli Němci. Poloviční potravinové lístky, a na podzim roku 1945 jsem dostala předvolání na chmel... Už v Šumperku jsme zjistili, že nejedeme na chmel, ale do lágru v Hodolanech. Už tam ale byly milice s páskama a my jsme nemohli nikam utéct… No tak jsme jeli do té Olomouce. A to byl ten bordel od těch Čechů, že akorát jedna byla henleinovka. A většinou jsme byli všichni z rodin antifašistů. To bylo tak nespravedlivý. Tak já jsem tam byla tři měsíce. My jsme spali na holé zemi. V tom pokoji bylo osmačtyřicet. A tam to bylo krutý. Už jste slyšel o těch Hodolanech? Ne, že? To se úplně mlčí o tom koncentráku tam. V noci jsme měli strach jít sami na záchod. Tam pokaždé nějakej německej voják visel. V noci. Ta hlídka se tak bavila s nima. Nebo je tak mlátili. V chodbě byl stůl. Tam je uvázali a mlátili.A když už byli v bezvědomí, tak je stejně mlátili. My jsme potom přišli z práce a ta krev tam tekla. A my jsme to museli uklízet. Tak tam jsem byla tři měsíce. Jenom já. Jako na chmel. A místo na chmel nás dali do Olomouce. My jsme museli uklízet vojenskou budovu a pomalovanou školu. A potom jsme chvíli dělali v té Zoře. A hlad. Ráno jsme dostali hrnek černé kávy, té hořké melty, a kousek tvrdého chleba. Až večer jsme pak dostali polévku. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červíci. Já jsem říkala: ,To já jíst nebudu.‘ A vedle seděla paní a řekla: ,Buď ticho a jez. Zavři oči. Nesmíš se dívat, co jíš. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ Tak první den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla.“ Nakonec se podařilo známým Eriku „vyreklamovat“ a ta mohla odejít domů.

Na počátku roku 1948 se paní Erika provdala za Čecha Oldřicha Bednáře z Jedlí, který za války pracoval v Semprexu, a tak se oba znali již delší dobu. Ihned po svatbě ale musel manžel narukovat na vojnu: „V pondělí ráno jsme měli svatbu a odpoledne musel manžel narukovat na vojnu, kde byl pět měsíců.“ Erice Bednářové se narodilo dítě, ale ani to ji nakonec neuchránilo před vysídlením. Většina Němců už byla z Loučné nad Desnou (Vízmberk) odsunuta do Německa. Maminka pamětnice zůstala. Jak prý tvrdila, nechtěla do země, kam odešlo tolik bývalých fašistů, kteří jí tolik ublížili. Jenomže na jaře roku 1948 v rámci vysídlování zbylých Němců do vnitrozemí byla Sofie a s ní i Erika vysídlena do Želechovic na Uničovsku, kde musely pracovat na statku bez nároku na mzdu, jen za ubytování a stravu. „My jsme tam peníze nedostaly a já jsem do chlíva s tím malým děckem nešla. Tak maminka musela ukrást trochu mléka a jídla a to mně nosila.“ Manžel o jejím vysídlení nic nevěděl a ani jeho rodiče neměli vůbec tušení, kde se Erika nachází. Té se nakonec podařilo zatelefonovat faráři z Jedlí, který vše vyřídil manželovým rodičům. Ti Eriku dostali do Jedlí, kde byla zařazena na práci u sedláka. Jedlí byla stará česká vesnice, kde bylo gestapem za války popraveno několik obyvatel. Ti také proto Eriku nepřijali s nadšením. „To nebylo tak lehký. Lidé nadávali na manžela, že si vzal Němku.“ V Jedlí bydlela rok a po návratu manžela z vojny se oba přestěhovali zpět do Loučné nad Desnou.

Její maminka Sofie ale na Uničovsku musela strávit tři roky. Než ji odtamtud dostali němečtí antifašisté z Rapotína, pracovala na několika hospodářstvích. Po zbytek života bydlela v Rapotíně a do Loučné nad Desnou už se nikdy nevrátila. Nemohla zapomenout na křivdy, kterých se na ní někteří obyvatelé obce dopustili. V důchodu potom dostávala velmi malé peníze a sotva se uživila. Musely ji podporovat její dcery. Zemřela v roce 1974 ve čtyřiasedmdesáti letech.

Ani Erika Bednářová neměla po válce lehký život. Absolvovala jen základní školu, protože po válce jako Němka nemohla studovat. Neuměla také mluvit česky, což ji velice hendikepovalo při získání lepší práce. Nejprve byla několik let zaměstnána v lese a poté, až od roku 1968, pracovala v továrně Velamos. Z období komunismu nejvíce vzpomíná na kolektivizaci. Říká, že v Loučné nad Desnou bylo zavřeno několik hospodářů a někteří si v beznaději raději vzali život, než by odevzdali své polnosti JZD. Paní Bednářová měla sice jen jeden hektar půdy, ale přesto musela ročně odevzdávat 300 vajec od deseti slepic.

Ještě jednu velmi nepříjemnou událost zažila paní Erika. V roce 1997 jí povodeň na řece Desné utrhla zadní část domu. Zatímco se psem seděla po kolena ve vodě v kuchyni, obrovské balvany jí narážely do zdi. „Já už jsem se smířila, že tady zemřu.“ Z domu jí nakonec pomohl syn Oldřich a peníze na obnovu domu jí poslali lide z kostelní sbírky v Německu. „Jak to slyšeli, tak vzali nákladní auto a dovezli mně materiál na opravu.“

Erika Bednářová nikdy nezapomněla na svůj původ a nepřerušila kontakty se známými v Německu. V době natáčení byla členkou Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a velmi ráda se scházela s lidmi, kteří mají podobný osud jako ona. Erika Bednářová zemřela 24. listopadu 2021.