Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Bejbl (* 1946)

• narodil se 13. března 1946 v Ústí nad Labem

• vyrůstal s prarodiči, otce nikdy nepoznal

• maturoval na dvanáctiletce v Ústí n. Labem a živil se například jako rekvizitář Činoherního studia

• v roce 1965 nastoupil na povinnou vojenskou službu do Holýšova, kde působil jako spojový mechanik

• 21. srpen 1968 prožil v Oděse, kde byl zatčen a vyhoštěn do Československa

• po návratu se aktivně zapojil do demonstrací a vše pečlivě fotografoval

• v roce 1978 se mu podařilo vycestovat do Itálie

• v roce 1982 emigroval přes Jugoslávii do Rakouska, ale po roce se vrátil

• sametovou revoluci prožil v Ústí nad Labem a v Praze, kde dění aktivně dokumentoval

• po roce 1989 žil znovu krátce v Rakousku

• věnuje se fotografování a pořádá výstavy

• v roce 2024 žil v Ústí nad Labem

Už od mladých let tíhl Viktor Bejbl k fotografovaní. Záliba v pořizování fotek však z koníčku přerostla v celoživotní vášeň a s fotoaparátem stanul u nejrůznějších historických momentů. Nakonec to dotáhl až na pozici fotografa „na volné noze“. Některé snímky prodával i do tehdejšího deníku Průboj a dalších periodik a fotil i pro cestovní kancelář Čedok. Je autorem snímků pro fotografickou knihu o Malé pevnosti Terezín, která ale nikdy nevyšla tiskem.

Život v nesvobodném Československu však Viktora Bejbla svazoval natolik, že hledal různé způsoby, jak ze všední každodennosti komunistického režimu uniknout. Postupem času si začal uvědomovat, že touha žít ve svobodném světě je silnější a silnější. Na zájezdu do Jugoslávie se seznámil s českou rodinou, která měla stejný plán jako pamětník, a to emigrovat. Když se pobyt v Jugoslávii blížil ke konci, pamětník věděl, že domů se už nevrátí a společně s novými známými překročí hranice do Rakouska.

Vždycky jsem měl problém s autoritami

Viktor Bejbl se narodil 13. března 1946 v Ústí nad Labem svobodné matce Marii Bejblové. Výchovu malého Viktora si vzali na starost rodiče maminky, Marie a Antonín Bejblovi, a své dceři tak alespoň částečně pomáhali. Po ukončení základní školy se mladý Viktor rozhodoval, kam bude v životě směřovat dál. S dědečkovou pomocí se mu podařilo dostat na Střední odborné učiliště severočeské Armaturky v Krupce. Dle jeho slov ho však škola nejen že nebavila, ale neviděl v ní ani smysl, což dokládaly pro něho nesmyslné praxe v ústecké Armaturce. Navíc neměl ani dobré vztahy s některými členy pedagogického sboru, jak sám tvrdí: „Měl jsem problém poslouchat jakékoliv autority. Na učilišti jsme měli matikáře, který nedokázal z hlavy spočítat dvanáct krát dvanáct a takový člověk mě měl učit logaritmy, které jsem už dávno uměl. To prostě nešlo.“ Po absolvování učiliště se rozhodl pokračovat ve studiu a dostal se na dvanáctiletku do Ústí nad Labem, kterou zakončil maturitou.

Po škole přišel povolávací rozkaz do západočeského Holýšova. Začátky byly dle pamětníkova vyprávění těžké. Jako většina vojáků se zde setkával se šikanou od starších vojáků, kdy musel plnit například tzv. rajóny. Viktor Bejbl se dostal k jednotce tankistů, ale na politickém školení mužstva armádní vedení zjistilo, že mají před sebou zdatného radioamatéra. Po skončení vojenské služby dostal nabídku u armády zůstat, ale jak několikrát zdůrazňuje, poslouchat takovéto autority prostě nedokázal, ani nechtěl, a tak odešel do civilu. Zde vystřídal několik zaměstnání, včetně těžkých manuálních prací, jako např. opravář nákladních železničních vagónů. Později se však s nálepkou fluktuanta stalo shánění zaměstnání čím dál obtížnějším.

Po delším čase se mu díky přispění kamarádů podařilo získat novou práci, a to v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde pracoval jako rekvizitář. Práci vykonával na poloviční úvazek a vedle toho se začal věnovat fotografování. Zaměřoval se primárně na ústeckou každodennost a divadlo. Jeho fotografie se tak objevily i v deníku Průboj nebo v nabídkových katalozích cestovní kanceláře Čedok. Ale vedle toho dokumentoval i likvidaci a zánik obcí v severních Čechách a později i různé společenské akce spojené s protesty proti vládnoucí komunistické straně. „O některé fotografie byl zájem a Průboj je pak otisknul. Ale o likvidaci obcí, bourání starých budov zájem nebyl. Důvod byl jednoduchý: to se přece vůbec nestalo,“ dodává ironicky pamětník.

21. srpna nás v Sovětském svazu zatkli a drželi v cele

Vedle fotografování měl Viktor Bejbl i další koníček, cestování. To však nešlo v komunistickém Československu tak snadno a dostat se do zahraničí bylo pro obyčejného člověka prakticky nemožné. Prvním závanem svobody v nedemokratickém režimu se stalo období tzv. pražského jara, kdy se politické a společenské poměry začaly v zemi postupně uvolňovat a lidé mohli nově začít žít svobodně. I pamětník zaznamenal, že najednou začala vycházet kvalitnější a lepší periodika, která ho logicky více zajímala, a hlavně se otevřely hranice a Čechoslováci mohli konečně vycestovat do zahraničí.

Toho využil i mladý Viktor Bejbl a přesně 17. srpna 1968 se svým kamarádem odjel za poznáním do Sovětského svazu. Na tyto chvíle vzpomíná následovně: „Bylo 21. srpna a s kamarádem jsme byli ubytování v hotelu v Oděse. Asi ve dvě ráno jsme uslyšeli silné bušení na dveře. Otevřel jsem a tam stál dvoumetrový chlap s revolverem v ruce a řekl nám, ať si okamžitě vše zabalíme a jdeme s ním. Vyšli jsme z hotelu a gazíkem nás kamsi odvezli, kde nás zavřeli do obrovské místnosti k dalším asi 45 lidem. K jídlu jsme měli pouze moskevský chléb a džbán vody. Po čtyřech dnech nás naložili na nákladní automobil a vezli nás přes celou Ukrajinu na hranice s Československem, kde nás vysypali jak uhlí.“

Po návratu do Československa teprve pochopili, co se děje. V Ústí nad Labem se pamětník aktivně účastnil protestů proti okupačním vojskům, vylepoval plakáty či obracel dopravní značky. Veškeré dění aktivně fotografoval. V obci Úžín při fotografování ruského tankisty dokonce jen o vlásek unikl zastřelení.

V Itálii zrovna řádili členové skupiny Brigate Rosse

V roce 1978 se pamětníkovi podařilo na devizový příslib odcestovat na dva týdny do Itálie. Projel ji od severu k jihu a svůj pobyt zakončil v Neapoli, odkud se vydal zpět do Československa. V tuto dobu byla v Itálii poměrně aktivní levicová teroristická organizace Rudé brigády (Brigate Rosse), která prováděla bombové útoky nebo únosy obyvatel po celé Itálii.

Jistou zkušenost s nimi měl i pamětník, který ve svém vyprávění zmiňuje, že se stal svědkem jejich dvou akcí. Prvnímu útoku unikl v Benátkách, kdy přespával v ubytovně pro kněze, a nad ránem se ozvala velká rána. Nedaleko místa, kde spal, provedli teroristé bombový útok. Druhému útoku unikl v Bologni, kde vybuchla další nálož. Viktor Bejbl už tehdy v Itálii přemýšlel nad emigrací a pohrával si s myšlenkou, že by se domů nevrátil, ale jazyková bariéra a neznalost země ho nakonec donutily vrátit se domů.

Osudná chvíle přišla až s rokem 1982, kdy si s kamarádem Luďkem zakoupili společně zájezd do Jugoslávie. Oba kamarádi si Jugoslávii procestovali a nejvíce času strávili v dnešním Chorvatsku. Zmapoval si místa, kde by bylo možné překročit hranice a dostat se do Rakouska. Ubytoval se na ostrově Hvar a seznámil se s dalším Čechem a jeho rodinou. Viktor Bejbl se s nimi sblížil a společně se domluvili, že se pokusí překročit hranice do Rakouska. Na osudné seznámení pamětník vzpomíná po čase následovně: „Byl to řidič autobusu z Příbrami, jeho paní kuchařka a dvě neuvěřitelně rozmazlené děti. Po čase jsem poznal, že jim nejde o společnou věc emigrace, ale o to, že chtějí mít u sebe někoho znalého jazyka, aby jim pomáhal. Rakousko pro ně byla jen přestupní stanice, protože chtěli do USA.“

Nejlepším místem pro útěk se stal hraniční přechod Kuzma

Pamětník společně s českou rodinou přemýšleli, jakým způsobem by bylo nejlepší a nejpohodlnější překročení hranic do Rakouska. Během průzkumu nakonec narazili na poměrně malý a klidný přechod v horách v obci Kuzma (dnes Slovinsko). Viktor Bejbl se rozloučil se svým kamarádem Luďkem, který se vrátil zpět do Československa, a společně s českou rodinou zakoupili na ambasádě rakouská víza. Se zapůjčeným vozem se vydali na hranice. K velkému překvapení všech proběhla emigrace hladce a rakouští celníci vpustili osazenstvo vozu dál do země.

Hned po přejezdu hranic se všichni okamžitě vydali do uprchlického tábora Traiskirchen, kde se přihlásili jako uprchlíci z Československa. Všichni museli podstoupit nutnou administrativu a přijímací pohovor. Pamětník vzpomíná, že tábor byl tehdy plný převážně Poláků. Sám pamětník se zde seznámil i s dalšími Čechy, kteří zde pobývali.

Po krátké době byl Viktor Bejbl i zmiňovaný Čech a jeho rodina převezeni na jih Rakouska, kde byli ubytováni. Pamětník se okamžitě zorientoval v nové zemi a našel si práci v zemědělství. Pracoval jako pomocná síla na poli, sběrač jahod, a nakonec skončil jako lesní dělník. Po krátké době se s českou rodinou rozkmotřil a ti odjeli pryč za svými známými. Ve svém vyprávění to Viktor Bejbl zdůrazňuje jako velkou úlevu. Pamětník se v Rakousku poměrně rychle zabydlel a velmi dobře spřátelil i s rakouskou rodinou, u kterých bydlel. Později pomýšlel i na přesun do většího města, kde by mohla být pracovní nabídka lepší, ale k tomu nakonec nedošlo. Ani zde nezapomněl na svou vášeň, kterou bylo fotografování, a jeden čas i uvažoval nad tím, že by se focením v Rakousku živil, ale konkurence zde byla obrovská.

Vrátil jsem se kvůli ženě a nedobře jsem udělal

Asi po roce života v Rakousku se Viktor Bejbl rozhodoval, zda se vrátit zpět do Československa, nebo nikoliv. Vzpomíná, že se mu začalo jednoduše stýskat po přítelkyni, kterou zde zanechal. Nakonec se skutečně vrátil. „Překročil jsem hraniční přechod v Českých Velenicích a pak jel vlakem do Ústí nad Labem. Když jsem si uvědomil, co jsem udělal, tak jsem si to začal vyčítat. Dneska vidím, že vrátit se zpátky byla snad ta největší blbost, kterou jsem mohl udělat,“ říká.

Hned po příjezdu se vydal do svého bytu, ale zjistil, že byl kompletně vykraden, zaplombován a nenachází se v něm prakticky vůbec nic. Vedle vybavení zmizelo například i topení nebo vodovodní baterie. Nakonec byla pamětníkovi vyměřena i pokuta za nedovolené opuštění republiky. Po návratu začal pracovat jako tiskař ve výrobním družstvu Mechanika v pobočce Kontakt Ústí a dokonce se mu podařilo získat zpět vlastní byt.

V roce 1989 během sametové revoluce se Viktor Bejbl aktivně účastnil demonstrací v Praze i v Ústí nad Labem, kde dění navíc i aktivně fotil. Hned po pádu komunistického režimu opět odcestoval do Rakouska k rodině, u které dřív během své emigrace pobýval.

Dnes Viktor Bejbl žije aktivním životem. Věnuje se naplno focení a pořádání výstav. Své vyprávění uzavírá výstižným vzkazem pro další generace: „Lidé bděte, neblbněte!“