Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Bělounová (* 1930  †︎ 2023)

• narozena 22. června 1930 v Panenských Břežanech

• za války se vyučila kuchařkou a pracovala v hotelu Paříž

• setkala se s Reinhardem Heydrichem a jeho dětmi

• osvobození Prahy v květnu 1945 zažila na Rohanském ostrově

• její budoucí manžel Boris Levi Musil byl za války vězněn v koncentračním táboře

• po roce 1948 byl rodině zabaven majetek a museli se přestěhovat

• 21. srpna 1968 prožila u budovy Českého rozhlasu

• přátelila se s Olgou Havlovou, Vilémem Heckelem, Martou Kubišovou a dalšími

• zemřela 8. dubna 2023

Bohumila Bělounová pochází z Panenských Břežan, obce severně od Prahy. Tamní zámek si během válečných let za svého působení vybral jako sídlo zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Bohuslava se s ním i jeho dětmi ve vsi několikrát setkala. Prožila dramatické události spojené s koncem druhé světové války a osvobozením spojeneckými vojsky. Ve svých vzpomínkách také připomíná rodinu svého prvního manžela Borise Musila, která byla za druhé světové války poslána do koncentračního tábora. Spolu se svým prvním mužem Borisem a následně i druhým manželem Pavlem se setkávala s řadou význačných a známých osobností. Byla také svědkyní invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 u budovy Českého rozhlasu. Se smutkem vzpomíná na řadu tragických událostí dvacátého století, s radostí naopak vzpomíná na sametovou revoluci roku 1989 a několik dalších událostí svého života.

Dejte ji radši do prasečího chlívku

Bohumila se narodila v porodnici na Štvanici v Praze 22. června roku 1930 rodičům Vojtěchovi a Růženě Kůrkovým, tehdy jako Bohumila Kůrková. „Byla jsem převezena z porodnice do nejkrásnější vesničky na světě, Panenských Břežan. Tam jsme měli hospůdku. A můj tatínek nic lepšího nemohl udělat než přivítat mě do vesničky, tak vystrojil velikou hostinu a prostě vyzdobil celou hospůdku bílejma liliema. A matinka prohlásila: ‚Vždyť bys mi to dítě hned zabil! Tolik vůně, dejte ji radši do prasečího chlívku,‘“ líčí pamětnice chvíle po svém narození. Ty zná však jen z vyprávění svých rodičů – matky, která provozovala hospodu v Panenských Břežanech, zatímco otec byl zručným truhlářem, který nejprve pracoval na místním zámečku, později v nejrůznějších zaměstnáních spojených s prací se dřevem. Kvůli jedné z jeho pracovních pozic se také rodina musela krátce po narození Bohumily přestěhovat z Panenských Břežan do Horních Počernic (dnes součást Prahy).

Válka byla ošklivá

V Horních Počernicích začala Bohumila docházet do místní školy, také se odtud vypravovala na prázdniny do rodiště svého otce, do Jindřichova Hradce v jižních Čechách. Tam přebývala i v době, kdy vypukla druhá světová válka. Setrvala zde až do podzimu toho roku. Mezitím Bohumilina matka využila své známosti s hoteliérem Brandejsem v hotelu Paříž v Praze a nechala svou dceru vyučit kuchařkou. Během této doby Bohumila přebývala u přítelkyně své matky v Troji na Rohanském ostrově.

Ani zde se jí nevyhnuly hrůzy druhé světové války, jak sama vzpomíná: „Válka byla ošklivá, protože tam na tom Rohanským ostrově chodily transporty Židů. A jednou se stalo, že jsem utíkala do školy – to jsem chodila ještě do hotelový školy na Žižkově, Baxova ulice to byla – tak tam jsem utíkala a zrovna šel transport Židů přes ten ostrůvek. A tam odstřelili paní. A já na ni skoro šlápla, jak jsem utíkala. A přiběhl přednosta stanice tam na Rohanským ostrově, popadl mě a vtáhl mě do baráčku a říká: ‚Holka bláznivá, ještě by tě odvedli s transportem. Nesmíš utíkat, když tady střílejí, to si myslej, že jim utíká vězeň.‘ Tak to bylo takový strašný.“

Během války se Bohumile přesto dařilo jezdit ve všech volných chvílích ke strýci Josefovi na statek do Panenských Břežan, který stál hned naproti tamnímu tzv. dolnímu zámku, v němž za války pobýval zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. „Děti Heydricha se chodily k nám na statek koukat na slepice, na ovečky a to kolem,“ vzpomíná pamětnice a dodává vzpomínku na setkání se samotným Heydrichem: „No, a tak se stalo, že jednou jsem takhle šla za humny v Břežanech a jel zrovna Heydrich s dětma v otevřeným autě. A děti na mě začaly mávat a on zastavil a volal: ‚Kommen Sie hier!‘ A já říkám: ‚Nein! Nein!‘ Já: ‚Frau Procházka.‘ Že jako musím k tetě Procházkový. Tak on: ‚Eh.‘ Tak jsme si zamávali a já utíkala.“

Konec druhé světové války a osvobození Prahy spojeneckými vojsky v květnu roku 1945 prožila Bohumila na Rohanském ostrově, kam za ní také přišel její otec z Horních Počernic. „Tatínek šel po trati z Horních Počernic až na ten Rohanskej ostrov, přišel tam a já už tam chlapovi přidělávala trikoloru. A on mně říká: ‚Co blázníš? Vždyť je to esesák!‘ A oni si svlíkli uniformu a zůstali v civilu, měli civil pod tou uniformou,“ vzpomíná pamětnice na setkání se svým otcem po dlouhé odluce.

Právě s ním prožívala osvobození hlavního města spojeneckými vojsky a s ním spojené poslední dozvuky a výstřely válečné vřavy, jak sama vypráví: „No, a tak se stalo, že tam najednou začali střílet naproti z domu. Tatínek se schoval do takového krytu. Mě tam vtáhl taky.“ V krytu vyčkávali spolu s dalšími obyvateli Troji, kteří se zde také schovali. „To jsem dostala největší strach ve svým životě, protože tam chodili Němci. Němci přišli k tomu krytu a teď tam střelili dovnitř. A my všichni byli takhle u stěny přimáčknutý, a to jsem poprvé nedejchala a zůstala s pusou otevřenou strachy,“ popisuje pamětnice své pocity, když za zdmi jejich krytu procházeli němečtí nacističtí vojáci. Ty však odlákal čin jednoho iniciativního číšníka, který v krytu nalezl patrony, hodil je do ohně, a tím vojáky v okolí vylekal natolik, že utekli. „To bylo černo! A tak my zase museli vylézt z toho krytu,“ popisuje pamětnice chvíle předtím, než na místo dorazili vojáci spojeneckých vojsk a všechny z krytu odvedli do vojenských kasáren v Karlíně. „A potom nás nějak, já nevím jak, vysvobodili, že jsme šli zpátky na ten Rohanskej ostrov,“ uzavírá Bohumila. Poté již ona i se svým otcem mohli zamířit domů. Tehdy je s sebou do Horních Počernic vzali sovětští vojáci, které rodina následně ve svém domě hojně pohostila.

Ze Sibiře na Moravu a z Léviho Musilem

Druhou světovou válkou byla silně ovlivněna i rodina Bohumilina prvního manžela Borise. Jeho matka Kalérie Kronidovna Olerská přicestovala do tehdejšího Československa ze Sibiře přes Cejlon až na Moravu, kde se usadila se svým manželem Alfrédem Lévim a celou jeho židovskou rodinou. Brzy nato však začala druhá světová válka a Alfréd i oba jeho synové – Boris a Jaromír – byli kvůli svým židovským kořenům odvedeni do koncentračního tábora.

Alfréd, otec Borise, zemřel během jednoho z pochodů smrti při blížícím se konci druhé světové války. Ne dlouho předtím Boris s Jaromírem utekli z koncentračního tábora na lokomotivě s uhlím. „Vlezl na lokomotivu a ten chlap ho na lokomotivě zahrabal do uhlí. Přijel do Strašnic na nádraží a on mu řekl: ‚Ten kabát si nech, kluku.‘ Věděl, že utekl. A Boris šel do Jičínský do bytu, zazvonil a otevřel mu esesák. On uteče z koncentráku a esesák mu otevře u dveří. Otevřel a říkal: ‚Frau Musil?‘ Ten esesák viděl, že je celej špinavej. Boris říká: ‚Ja.‘ A otevřel do haly, on to znal v bytě, věděl, jak to vypadá. Vešel do ložnice k mámě, ta omdlela, když ho uviděla. A druhej den esesáci utekli z bytu,“ vzpomíná pamětnice. Borisův útěk z koncentračního tábora a návrat domů se odehrál na jaře roku 1945, tedy na samém konci druhé světové války.

Po válce se Kalérie – již jako vdova poté, co její manžel zemřel během pochodu smrti – obávala, že rodinu může v blízké budoucnosti potkat podobný osud jako za války, a tak svolila k provdání se za svého ctitele doktora Musila, avšak jen za podmínky, že jeho příjmení ponesou i její synové. Když si tak Bohumila brala Borise, již přejímala jeho nové příjmení – Musil. Mnoho let se tak jmenovala Bohumila Musilová.

Neexistuje snad nikdo, koho bych neznala

Rodina Musilova přišla po komunistickém převratu roku 1948 o značnou část majetku. I samotnou Bohumilu s Borisem tento dějinný zvrat zasáhl, když byli nuceni se z prostorného vinohradského bytu, kde od své svatby bydleli, přestěhovat do bytu ve Vršovicích.

Zatímco samotnou pamětnici komunistický převrat v jejím každodenním životě příliš neovlivnil, její známé již ano: vzpomíná například na doktora Bondyho, který se kvůli této události rozhodl spáchat sebevraždu skokem z okna, anebo na Jaroslava Čemuse, který úspěšně emigroval na Západ.

Během svého života se pamětnice setkala i s celou řadou známých osobností. „Neexistuje snad nikdo, s kým já bych se neznala, ať vezmeš Kubišovou, ať vezmeš Pilarku. Já bych mohla vyprávět o Pilarce a jejím manželovi Mirkovi Majerovi. O Kubišový, jak její pes žral vajgly. Nebo Vlastík Brodský – jsme bydleli na Jičínský o barák. Skopeček tam bydlel kousek, Marie Drahokoupilová,“ vyjmenovává pamětnice. V její mysli přesto setrvává nejvýraznější vzpomínka na fotografa a horolezce Viléma Heckela. On, Boris a pamětnice často lezli po horách a fotografovali okolní krajiny i sebe navzájem. Některé z těchto fotek jsou ostatně dodnes k vidění v knihách s Heckelovými fotografiemi.

Ať si každý zařídí život po svém

Bohumila žila se svým prvním manželem Borisem až do jeho smrti v roce 1958, kdy podlehl rakovinotvornému onemocnění. Tehdy se seznámila se svým druhým manželem Pavlem Bělounem, kterého si o sedm let později vzala. Události roku 1968 již prožívali společně: „To byla hrůza v šedesátým osmým! To nikomu nepřeju. A my jsme se třeba sebrali a šli k rozhlasu. A teď jsme třeba přišli na kraj rozhlasu tady z kopec dolů z Vinohradský a teď tam najednou začali střílet. A Pavel jednomu chlapovi tam utrhnul rukáv, protože říkal: ‚Dobře, že přijeli Rusové.‘ A to už Pavel nevydržel.“

Střelbu i konflikty s ostatními občany Bohumila s Pavlem přežili roku 1968 ve zdraví, nicméně jak pamětnice, tak oba její manželé nesouhlasili s tehdejším komunistickým režimem. Ostatně Bohumila kromě toho, že poslouchala spolu s dalšími rádio Svobodná Evropa, podepsala jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara – Dva tisíce slov. Bohumila se prý také účastnila symbolických občanských protestů spojených s odvoláním Alexandra Dubčeka tím, že si několik dní za sebou oblékala pouze černou barvu.

Pracovala v továrně Mitas na výrobu pneumatik, vychovávala svou jedinou dceru, stará se o své tři vnuky. V době natáčení (2020) Bohumila Bělounová žila v na pražských Vinohradech, na léto jezdila na svou chalupu do Stříbrné Skalice. Byla členkou Sokola a také Českého červeného kříže. Budoucím generacím vzkazuje: „Ať si každý zařídí život po svém a pomůže, kde může pomoct.“