Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Bém (* 1918  †︎ 2012)

• narozen 27. 12. 1918 v Bartovicích

• do uzavření vysokých škol studentem pražské techniky

• 1939 - obyvatel Hlávkovy koleje, po pohřbu Jana Opletala zatčen

• vězeň KT Sachsenhausen

• do protektorátu se vrátil v roce 1942

• po válce vystudoval vysokou školu báňskou

• pracoval jako báňský inspektor, byl členem KSČ

Ladislav Bém se narodil 27. prosince 1918 v Bartovicích u Ostravy. Jeho dědeček byl havířem, otec vyráběl stoly až do hospodářské krize, pak byl bez práce..Rodina nejprve bydlela v dřevěnici u lesa i s několika dalšími příbuznými. V roce 1924 se přestěhovali do nového rodinného domu. Malý Ladislav v tomto roce začal navštěvovat školu.

Na základní škole měl štěstí na učitele, byl výborný žák. Poté zamířil na reálku a s vyznamenáním v roce 1938 maturoval. Po uvážení si vybral vysokou školu v Praze, ale ještě předtím si musel vydělat peníze. Většinou doučoval jazyky a svoje oblíbené technické předměty.

Poté přišel na Hlávkovy koleje v Praze. Studium a pobyt na kolejích byl podmíněn dobrými výsledky a mimo jiné také účastí na výcviku šermu. „Po maturitě v roce 38, to bylo po těch bouřlivých mnichovských událostech, to byl tenkrát začátek školy posunut, tuším, že o patnáct dní. Poté jsem prožíval v Praze 15. březen, 17. listopad, pohřeb Jana Opletala, osobně. Já jsem totiž bydlel v Hlávkově koleji právě na patře, kde bydlel o pár dveří dál Opletal. On už končil studia medicínská a měl einschlick, jednolůžkový pokoj. To mívali studenti, kteří končili studium. My fuksové – kteří byli v nižších ročnících, těm se říkalo fuksové – jsme měli dvojlůžkové pokoje. Opletal byl Moravák, velmi sympatický, tak jsme spolu komunikovali. Když jsme přišli po prázdninách, tak říkal: ,Jo, hoši, já bydlel s nějakým Jihočechem Fatkou, to byl velmi nábožný študent, chodil každou neděli do kostela svatého Ignáce.‘ Tak on říkal: ,Hoši, já vám o té Praze musím taky něco říct. Vy jste přišli z vesnic, tak abyste se tady nepropadli do nějakého podsvětí velkoměstského, pražského.‘ Tak v tomhle ohledu byl Opletal dobrý a také jako kamarád velmi dobrý.“

V říjnu a listopadu 1939 se v pražských ulicích projevoval tichý protest občanů proti okupantům, lidé bojkotovali hromadnou dopravu, občas stávkovali, nosili trikoloru. Dne 28. října se pak konala velká demonstrace na Václavském náměstí. „Tak jsme se z koleje s kolegy okolo třetí vypravili do ulic. To už bylo rušno. Když jsme tam po té třetí přišli, tak Václavák už byl plný lidí. Protestovalo se proti Němcům, volali jsme: ,Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš.‘ Také se volalo ,Ať žije Stalin‘, protože bylo říkáno, že jenom Sovětský svaz se nám v roce 1938 chystal pomoct. Bylo to velmi dramatické a emotivní. Já to tehdy prožíval skutečně velmi a pamatuju si, jak to byla povzbuzující událost. Být v tom davu a volat ta hesla proti nacistům, proti okupantům. Česká policie na koních nás vytlačovala z Václavského náměstí do těch postranních ulic. Já jsem byl vytlačován s tím davem do Vodičkovy ulice. Ulice byla plná a mezi námi na nás řvali policajti: ,Pokračujte ven z centra!‘ A my jsme na to odpovídali: ,Ano, pokračujem, ať žije Československá republika!‘ Nakonec viděla německá policie a německé vedení, pražské gestapo, že česká policie není schopná udělat pořádek, tak poslali vpodvečer, už potmě, německou policii na motorkách, tříkolkách, pěší, kteří začali do davu střílet. Bylo to napínavé a my se snažili dostat se z toho centra pryč. Z dosahu střel. Když jsem se pak vrátil večer, tak jsem postrádal několik kamarádů, kteří nepřišli. Nevrátili se a já s napětím čekal, co je s nimi. Pak jsme se na koleji dozvěděli, že náš kolega Jan Opletal, který byl členem studentské samosprávy, byl postřelen a že je v nemocnici na Karlově náměstí. S napětím jsme sledovali, jak to s ním dopadne, ale přes všechno úsilí profesora Jiráska, který se snažil ho se svým kolektivem zachránit, Opletal umřel.“

Po smrti Jana Opletala se studentská samospráva rozhodla důstojně se s kolegou rozloučit. Tato manifestace byla povolená, jen se nesmělo zpívat. Zvláště ne hymny. To studenti nedodrželi. Potom se pan Bém s dalšími studenty zabarikádoval v budově ČVUT na Karlově náměstí. Z oken skandovali hesla. Němci je tentokrát nechali. Ale o necelé dva dny později v noci z 16. na 17. listopadu vtrhli na kolej a nezůstal tam kámen na kameni. Sehnali studenty do sevřeného hloučku a chtěli slyšet jména hlavních organizátorů demonstrací. Studenti nepromluvili, a tak museli klopýtat ven z budovy. Cestou je čekalo mnoho ran od příslušníků gestapa. Před kolejemi byla připravena nákladní auta, do kterých nastoupili a byli odváženi do neznáma. „Najednou jsme přijeli do Dejvic, to už někteří poznali. Přijeli jsme k bráně SS kasáren v Ruzyni. My hlávkaři (z Hlávkovy koleje) jsme měli štěstí, že jsme tam byli první. Měli štěstí, že jsme před tou bránou museli vyskákat z těch aut a že jsme tou bránou v běhu proletěli. Samozřejmě znovu stáli po obou stranách esesmani a tloukli, ale my jsme proběhli ve stoje až do té jízdárny. Tam nás postavili do pětistupů, celý blok Hlávkovy koleje byl v pětistupech. A já jsem byl dost velký, tak jsem stál v první řadě na kraji. Nejednou přišel gestapák, chyt mě tady za košili a sako a řval mi do tváře: ,Willst du für Beneš sterben?‘ Já jsem si říkal: Ty bestie, kdybych ti tak mohl fláknout, já bych ti dal odpověď hned. Musel jsem stát v pozoru a nechat si to líbit. Tady mě třískal těma rukama, asi byl vytrénovaný. Pak šel dál.“

Do kasáren postupně přijížděli další studenti z jiných kolejí a až večer se začalo něco dít. Dostali kousek pečiva a museli zapsat své nacionálie. Druhý den studenty transportovali na nádraží, kde přestoupili na vlak. Znovu se tedy vydali na cestu s neznámým koncem.

Po dlouhé cestě vystoupili nedaleko koncentračního tábora Sachsenhausen. Studenty čekalo klasické přijímání do tábora, včetně procesu ostříhání. Pak byly studentům přiděleny bloky, na kterých měli živořit. „Byl první marš na pracovní komando. První zimu nás nechali na barácích, byli jsme stále pod dohledem těch SS. Občas přišli a dělali jsme takzvaný tělocvik, což bylo skákání dřepů s předpaženýma rukama, válení se po cestě, klus sem, klus zpátky. V březnu nás, studentské bloky, poslali na práci. Já jsem byl přidělen k jednomu z nejhorších komand, které se jmenovalo Klinkerwerk, to byla výstavba doku a fabriky na výrobu cihel na kanále nedaleko tábora. Tam pochodovalo každý den dva tisíce až tři tisíce vězňů pod silnými strážemi se vždy napřaženými puškami nebo automaty. Poprvé, co jsem šel, tak nejednou, bylo to v březnu, cesta rozblácená, na levé straně byl ten kanál, na pravé byl jedlový mladý les do výšky deseti metrů, začaly ty stráže řvát: ,Hier legen!‘ Já jsem nevěděl co, ale viděl jsem, jak všichni padají na tu cestu, tak jsem rychle padnul a viděl jsem, jak přede mnou vyběhl jeden vězeň do toho lesa. Myslel si, že se v tom lese ztratí a zachrání. Samozřejmě oni, jak nás měli na cestě, tak toho vězně viděli. Paf, paf. Namířili, zastřelili. Aufstehen! A šlo se dál na komando pracovat.“

Na komandu nečekalo vězně nic dobrého. Těžká práce v těžkých podmínkách a věčné ponižování. Na denním pořádku byla úmrtí pracujících vězňů. Jednalo se buď o smrt z důvodu tvrdé práce a následného vyčerpání, nebo o vraždy, kdy esesmani tloukli vězně a následně je shazovali do blízké bažiny.

Nejhorší ale byly vrtochy esesáků, to hlavně v zimě. Nechávali stát celý tábor v lehkých vězeňských hadrech ve velkých mrazech nebo zasypávali vězně sněhem. „Dalším zážitkem byl den 10. 2. 1940, kdy studentský blok 52 flugel B navštívil jeden esesák. Leželi jsme na těch slamnících na zemi, jak jsem říkal, zpocení. A esesák najednou začal třískat, měl obchůzku v lágru, na okno a řval: ,Aufmachen, Fenster aufmachen!‘ Vlezl do toho baráku, překročil práh těmi holinkami. A začal řvát: ,Alles raus!‘ Všichni ven! Žádné oblékání, prostě tak, jak jsme byli na těch šrotacích, tak jsme šli ven před barák a nechal nás tam zasypat sněhem. Úplně, takže jsme byli zasypaní sněhem, v košilích. Byla to věčnost, někteří se dusili, jiní modlili. A já jsem si říkal, že není možné, aby toto byl schopen dělat národ Goetheho, Schillera, Beethovena. To je národ, který zdivočel.“

V době útoku Německa na Sovětský svaz se v táboře konala „jatka“. Za necelý půlrok tam esesáci postříleli okolo deseti tisíc sovětských zajatců. Další hrůzou, která znepříjemňovala život v táboře, bylo jídlo. Ke snídani jenom káva, k obědu jeden chléb na čtyři osoby a večer bílá břečka.

V táboře nebyli pouze čeští studenti, ale jak Hitler postupně dobýval Evropu, tak se v táboře začali soustřeďovat vězni různých národnosti. Nejlépe se měli Norové, zřejmě kvůli svému původu, nordické rase. Nejhůře na tom byli Židé a Poláci. Zajímavou skupinou byl profesorský sbor Jagellonské univerzity v Krakově. Mezi nimi a studenty vznikl velmi přínosný vztah, ale bohužel velká část profesorů v táboře zemřela. Nicméně vztahy mezi Karlovou univerzitou a univerzitou v Krakově přetrvaly i po válce.

Peklo pro pana Béma skončilo v lednu roku 1942, kdy byl z tábora propuštěn. Musel se hlásit na nejbližší policejní stanici, pak si začal shánět práci. Další nepříjemné překvapení přišlo na Vánoce stejného roku. Otec Ladislava Béma byl zatčen a odsouzen na doživotí, kvůli činnosti v komunistické straně před válkou. Ve vězení ho zachránilo jeho řemeslo – stolařina. Válku přežil. Za komunistického režimu ale narazil na paranoidní chování strany a byl obviněn z trockismu. Naštěstí do vězení nešel.

Ladislav Bém začal po návratu z lágru pracovat v důlním prostředí, ale továrna se zanedlouho rušila a personál se měl přesunout do Porúří, na to Ladislav Bém ihned zareagoval, do Německa nechtěl. Další jeho povolání bylo ve stavební firmě. Pracoval jako dělník. Dostal se na stavby do Třince, vydržel tam až do konce války.

Po válce se rozhodl pro vysokou školu báňskou v Příbrami. Tu dostudoval a v roce 1947 začal pracovat v dolu Suchá. V roce 1949 dostal nabídku práce v uranových dolech, přijal ji a pracoval tam až do roku 1960. Šéfoval i vězňům, ale bral je jako pracovníky. Snažil se, aby se na pracovišti neděly křivdy, měl v paměti své vlastní zážitky. Zajímal se o dění v samotných táborech, ale tam ho strážní nepustili. Pak se znovu vrátil do ostravského revíru a od roku 1965 pracoval jako báňský inspektor na Karvinsku. Na tomto postu vydržel až do důchodu, tedy do roku 1976. V roce 1968 bojoval v duchu reformního křídla KSČ, dokonce měl kritickou řeč o panujícím režimu a poté zažil i domovní prohlídku. Stále byl ve straně a věnoval se tělovýchově. Takto se dostal i do zahraničí.

V doby nahrávky bylo panu Bémovi 90 let. I přes tento vysoký věk si velmi dobře pamatuje mnohé příběhy z koncentračního tábora, ale i jiné zajímavé momenty.