Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Benda (* 1922)

• narozen 7. července 1922 v Užhorodu

• po invazi maďarských vojsk do Podkarpatské Rusi (březen 1939) začal žít v Praze

• jeho otec působil v československé zahraniční armádě u západních jednotek

• v roce 1942 se vrátil za nemocnou matkou do Užhorodu

• po roce 1942 pracoval v pivovaru v Budapešti

• v prosinci 1944 se stal příslušníkem 1. československého armádního sboru

• před Velikonocemi roku 1945 byl při jednom z útoků na Slovensku postřelen

• po válce sloužil ve strážním oddílu v kasárnách v Praze-Pohořelci

• 9. června 1945 demobilizován

Jindřich Benda se narodil 7. července 1922 v hlavním městě Podkarpatské Rusi Užhorodě, která v té době ještě patřila k Československu. Studoval zde gymnázium, ale v březnu 1939 vpadla do Podkarpatí maďarská vojska a pamětník se rozhodl utéct do Prahy, kde zůstal až do konce roku 1942. Úspěšně dokončil gymnaziální kvartu a v učení pokračoval v nuselském pivovaru, kde se vyučil sladovníkem. V Užhorodě ale zůstala jeho maminka, které se zdravotně velmi přitížilo. Jindřich získal od protektorátních úřadů povolení matku navštívit a nakonec se rozhodl do Prahy už nevrátit. Získal pracovní povolení a nastoupil na pozici sladovníka v maďarském pivovaru v Budapešti.

Vstup do československé zahraniční armády

Jednoho dne, už po osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou, potkal na promenádě v Užhorodě československého důstojníka a zvědavost mu nedala. Oslovil ho, zda nemá zprávy i o jeho otci, o kterém Jindřich věděl, že působí v československé zahraniční armádě u západních jednotek. „Mluvili jsme spolu a on mi řekl, kde otec je, a já jsem se ho zeptal, jestli bych mohl vstoupit do Svobodovy zahraniční armády. Odpověděl mi, že bych musel do Chustu, kde je náborová kancelář,“ vypráví Jindřich Benda a dodává, že do Chustu následně odjel a v prosinci 1944 se stal příslušníkem československé zahraniční armády. Nejdříve absolvoval poddůstojnický kurz a poté byl jako pěšák zařazen do jednotky, se kterou se postupně přesouval přes východní Slovensko na západ.

Viděl jsem záblesky střel

Před Velikonocemi roku 1945 byl postřelen při jednom z útoků. Stalo se tak, právě když útočili na německou pozici – vojáky skryté v lese. Ta ale dokázala jejich útok odrazit a rychle jejich jednotku přinutila k ústupu do kopce. „Proti sobě jsem viděl záblesky střel. Kuličky lítaly kolem mě a zapichovaly se do jehličí. Měl jsem u boku přivázanou tornu a v ruce jsem držel automat. Když jsem ucítil zezadu ránu do předloktí, vypadla mi z ruky zbraň, a tak jsem ji uchopil do druhé ruky. Ještě se mi podařilo vytáhnout nůž a ten batůžek, který jsem měl přivázán k boku, jsem odřízl, aby mi nepřekážel, a pokračoval jsem v ústupu, až jsem se dostal mimo dostřel, a tam mě teprve ošetřili. Zavázali mi ruku a odevzdal jsem zbraň.“

Operován byl bez umrtvení na lavici ve školní třídě. „Pamatuji si, že ten ruský lékař držel v zubech stehy, asi tři, a pak je teprve ustřihnul.“

Musel kamenem odjistit závěr

Než nastal útok, četař vždy vojákům dával alkohol na povzbuzení. „Na kuráž dostal každý z nás do plechového hrníčku asi decku kořalky. Všiml jsem si, že přede mnou byl voják, celkem mladej kluk, a měl pušku, která mu nefungovala. Musel kamenem vždycky ten závěr odjistit, vyhodit náboj a dát novej a s tím měl hodně starostí,“ vzpomíná válečný veterán Jindřich Benda. Nepřítel byl oproti nim mnohem lépe ozbrojen a organizován. Sám Jindřich měl automatickou pušku, ale nebylo tomu tak u všech členů jednotky. „Někteří z nás ukořistili německé zbraně, které byly výborné, nebo jsme měli ruské vintovky, to byly dobrý pušky a dobře se s nimi střílelo. Měly přesný zásah, protože měly delší hlaveň.“

O postupující frontě se dočítal v novinových článcích jako rekonvalescent popradské nemocnice a vítězství nakonec prožil v Žilině. „Stříleli jsme do vzduchu a byla to nespoutaná radost,“ vzpomíná na osvobození Jindřich. Po válce ještě sloužil na Pohořelci v kasárnách ve strážním oddílu, kde byl také 9. června demobilizován. V té samé době se pamětníkův otec vrátil do Prahy, většinu času z druhé světové války prožil na bojištích v Africe a ke konci války v Londýně. Jindřich se poté vydal studovat další dva roky na vyšší pivovarskou školu a žil spolu s otcem v Praze. „Ani o jednom z jednotky nevím, kde je mu dnes konec. Všichni jsme se tak rozprchli. Byli jsme každý pes jiná ves,“ vyprávěl Jindřich Benda v roce 2002 tazatelům Post Bellum.