Jiří Benda

„Tam jsme měli nejdřív anglickej výcvik, to bylo asi tři neděle, tam nás honili jako psy sem a tam pořád. Když jsme to udělali, tak každej si musel zvolit, co jak chce dělat. Ti, jak jako neudělali ty zkoušky na lítající personál, ty šli ke skvadronám jako pomocný mechanici, nebo jak byli elektrikáři, dělali svoji práci. My, jak jsme se hlásili na lítající personál a udělali jsme ty zkoušky, tak jsme se museli nejdřív naučit anglicky pořádně. Veškerý výcvik a veškerý, co bylo o kulometu a takový věci, to bylo v angličtině. To pak, když se udělalo asi 70 procent angličtiny, tak se mohlo jít do anglickýho kurzu, to už jsem nestačil. To už skončila válka. (Takže vy jste prošel jenom vlastně těmi přípravnými kurzy a vůbec jste se nedostal do bojové situace. Aha.) Odseděl jsem to na lavici skoro. No to byl účel, každej, jak šel na ten lítající personál, musel udělat ten výcvik leteckej. Buďto pilot, ten to měl dýl, nebo navigátor nebo vice-operator nebo takovýhle, všecky to museli projít. Bez toho se nemůže jako nic dělat. (Vy jste se teda specializoval jako zadní střelec.) Protože to jako bylo nerychlejší nebo nejjednodušší. (Co to všechno obnášelo, být tím zadním střelcem?) Musel jsem třeba... buďto čistej střelec nebo střelec wireless operator, to byl střelec radista, to už bylo víc, moc moc učení. Tak jsem si dal úplně čistýho střelce, musel jsem znát kulomet, rozebrat kulomet, jak se střílí, učili jsme se morseovku světelnou, poznávat letadla, takový věci.“

„Táta poslal telegram, abych koukal stříhat domů. Tak jsem skončil školu a jel jsem do Prahy v osmatřicátým v září. No a přijel jsem do Prahy a oni zavřeli hranice, tak jsem tady uvízl, v Praze jsem bydlel u známejch. Až když zabrali Sudety... po zabrání Sudet otevřeli hranice, tak jsem si koupil lístek a jel jsem do Švédska. Jako čtrnáctiletej kluk. (A šlo to? Pustili vás bez problémů?) Ne, já jsem musel mít hodně nějakých povolení, že člověk může vyjet ven. A teďka napsali, že jako nemůžou za mě ručit naše úřady už, že prostě jedu na vlastní... Nechtěli mě pustit, že mi bylo čtrnáct. Já jsem na tom trval, že táta furt psal, co se mnou je, tak jsem to ukázal a tak jsem jel, no. Nejhorší bylo to, když jsem přijel do Švédska, tak na mně chtěli vízum. Já jsem koukal jako vyvalenej na něj a on mně říká, ten celník, nejdřív začal německy, tak já jsem mluvil švédsky s ním: ‚Hele, máš blbej pas. Od půlnoci je vízum!‘ Já pám: ‚A jak to můžu vědět, když jsem byl na lodi?‘ ‚A kam jedeš?‘ ‚Do Stockholmu.‘ ‚Tak jeď, ať si to rodiče vyříděj, jak chtěj.‘“

„Potom jsem byl, potom mě vzali do civilní obrany, jako cizince. Oni nevěděli vůbec, že jsem cizinec, zřejmě. Dostal jsem legitimaci a s tou jsem se dostal všude. Jezdil jsem tramvají zadarmo, autobusem zadarmo. A všude jsem měl přístup, kam ti Švédové nemohli, tam jsem mohl já. (Co bylo vašimi povinnostmi v té švédské obraně, teda v té švédské civilní obraně?) Nejdřív jsem byl spojka u policajtů, když bylo cvičení, tak jsem byl u policajtů, chodil s nima po večerech a v noci. Potom mě přiřadili k hasičům. To jsme vždycky tak v neděli, většinou v neděli, v sobotu odpoledne měli cvičení, to jsme vyjížděli na cvičení. (Jak vás napadlo vůbec se dát na takové zaměstnání?) Oni nás vzali. Já jsem byl u skautů, oni vzali automaticky. Když to začalo, tak nás vzali jako pořadatele, když jsme tam přišli, tak nás vždycky zapsali, nikoho se neptali. Jméno, adresa, tím to haslo. Jelikož jsem měl švédský jméno, tak jako... Já jsem tam měl Georg, protože Jiří se špatně vyslovuje, tak jsem se jmenoval Georg. Georg má svátek 23., Jiří 24., tak nejbližší jméno, to je tak švédskej překlad, že jo. Takže jsem říkal Georg Benda a mluvil jsem švédsky.“

„Tam jsem byl jako pomocnej mechanik, staral jsem se o letadla ještě s jedním. To byli dva, to byl Anglán. Ráno jsme přišli, nastartovali jsme mašiny, nechali jsme to na patnáct set obrátek, kontrolovali jsme budíky. Zastavili jsme to, čekali, až přijedou doplnit nádrž, co jsme vyčerpali. Doplnili nádrž, podepsala se knížka, že letadlo je v pořádku, a tím to pro nás haslo.“