Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Benda (* 1919)

• narozen 8. 10. 1919 v Jelenicích na Mělnicku

• na začátku okupace založil v obci místní pobočku Svazu katolické mládeže

• v květnu 1945 se zapojil do protifašistického odboje jako člen odbojové organizace Národní mstitel

• obrana obce Řepín proti německému útoku

• odchod do pohraničí, otevřel si obchod v západočeské Prostiboři

• po roce 1948 konflikty s nastupující komunistickou mocí

• v prosinci 1950 zatčen a odsouzen ONV ve Stříbře k půlročnímu vězení v TNP, konfiskaci značné části majetku a pokutě

• prošel vězením ve Stříbře, TNP v Pardubicích a TNP Vojna u Příbrami

• po propuštění krátce pracoval v dolech

• později instruktorem v Jednotě a vedoucím kantýny v kasárnách v Boru u Tachova-Vysočanech

Miloslav Benda se narodil 8. října 1919 v Jelenicích na Mělnicku jako nejmladší z devíti dětí v chalupě zedníka, ve velmi skromných, ne však nuzných poměrech. Tatínek doma pobýval zpravidla pouze o víkendech, jinak cestoval kamkoli, kde sehnal nějakou práci, většinou do Prahy. Sourozenci byli v této těžké době bez práce, ovšem před úplnou bídou rodinu zachraňovalo vlastní políčko, které jim skýtalo část obživy.

„Škodil jsem jim, jak jsem mohl“

Miloslav se vyučil obchodním příručím u firmy Josef Živný, ve velkoobchodě smíšeným zbožím v Mělníku, a poté tam určitou dobu pracoval. To už ale bylo za nacistické okupace a 2. světové války a on se, seč mu síly stačily, zapojil do organizování aktivit, které měly i v té době udržet na úrovni místní společenský život a sportovní aktivity mládeže, a to se značným národnostním akcentem. Jako institucionální forma připadalo v té době v úvahu kromě hasičů a tzv. kuratoria¹⁾ pouze založení pobočky Svazu katolické mládeže. A tak ji v Jelenicích založil a stal se jejím předsedou. Místní mládež se tedy bavila a sportovala pod hlavičkou SKM. Kuratorium prý v obci nakonec vůbec nepůsobilo.

Řepín – „hon na zajíce“

Později se Miloslavu Bendovi naskytla možnost mít vlastní obchod – koloniál v Ovčárech u Všetat. To už se přiblížil konec války a s ním zintenzivnění domácího protifašistického odboje. V obcích na Mělnicku vznikaly tříčlenné odbojové skupiny, jejichž úkolem bylo podporovat partyzány skrývající se v okolních lesích. Miloslav Benda byl jako člověk již známý svým vlasteneckým cítěním vybrán jako jeden z vhodných kandidátů a nabídku neodmítl. Stal se tak, aniž by o tom vůbec věděl, členem sovětsko-české partyzánské brigády Národní mstitel pod vedením partyzánské skupiny majora P. A. Kaniščeva. V případě povstání a volání Prahy o pomoc se měli pokusit dobýt nedaleké polní letiště. K tomu nakonec nedošlo a jeho skupina se vydala do Řepína, který byl centrem odboje v regionu.

Než se stačil rozhlédnout, seděl na nákladním autě, které je vezlo do nedalekých serpentin, kterými se Němci z mělnické posádky chystali proniknout do Řepína, neboť druhý, schůdnější přístup byl střežen poměrně silnou obranou. Odbojáři se tam pokoušeli vybudovat zátarasy, které by Němcům znemožnily nebo alespoň ztížily postup. Sami z většiny neozbrojeni však byli německou palbou zahnáni na ústup do Řepína. Tam konečně někteří dostali zbraně, Miloslav bednu se střelivem, se kterou doprovázel střelce. Vznikla silná obranná fronta, která útok Němců odrazila, obrátila je na ústup a pronásledovala až za město. „To už jsme se všichni spojili a bylo to jak hon na zajíce.“

Cukr i dělo

Miloslav byl poté vyslán do nedalekého Lejkova, aby z tamního mlýna autem přivezli proviant pro obránce Řepína. Po dobrodružné cestě nakonec přivezli kromě proviantu doplněného o suroviny z vlastního Bendova obchodu v Ovčárech i dodávku zbraní včetně protitankového děla. „K dispozici jsem dostal auto. S ním jsme odjeli do mého obchodu v Ovčárech, naložili jsme tam dva pytle cukru a nějaké koření. Muselo to být v rychlosti. Jedeme zpátky a šofér mi cestou říká, že se musíme zastavit na četnické stanici ve Všetatech. Že tam mají nějaké samopaly a náboje. Tak jsme se tam zastavili, přihodili to k těm pytlům, přikryli jsme to dekou a jedeme polní cestou do Lejkova. Jeli jsme kolem kolejí a tam vidíme kolonu vojáků, jak tam leží a vyhřívají se. Zastavili jsme a váháme, jestli jet dál. Otočit se tam nešlo. Tak řidič vystoupil a říká: ,Buď, a nebo.‘ Rozšťouchal oheň, aby nám to nezhaslo, a  rozfofroval to. A přejeli jsme a ti vojáci se ani nehnuli.“

Poté na základě zpráv, že nad krajinou krouží německá stíhačka, která napadá všechno živé v terénu, si vypůjčil kolo a vydal se domů zkontrolovat, zda je doma vše v pořádku. Tím jeho válečná mise skončila a vrátil se do svého obchodu..

„Obchod předán socialistickému sektoru“

Po válce dostal od svých spolubojovníků a známých lano, aby spolu s nimi vstoupil do revolučních, tzv. rabovacích gard, které se právě vydávaly obsazovat opět dobyté pohraničí. Tuto nabídku odmítl. Když se však ukázalo, že osud jeho obchodu je nejistý, protože jeho majitelka, stará paní, která hodlala dům i s obchodem odkázat příbuzným, mu odmítla garantovat kontinuitu nájmu obchodu a hodlala jeho osud ponechat v rukách nových majitelů, rozhodl se Miloslav Benda přece jen rozhlédnout se v pohraničí po svém vlastním obchodě. Začal v Ústí nad Labem-Trmicích. Tam se nabízel obchod, který se panu Bendovi zamlouval, a prostřednictvím úředníka tamního osidlovacího úřadu o něj zažádal.

„Došel jsem do těch Trmic. Ten pán, co tam měl zabranou tu hospodu, měl nahoře úředníka od toho ,osidlováku‘, aby tam přebíral a shromažďoval ty přihlášky a hromadně to potom podával. Tak jsem šel za ním do té kanceláře a říkám mu, o co mi jde. A ono se ukázalo, že je to Němec. Až mne to zamrazilo, tak to na mne nějak padlo. Ale on to asi sám poznal a říká: ,Podívejte, já jsem Němec, ale antifašista. Když přišli nacisti, všechny komunisty pozavírali a pustili až teď po osvobození.‘ Tak už jsme se nějak srovnali a říkám mu o tom obchodě a on říká, že ten obchod tam opravdu je. Tak jsme se šli podívat, naproti té elektrárně. Obchod krásnej. Ale vidím tam ještě chodit ty Němce. Já jsem se vám tak styděl tam jít. Když víte, že je to jeho majetek, víte, že to musí opustit… Tak povídám: ,Podívejte, ten obchod beru, ale teď tam nejdu.‘“

Po dlouhém čekání, během něhož již stihl předat svůj obchod v Ovčárech svému nástupci, dostal dopis, ve kterém mu bylo sděleno, že tento obchod „byl předán socialistickému sektoru“. Podle pana Bendy se lze domnívat, že neblahou roli v této věci sehrál zmíněný úředník, se kterým měl na místě konflikt. Ten mu totiž neodbytně vnucoval přihlášku do KSČ a zbavit se ho se panu Bendovi podařilo až ostřejší domluvou.

Na západ

Měl tedy hromadu zboží připraveného ke stěhování, ale byl bez obchodu. Na radu známých se tedy tentokrát rozjel na západ a zakotvil nakonec v obci Prostiboř u Stříbra. Tamní Němci už byli zčásti vystěhováni, zčásti se chystali k odchodu a do obce proudili Češi a rodiny volyňských Čechů, kteří tam byli podle místa svého původního bydliště přiděleni. S dcerou jedné takové rodiny se Miloslav Benda v roce 1947 oženil.

Nejbližší alternativa nakupování pro místní občany byla v asi 10 km vzdálených Kladrubech, a pana Bendu si prý tedy místní, i proto, že byl velmi schopným obchodníkem, takřka hýčkali. Pan Benda byl majitelem domu, nikoli však obchodu, resp. zboží, které musel za neodpovídající finanční kompenzaci předat státu, aby mu v budoucnu vůbec bylo poskytnuto zásobování. Stal se takzvaným národním správcem. To byl ovšem jen začátek.

Jak mu soudruzi „vyhověli“

Přišel únor 1948 a první potíže. Nejdřív jedna schůze, na které spolu s ostatními kritizoval výklad tajemníka NV Kladruby na téma socialismus, a na další se ohradil proti proslovu jakéhosi aparátčíka, který ospravedlňoval tehdejší chování komunistů a napadal prezidenta Beneše a československé legionáře. Mezitím ještě v jeho domě stihli katolíci založit místní pobočku Lidové strany a poslední kapkou bylo odmítnutí kandidatury za tuto stranu do okresního národního výboru.

Za tyto „zločiny“ ho nejprve chtěli vystěhovat z obce, nakonec byl ale 14. prosince 1950 nevybíravým způsobem zatčen a odvezen do věznice ve Stříbře a tamtéž okresním národním výborem  30. 12. 1950 odsouzen na půl roku do vězení, k zabavení značné části majetku a zaplacení pokuty. Takto byl tedy „odměněn“ za svoji účast v protifašistickém odboji. Pro fakt, že doma měl osvědčení o tom, že byl členem partyzánské skupiny, kde je psáno „aby mu bylo pokud možno vyhověno v jeho žádostech a prosbách“, je výraz ironie velmi krotkou formulací. Soudruzi mu vyhověli opravdu po svém.

Pink ponk v pivovaru a bludný autobus

Ze Stříbra po necelém měsíci putoval (s jednodenní zastávkou v Plzni na Borech) do Pardubic, kde strávil tři měsíce jako dělník v tamním pivovaru. Úsměvnou kapitolou, pro Miloslava Bendu však dost podstatnou, bylo, že díky tomu, že se šťastnou náhodou setkal se členy tamního pinkponkového oddílu a pro své předvedené kvality za něj nastupoval, si místo transportu do dalšího tábora (Pardubice prý byly pouze místem, odkud byli vězni distribuování do dalších táborů) prodloužil pobyt v Pardubicích. Nakonec však přece jen musel nastoupit do autobusu, který vězně vezl dál. Absolvoval jím okružní jízdu po českých věznicích. Při zastávce v Jáchymově i v Ostrově nad Ohří je vůbec nenechali vystoupit z autobusu. O důvodu mohl jen spekulovat. Jako jediné rozumné vysvětlení viděl přeplněnost věznic. Takto nakonec doputoval do Příbrami, do TNP Vojna, kde prožil poslední dva měsíce svého trestu. Bylo totiž vyhověno jeho žádosti o prominutí části trestu, konkrétně zaplacení pokuty, resp. prodloužení věznění v případě jejího neuhrazení. Vykoupit to ale musel příslibem, že po propuštění z vězení nastoupí na práci v dolech.

„Kdo měl ručičky, kradl“

Po návratu domů tedy nastoupil na dole Krimich Tlučná, později přešel na nové průzkumné vrty u Plzně, potom pracoval jako dělník na stavbě mostu přes Mži ve Stříbře, kde nakonec neformálně zastával práci vedoucího tamní kuchyně. Nějakou dobu pracoval i jako závozník, sedm let strávil jako instruktor v Jednotě. Jeho úkolem byl dohled nad prodejnami. „Kradlo se tehdy jako dneska. Kdo měl ručičky, tak kradl.“

Srpen 1968 v kasárnách – rohlíky, sekanou a domů

Nakonec skončil na dvacet let jako vedoucí Army (kantýny při vojenských posádkách) v kasárnách v Boru u Tachova-Vysočanech. Tam zažil i invazi „bratrských“ armád v srpnu 1968. „Ta vojska Varšavského paktu už byla u nás. Já jezdil domů až večer, tak jsem to hlášení ani neslyšel. Ráno jsem šel na poštu a potom normálně do kasáren, otevřel jsem, i to děvče přišlo dělat a prodáváme. A teď začali chodit nakupovat důstojníci. Chtěli rohlíky, jestli nemám, sekanou… Něco jsem měl, ale všechno ne. Tak se toho jednoho důstojníka ptám: ,Co to, tak vám zase nejede autobus?‘ A on mi říká: ,Autobus jede. Ale běžte se podívat ven a uvidíte.‘ Šel jsem tedy ven a vidím přes ty baráky na pole za kasárnama. On tam byl tank vedle tanku. Tak povídám té holce: ,Vždyť nás obsazujou. Kašlem na to, jdeme domů.‘ A kasárna plná vojáků, ti jako by o tom ani nevěděli. Tak jsem to vyhnal a jdeme domů. To jsem ještě jezdil na motorce. Přijeli jsme na tu silnici a nemohli jsme projet, jak byla plná. Museli jsme jet po poli, poněvadž ta ulička mezi tanky a další vojenskou technikou byla ucpaná zahraničními turisty, kteří honem utíkali na západ, na Rozvadov. To bylo auto za autem. Tak jsme motorku strkali po poli až do Boru.“

Všechny tyto události život pana Bendy v různých ohledech nepříjemně poznamenaly. Neskrývá svoji hořkost z těchto křivd. Nicméně prokázal svou houževnatost a šikovnost, s tímto osudem se se ctí popral a dožil se i úctyhodného věku, zatím jedenadevadesáti let. Je členem Českého svazu bojovníků za svobodu, jehož byl i hospodářem. Žije v Tachově obklopen svou rodinou, vzpomíná a zaznamenává své vzpomínky na prožité události a napjatě v televizi sleduje fotbalové i hokejové zápasy pražské Slavie.