„Jednou jsem měl službu. Zjistilo se, že se musí vyhlásit poplach, že z lágru na Příbramsku se podařilo utéct třem vězňům, kteří se podkopali. Musela to být práce na měsíce. Několik divizí, včetně naší, bylo dáno do pohotovosti. Pročesávali jsme okolní lesy s tím, že ty diverzanty musíme chytit. Říkal jsem si: ‚Teď je to otázka svědomí. Co kdybych ho zrovna já načapal? To ho mám zastřelit? Já bych dělal, že ho nevidím. Nebo může zastřelit on mě?‘ To jsou chvilky, kdy člověk opravdu neví, co má dělat. Pročesávali jsme vytyčený prostor celou noc a celý den. Neslyšeli jsme, že by je chytli, byla to asi podařená akce.“
„Najednou se vyrojilo devět chlapíků, podobní jako ti dva, co seděli ve vagoně. Měli symbol protěže a říkali si ‚horská služba‘. Tomu jsem nevěřil. Nasazené černé brýle, aby nebylo zřejmé, kam se dívají. Jeden z nich uměl perfektně česky… Recepční horské chaty pod Vichrenem byl naráz odvolán a nahrazen jedním z těch s protěží. Začalo se stmívat… Jdeme si čistit zuby k potoku – protěžák. Šli jsme kolem chaty – zas protěžák. Dívám se dovnitř, uvnitř protěžáci s vysílačkou. Tak jsem říkal, že to je těžce sledovaná akce. Celou noc jsem nespal… Ráno povídám: ‚Vážení, nedá se nic dělat, musíme se rozdělit. Rozdělíme se do tří skupin. Jedna skupina půjde cestou horami ve směru hodinových ručiček, druhá proti směru hodinových ručiček‘ – za tři dny jsme se měli potkat –, ‚třetí pojede k moři.‘ Vypochodovali jsme na další chatu. Jak jsme tam došli, tak nás chatař přivítal, ale rezervovaně, přikázal nám společný pokoj pro děvčata a chlapce – s jedním Bulharem. To už mi zase bylo jasné. Ti fízlové nám šli v patách s odstupem jedné hodiny a tím se dostali do bouřky a slejváku, který se strhl. Než došli na chatu, byli skrz na skrz promoklí. Za to sledování jsme jim to přáli.“
„Roku 1948 začalo napětí. I salesiáni to pociťovali. Hráli jsme jednu hru, která se jmenovala Mexikánský mučedník. Pojednávala o tom, že můj otec byl zatčen pro víru. Já, jako jeho syn, jsem prodával cigarety. Oknem vězení mi otec řekl, že je odsouzen k trestu smrti a že by rád dostal svaté přijímání, eucharistii, abych mu ji před popravou donesl. Domluvil jsem se s tajným knězem, který se živil kominictvím. Přinesl mi eucharistii a já jsem ji dal do stříbrných kapesních hodinek. Šel jsem k veliteli věznice s přáním navštívit před popravou otce. Říkal: ‚Samozřejmě, nemáme nic proti tomu.‘ Udělali mi osobní prohlídku a teď mi chtěli vzít hodinky. (Napětí v sále…) Říkám: ‚Prosím vás, ty hodinky mi nechte, je to památka na biřmování.‘ – ‚Tak si je tedy nechte.‘ (Všichni v sále si zase oddychli.) ‚Ale protože bys mohl dostat infekci, tak ti musíme dát protilátku.‘ Dali mi protilátku, jenže protilátka začala působit tak, že při setkání s otcem mi začala tuhnout ruka, šlo o smrtící injekci. V rozhovoru mimo jiné tatínek říká: ‚Jsi popravený ještě dřív než já.‘ Umírám mu v náručí, přichází stráž a otce odvádí na popravu. Totéž začalo být aktuální v následujících dějinách našeho národa.“
Benno Beneš se narodil 19. dubna 1938 v Oseku, kde také navštěvoval základní školu. Většina jeho spolužáků byla německé národnosti. Po válce museli do odsunu. Jeho otec pracoval v Uhelném průzkumu. Během 10 let byl třikrát propuštěn z práce z politických důvodů jak za války, tak po válce a v posledku ještě v roce 1948. V Oseku na Benna zapůsobili salesiáni, kteří po válce přišli do zdejšího kláštera, kde byli od roku 1946 až do záboru 1950. Se salesiány udržoval kontakt i během docházky na chemickou průmyslovou školu v Mostě. Po vojně pracoval v uhelné laboratoři v Oseku. V roce 1965 odešel na nové pracoviště do Výzkumného ústavu paliv v Praze. Tím mohl znovu obnovit kontakt se salesiány. V roce 1967 se stal salesiánem (pozdější SDB za jménem), až do roku 1989 působil tajně, i když StB o jeho příslušnosti věděla. Po noviciátu stále pracoval na plný úvazek a staral se o rodiče, zároveň věnoval všechen volný čas svému poslání. Věnoval se práci s mládeží, jezdil se studenty na letní pobyty, mimo jiné též do Bulharska a Rumunska. Salesiáni byli i přes zákaz aktivní po celou dobu normalizace. V roce 1972 byl Benno Beneš v Poznani tajně vysvěcen na kněze. Od roku 1973 byl (stále tajným) zástupcem provinciála salesiánů. V roce 1993 byl jmenován na šest let provinciálem pražské provincie. Měl velký podíl na rozvoji salesiánského díla po roce 1989. Staral se o misie v Bulharsku, působil na salesiánské škole Jabok. Poté byl novým provinciálem poslán do svého rodného kraje na sever do Teplic, kde žil v salesiánské komunitě. Kromě pastorační práce se podílel i na procesu opětovného sbližování Čechů a Němců. P. Benno Beneš zemřel na sklonku roku 2020.
