František Beneš

* 1928

  • „Těm mým kamarádům povídám: ‚Uteču, a jestli někteří chcete, tak se můžete přidat.‘ Tak čtyři moji kamarádi že půjdou taky. Ale nic nevěděli. Povídám: ‚Nic nebudete vědět. Jak to přijde, tak já vám večer řeknu a vy jdete. Musíte být připraveni, ne se připravovat, jestli půjdu, nepůjdu. Buďto jdu, anebo nejdu.‘ Asi za týden přišel zpravodaj od Gajdy, že jdeme. K večeru jsem kamarády obcházel. Jeden bydlel ve stejné ulici co já. Tak povídám: ‚Jendo, tak večer jdeme.‘ Začal se vymlouvat: ‚Já nepůjdu, já půjdu později.‘ Povídám: ‚Dobře, tak fajn. Nepůjdeš? Nepůjdeš.‘ Druhý kamarád bydlel tak o dvě stě, tři sta metrů dál. Tam jsem se stavil. Rozmýšlel se nejméně půl hodiny. Nevěděl, jestli má jít. Povídám: ‚Člověče, ty jsi měl být rozmyšlený. Tak buďto jdu, anebo nejdu. Hotovo.‘ Takhle to začalo. Jdeme k tomu třetímu, to už bylo na druhém konci, ten vůbec nebyl doma. To byl ten zrádce. Už byl v Břeclavi a tam to hlásil, že se kluci připravují utéct za hranice. Namísto těch dvou co nešli, se přidali další dva, tak nás bylo dohromady pět. Potom jsme se dozvěděli, až za několik roků, že to on nás zradil. Utíkali jsme přes Lanžhot a nemohli jsme přejít silnici, co je z Břeclavi do Lanžhota. Auta jezdila a vojáci, to bylo samé vojsko, co nás tam chtěli najít. U cesty v kukuřici jsme leželi možná půl hodiny, než jsme to mohli přeběhnout.“ – „Takže vás v tu chvíli už hledali? Díky tomu, že vás naprášil?“ – „Jo. Tak to vypadalo. Protože tam dohromady nikdo nejezdil. Tehdy před sedmdesáti roky tam auto skoro žádné nebylo. Tak nám to dobře prošlo.“

  • „Po tom únoru [1948] v květnu byly volby. A z komunistického sekretariátu už večer před volbami chodili úředníci. Chodili po Hruškách a vyhrožovali, aby lidé volili jednotnou kandidátku. Skutečně vyhrožovali, co jim všechno udělají, a starší generace z toho měla úplně strach. Z druhých stran, třeba lidovci nebo sociální demokraté, dělali proslovy, aby lidi podpořili jednotnou kandidátku. A to byli komunisti, že!?“ – „Ale tak ještě se dal hodit bílý lístek, myslím.“ – „Jo. Buďto volili jednotnou kandidátku, nebo bílý lístek. My kluci, už nám bylo po dvaceti letech, co jsme nebyli komunisti, jsme volili bílé lístky. No ale porota, co to kontroluje, to byli všichni komunisti. Tam nebyl z jiné strany nikdo. A komunisti volili veřejně, nechodili za plentu. A kdo šel za plentu, tak viděli, že volí bílý lístek. Bílý lístek nebyl stejně nic, ale ukázal, že s tím nesouhlasí.“

  • „Asi v jedenáct hodin přišli Rusi. Čekali jsme na ně u jednoho kamaráda. Nás bylo asi pět kluků tak po těch šestnácti rocích. Došli dva Rusi, tací mladí, výzvědná hlídka. Ptali se: ‚Jsou tady Němci?‘ – ‚Nejsou.‘ Tak jsme jim dávali něco napít, jsme jich přivítali, našich bratrů. Ne, fajn!? Rusi nechtěli nic pít, napili se jenom vody a povídají: ‚Všecko si schovejte, protože naši vojáci vám všecko seberou,‘ to povídaly ty hlídky. No jo, ale Rusi – obyčejní vojáci tam už za hodinu anebo za dvě už byli a všecko brali. Za dva dny nebylo v celých Hruškách seno, protože přivedli milion koní a Hrušky byly nacpané vojáky. Neparkovali někde venku, ale v dědině. Cesty si dělali přes zahrady a tak. Všechno sebrali a všechno sežrali. My na ně máme špatné vzpomínky doteď.“

  • „Dopisovali jsme si s tím Bartošem. Měli jsme takové dobré vztahy Hruščané a Lanžhotčané ze Slovácka. Hned ze začátku jsme se ptali, třeba toho ví víc, mysleli jsme si, jak to vlastně vypadá ta politika tady. No, on povídá: ‚No, kluci, je to na hovno,‘ napsal, ‚je to na hovno a zařiďte si život v Kanadě.‘“

  • „Po tom únoru jak to bylo, no tak to byla úplná hrůza. No, a potom byly volby, hned po únoru někdy v létě. A to už byla jednotná kandidátka. To byli komunisti, a kdo nechtěl volit komunisty, no tak volil bílý lístek. Jenomže bílý lístek, to nebylo na nic, to nebylo nic, to byl akorát takový protest. No, a my kluci jsme tenkrát byli po dvaceti rokách, tak po většině jsme volili všichni bílé lístky. Tehdá ti kluci byli takoví bojovnější.“

  • „Brácha ten se zase chtěl dostat do té Kanady. On si dokonce požádal, aby mohl vyjet. To šlo nějak si požádat, ale stejně to k ničemu nevedlo. Nikoho nepustili stejně. Ale mohl si požádat, tak to nějak bylo. No, tak mu to zamítli, tak si řekl, že on se na ně vykašle a udělá si vozítko. Tak si udělal vozítko a dojel jenom do Břeclavi. Tam mu to skapalo. A co teď? Tak to trvalo den, než se rozmyslel, že uteče sám. Jenomže co, ženu a děcka musel nechat doma.“

  • „V Hruškách začala taková fáma, že jsem pomohl někomu s tím útěkem, ale já jsem s tím neměl nic společného. Prostě lidí utíkali, tak utekli, no. Jenomže někdo někde mě prý měl vidět a toto se po Hruškách rozneslo. A už to tam tak kolovalo a už dávali na mě pozor a hlídali mě, a tak jsem si myslel, že toto už nevypadá moc dobře. Už jsem cítil, že se to nějako stahuje kolo mě, že už moc toho placu tam nemám. Tak se nedá nic dělat a musel jsem se sebrat a jít. No a potom už nato jsem měl rukovat už asi za týden a měl jsem rukovat do Orlové, tam u Ostravy a tam nebylo nic jinšího než dole, k těm pétépákům. Tak jsem to dal dohromady. Tak já si myslím, že mně nezbývá nic jiného než zdrhnout.“

  • „Voda byla studená, tak jsme si to povysvlékali, sbalili a přešli jsme tu Dyji na druhou stranu. Tam by nás byli, na té Dyji by nás byli postříleli, kdyby nás viděli. No, lebo tam všady bylo tma, jenom ta Dyja se leskla. Ona byla dost široká ta řeka. Naštěstí jsme to prošli. No, a tam jsme si odpočívali na druhém břehu a já jsem si hrál, ten Gajda tam měl samopal, tak jsem si tak s tím pohrával a tak si vzpomínám, ten Gajda vytáhnul ten náboj z kapsy a povídá, že: ‚Tento je pro mě, ten náboj.‘ No, a skutečně potom asi za tři týdny tam na něho čekali a ostal tam. Jestli se zastřelil, nebo ho zastřelili, to nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dům pamětníka v Hulíně, 24.04.2014

    (audio)
    délka: 01:11:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Zlín, 18.06.2020

    (audio)
    délka: 01:44:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem připravený projít, nebo zemřít

František Beneš
František Beneš
zdroj: Archiv pamětníka

František Beneš se narodil v jihomoravských Hruškách 11. listopadu 1928 do rodiny malorolníků. V nedaleké Moravské Nové Vsi se vyučil strojním zámečníkem. Stal se svědkem aktivit odboje v době druhé světové války v Hruškách, kde se ukrývali parašutisté z výsadku Clay (Clay-Eva), kterému velel Antonín Bartoš, poválečný poslanec Národního shromáždění a později také exilový organizátor kurýrů a převaděčů. Po roce 1948 emigrovalo téměř padesát občanů Hrušek, mezi nimi i František Beneš. Vesnicí se roznesla fáma, že i on je zapleten do ilegálních přechodů hranic. Spolu s povoláním do Pomocných technických praporů v Orlové to byl impulz k jeho vlastnímu odchodu. Se skupinou deseti lidí jej 17. září 1950 převedl přes hranici do Rakouska známý agent pocházející z nedalekého Lanžhota František Gajda. Po pobytu v několika uprchlických táborech a službě ve francouzské armádě se dostal do Kanady, kde žil až do roku 1991. V roce 1970 se o útěk pokusil i jeho mladší bratr Vladimír. Útěk s dětmi a manželkou pomocí vlastnoručně zkonstruovaného tanku se pro poruchu nezdařil, a proto se do Ameriky dostal pouze samotný Vladimír. Jeho rodina za ním mohla přicestovat až v roce 1977. František Beneš se po revoluci vrátil na Moravu. V roce 2023 žil se svou druhou manželkou v Hulíně.