Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Beneš (* 1946)

• narodil se 27. února 1946 v Plzni

• rodičům komunisté znárodnili kadeřnický salon

• pracoval v plzeňském divadle jako kulisák a fotograf

• desítky let byl archivářem a fotografem pražských vodáren

• v srpnu 1968 svérázně protestoval proti okupaci armád Varšavské smlouvy

• se ženou Janou Skalickou vystavovali doma i v zahraničí

• schovával doma dokumenty skupiny Obroda

• chodil na všechny protirežimní akce konce 80. let

• stal se přímým svědkem událostí sametové revoluce

• po roce 1989 vystavoval doma i v zahraničí

• získal stipendium francouzského ministerstva zahraničí

• byl jedním ze zakladatelů Pražského domu fotografie a uskupení Český dřevák

• v roce 2022 žil v Praze

Rodičům Jaroslava Beneše v 50. letech znárodnili jejich kadeřnický salon. On sám vystudoval střední zemědělskou školu, ale zemědělství se nikdy nevěnoval. Dva dny před osudným 21. srpnem 1968 nastoupil do plzeňského divadla Alfa. Po okupaci s kamarády přemalovávali dopravní cedule či házeli rajčata na obrněnce.

V divadle se začal věnovat fotografii. Se svou ženou výtvarnicí Janou Skalickou pořádali společné výstavy a navázali přeshraniční spolupráci s polskými umělci. Jaroslav Beneš chodil demonstrovat na všechny akce proti režimu konce 80. let. Přechovával ve svém bytě dokumenty organizace Obroda.

„Nebál jsem se, protože jsem neměl zaměstnání, kde bych se musel strachovat o kariéru,“ vysvětluje pamětník. Stal se přímým účastníkem událostí 17. listopadu 1989 a očitým svědkem policejní brutality na Národní třídě. V nové době hojně vystavoval doma i v zahraničí. Byl jedním ze zakladatelů Pražského domu fotografie či uskupení Český dřevák.

Tátovi znárodnili kadeřnický salon

Jaroslav Beneš se narodil jako jedináček v rodině holičů. Otec Jaroslav a matka Eliška, rozená Spěváčková, provozovali kadeřnický salon v Plzni, který jim komunistický režim znárodnil. Dojížděli nějakou dobu do vísky poblíž Plzně, kde se stále pokoušeli soukromě podnikat. Nakonec se vrátili a pracovali ve svém bývalém závodě jako zaměstnanci takzvaného komunálu, tedy podniku místního hospodářství.

Na učňáku zlobil a po dvou týdnech ho vyhodili

Jaroslav měl v dětství zájem hlavně o sport, zejména o řeckořímský zápas a o poezii. Nicméně na konci základní školy stále nevěděl, čemu by se chtěl v budoucnu věnovat, a tak šel na zemědělskou školu. „Nejprve jsem byl na učňáku v Nečtinách, ale protože jsem zlobil, tak mě vyhodili a ředitel mě osobně zavezl na jiný učňák do Chýší u Plas,“ vypráví s nadhledem pamětník. Škola se poté přestěhovala přímo do města Plasy.

Toto období bylo pro Jaroslava velmi příjemné. Měli totiž báječného a vzdělaného vychovatele Zdeňka Stehlíka, jenž jim předal svou lásku k literatuře, divadlu, hudbě a poezii, zejména čínské. „Naučil jsem se hrát na kytaru a založil s několika přáteli bigbítovou kapelu a hráli jsme po tanečních zábavách. Kapela se nejprve jmenovala Bigbít Metternich, to nám ale neprošlo, tak jsme se přejmenovali na Rytmickou skupinu Družba,“ popisuje pamětník své hudební začátky a skvělé období dospívání. Později hrál ještě ve skupině Silver Bell Band.

Vojna není kojná? Jak pro koho

Po maturitě v roce 1965 strávil dvouletou vojenskou službu na Slovensku. Jako sportovec, zápasník řeckořímského zápasu v oddílu Slavoj a horolezec dostal předvolání do Dukly Bratislava. „Říkal jsem si, že bych byl blbej, kdybych tam nešel, a na shánění modré knížky jsem se vykašlal,“ vysvětluje pamětník svou chuť poctivě odsloužit vojenskou povinnost. Běžný den útvaru vypadal tak, že vojáci buď lezli po horách, cvičili v posilovně, nebo vykonávali službu na stráži. Když právě neměli službu u útvaru, navštěvovali své dívky nebo chodili na čundry. Politické školení mužstva trávívali koupáním v místním rybníku. „To všechno nám umožnil náčelník útvaru, starý tlustý hodný strejda,“ vysvětluje pamětník nevídanou anomálii ve vojenském prostředí.

Po sovětských vojácích házeli rajčata

Po vojně chvíli pracoval v krajské veterinární službě, ale brzy odešel do plzeňského divadla Alfa. Nezamířil do neznámého prostředí, protože s divadlem jako autor básní spolupracoval už na střední škole. Stal se nejprve kulisákem a později i fotografem.

V divadelním prostředí prožil turbulentní společenské změny konce 60. let. Nastoupil do Alfy 19. srpna 1968. Za dva dny přijeli do Plzně sovětští vojáci. „Probudil jsem se divným zvukem a pustil si rádio. Hned jsem šel ven a s kamarády jsme koupili bedničky s rajčaty. Házeli jsme je po okupantech. Pak jsme s mou první ženou Hanou jezdili po vsích a přemalovávali cedule,“ vypravuje pamětník předem prohranou snahu zastavit okupaci.

Jaroslav strávil v divadle Alfa deset let. „Tahle etapa v divadle byla úžasná, pracovala tu skvělá parta lidí. Začal jsem fotografovat proto, že odešel fotograf a nikdo jiný než já neměl foťák,“ vysvětluje pamětník. Také objevil dílo fotografa Jana Svobody, které mu otevřelo jiný pohled na svět.

Tchán lampasák musel sklapnout 

Ženil se v roce 1969 proto, že jeho první žena Hana Hanzlíčková byla těhotná. Dcera Ester Benešová se narodila o rok později. Manželé spolu vydrželi právě jen do jejích prvních narozenin a pak se rozvedli. „Vzal jsem si Hanu jen kvůli dceři, jinak bych emigroval na Nový Zéland. Ale pořád mám trochu mindrák, že jsem vlastně utekl od dítěte, přestože mám s dcerou pěkný vztah,“ vysvětluje pamětník.

Nicméně zanedlouho po rozvodu se zamiloval do Jany Skalické, tehdy šestnáctileté studentky gymnázia. Její otec byl voják z povolání a jeho chování k dceři tomu nasvědčovalo. Jana se za každou cenu chtěla dostat z domova, a tak se v roce 1975, dva dny po jejích osmnáctých narozeninách, tajně vzali. Nastěhovala se ke svému manželovi a jejímu otci nezbývalo nic jiného než to s vypětím sil překousnout.

Pracoval jako noční hlídač v muzeu

Jaroslav v roce 1977 z divadla odešel. Po různých peripetiích s nepovedenými výměnami bytu se spolu s manželkou nastěhovali do ateliéru v Nuslích. Jaroslav začal pracovat jako noční hlídač v Uměleckoprůmyslovém muzeu (UPM), kde objevil vynikající a bohatě zásobenou knihovnu.

„Na nějaké výstavě se mi dostalo neoprávněné kritiky, že kopíruji Sudka, a já jsem zjistil, že jsem ve svém oboru naprosto nevzdělaný, protože nevím, koho kopíruji. A tak jsem v noci studoval a přes den fotil,“ usmívá se své tehdejší nevědomosti pamětník. Seznámil se tu s Janem Svobodou, jehož dílo ho kdysi k fotografování inspirovalo. Spřátelili se a navzájem si pomáhali. Na UPM zůstal jen něco přes rok a pak se stal archivářem a fotografem pražských vodáren.

Stal se profesionálním fotografem

Úplně poprvé samostatně vystavil své fotky v roce 1975 v Plzni na rockovém koncertě v Kulturním domě Doubravka. První větší výstava proběhla v Divadle v Nerudovce a byla ještě inspirovaná Janem Svobodou. V Nerudovce mohl výtvarník vystavovat, aniž měl vysokou školu a členství ve Svazu výtvarných umělců. Do svazu se v podstatě ani vstoupit nedalo, protože tu po roce 1968 setrvávali jen vybraní a kádrově prověření umělci.

Jaroslav se mohl umístit jen do Fondu výtvarných umělců, a to po předložení mnoha prací, jako byly například fotoknihy či desítky volných a užitých fotek. „Vytvořil jsem soubor fotografií své ženy, která se tehdy živila úklidem. Tak jsem ji při tom vyfotil, a k tomu přiložil její fotky, jak pracuje v prázdném ateliéru na svých výtvarných dílech, a povedlo se,“ vysvětluje svůj průnik mezi profesionální fotografy pamětník. Od této chvíle mohl začít pracovat na volné noze, přesto zůstal dalších čtyřicet let zaměstnancem pražských vodáren.

S manželkou vystavovali více v Polsku než doma

Výstavu s nepříliš optimistickými náměty ve Fotochemě viděl polský výtvarník a fotograf Jerzy Olek, který už nějakou dobu spolupracoval s českými výtvarníky, například s Milanem Knížákem. Měl určitou fotografickou teorii a Jaroslav Beneš se mu do ní svou poetikou hodil. Spolu s díly dalších fotografů, českých i polských, začal jeho fotky vystavovat v Polsku.

Styky s Poláky přinášely mnohé výsledky na výtvarném i kulturním poli. „Založili jsme tu česko-polskou skupinu s názvem 999, ale jeden z nás byl vášnivý katolík, tak jsme ho museli vyrazit. Pořád říkal, že když se to obrátí, tak je to 666, a to je ďáblovo číslo,“ poznamenává pamětník.

V Praze s manželkou dělali výstavy na dvoře činžovního domu, kde bydleli, společně s další výtvarnou dvojicí, Helenou a Jaroslavem Horálkovými. Těchto nepovolených víkendových výstav, či spíše happeningů s fotkami, hudbou, vínem a debatami o umění, bylo celkem pět a měly velký úspěch, sešlo se tu vždy asi dvě stě lidí. „Nikdy nás nikdo neudal, ačkoli to byl docela rachot,“ vzpomíná na pěkné chvilky s přáteli pamětník.

Schovával si v šuplíku spisy Obrody

Jaroslav měl kamaráda Jiřího Cepníka, bývalého majora, propuštěného z Československé lidové armády za nevojenské chování. Tchán tohoto kamaráda, František Charvát, dělal v 60. letech ředitele výpočetního střediska v Moskvě a po roce 1968 ho vyhodili z Moskvy i ze strany. Spolu s dalšími bývalými komunisty působil v organizaci Obroda. Dokumenty, například zápisy ze schůzí, které nechtěl mít doma, schovával u Jaroslava Beneše. „Strčil jsem je vždycky do šuplíku. Nečetl jsem nic, vůbec mě to nezajímalo. Přišlo mi, že jsou to prostě komunisti proti komunistům,“ vysvětluje pamětník.

S kamarády založili Pražský dům fotografie

Na samém sklonku komunistického režimu vznikl Aktiv volné fotografie (AVF). Spoluzakladateli se stali Pavel Baňka, Miroslav Machotka, Josef Moucha či Štěpán Grygar a postupně se přidávali další. Po Sametové revoluci se Aktivu podařilo sehnat výstavní prostory a vybudovali si galerii na rohu Husovy a Karlovy ulice. Zprvu je sponzorovaly firmy jako Kodak či Polaroid. Tak vznikl Pražský dům fotografie (Prague House of Photography, PHF). V roce 2010 PHF převzala Galerie hlavního města Prahy.

Měl jsem pocit, že se stane něco velkého

Jaroslav Beneš chodil na všechny demonstrace a happeningy konce 80. let. Zúčastnil se Palachova týdne v lednu 1989 u příležitosti dvacátého výročí smrti Jana Palacha, který policie brutálně potlačila za pomoci vodních děl či slzného plynu.

Na pátek 17. listopadu 1989 připravilo studentské hnutí STUHA s pražskými svazáky akci na památku Jana Opletala a padesátiletého výročí nacistického uzavření českých vysokých škol. Jaroslav šel s ostatními demonstranty na Albertov, kde vyslechl ostré politické projevy. Následoval pochod na Vyšehrad. Cestou potkali Alexandra Dubčeka, který právě vycházel z Paláce kultury, ale k davu se nepřidal. „A v té chvíli jsem pochopil, že se bude dít něco velkého jako v Polsku nebo ve Východním Německu,“ popisuje zvláštní pocit uvědomění pamětník. Na Vyšehradě měla akce úředně skončit, nicméně nemálo demonstrantů pokračovalo směrem na Karlovo náměstí.

Natrhli mu rukáv, kamarád dostal pendrekem do zad

Před ministerstvem spravedlnosti zastavili příslušníci policie dav, a ten se obrátil po nábřeží na Národní třídu. Tam cestu demonstrantů zatarasili příslušníci zvláštních jednotek. Vytvořili úzkou uličku, do které hnali demonstranty a tloukli je pendreky hlava nehlava. „Měl jsem kliku, protože jsem se tam potkal se svým kamarádem hercem Davidem Matáskem, který je takový velký halama. A když jsem prchal uličkou, tak jsem se skryl za jeho širokými zády, takže on dostal pořádně pendrekem a já měl jen utržený rukáv od kabátu,“ vypráví pamětník známou událost na Národní třídě ze svého pohledu přímého účastníka.

Následovaly další demonstrace, protesty a stávky, kterých se Jaroslav též zúčastnil. Velmi brzy pochopil, že se společnost nevrací k roku 1968, ale na samý počátek, před rok 1948, a komunismus má konečně odzvoněno.

Dostal francouzské stipendium

Po revoluci jezdil velmi často do Francie. V pařížské Galerie Pons měl dokonce výstavu, kam přišlo mnoho lidí i českých emigrantů. Seznámil se tam s vědcem a profesorem univerzit v Montrealu a Paříži Geňou Hahnem, jenž ho pozval na měsíc do svého pařížského bytu. „Jako fotograf nemůžu fotit jen tak během jednoho týdne, je to opravdu moc práce, zejména s velkoformátovým foťákem. Tak jsem měsíc fotil na La Défense, protože mě zajímá moderní architektura,“ říká pamětník. Na základě výsledných fotografií získal dvakrát stipendium francouzského ministerstva zahraničí.

Kolín se stal jeho duchovním rodištěm

Kromě výstav a přátel v Polsku, ve Francii či v Praze měl Jaroslav Beneš jedno velmi oblíbené místo, a to Kolín. Tady se od počátku účastnil fotografického festivalu Funkeho Kolín, který vznikl v roce 1993 v domě Miloše Kima Houdka k poctě fotografů Jaromíra Funkeho a Josefa Sudka. Získal tu spoustu přátel a rád se sem vracel. Jedním z nich byl kolínský rodák Jaroslav Hylas. Seznámil Jaroslava Beneše se svými přáteli z Klubu přátel Andreje Tarkovského a duchovních hodnot a tím ho uvedl do kolínského uměleckého undergroundu.

Červené víno chutná a sluší

V novém tisíciletí skupina fotografů pracujících s dřevěnými velkoformátovými deskovými kamerami založila spolek Český dřevák. Kromě Jaroslava Beneše zde figurovali Karel Kuklík, Jan Reich, Bohumír Prokůpek, Petr Helbich a Tomáš Rasl. Následujících osm let vystavovali na mnoha výstavách. Skupina zakončila svoji činnost kvůli úmrtí několika členů.

Jaroslav Beneš poté přesedlal na barevnou fotku a digitální foťák, protože mu to nakonec nejvíc vyhovovalo. V roce 2022 bydlel ve svém bytě v Praze a věnoval se fotografování, přátelům a svému oblíbenému červenému vínu.

V dodatečných materiálech může zájemce nahlédnout do nezkrácené verze příběhu Jaroslava Beneše.