Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Daniel Beneš (* 1941)

• narodil se 31. července 1941 v Praze

• vyrůstal v rodině evangelického faráře

• vystudoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze (1958–1964)

• po absolvování vojenské služby v roce 1966 v Pardubicích pracoval v uranových dolech na Příbramsku

• v roce 1967 odjel na stipendijní pobyt do Švýcarska, do vlasti se vrátil v srpnu 1969

• o dva měsíce později se rozhodl pro emigraci

• ve Švýcarsku působil jako kazatel v Ženevě a příležitostně i v Husově sboru Čechů a Slováků v Curychu

• v roce 1985 a 1986 se zúčastnil misijního programu v USA

• působil v pražském chrámu U Salvátora u sboru Českobratrské církve evangelické

• v roce 2023 žil ve Švýcarsku

Vyrůstal v rodině evangelického kněze, což jej přivedlo ke studiu teologie. V mládí odjel na stipendijní pobyt do Švýcarska, kde jej zastihla zpráva o okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Tenkrát ještě emigraci nezvažoval a v roce 1969 se vrátil domů. Brzy si uvědomil, že se vrátil do úplně jiné země, než kterou opouštěl. A tak se o pár měsíců později rozhodl skutečně emigrovat. V Curychu se stal členem Husova sboru Čechů a Slováků, působil také jako kazatel v Ženevě, po revoluci též v pražském chrámu U Salvátora.

Josef Daniel Beneš se narodil 31. července 1941 jako čtvrté dítě rodičům Růženě a Josefu Benešovým. Matka pocházela z obchodnické rodiny z Litomyšle, Josefův dědeček Rudolf Gabriel provozoval velkoobchod se stavebninami. Otec působil jako kněz v Českobratrské církvi evangelické. „Byl to neobyčejně dynamický člověk, který měl smysl pro humor a ironii.“

Rodina žila v Nymburce, kde Josefův otec vedl evangelický sbor. Rámcem Josefova dětství byla velká rodina a rozlehlá zahrada s farou.

Když jsem domů přišel s pionýrským šátkem, táta říkal, že jsem se zbláznil

Do první třídy nastoupil asi v roce 1947. „Vzpomínám si, že jsme tehdy recitovali básně k narozeninám Tomáše Garrigua Masaryka. O rok později už se o něm nemohlo ani mluvit,“ vzpomíná Josef Daniel Beneš na společenské změny, ke kterým došlo po únorovém převratu v roce 1948.

Nové poměry se zásadně dotkly i členů rodiny a přátel Benešových. Josefův dědeček Rudolf Gabriel přišel kvůli znárodňování o velkoobchod. „Nejdřív za ním přišla komise a řekla mu, že musí do několika dnů udělat inventář svého zboží. Když řekl, že na to potřebuje dva týdny, obvinili ho, že bojkotuje znárodňování.“ Na základě toho devětašedesátiletého Rudolfa zatkla policie. Již samotný pobyt ve vazbě byl pro něj příšerný, zvláště kvůli jeho nedoslýchavosti, kterou si dozorci interpretovali jako neposlušnost. „O sluch přišel za první světové války, kdy bojoval na jižní a východní frontě,“ dodává jeho vnuk Josef. Rudolf Gabriel byl odsouzen ke třem a půl letům vězení a ztrátě majetku. „Byla tam ale jedna žena, komunistka, která na schůzi řekla, že pan Gabriel by do vězení neměl, protože během hospodářské krize přijímal ve svém domě chudé lidi, kteří neměli na zaplacení nájmu.“ Pamětníkův dědeček tak nakonec od soudu odcházel s podmínkou.

Nelehký osud potkal i rodinu Veverkovu, se kterou se Benešovi přátelili. Josef Veverka působil za třetí republiky jako poslanec Prozatímního Národního shromáždění. V září 1949 byl internován v pracovním táboře, poté zatčen a odsouzen na 12 let. „Jeho rodina měla právo jej navštěvovat jen jednou za rok. Během návštěvy na sebe nemohli ani sáhnout. Přesto měli Veverkovi kolem sebe zvláštní záři,“ vzpomíná Josef Daniel Beneš na rodinu, se kterou se často vídal.

V dětství si však ještě nedokázal spojit nelehký osud svých blízkých s komunistickým režimem. V osmi letech totiž začal dobrovolně chodit do Pionýra. „Byl jsem pomaten zvláštním obdivem k Sovětskému svazu. Uchvátily mě sovětské písně, které jsou velmi dobře komponované,“ říká pamětník, který pionýrský slib skládal tajně, aby o tom rodiče nevěděli. „Když jsem přišel domů s pionýrským šátkem, rodiče hned říkali, abych to okamžitě sundal.“

Po potlačení maďarského povstání definitivně pochopil, že komunistický režim nepovede k ničemu dobrému

Po roce však z opojení sovětských chorálů vystřízlivěl. Jeho duchovní potravou se staly biblické příběhy, o kterých slýchával v evangelickém sboru, v nedělní škole či na evangelických táborech. Navíc od 14 let chodil na lesní brigády evangelíků do pohraničí. „Přes den jsme pracovali v lese a večer se četla Bible. Lesní správa nám dala k dispozici dům a držela nad námi ochrannou ruku.“

Jako dospívající hoch si už plně uvědomoval, že zásahy státu do církve nejsou v pořádku. „Na rodiče, kteří chtěli přihlásit dítě do náboženství, byl vytvářen obrovský nátlak,“ říká Josef Daniel Beneš, který si uvědomoval i všudypřítomnou ateistickou propagandu. „Ve vyučování se mluvilo o tom, že katolíci jsou proti pokroku a že jejich postoj je v rozporu s vědou.“

Stát zasahoval také do samotných církví v Československu. Každý kněz, včetně Josefova otce, musel mít státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Stát pronikal do církve zevnitř prostřednictvím církevních tajemníků, kteří sledovali práci všech farářů. „Byli to jednodušší lidé, často bez vzdělání, ale můj otec věděl, jak s nimi komunikovat. Měl nadání je odzbrojit. Nebudil zkrátka dojem, že jimi pohrdá.“

Během studia na gymnáziu v Nymburce Josefem otřásly události spojené s potlačením maďarského povstání v roce 1956. Když jednoho dne přicházel do školy, vládlo tam obrovské vzrušení. Celá budova byla v obležení policie a policejních psů. „Brzy jsem se dozvěděl, že nějaká parta starších studentů posbírala z celé školy všechny busty státníků včetně Marxe, Engelse, Lenina, Gottwalda a dalších, rozmlátila je a střepy naházela do školních záchodů.“ Čin se neobešel bez důsledků. Ředitel školy svolal všechny žáky do auly a za přítomnosti policie na studenty naléhal, aby se přiznali. Nikdo se pochopitelně nepřihlásil, avšak studentská skupina byla odhalena o několik měsíců později. „Vyšetřování probíhalo údajně velmi tvrdě. Matka jednoho ze studentů při výslechu dokonce přišla o zuby. Několik mladíků šlo do vězení a dívky, které akci přihlížely, si vysloužily kádrový posudek, který jim, jak se říkalo, zničil život,“ popisuje Josef Daniel Beneš a dodává, že po této sérii událostí definitivně nabyl přesvědčení, že komunistický systém nepovede k ničemu dobrému.

Studium teologie mi ředitel gymnázia několikrát v kabinetu rozmlouval, bylo vidět, že má strach

Již během dospívání v Josefovi zrála myšlenka, že půjde po vzoru svého otce studovat teologii. Když si v 16 letech podal přihlášku na teologickou fakultu, vzbudilo to na gymnáziu v Nymburce rozruch. „Soudruh ředitel mě několikrát pozval do kabinetu a rozmlouval mi to. Cítil jsem, že má strach, protože nad ním jsou ještě další soudruzi, které by určitě znepokojilo, jak vychovává mládež.“

Josef se však nenechal odradit a v roce 1958 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. I tam si uvědomoval neustálý dozor státu. „Byla tam jedna postava, která s církví ani křesťanstvím neměla nic společného. Měl nás na starost, abychom si drželi ten takzvaně správný politický profil.“ Teologická fakulta měla podle pamětníka v té době velmi zvláštní postavení. V čele fakulty stál děkan Josef Lukl Hromádka. „Domníval se, že komunismus jako společenský systém má budoucnost. Věděl, že v praxi se sice dělají chyby, ale že se to vytříbí. Svým postojem měla nad sebou fakulta ochranný deštník.“

Ze studií si Josef Daniel Beneš pamatuje také na Svatopluka Karáska. „Sváťa jako by přišel z jiného světa. Křesťanská víra u něj spočívala v tom, nedělat žádné kompromisy s režimem. V tom byl čistá bytost a puritán v základním smyslu slova.“

Z vojny dobrovolně do uranových dolů

Po dokončení studia v roce 1964 nastoupil Josef Daniel Beneš na základní vojenskou službu k ženijnímu útvaru do Pardubic. „Bylo tam hodně ztroskotaných existencí. A mě tam přidělili asi jako vystudovaného teologa,“ říká pamětník, který byl navíc kvůli svému vzdělání vyloučen z poddůstojnické školy.

Ještě na vojně v roce 1966 se nechal naverbovat do uranových dolů na Příbramsku. „Když podepíšete smlouvu do dolů, přestanete být voják. Dají vám civilní šaty, zasalutujete a jdete. Navíc prací v dolech se lidem zlepšil kádrový profil. Myslím, že jsem tím zmizel z dohledu,“ míní tehdejší horník a dodává, že během fárání pro něj byla největším zážitkem absolutní tma. „Najednou je všude nic. A až když v dálce uvidíte světlo, které se k vám přibližuje, je to jako zázrak. Stejně jako když člověk po osmi hodinách vyfárá na denní světlo ven.“

Odjel na stipendijní pobyt do Švýcarska. Mluvit otevřeně o životě v socialismu nebylo snadné

S duchovní dráhou začal jakožto vikář evangelického sboru Českobratrské církve evangelické v Podbořanech ve středních Čechách, dojížděl kázat také do Oráčova, Blatna a Valče.

V roce 1967 získal stipendium na studijní pobyt na teologické fakultě na univerzitě v Curychu. „Vyrůstal jsem s přesvědčením, že se na Západ nikdy nedostanu, ale najednou jsem v ruce držel vlastní cestovní pas, vůbec poprvé v životě. Ještě než jsem odjel, musel jsem na ministerstvo kultury, kde mě nabádali, abych Československo v zahraničí důstojně reprezentoval a hájil socialistickou ideologii v kapitalistickém zahraničí.“

Josef Daniel Beneš odjel do Švýcarska v září 1967. Během pobytu jej překvapoval zájem zahraničních studentů o život na Východě. „Lidi si chtěli zblízka prohlédnout někoho, kdo v komunismu prožil celý život. Mysleli si totiž, že žijeme ještě ve větší mizérii, než jsme ve skutečnosti žili.“

Studenti jej dokonce požádali, aby o Československu přednesl referát. „Pokládal jsem to za národní neštěstí,“ vzpomíná pamětník, který si v té chvíli uvědomil, že není svobodným člověkem a že může být sledován. „Chtěl jsem mluvit pravdivě a otevřeně, ale zároveň jsem nechtěl riskovat. Propotil jsem u toho košili.“

Navíc si uvědomoval, že mnozí studenti jsou přesvědčeni, že komunismus je ideální společnost. „Ale oni to brali jen na úrovni ideje, která nemá s realitou moc společného. Byla tam řada německých studentů, kteří pořádali přednášky o marxismu a hlásili se k této myšlence.“ Pro Josefa Daniela Beneše bylo tehdy zajímavé slyšet, jak vzdělaný německý student vypouští z úst podobná slova, která slýchával na vojně od narychlo a omezeně vzdělaných politruků.

„Mnozí se na komunistický systém dívali velmi příznivě. Ale když jsem namítl, že u nás lidi pronásledují, byl jsem nazván primitivním antikomunistou,“ vzpomíná.

Kvůli invazi se v Curychu rozezněly všechny zvony na znamení solidarity s Československem

Rozpor mezi idejí a realitou se naplno projevil během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „V Curychu se hned po okupaci rozezněly všechny kostely. Proud, který zvony poháněl, dokonce poklesl tak, že řidiči nemohli rozjet elektricky poháněné lokomotivy.“ Podle vyprávění pamětníka Švýcaři projevovali velkou solidaritu, ale i strach z toho, kde se cizí armáda zastaví.

Během demonstrací na podporu okupovaného Československa se Josef Daniel Beneš blíže seznámil s Přemyslem Pittrem,[1] protestantským kazatelem a exulantem ve Švýcarsku. Ten se svou manželkou Olgou Fierzovou v reakci na příliv Čechoslováků do Švýcarska po srpnové invazi založil Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu. Na založení tohoto protestantského společenství se podílel také pamětník. Stejně tak pomáhal krajanům s hledáním zaměstnání. Sám však emigraci v tomto období nezvažoval.

Pro trvalý odchod do Švýcarska se rozhodl, až když v Československu spadla klec

Josef Daniel Beneš se vrátil do Československa v září 1969. „Vracel jsem se s naivní představou. Myslel jsem, že svobody, které Československo v roce 1968 deklarovalo, zůstanou zachovány.“

Zanedlouho nato jej do Československa přijela navštívit Dorotea, mladá Rakušanka, se kterou se seznámil na konferenci ve Švýcarsku. „Víceméně si přijela pro mě. Chtěla, abychom se spolu vrátili do Švýcarska,“ vzpomíná pamětník, který s jejím nápadem zpočátku souhlasil. „Když jsme se ale blížili k západní hranici, prožíval jsem vnitřní zápas. Věděl jsem, že když odjedu, bude to natrvalo. Nakonec jsem vystoupil v Karlových Varech a řekl jsem, že s ní nemohu jet, protože jsem se ještě nerozloučil s přáteli.“ Dorotea tedy odjela do Švýcarska sama. Jenže o deset dní později se západní hranice uzavřela.

Josefa Daniela Beneše nenapadlo, že se to může stát. Za dva roky si zvykl na jiný svět. Nepochopil, že se vrátil do země, která je už úplně jiná, než když ji opouštěl. Zvykl si na zemi, kde člověk člověka respektuje, avšak vrátil se do země, kde jednotlivec neznamená vůbec nic, stejně jako milosrdenství a ohled na city. „Běsnil jsem. Uvědomil jsem si, že cit, který k Dorotee chovám, je velmi silný. Zřejmě bylo potřeba dostat takovou ránu, abych si to uvědomil.“

Přepadaly ho zoufalé myšlenky, jak se vrátit zpět do Švýcarska, včetně ilegálního překonání Berlínské zdi. „Člověk přestane racionálně přemýšlet a říká si, že to prostě zkusí,“ shrnuje. 

Nakonec zvolil cestu na Západ přes Rumunsko. „Říkal jsem si, že to je jediný stát Varšavské smlouvy, který se nezúčastnil okupace naší země.“ A tak v říjnu 1969 odjel do Bukurešti. Jenže koupit letenku nebylo vůbec snadné. „Nakonec jsem zavolal [své budoucí] manželce, aby letenku poslala telefaxem.“ Všechno klaplo a o dva dny později už čekal v letištní hale. „Celníci v mém pase trochu zalistovali, ale nechali mě projít.“ Žaludek se tak pamětníkovi stáhl až během mezipřistání v Budapešti, kde byla velká kontrola. „Muž v civilu si vzal můj pas do podpaží a dal mi najevo, že mě do letadla nepustí. Mezitím přišla posádka z letadla s tím, ať to zrychlí, že je zpoždění. V tu chvíli jsem svůj pas vytáhl z podpaží a odešel s posádkou. Jednal jsem jako ve snu, vůbec jsem si neuvědomil, co dělám. Ale svou duchapřítomností jsem se tak vysvobodil z komunistického jha.“

Do emigrace odešel i bratr Petr, ven se dostal díky cizím cestovním dokladům

Uvědomoval si však, že do své vlasti se třeba už nikdy nevrátí. První rok se mu noc co noc zdály sny se stejnými motivy. „Byl jsem doma a nemohl jsem ven, nebo jsem byl doma, ale nikdo se mnou nemluvil, protože jsem neměl vyřízené správné papíry,“ popisuje Josef Daniel Beneš tzv. emigrantské sny, jež v noci provázely mnoho lidí, kteří během komunistického režimu opustili svou vlast. Snění byl způsob, jímž zpracovávali své trauma.

S pocitem úzkosti ze ztráty vlasti a přátel mu velmi pomohla přítelkyně Dorotea, se kterou se oženil. Zpočátku pracoval v podniku, který zásoboval ženevskou vodovodní síť, pak v lékárně a nemocnici. Ve Švýcarsku se přihlásil k reformované církvi. Příležitostně jezdil kázat do Husova sboru Čechů a Slováků v Curychu. Brzy nato se stal farářem v Ženevě, kde s manželkou žil.

V roce 1970 emigroval na Západ i Josefův bratr Petr se svou manželkou. „Odjeli do Jugoslávie, kde na ně čekala moje manželka, která jakožto občanka Švýcarska mohla svobodně cestovat. Ve Splitu jim předala pasy, které si půjčila od svých příbuzných z Rakouska.“ S cizími pasy se jim podařilo překonat hranice do Rakouska a poté do západního Německa. Usadili se v Mohuči, kde Petr pracoval jako vedoucí kožního oddělení na univerzitě.[2]

Zahraniční agent StB mu nabídl možnost legálního pobytu ve Švýcarsku výměnou za spolupráci

Josefa i jeho bratra Petra několikrát navštívili jejich rodiče, poprvé asi v roce 1975. „Tehdy jsem se od otce dozvěděl, že za ním přišli dva pánové v civilu a vyptávali se na mě. Věděli o mně vše.“ Podle dokumentů dostupných v Archivu bezpečnostních složek byla na OPB OS SNB vyslýchána i Josefova matka Růžena, a to v roce 1986.[3]

V polovině sedmdesátých let kontaktoval Josefa Daniela Beneše ve Švýcarsku zahraniční agent Státní bezpečnosti. Nabídli mu, že pokud bude spolupracovat, jeho pobyt na Západě se zlegalizuje. Smyslem tajné policie na Západě bylo ovlivňovat nejrůznější společenské kruhy ve prospěch komunistického Československa. „Chtěli po mně, abych o své vlasti mluvil příznivě a říkal, že církve jsou v Československu tolerovány. A že s pronásledováním křesťanů to není tak špatné. Věděli, že jako kazatel mohu ovlivnit velkou skupinu lidí,“ vysvětluje pamětník, pro kterého by bylo přijetí této nabídky nemorální. „Neměl jsem nejmenší důvod dostat se s komunistickým režimem do příznivého poměru.“ Pamětník podle svých slov netuší, jak se jmenoval člověk, se kterým se setkal. Ví jen, že to byl Čech žijící v exilu.

V roce 1985 a 1986 se Josef Daniel Beneš zúčastnil misijního programu v USA, jako kazatel působil v presbyteriánské církvi v západní Virginii.

Do vlasti se po letech podíval v prosinci 1989

Josef Daniel Beneš se na konci osmdesátých let v Husově sboru Čechů a Slováků setkal s chartistou Jiřím Němcem, který do Švýcarska přijel navštívit také Svatopluka Karáska. „Mluvil o tom, že komunistům u nás začíná docházet dech. Tehdy jsem pochopil, že dojde k zásadní změně,“ vzpomíná na události listopadu 1989, které sledoval s velkým nadšením.

Hned v prosinci 1989 dostal povolení vrátit se do Československa, kterého brzy využil. „Když jsme přejížděli hranice, vojáci se chovali přátelsky a doprovázeli nás vřelými pohledy. Dost možná, že o pár měsíců dříve by po nás ještě stříleli.“

Josef Daniel Beneš navštívil svou vlast po 20 letech. „Všechno vypadalo, jako by tu nedávno skončila válka. Domy, ulice, města i venkov byly v zuboženém stavu.“ Překvapil ho i kontrast mezi neutěšeností sídlišť a útulností jednotlivých bytů, ve kterých žily rodiny. „Rodina bylo útočiště lidí v nelidské společnosti. Rodina byla to, co přežilo i během komunismu.“

V roce 2006 přijal Josef Daniel Beneš poslání faráře v pražském chrámu U Salvátora u sboru Českobratrské církve evangelické. Již dříve tu několikrát kázal a zastupoval tak Svatopluka Karáska, který v letech 2002–2006 plnil roli poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ve sboru působil pět let. Poté se vrátil do Ženevy.

S manželkou Doroteou vychoval dvě děti: syna Kristiana Gabriela, který působí jako profesor matematiky na univerzitě v New Yorku, a dceru Naďu Milenu, jež se živí jako tlumočnice v OSN.

 

[1] Přemysl Pitter (1895–1976): Za první republiky působil mezi chudými dětmi na pražském Žižkově. S pomocí přátel vybudoval Milíčův dům, zařízení pro mimoškolní činnost dětí. Během druhé světové války pomáhal židovským rodinám a po jejím skončení zorganizoval „akci zámky“, díky které byly v ozdravovnách poblíž Prahy zachráněny stovky dětí – jednak dětí židovských, které se vracely z koncentračních táborů, jednak i dětí německých z českých internačních táborů. V roce 1951 byl Pitter nucen emigrovat. Léta působil v německém táboře pro uprchlíky Valka, spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa, přispíval do exilových časopisů. Poslední roky života strávil ve Švýcarsku, kde založil Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu a vydával časopis Hovory s pisateli. Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského. Životopis P. Pittra a O. Fierzové. Cit. [2023-05-23]. Dostupné z: http://pitter.eu/node/73.

[2] Viz dokument Výňatek z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.

[3] Viz dokument Výňatek z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.