Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Pavel Beneš , CSc. (* 1937)

• narozen 11. srpna 1937 v Praze do rodiny pražského květináře Františka Beneše a jeho ženy Elisabeth

• vyrůstal v Salmovské ulici u Karlova náměstí, kde rodina přežila bombardování 14. února 1945

• střední školu kvůli špatnému kádrovému posudku absolvoval v Soběslavi, kde se seznámil s budoucí manželkou Věrou

• vystudoval strojní fakultu ČVUT, na níž později vedl předměty v oblasti automatizace řízení, informatiky nebo kybernetiky

• na konci 70. let pobýval pracovně v Indii

• docenturu kvůli činnosti ve stávkovém výboru a navštěvování demonstrací dokončil až po roce 1989

• v roce 1989 spoluzakládal místní Občanské fórum

• od revoluce do roku 2014 působil jako zastupitel na pražském Suchdole

Když Pavel Beneš reflektuje život za minulého režimu, stojí si za tím, že nikdy neustoupil ze zásady vždy říkat, co si myslí: „Bylo o ústa, myslet si něco, co nebylo povolené, ale časem jsem si udělal takový drobný rozbor, řekl jsem si: Čeho se vlastně bojím?“ popisuje základní otázku i vlastní odpovědi. „Že by mě zavřeli? To bych musel být hodně aktivní, to jsem vyloučil. Že by mě mohli vyhodit z práce? To by mohli, to bylo jednoznačné,“ rozvádí. „Tak jsem si představil, že jsem vyhozený, a co teď? Co budu dělat? Musím živit rodinu, no tak možná skončím u zedníků. No jo, ale u zedníků budu mít dvakrát tak velký plat než coby asistent na fakultě,“ konstatuje. „Takže jsem si řekl, že mi to stojí za riziko. A procházely mi tak neskutečné věci, že se tomu snad ani nedá věřit…“

Doručoval jsem pugéty na Hrad

Pavel Beneš se narodil 11. srpna 1937 do česko-německé rodiny. Otec František Beneš a matka Elisabeth Benešová (které tatínek říkal po česku Eliško) žili na Karlově náměstí, ale pocházeli oba odjinud: Eliška Benešová z německé zvonařské rodiny z Českých Budějovic, František Beneš z Horních Pasek v Podještědí, kousek od Světlé. Do Prahy se přestěhoval za prací – od malička měl rád přírodu, vyučil se zahradníkem a díky obrovské píli se postupně vypracoval. Jeho syn pamatuje, že otec uměl každou květinu i trávu rozpoznat a pojmenovat jak česky, tak latinsky, což mu vždycky záviděl. „Já jsem teda jablko, co padlo hodně daleko od stromu, ale to mám asi z německého pernerovského rodu,“ říká.

František Beneš nejprve pracoval pro několik pražských květinářů, až si nakonec na rohu Jungmannovy a Vodičkovy ulice mohl zařídit vlastní květinářství, sice malé, ale prestižní – nakupovala v něm jak hlavní pražská divadelní scéna, tak zahraniční ambasády, což u sousedů i konkurence občas vzbuzovalo nevoli. Pro květiny k němu chodil třeba i Jan Masaryk a Pavel Beneš si pamatuje, jak coby poslíček doručoval pugéty až na Hrad: „To už byl pan prezident Beneš po smrti a paní Hana Benešová bydlela tenkrát na Loretánském náměstí. Tam jsem jí párkrát donesl nějaké kytky.“

Rodina si díky podnikání žila dobře. Eliška Benešová byla v domácnosti – měla nemocné ruce a nemohla příliš pracovat. Starala se o zásobní zahradu Na Slupi, kam brala malého syna v kočárku, a občas vypomáhala v obchodě, čehož si její manžel velmi cenil, protože uměla dokonale čtyři jazyky – z rodiny česky a německy, ze školy ještě angličtinu a francouzštinu, kterou se naučila, když jako mladá dělala chůvu ve Francii. Na začátku druhé světové války se přihlásila k českému občanství, a protože i celá budějovická část rodiny podporovala českou stranu, nikoho z nich se nedotknul odsun.

Oba rodiče byli vychováni v katolické víře, ale po příchodu do Prahy se František Beneš seznámil s evangelickou komunitou a začal docházet do Husova domu v Jungmannově ulici. Ještě před svatbou oba přestoupili a k evangelismu pak vedli i děti – Pavel Beneš si vybavuje nedělní školu pana Prokopa, biblické příběhy o Samsonovi a Dalile, Davidu a Goliáši… „Za éry komunismu jsem pilně chodil do kostela, protože jsem to považoval za součást projevu toho, že mám jiný postoj ke světu, než se tlačil nebo do kterého nás nutili.“ Zrovna návštěvy Husova domu mu ale žádné problémy s režimem nepřinesly. „Jediné, co mi vadilo, byl zpěv. Mám docela dobrý sluch a ten sborový zpěv necvičených amatérů byl pro mě vždycky hrůza…“

Klavír byl pokrytý střepy

Když v roce 1943 Pavel Beneš nastoupil do první třídy na základní školu ve Štěpánské ulici, měl to kousek – rodina bydlela v Salmovské, v rohovém domě, odděleném od budov fakultní nemocnice jen malou zahrádkou. Poslední válečná léta si vybavuje už velmi dobře – jak se musela třída vzorně vztyčit a hajlovat před inspektorem, jak je jednou ráno doma probudila kulometná střelba od kostela v Resslově ulici nebo jak spojenecká letadla přelétala přes Prahu: „Jako děti jsme na to vždycky nadšeně koukali, protože pro nás to bylo úplně nové,“ vzpomíná na to, jak velké množství rovnoběžných bílých linek na nebi působilo na malého kluka jako svátek. „Navíc ta letadla vyhazovala velmi často – ne vždy, ale velmi často – takové staniolové proužky. Dneska se to dává na vánoční stromeček jako ozdoby, ale tenkrát to měli proti zaměření radary. A to jsme jako děti samozřejmě sbírali a strašně nás to nadchlo.“ Poplachy sice hlásily, že obyvatelé musí do krytu, ale Benešovi v něm nebyli ani jednou – postupně se v nich zabydlel pocit bezpečí, že to nějak půjde. A šlo, až do jednoho únorového dopoledne.

„Pamatuju si, že to byla sobota [ve skutečnosti šlo o Popeleční středu], máma gruntovala celý byt, všechno uklízela. Pak to před polednem zahoukalo. My samozřejmě nic, protože to pro nás bylo normální. Ale najednou se ozvalo nějaké dunění, výbuchy,“ vzpomíná pamětník. „Máma zbystřila a okamžitě nařídila naší služebné Zdeňce – to byla milá holka, tu jsme měli moc rádi – aby nás odvedla do sklepa do krytu, že jde ještě otevřít okno do kuchyně, aby tlak od nějaké bomby případně to okno neroztřískal.“

Zdeňka s dětmi se ale z předsíně nemohla dostat na chodbu – první otřesy způsobily, že se vchodové dveře bytu zaklínily v pantech. „Zdeňka začala ječet, protože dostala strach,“ vypráví Pavel Beneš. „A to zachránilo mámu, která se ze strachu, co se nám stalo, vyřítila do předsíně, která byla za rohem od okna. A v tom okamžiku spadly první bomby na nemocnici na Karlově náměstí.“

Tlaková vlna vysklila všechna okna v bytě. Klavír v obýváku byl po náletech podle pamětníka pokryt zabodanými střepy tak hustě, že vypadal jako skleněný ježek. Kdyby matka zůstala v kuchyni o okamžik déle, pravděpodobně by nepřežila.

Dveře do bytu naštěstí dalšími otřesy zase povolily a samy se otevřely. Rodina pádila po schodech dolů do krytu, kde se sousedy dlouho napjatě čekali, co bude dál. Pamětník si dobře vzpomíná, že nálety přišly těsně před obědem a děti začaly mít ve sklepě rychle hlad – po delší chvíli klidu se proto služebná vrátila do bytu pro jídlo, které zůstalo na plotně, a přinesla ho dolů. „Dodneška si pamatuju, že byly brambory a vepřové v mrkvi, což já miluju, máma to uměla dělat moc dobře. Pustili jsme se do jídla, ale najednou jsme zjistili, že to nejde – jak při výbuších pokličky nadskakovaly, tak se sklo, které létalo od oken, dostalo i do hrnců s jídlem. Všechno jsme museli vyhodit, bylo to neuvěřitelné – jak se do hrnce pod pokličku dostane tolik skla?“ vrtí hlavou pamětník.

Štěstí v neštěstí

Dům Benešových i celá ulice byly ještě dlouho po náletu 14. února 1945 neobyvatelné. Když šla rodina pár hodin po něm na ulici pro peřiny, které se větraly na oknech a popadaly dolů na chodník, zkáza se vyjevila v plném rozsahu: „Dům přes proluku měl uražený roh a z toho otevřeného rohu viselo v prvním patře za nohu kanape. To je pro mě obraz, který nemůžu zapomenout – bylo to něco tak absurdního, jak kanape visí za nohu z domu, který má uražený roh,“ kroutí hlavou Pavel Beneš. Takhle se válka mihla přes Prahu a vzala s sebou stovky lidských životů.

Rodina se musela evakuovat ke známým do Veselí nad Lužnicí, kde Pavel Beneš prožil osvobození – rychlý útěk Němců a pak Sověti, kterých přišla spousta. Obsadili školu, takže děti měly provizorní vyučování v kapličce na soutoku Lužnice a Nežárky. „Bylo jich plno všude, po lese… My děti jsme v tom lese běhaly a hrály si, pamatuji se, že mi jeden ruský voják dal pistoli. Mě to strašně bavilo, běhal jsem s ní po tom lese, cvakal s ní – naštěstí neměla náboje – až mě nějaký ruský důstojník zahlédl a zase mi ji sebral.“

Po návratu do Prahy ho rodiče poslali nejprve na francouzskou základní školu ve Štěpánské, která ale byla po převratu v roce 1948 okamžitě zrušena, přestoupil tedy do základní školy v Charvátově ulici. Stejně tak dopadl i skautský oddíl na Střeleckém ostrově, kam od roku 1946 docházel. Atmosféra viditelně přituhovala. František Beneš přišel o květinářství, ale mohl v něm alespoň zůstat coby vedoucí. Začínal mít velké obavy o budoucnost, přesto však rodina i přátelé měli dlouho dojem, že jde o dočasnou věc. Scházeli se u Benešů, poslouchali rozhlas a dlouze mluvili o tom, že se situace zase zklidní – ovšem nezklidnila.

Pavel Beneš pocítil první následky na vlastní kůži záhy, v osmé třídě. Toužil už tenkrát studovat techniku, ale za otcem přišla ke konci školního roku třídní učitelka s tím, že ze studií nebude nic – ředitel rozhodl, že Pavel Beneš a ještě jeden spolužák půjdou po devátém ročníku na nucené práce do dolů. Pamětník se dnes domnívá, že šlo o mstu za otcovy úspěchy v obchodě, doma se ale o důvodech nikdy nemluvilo.

František Beneš se všemožně snažil osud syna zvrátit, ale dlouho se nedařilo. Nakonec měli štěstí v neštěstí – Pavel Beneš byl nadšený cyklista a na podzim v deváté třídě dostal po splašené jízdě s mokrými vlasy vážný zánět dutin. Léčba trvala dva měsíce a vyžadovala na čtyřicet punkcí. Tatínek díky ní ovšem vymyslel, jak se vyhnout nucené práci – vyjednal, že v rámci rekonvalescence syna pošle z Prahy na venkov. „Ten druhý kamarád, Jirka Válek, se tomu nevysmekl a do těch dolů musel nastoupit,“ vypráví Pavel Beneš. „Tam ho to zasypalo a byl do konce života invalida na kolena. Zemřel bohužel o hodně dřív než já.“

Čtyři roky od rodiny

V polovině deváté třídy tedy Pavel Beneš nastoupil na základní školu ve Veselí. Bydlel u Smítkových, oněch rodinných známých, u kterých strávili Benešovi válečnou evakuaci. Smítkovi zásadně vylepšili Pavlu Benešovi kádrový profil – pan Smítka byl strojvedoucí a navíc člen KSČ, nikoliv ideologický, ale čistě kariérní; paní Smítková byla dobrá kamarádka pamětníkovy nové třídní učitelky a patřičně mu upravila posudek. Na konci deváté třídy tak měl poprvé vyznamenání a bez větších potíží se dostal na jedenáctiletku do Soběslavi.

Čtyři roky ovšem musel strávit pryč od rodiny. „Na prázdniny jsem jezdil do Prahy za rodiči a sourozenci,“ vzpomíná. „Měl jsem v Soběslavi dobrou partu, dobré kamarády, všechno bylo fajn, takže jsem úplně netrpěl, ale rodina mi chyběla.“ Protože ho láska k cyklistice po nemoci nepřešla, šlapal často z Veselí do Prahy a zpět na kole. „Vycházelo mi zhruba pět tisíc kilometrů za rok – a jezdil jsem svižně.“

Kromě skvělých spolužáků vzpomíná Pavel Beneš na léta v Soběslavi zejména skrze jinou fyzickou dřinu – nekonečné povinné brigády a snahy si je zpříjemnit. Sběr brambor, sázení stromků, česání chmele… V roce 1953 za týden práce na Šumavě studenti nedostali slíbených šest set korun, ale dvanáct, protože uprostřed brigády se dostavila měnová reforma. „Považovali jsme to za neskutečnou nespravedlnost,“ říká pamětník.

O prázdninách před maturitou pak ředitel školy vyhlásil, že se pojede na stavbu Lipna. Pavel Beneš hrál těsně předtím s kamarády fotbal a přetrhl si šlachy na dvou prstech u ruky – byl za týden objednán na operaci do Prahy, kterou bylo nutné udělat co nejrychleji, aby se šlachy nezkrátily a ruka zůstala funkční. Šel se omluvit, že na brigádu nemůže nastoupit. Ředitel si ho zavolal na kobereček: „Soudruhu, uvědom si, že dělnická třída ti umožnila studovat. A teď tě volá, protože tě potřebuje. A ty jí nechceš pomoct? Tak to se vidíme naposled,“ deklamoval. „No a bylo jasno. Takže šlachy nemám srostlé a šel jsem brigádničit,“ říká suše pamětník, který má do dneška dva prsty na ruce zkřivené.

Být důstojníkem pro mě není čest

Po maturitě nastoupil Pavel Beneš na vysněnou ČVUT – měl to z Karlova náměstí co by kamenem dohodil. Jeden den v týdnu studium přerušovala povinná vojenská příprava. „Buď jsme chodili do Konviktské, anebo nás honili v Praze na Vypichu nebo v Motole po těch tenkrát ještě nezastavěných pláních. Tam jsme se učili běhat do kopců, zteče a nevímjaké další ptákoviny, k zemi, vztyk, k zemi, vztyk, pořadové přípravy. Brali jsme to jako hnus…“ Výhoda pro vysokoškoláky ovšem byla, že po absolvování měli regulérní vojnu zkrácenou na půl roku.

V roce 1961 přišel Pavlu Benešovi povolávací rozkaz. Nastoupil do kasáren v Karlíně, kde ho ale v seznamu absolventů povinné přípravy nenašli – měl smůlu: „Prý: ‚Pokud vás nenajdeme, budete dva roky na vojně,‘“ vzpomíná. Tou dobou byl ovšem už ženatý, měl rodinu. „No polil mě mráz…“

Čtrnáct dní strávil v přijímači. „Měl jsem jednu nevýhodu a jednu výhodu – nevýhodu té nejistoty, jak dlouho tam budu, jestli z toho budou ty dva roky, nebo se mi to podaří udělat nějak jinak. A výhodu toho, že jsem měl jako absolvent vojenské přípravy zkoušky z vojenských předpisů.“ Zapsal se tedy velice rychle jako potížista, který bojuje s poddůstojníky. „Bylo tam se mnou čtyřicet dalších kluků, a jak jsem později zjistil, tak to byl nějaký slabší výběr. Měli v papírech napsáno: Schopen pouze strážní služby,“ vypráví Pavel Beneš. „Poddůstojníci si s nimi dokázali dělat, nač si vzpomněli.“ Pavel Beneš je tak dlouho školil, aby se za sebe postavili, až mu jednou „napařili“ neuposlechnutí rozkazu. „Čekal jsem, že druhý den ráno budu muset k veliteli. Ale v poledne, když jsme obědvali, najednou přijel na plácek džíp, vyskočil z něho nějaký voják a začal volat: ‚Vojín Beneš!‘ Tak jsem praštil lžící a řekl si: ‚Sakra, to ten průšvih začíná dřív, než jsem čekal.‘ Ale když jsem k němu doběhl, tak říká: ‚Povýšen na desátníka, odjezd!‘“

Pavel Beneš tehdy dospěl k přesvědčení, že dávat najevo jakýkoliv strach vůči autoritě je kontraproduktivní. Z trestu nic nebylo, díky své specializaci byl rychle povýšen znovu a dostal na povel skupinu osmi lidí, kteří se v generálním štábu letectva starali o počítač. Po půl roce byla vojna za ním. „Před propuštěním jsem měl podepsat důstojnickou zkoušku. Řekl jsem, že ji podepsat nechci,“ vzpomíná Pavel Beneš. „Oni na to: ‚Nemusíš dělat žádnou zkoušku, soudruhu, jenom to podepiš, abys mohl být důstojníkem.‘“ On ale použil stejný postoj, jaký pak vůči moci důsledně prosazoval po celý svůj další život: „Řekl jsem jim: ‚Já důstojníkem být nechci, pro mě to není čest.‘“

Tři roky parádního bydlení

„Tvrdím, že komunisté pro mě udělali jenom dvě dobré věci,“ říká Pavel Beneš. První byla, že získal schopnost zařídit a vyrobit si vše, co člověk potřebuje, sám. „A ta druhá byla, že jsem potkal svoji ženu,“ směje se.

Věra Benešová pocházela ze Soběslavi, kde byl její otec lékařem, a s Pavlem Benešem se seznámili za studií na střední škole. Zamilovali se, vzali se, prožili spolu desítky let až do její smrti. Nejprve pracovala jako rehabilitační sestra v nemocnici Na Františku, kde ošetřovala mimo jiné i slavného hokejového brankáře a politického vězně Bohumila Modrého, později se živila jako archivářka.

Společně hlasitě čelili ústrkům, kterých se jim od vládnoucí garnitury dostávalo. Ten první přišel záhy po svatbě. Otec Pavla Beneše měl tenkrát velkou zahradu se skleníky ve Strašnicích, v ulici Nad Vodovodem. Na pozemku byla malá chata – pokoj, kuchyňka a veranda – kterou dal mladým, aby si ji upravili ke společnému žití.

Pavel Beneš na to vzpomíná jako na parádní bydlení: „Tři roky jsme tam žili neskutečně krásnej život, protože tam všude kvetly kytky,“ vypráví. „Žili jsme si v pohodě, až jednou nám přišel papír, že nám tenhle majetek vyvlastňují, protože se na místě bude stavět sídliště, že dostaneme korunu za čtvereční metr […] a zajistí nám ubytování v hotelu na naše náklady,“ popisuje Pavel Beneš i s tím, jak charakteristicky zareagoval: „Vytočilo mě to do červena a řekl jsem, že to teda v žádném případě.“

Manželé odmítli parcelu předat a úředně se bránili – psali odvolání, podali žalobu k soudu, domáhali se spravedlnosti na krajském úřadě, ale všechno marně. Pak na pozemku ze dne na den přestala téct voda – Pavel Beneš na ulici zjistil, že někdo vypnul hlavní přívod. Jako technik si snadno poradil a bydleli dál. O něco později někdo uřízl sloup elektrického vedení, který stál uprostřed zahrady. Ten byl ovšem jen připravený na vytápění skleníků, zatímco samotná chata měla přívod v zemi od sousedů. Sloup Pavel Beneš rozřezal, spálil v kamnech a manželé se dál nehnuli ani o krok.

Nakonec se již nešlo bránit. Vše na pozemku dostali za úkol vlastnoručně rozlámat, včetně krásných otcových skleníků. Po dlouhých peripetiích se domohli alespoň dekretu na náhradní bydlení – dostali maličký půdní byt ve Vršovicích, kam se nastěhovali těsně před narozením prvního dítěte. Nastalo loučení s chatkou. Úřad milostivě zařídil odvoz – úřednice, která s ním přijela, na pozemku spráskla ruce: „Jak jste tady mohli žít? Bez vody a bez elektriky…“ A tak bylo jasno, kdo to tak snaživě zařídil.

Dali jsme si sčucha a obíhali demonstrace

V šedesátých letech se Pavel Beneš postupně etabloval jako výzkumník. Strojní fakulta ČVUT byla podle něj tenkrát na evropské úrovni; zabýval se na ní nejprve výzkumem fluidních systémů, později prostředky automatického řízení, informačními systémy a kybernetikou. Měl našlápnuto na báječnou kariéru, předdomluvenou stáž v zahraničí. Do toho všeho ovšem přišel srpen 1968.

„Začala stávka na fakultě, samozřejmě jsem byl ve stávkovém výboru a podílel se na studentských, asistentských i profesorských akcích, protože škola byla v podstatě zajedno,“ vzpomíná pamětník na náročné dny. Vzhledem ke svým aktivitám musel oželet docenturu, ale v práci asistenta mohl pokračovat až do roku 1989, a to přesto, že se ženou chodili na všechny protirežimní demonstrace, o kterých se dozvěděli.

„Žena dělala archivářku na federálním ministerstvu pro investiční rozvoj ve Slezské ulici, později tam byl soud. A když jezdila metrem a hlásili, že stanicemi Muzeum a Můstek z technických důvodů metro projíždí, tak vystoupila na Staroměstské, protože věděla, že už tam jsou nebo se chystají nějaké demonstrace. Zavolala mi na fakultu, já jsem se sebral a běžel jsem za ní, dali jsme si sčucha a prakticky všechny demonstrace, co byly, jsme oběhali.“

Obvlášť vzpomíná na demonstraci k prvnímu výročí sebeupálení Jana Palacha. „Žampioni“ se s demonstranty tak dlouho přetahovali sem a tam, až se na rohu Dlouhé a Revoluční ulice strhla potyčka se střelbou: „Moje žena, chudák, zůstala trčet uprostřed ulice, ta vůbec nechápala, o co jde, protože jí to připadalo naprosto absurdní, střílet ve městě na lidi,“ vypráví Pavel Beneš o vyhroceném zážitku. „Střelba to byla skutečně svým způsobem nebezpečná, stříleli sice do vzduchu, to je pravda, ale vím, že jsem dostal střepinu do paty pravé nohy – odrazem kamene ze sloupku v podloubí, ve kterém jsem pak našel stopu po střele.“

Manželům Benešovým chození na demonstrace výrazné perzekuce nepřineslo – snažili se nebýt moc výrazní. O Chartě 77 se dozvěděli až se zpožděním – přes jejich technické kruhy přátel k nim nedoputovala. Pavel Beneš podepsal až Několik vět, pro které také sbíral podpisy.

Kupodivu nedostal ani nabídku ke vstupu do strany – pravděpodobně díky osvíceným nadřízeným. Když šéf katedry jednou podotkl, že jeho zaměstnanec není ani ve Svazu československo-sovětského přátelství, dostalo se mu takové odpovědi, že to s dalšími dotazy raději víckrát nezkoušel. Kolegové drželi Pavla Beneše dál i od povinných politických školení – po několika nepříliš bezpečných incidentech usoudili, že to bude lepší pro všechny.

Ale soudružko, váš muž emigroval...

Okupace v roce 1968 překazila Pavlu Benešovi plán vyjet za prací do Düsseldorfu, což ho zamrzelo. V sedmdesátých letech ale nečekaně přišla příležitost: „Přišla poptávka pracovní síly do Indie. Na katedru přišel dopis od Feroxu Děčín, že by potřebovali člověka, co dělá měření a regulaci,“ vzpomíná Pavel Beneš. „Přišlo to na sekretariát, sekretářka ten dopis otevřela, já jsem šel kolem a říkal jsem: ‚Můžu se podívat?‘ Ona na to: ‚Podívej, to není pro tebe, ty nemáš vůbec nárok…‘“

Šéf katedry profesor Balda, na kterého výzkumník vzpomíná s láskou jako na kvalitního odborníka i morálního člověka, ovšem jeho přihlášku podpořil. Problémem ale byla výjezdní doložka: na rok, na který byla potřeba, ji dostávaly jen nomenklaturní kádry. Jenže stavba v Indii stála, jiný člověk nebyl k dispozici a nakonec se našla klička – fakulta odborníka pustila pouze na tři měsíce s tím, že fabrika později dokumenty dozařídí.

Tak se Pavel Beneš v roce 1978 vydal na první cestu do Indie, kde se zabýval automatizací řízení na velké stavbě továrny na močovinu. Cesta mu zásadně proměnila obzory – zaprvé se setkal s kolegy z jiných evropských států, zadruhé procestoval zemi, kde se obrovská chudoba potkávala s obrovským bohatstvím, a jak říká, dojem na něj udělalo, že ti, kteří žili v chudobě, se smáli mnohem častěji.

„Průšvih nastal, když za mnou měla přijet rodina, protože po půl roce jsem na to měl nárok,“ vypráví Pavel Beneš. „Jenže tu měla manželka špatný pas, že prý potřebuje služební, pak zase něco jiného, najednou zjistili, že ode mě nemá písemné svolení, aby za mnou mohla přivézt děti – a to se muselo vyřizovat v Dillí, to bylo 2 000 km od místa, kde jsem pracoval,“ vzpomíná.

„Nakonec žena skončila na ministerstvu školství, kde jí řekli: ‚Ale soudružko, my vás tam nemůžeme pustit, protože váš muž emigroval.‘ Tak jsem zjistil, že jsem byl tři čtvrtě roku emigrantem v Indii, bez povolení.“

V šedesátém osmém sice měli Benešovi sbalené kufry, ale na nátlak manželčiných rodičů zůstali – dospěli prý k rozhodnutí, že pokud by měl někdo z republiky odjíždět, oni to rozhodně nejsou. Ani teď se Pavel Beneš v Indii zůstat nechystal. Hledal se tedy způsob, jak prekérní situaci vyřešit. Nakonec Benešovým pomohl dávný známý ze střední školy v Soběslavi, který se mezitím stal tajemníkem pro průmysl na ÚV KSČ. Když na něj Věra Benešová sehnala kontakt a popsala mu problém, řekl prý: „Zítra si dojdeš na ministerstvo školství pro pasy. Kdyby náhodou nebyly připravené, tak mi zavolej – a takový tanec ještě nezažili.“ Pavel Beneš se tomu zpětně směje s jistou hořkostí: „Tady byla vidět ta všemocnost komunistické strany. Ale měl jsem kliku – že jsem se bezbolestně mohl vrátit domů.“

Porevoluční angažmá

Do Indie poté jezdil opakovaně, pracovně i osobně, v devadesátých i nultých letech. Jeho syn se navíc v devadesátých letech sblížil s českou buddhistickou komunitou a přivedl do ní i rodiče; Pavla Beneše oslovil buddhismus natolik, že k učení přestoupil. Udržoval také velmi přátelské kontakty s indickými studenty v Praze: „Sjížděli se k nám do baráku až z Ostravy, a dokonce i ze Slovenska. Když dcera promovala, tak u nás na zahradě bylo dvaatřicet Indů,“ vypráví s pobavením.

Se sametovou revolucí přišla úleva a nová energie – v Pavlu Benešovi se vzedmula potřeba řešit věci veřejné, „zkormoucené“ za komunismu. S několika kolegy založil Občanské fórum na fakultě, stejně tak na Suchdole. Díky studentům byl kooptován jako zastupitel na Prahu 6, příštích voleb už se účastnil sám coby nestraník. Zastupitelem byl až do roku 2014.

V roce 2023 žil Pavel Beneš v Praze a v osmdesáti šesti letech působil jako mladík. Stále přednášel a sepisoval své paměti, aby se dochovaly pro potomstvo. Aktivně chodil na demonstrace a nadále se s velkým nasazením zajímal o věci veřejné.