Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Benešová (* 1926)

• narozena v Plzni 22. března 1926 jako Věra Nová

• do skautského oddílu vstoupila na jaře 1939

• za druhé světové války si s přáteli na chatě založila klub Foglarových Rychlých šípů

• po skončení druhé světové války se stává vedoucí 27. dívčího plzeňského oddílu Peruť

• později také vede skautské středisko a okres

• krátce se angažuje v ilegálním převádění přes hranice

• na počátku 50. let se stěhuje s rodiči do Českých Budějovic

• získává pracovní pozici v mateřské škole, angažuje se v předškolní výchově a vzdělávání vychovatelek

• kvůli skautské minulosti musí předstoupit k výslechu StB

• v roce 1968 stojí u obnovy Junáka, pořádá lesní školu a každoroční setkání na Den sesterství

• po revoluci je krátce členkou náčelnictva Junáka a pomáhá znovu vydat příručku Majky Černé Vedení oddílu

Věra „Vejda“ Benešová se narodila jako Věra Nová 22. března 1926 v Plzni do kantorské rodiny. Odmalička milovala psy, svého psa Bianku, černého ovčáka, cvičila v kynologickém kroužku a jednou přes škvíru v plotě uviděla schůzku plzeňských skautek, které vedla Marie „Blaženka“ Benešová. Jednou tedy i s Biankou přišla na schůzku a skautky řekly: „Hele – Vejda!“ A tak dostala přezdívku Vejda, která jí zůstala na celý život. V roce 1939 tedy vstoupila na krátkou dobu, do brzkého zákazu Junáka, do 1. skautského plzeňského oddílu.

V mládí vyrůstala na knížkách Eduarda Štorcha a Jacka Londona, proto jí skautská činnost připadala velmi romantická, uchvátila ji krásná klubovna zdobená emblémy, ale také oddílová činnost, která spočívala ve víkendových výletech do přírody, puťácích, ale také ve sbírání odborek. „Byl to zlom života, protože jsem byla jedináček, a teď jsem měla tolik sester,“ vzpomíná na ostatní členky oddílu, které pro ni byly vzory nejen tím, že měly rukávy poseté odborkami.

V létě 1939 se také vydala na svůj první tábor, kde se naučila vážit si jídla. „Jedly jsme třeba slanou krupičkovou kaši, protože ještě nedošel cukr.“ Přišel ale zákaz Junáka a tábor musel být zrušen.

Během druhé světové války Věra Benešová sice neskautovala, ale protože si velmi oblíbila knížky skautského spisovatele Jaroslava Foglara, založila na chatě se svými vrstevníky klub Foglarových Rychlých šípů a toto tajné „skautování“ ji drželo po dobu celé války. S děvčaty z oddílu se stýkala během války jen málo, zkraje války se ilegálně scházela, ale na konci války je vedoucí Blaženka svolala s prosbou o pomoc s vařením pro revoluční gardu a repatrianty.

Po obnově Junáka v roce 1945 začala vést 27. dívčí oddíl Peruť v Plzni, na což ráda vzpomíná. Mezi členky jejího oddílu patřily také členky náčelnictva – PhDr. Věra Marcelliová (Káně) a MUDr. Eva Šimerová, nositelka Řádu stříbrného trojlístku. Když proběhlo setkání bývalých členek oddílu po padesáti letech, měla radost, jak dokázaly její myšlenky a výchova ovlivnit životy bývalých členek oddílu. „A nejvíc je oslovilo, že v každé situaci musíš najít něco, proč tomu můžeš být rád. I když je to něco velice špatnýho, tak si musíš najít, proč je zrovna dobrý to, co se mi teď stalo. A že to bude v pořádku.“ Což byly myšlenky z knížky o Pollyaně, kterou Vejda skautkám předčítala během poledního klidu. Oddílu se podařilo postavit skautský domov s mnoha klubovnami. Při slavnostním otevření je předala do rukou Vlasty Koseové.

Kromě vedení oddílu se ujala také vedení tábora. První tábor pořádala jen pro svoji Peruť, ale o rok později vedla tábor společný pro Peruť a skautský oddíl z Třeboně, celkem pro sedmdesát lidí. Postupně také přijala pozici vedoucí střediska a později i okresu. Ale to už nešlo tolik o romantickou skautskou činnost, ale spíše o úředničinu. „Maminka tomu nepřála, tak jsem ouřadovala na záchodový míse,“ vzpomíná.

V roce 1948 opět přišel zákaz skautingu, a proto Vejda oddíl raději rozpustila a vydala se dělat vychovatelku do Francie. Po převratu v roce 1948 přišla krutá 50. léta. Někteří plzeňští skauti byli zapojeni do ilegálního převádění přes hranice, ale nakonec se na to přišlo a všichni skončili na dlouhou dobu v kriminále. „Já jsem si to všechno zazdila, i ty jména jsem si zazdila ve svý paměti, abych nikomu neublížila, kdyby mě chytili.“

Protože její tatínek dostal místo ředitele Ústavu hluchoněmých v Českých Budějovicích, celá rodina se tam přestěhovala. Vejda začala pracovat v mateřské škole v Adamově, ale zde ji vypátrala Státní bezpečnost (StB) kvůli tomu, že byla skautka, ale jelikož se za ni postavila celá vesnice, unikla StB ze spárů. Byla mimo jiné nařčena, že s Blaženkou Benešovou údajně raději podpálila jejich skautský domov, než aby se dostal do nepovolaných rukou.

Věra Benešová se vdala s přáním mít velkou rodinu a nakonec se jí narodili tři synové. Dále se angažovala ve výchově předškolních dětí, udělala si maturitu na sociálně-zdravotní škole a věnovala se jeslové problematice (např. u prof. Jiřího Dunovského, který stál u zrodu vesniček SOS a také to byl skaut).

Později se stala ředitelkou závodní školky Tesly, kterou navštěvovaly děti dělnic. Na pozici byla dobře připravená, nastudovala velké množství pedagogické literatury, vychovávala mladé učitelky, pracovala pro krajský pedagogický ústav (KPÚ). Ve školce se pokoušela o avantgardní výchovu, děti se otužovaly nebo jezdily na výlety. Ale i zde ji vyhledala StB spolu s okresním tajemníkem KSČ a musela k výslechu opět kvůli tomu, že v minulosti byla skautka. „To jsem snad nějaká prašivá za to, že jsem vedla skautky?! A za tím si stojím, já jsem vedla i družinu hluchoněmých skautek.“ Nebála se vyhazovu, ale bylo jí líto, že dál nemůže vést mladé učitelky při KPÚ. Musela tedy na výslech, ale nakonec vše dobře skončilo a v ředitelské funkci zůstala, i když z ostatních pozic byla odvolána a musela být ve škole kontrolována kádrovou rezervou z Ruska, se kterou se ale nakonec spřátelila a dodnes si píší.

V roce 1968 nastalo krátké období obnovy skautingu a v Českých Budějovicích byla svolána první schůze do Masných krámů. Protože Vejda vedla oddíl již v předchozím období a také absolvovala krajskou a zemskou lesní školu, bylo jí přiděleno pořádání lesní školy, na což se pečlivě připravila. Instruktorky dělaly většinou budějovické skautky s dětmi, takže v rámci lesní školy existovala i mateřská škola, kde se o děti starala starší skautka, aby se matky mohly věnovat přednáškám.

Od roku 1968 také zavedly pravidelná každoroční setkání na Den sesterství 22. února, kdy se scházely na nejrůznějších místech a při výletech byl čas na vzájemné rozhovory a „utvrzení ve skautské myšlence a životě, abychom si zůstaly věrné.“ Také vždy posílaly  zdravice všem sestřičkám, které se 22. února nemohly zúčastnit. „Byla to docela karavana, ale bylo nám dobře, takový teplo sesterství a člověk se nemusel bát promluvit.“

Těchto skautských setkání se zúčastnily velmi zajímavé osoby z celých Čech i Moravy. Po sametové revoluci byly na tato setkávání zvány i mladé oddíly, aby se naučily, že jednou skautkou, navždy skautkou. „Byly zvány mladé světlušky a my jsme je chtěly utvrdit v myšlence, která je v dnešním skautingu tak trošku zanedbanější – byly jsme zvyklé, že skautská idea je vychovat ušlechtilého člověka po mravní i tělesné schránce, takového dokonalého člověka. A taky sebevýchova, že člověk nesmí ustrnout a do pozdního stáří se musí vzdělávat, aby byl platným členem dnešní společnosti. Oni ve skautování vidí hlavně romantiku, přátelství, lásku k přírodě a výchovné elementy neprociťují tak, jak jsme je prociťovaly my.“

Po revoluci byla krátce v náčelnictvu Junáka a s bratrem Ťapem (Šímou) znovu vydali příručku Majky Černé „Vedení oddílu“, takže vedoucí oddílů po celé republice měli velmi potřebného rádce pro plánování činnosti a fungování skautských oddílů. Příručku ilustrovala Marika Petrmanová, která také vedla časopis Světýlko.

„V našem věku už jsme tu skautskou hůl, kterou jsme dříve měli, abychom odhadli výšku jedle, vyměnili za ty ortopedický, abychom se na té skautské stezce udrželi.“