Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Beran (* 1955)

• narodil se roku 1955 v Praze na Letné

• jeho strýcem byl básník a spisovatel František Hrubín

• příchod vojsk Varšavské smlouvy prožil ve Vysokých Tatrách

• podílel se na tisku a distribuci neoficiální literatury

• v roce 1989 se aktivně zapojil do činnosti Občanského fóra

• působí jako jáhen

Jiří Beran se narodil 11. března 1955 jako jediné dítě do katolické rodiny na pražské Letné. V dobách jeho dětství bydlel kousek od nich maminčin bratr, básník František Hrubín. „Strýc mi nosil z Nakladatelství dětské knihy spoustu knížek a já jsem miloval to, jak z nich voněly ty krásné tiskařské barvy, ten papír. Protože já byl často první, kdo ty knihy otevíral.“ Pamětník navštěvoval základní školu na Strossmayerově náměstí, která stojí hned vedle kostela. O přestávce tam s kamarády často chodili. „Hrozně se nám to líbilo, jak je tam ticho, klid, úplná relaxace oproti tý hlučný škole.“

Otec byl doktor filozofie a překladatel z italštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny, pracoval jako odborný redaktor v nakladatelství Akademie věd – to ovšem až po roce 1968, v padesátých letech směl pracovat jen v dělnických profesích a o vysněné práci vysokoškolského učitele si mohl nechat zdát. Maminku vyhodili ze studií na filozofické fakultě během prověrek na začátku padesátých let.

Cokoli se říká ve škole, tomu nemůžeme věřit

Rodiče syna vychovávali v pravdě, vštěpovali mu, že cokoli se říká ve škole, tomu nemůže věřit, naproti tomu doma se říká plno věcí, které nemůže říkat ve škole. „A tak jsem věděl, že Lenin je vlastně masový vrah, Stalin masový vrah.“ To se jeho rodině málem stalo osudným.

Nech nás tu o samotě

V roce 1966 měl otec vyjet do Rakouska, což byla v té době obrovská událost, nebylo to jednoduché a už vůbec ne samozřejmé. Nebyl dobře zapsaný u státních úřadů, a tak přišel úředník z pasového odboru zkontrolovat, zda rodina žije spořádaně a zda nehrozí, že by se ze zahraničí nevrátil. „Bylo to nečekaný, já jsem u stolu maloval karikatury, perokresby, Lenin – tesáky, zkřížený meče, háky, bylo to nelichotivé vůči zakladatelům marxismu-leninismu. Někdo zazvoní a tatínek říká: ‚Nech nás tu o samotě.‘ Já jsem z toho pokoje vystřelil, šel jsem k mamince. A teď jsem si uvědomil – vždyť ty kresbičky jsou na stole!“ Naštěstí to dobře dopadlo, úředník si ničeho nevšiml a otec mohl vycestovat.

Pán doktor, zle je, Rusi sú tu!

„V roce šedesát osm přišlo období tání, radostné chvíle, najednou se mohla spousta věcí, byl slavný majáles, studentské manifestace.“ Nastala řada změn ve vedení země. „My jsme tomu samozřejmě fandili, i když tatínek tvrdil, že to nebude mít dlouhého trvání.“

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla pamětníka a jeho otce ve Vysokých Tatrách, kde byli na dovolené. „V noci se ozvalo zaklepání a otevřel ten pán, u kterého jsme bydleli, řídící učitel, starší, mnou respektovaná osoba. No a najednou jsem ho viděl v bílý noční košili a s bílou čepičkou se střapečkem, tak mi to bylo směšný. On povídá s vážnou tváří, rádio u ucha: ‚Pán doktor, zle je, Rusi sú tu!‘“ Všichni se přesunuli k televizoru a nevěřícně sledovali obsazování vlasti ruskými tanky. Kolem vesnice, ve které bydleli, vedla silnice Košice – Žilina. „A tam už to hučelo, tam jezdily v rozestupu deseti patnácti metrů těžký vozidla, transportéry – nebyly to tanky, ale těžký vozidla a ty táhly tu a tam nějaký kanon. Byl to takový hukot. A jezdily možná týden. Říkal jsem si, kam se to všechno vejde...“ Bohužel se tak naplnila tatínkova slova, že svoboda nebude dlouho trvat. „Pamatuji se, že v tyhle dny jsme byli s tatínkem v poli a že táta brečel.“

A přitom se jí lámal hlas...

Po prázdninách přišel Jiří Beran do školy a paní učitelka dějepisu, které si velmi vážil a měl ji rád, rozvinula mapu „a ukazovala nám, jak české království bylo kdysi velké, za Přemysla Otakara, jak před druhou světovou válkou byly ukradené Sudety, jak jsme pak my museli vyhnat Němce, jaké nebezpečí hrozí z Východu, a přitom se jí lámal hlas...“ Z toho mu bylo smutno. Ještě více ho však zasáhlo, jak se lidé pomalu přizpůsobovali, nejprve používali pro vstup vojsk termín okupace, pak zásah a nakonec už bratrská pomoc. Nastala doba konsolidace, šedivá, lidé i děti se ještě více báli říci svůj názor, vstupovali do Socialistického svazu mládeže a spolupracovali s okupační mocností. „Já to osobně vždycky považoval za vlastizradu.“ Na základní škole měl kamarády stejného ražení, ale na střední škole už se oddělovali ti, kteří chtěli lepší kariéru a rozhodli se pro to něco udělat, snažili se s novým režimem vyjít. „Byla to doba lámání charakterů.“

Snáz se člověku snáší situace, když je vás na to víc

V tu dobu nacházel Jiří Beran oporu v ministrování. Za velké štěstí považuje, že do holešovické farnosti přišel v lednu roku 1969 kněz František Kohlíček. Nebál se režimu a díky jeho bezkonfliktní a laskavé osobnosti se mu dokonce podařilo prosadit v Praze 7 výuku náboženství na školách. Věnoval se mládeži, samotné jeho bohoslužby byly takovými hodinami náboženství. Kolem něj se vytvořilo společenství, „malý ostrůvek odporu“. Pamětník se svými kamarády často sedával na zábradlí před kostelem. Otec Kohlíček klukům říkával: „Prosím vás, já s tím mám problémy, nesedávejte už tam tolik. Na rohu je obvodní výbor strany a oni mi říkají: ‚My se snažíme ty mladý nabrat na nějaký brigády, a nedaří se nám to, a tady z kostela vyjde plno lidí a seděj tam na zábradlí.‘ Drželo nás to pohromadě jako takový znamení, že v tom nejsme sami. Snáz se člověku snáší situace, když je vás na to víc.“

Odmalička měl rád výtvarné umění a chtěl, aby se tímto směrem ubíral i jeho profesní život. Vystudoval ale střední grafickou školu a nakonec zakotvil v typografii a polygrafii a pracoval až do revoluce v tiskárnách a nakladatelstvích.

Takhle chcete předstoupit před orgán státní moci?

Ve farnosti se seznámil se svou budoucí manželkou, a protože byli oba věřící, chtěli mít svatbu v kostele. Komunistickému režimu však byla církev trnem v oku. Pokud snoubenci trvali na svatbě v kostele, museli být předtím oddáni na národním výboru. Svatba v kostele se brala jako soukromá. „A my jsme chtěli nějak dát najevo, že budeme mít svatbu v kostele a že prostě tu úřední svatbu tak nebereme.“ Na úřad šli tedy jen ve čtyřech, ženich, nevěsta a svědkové. Oddávající úřednice, když viděla, že ženich má jen obyčejné kalhoty a pruhovaný svetr, říkala: „‚Takhle chcete předstoupit před orgán státní moci?‘“ Dostala kladnou odpověď. „‚Dobrá. Prsteny máte?‘ ‚Né, ty budeme mít až zejtra v kostele na svatbě.‘ ‚A kytici nevěsta má?‘ ‚Né, kytice se dělá, ta bude taky zítra v kostele.‘ Tak potichu proběhla svatba, úřednice trochu kroutily hlavou, nicméně, byli jsme oddáni a mohli jsme na tu normální svatbu do kostela.“ Ta proběhla se vší parádou následující den v kapli svatého Václava v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.

V období nesvobody se člověk pořád něčeho bál

Jiří Beran pomáhal množit a tisknout režimem zakázanou literaturu. „Měl jsem tady dole ve sklepě pod uhlím sklad v igelitovým pytli, určitých tiskovin, který jsem v pravidelných intervalech distribuoval lidem.“ Někdo přišel pro patery Lidové noviny, někdo pro Informace o církvi, všechno to byly neveřejné tiskoviny. Na pádu komunistického režimu si pamětník nejvíce cenil toho, že už se nemusel bát. „Já třeba vím, že bych nevydržel mučení, vím, že bych těžko snášel, kdybych byl zavřenej a rodina by byla ponechaná svému osudu. Člověk se bál možná víc, než bylo zdrávo.“

Tak to je konec režimu

Na sametovou revoluci v roce 1989 vzpomíná s radostí. V sobotu dopoledne 18. listopadu jel promítat jedné rodině obrázky o svatém Františkovi, což byla náboženská činnost, která tenkrát nebyla povolena. Cestou četl v Lidové demokracii malou zprávu o tom, co se událo na Národní třídě. „Takovou nesmělou, ale zároveň odvážnou, protože tenkrát noviny nemohly psát samozřejmě pravdu. Když jsem tam dojel, tak jsem jim říkal: ‚Václave a Marie, jestli je to takhle, tak to je konec toho režimu.‘ A ono to tak opravdu bylo.“ Nastaly rychlé změny. Jiří Beran se aktivně zapojoval do činnosti koordinačního centra Občanského fóra pro Prahu 7 a jmenovali ho do občanské komise, která zajišťovala navrácení zbraní od bývalých příslušníků StB.

Po změně režimu měl největší radost z toho, že může odložit strach, nemusí se bát, že k nim domů někdo vtrhne. „Pocit bezpečí byl asi nejlepší.“

Dnes je Jiří Beran v důchodu, stále žije ve stejném bytě na pražské Letné jako v dobách svého dětství, působí jako jáhen v Římskokatolické farnosti při kostele sv. Antonína v Praze-Holešovicích a služba církvi ho naplňuje. Ve volném čase maluje a píše básně. Nejdůležitější je podle něj to, aby se lidé poučili z chyb minulosti. „Jen hloupý udělá stejnou chybu dvakrát.“