Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Beránek (* 1925  †︎ 2019)

• narozen 17. prosince 1925 v Bílině

• přestěhoval se s rodinou do Roudnice nad Labem

• studoval Vyšší průmyslovou školu v Roudnici nad Labem

• 20. června 1942 – zatčen v souvislosti s tzv. roudnickou perzekucí studentů

• 20. června 1942 – 4. prosince 1942 – vězněn v Malé pevnosti Terezín

• 4. prosince 1942 – květen 1945 – nuceně nasazen v Hněvicích u Roudnice nad Labem

• pracoval jako pomocný dělník

• květen 1945 – sloužil v Revolučním národním výboru v Ústí nad Labem (později Revolučních gardách)

• 1945–1946 – dokončil průmyslovou školu v Ústí nad Labem

• 1946–1950 – studoval České vysoké učení technické, obor strojírenství

• 25. února 1948 – účastnil se pochodu studentů na Pražský hrad

• pracoval ve Výzkumném ústavu těžkého strojírenství, ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky a ve Stavebním ústavu

• pracoval i jako učitel na průmyslové škole a jako sociální referent

• zemřel 3. července 2019

Z Bíliny do Roudnice nad Labem

Karel Beránek se narodil v roce 1925 v severočeské obci Bílina. Tatínek Karel pracoval jako sladovník a poté získal zaměstnání hostinského v zařízení pronajatém od knížete Lobkowicze. Maminka Anna byla v domácnosti. Rodina se vzhledem k tatínkovu zaměstnání poměrně často stěhovala, nejprve byla v Břežánkách, pak se stěhovala do Duchcova, poté přišla zpět do Břežánek a nakonec do Roudnice nad Labem. Tak se do Roudnice nad Labem dostal i pamětník. Zde také docházel na měšťanskou školu.

Karel Beránek vzpomíná na vztahy se sudetskými Němci na severu Čech: „Když mně byly asi čtyři roky anebo i méně, tak tam bylo pekařství a pekař se jmenoval Kožmín, ale měl v prodejně Němku Frau Kožmín. (…) Byla taková manželství, bylo jich hodně, ale soužití Němců a Čechů nebylo motivováno [tím], zda jsi Němec, anebo Čech. Spíše nějakými společnými zájmy.“

Na „osudové“ střední škole

V Roudnici nad Labem dokončil měšťanskou školu a poté měl jít studovat na zdejší Vyšší průmyslovou školu. Velký výběr tenkrát nebyl a další možností bylo jít studovat až do poměrně vzdálených Loun: „Tak se rodiče dohodli. Já jsem nevěděl, co je šroub, co je matka, nebo [jsem neznal] nějaké odborné výrazy. Ale byl jsem přijat.“

V Roudnici nad Labem docházeli na Vyšší průmyslovou školu i studenti, kteří strávili rok v přípravném kurzu. Karel Beránek vzpomíná, že i proto nebyl v prvním ročníku výborným studentem, ale už ve druhém ročníku se prý zlepšoval. Tatínek se mezitím stal vedoucím sodovkárny a současně stáčel limonádu.

Zatčení ve škole

Dne 20. června 1942 bylo krásné počasí a Karel Beránek se s kamarády domluvil, že se po škole pojedou vykoupat a užijí si hezkého dne: „Ale přijelo gestapo, my jsme viděli dva autobusy, a nic se nedělo. Tak jsme si říkali: ‚Co tady dělají?‘ Pak přišel jeden do třídy [a říkal], že nesmíme vycházet, abychom se chovali tiše, a zase odešel. To bylo takové napětí, kdy jsme si říkali: ‚To přejde, odpoledne se půjdeme koupat.‘ Ale ne.“  

V rámci heydrichiády byli zatčeni studenti reálného gymnázia a Vyšší průmyslové školy v Roudnici nad Labem. Důvodem měl být údajný atentát na ředitele roudnické německé školy, Oberlehrera Alfreda Bauera, a záminkou byla nevhodná slova zdejšího studenta o zmiňovaném Oberlehrerovi. Studenti však byli podezíráni i z vedení odbojové organizace. Dne 20. června 1942 tak byli pozatýkáni chlapci a děvčata ze septimy a chlapci ze sexty reálného gymnázia a studenti druhého ročníku Vyšší průmyslové školy. Zatčeno bylo čtyřiaosmdesát studentů, z nichž se třináct již nikdy nevrátilo domů. Další student Zdeněk Moučka padl při osvobozování Prahy v květnu 1945.

Ještě 20. června 1942 byli studenti odvezeni do Malé pevnosti Terezín, která se nalézala poměrně blízko Roudnice nad Labem: „[V Roudnici nad Labem] nás celkem slušně naložili a odjeli jsme směrem na Terezín. To jsme [ještě] nevěděli, že totéž udělali s gymnáziem. Tam jsme se někde setkali s autobusy, gymnazisté a my z průmyslovky. Vystupovali jsme, a to už bylo jiné přijetí – to bylo ‚los, los‘ a kopance a pohlavky, abychom rychle vystoupili. Já jsem byl jedináček, tak jsem byl dost vykulený.“

Studenti se měli postavit čelem k velké bílé zdi a za horkého letního počasí je nacisté hlídali se samopaly. Ve velkém horku někteří studenti strachem či přehřátím omdleli a další postupně odcházeli na výslechy: „Já jsem výslech přečkal celkem dobře. Mně říkali, že jsme chtěli opevnit Roudnici [nad Labem], a já jsem říkal: ‚Ježišmarjá, to je blbost.‘ Jak jsem řekl ‚blbost‘, tak jsem dostal facku. Pak se mě ještě na něco ptali, tak jsem zase říkal: ‚Já tohle vůbec neznám.‘ Tak mně dali další facku anebo to bylo pěstí a přišel jsem o jeden zub. Pak mě pustili. Zase zpátky ke zdi.“

Zavřeni v Malé pevnosti – Raudnitzen Studenten Raus

Poté byl Karel Beránek s dalšími studenty nahnán do cely číslo dvacet šest a noví vězni museli pracovat na šancích, kde hrabali posečenou trávu. Dostali uniformy s červeným trojúhelníkem na zádech a dozorci je oslovovali zvoláním „Raudnitzen Studenten Raus“, což v překladu znamenalo: „Roudničtí studenti ven.“ V Malé pevnosti Terezín krátce po příjezdu zemřel jeden ze studentů průmyslové školy, Zdeněk Kubeš: „Dostal zápas plic a oni ho nechali v Krankenzimmer. Pak viděli, že je to vážné, tak ho poslali do litoměřické nemocnice. Trochu zodpovědnosti v některých [dozorcích] bylo. Tam zemřel.“

Studenti byli poté rozmístěni do cel číslo jedna, dva, čtyři, pět, osm a devět a Karel Beránek se dostal do cely číslo čtyři. Byli také rozděleni na komanda – na pracovní oddíly –která odcházela mimo Malou pevnost Terezín. Karel Beránek byl nejčastěji nasazován na tzv. Reichsbahn[1] v Ústí nad Labem, kde pracoval na nádraží nebo na přilehlých kolejištích a obvykle nosil kolejnice nebo podbíjel pražce: „Tam byl krumpáč a nářadí a já jsem to do té doby pochopitelně neznal. Takže jsem s krumpáčem zápolil jako s motýlem. Držel jsem ho na konci a zvedal. To byla námaha. Ale byl tam jeden Žid, nevím, jak se tam dostal, (…) byli to lidé, kteří něco v ghettu provedli a poslali je na potrestání. Ten Žid říkal: ‚Takhle se zabiješ. To nevydržíš celý den.‘ Naučil mě ovládat krumpáč. Kdyby mě to nenaučil, tak by to se mnou asi špatně dopadlo. Ale myslím, že těch [vězňů], co pomohli radou, bylo dost.“

Poté byl Karel Beránek převelen do Schichtových továren na výrobu mýdla v Ústí nad Labem, odkud vězni odváželi pokrutiny.[2] Pracoval i v Lovosicích v továrně na zpracování ovoce, kde ho hlad donutil, aby jedl jádra z jablek. Zúčastnil se i výstavby bazénu pro dcery velitele Malé pevnosti Terezín Heinricha Jöckla.

Jednoho dne přišli v rámci heydrichiády do Malé pevnosti Terezín příbuzní atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Do pamětníkovy cely prý přišlo přibližně deset příbuzných Jana Kubiše: „Zajímavé bylo, že jeden z nich vytáhl bochník chleba. Nevím, jak ho propašoval.(…) Byli to Kubišovci, ale Kubiše, který střílel na Heydricha, vůbec neznali, ale byli příbuzní, a to stačilo, aby je přepravili na Špilberk. Podařilo se jim chleba přetransportovat až do Terezína, a když viděli, jak jsme na tom my kluci, my jsme byli samí tací vyzáblí, (…) tak jeden z nich začal rozkrajovat chleba na krajíce a každému z nás dal [krajíc]. Ačkoliv musel vědět, že druhý den už nebude jídlo.“

Z Malé pevnost Terezín roudničtí studenti postupně odcházeli. Studenti byli skutečně propuštěni domů, ale také se vědělo, že jiní jsou odváženi do koncentračních táborů. Do poslední chvíle tak nebylo jisté, která z těchto možností „propuštěné“ čeká. Nejdříve z Malé pevnosti odešel Lipinský, poté Stříbrný a Krejza. Karel Beránek byl z Malé pevnosti propuštěn 4. prosince 1942 společně se svým dobrým kamarádem Luďkem Marešem a s dalšími dvěma studenty, Beranem a Lebduškou. Jmenovaní byli propuštěni jako jedni z posledních studentů, posledním propuštěným studentem se stal Svítek: „Ale zůstali tam ještě asi tři nebo čtyři naši spolužáci, šli do Osvětimi a už se nevrátili.“[3] 

„Pro nás to byla událost, kterou si pamatujeme do konce [života], ale zaplaťpánbůh se stírají věci, které byly vážné anebo které vás ohrožovaly na životě, a zůstává víceméně taková vzpomínka. (…) A když jsem přišel z Terezína, tak se lidé neprojevovali: ‚Sláva, už vás pustili‘, ale kde mohli, tak s vámi mluvili velice přátelsky. Vyjadřovali sympatie, že jsem se já i ostatní z Terezína dostali.“

Nucené nasazení v Hněvicích

Po propuštění se měl Karel Beránek s dalšími studenty hlásit na gestapu v Kladně, kde jim sdělili, že mají mlčet o svém věznění. Po příjezdu domů čekalo pamětníka vyrozumění o zákazu studií na všech školách v protektorátu, a hned druhý den tak odešel na pracovní úřad v Roudnici nad Labem, odkud byl přidělen do Hněvic do německé firmy. I po propuštění tedy musel tvrdě pracovat, ale oproti pobytu v Malé pevnosti Terezín bydlel na ubytovně a za odvedenou práci dostával peníze: „Přehazovali jsme písek, nakládali na malé vláčky a později jsme kopali úložiště pro potrubí. To nebyla moc příjemná práce. Když byl dobrý terén, tak to šlo, ale když jste narazil na skálu nebo na jíl, tak to nebylo nic příjemného. (…) Poté jsem dělal pomocníka kabeláři, měli jsme stan a v něm jsem mu mohl podávat jeho věci. To už bylo dobré. Jinak jsem dělal u lopaty.“

„Já byl na konci války v Roudnici [nad Labem] na jedné nebo na dvou schůzích, které se konaly v objektu Nedoma, což byl místní prodejce automobilů. (…) Někde v objektu byla podzemní část, suterén, a tam jsem byl na jedné nebo na dvou schůzích. Tam byl náznak, že to byli komunisté [angažovaní v odboji]. Ale to jsem nevěděl. Já jsem jenom věděl, že to tam smrdělo kouřem, každý kouřil, a že tam říkali věci, kterým jsem nerozuměl.“[4]

V Revolučním národním výboru

Ke konci války sloužil Karel Beránek s dalšími „roudnickými“ studenty v Revolučním národním výboru, ze kterého se později utvořily Revoluční gardy, a v Ústí nad Labem vyměřovali byty nebo jezdili po okrese „promlouvat“ s místním obyvatelstvem: „Zase jsme přišli na to, že jsou lidé, kteří toho ví daleko více, než toho víme my jako mladí kluci. Teď jste jim měl kázat nějaké rozumy.“

V Ústí nad Labem probíhaly přestřelky mezi Čechy a Němci a „roudničtí“ studenti dostali i samopaly: „Tam byli Němci, kteří měli bílé pásky. Někteří se chovali zarputile, někteří vlezle a některým to bylo úplně jedno. Byli apatičtí. Já jsem s nimi do styku moc nepřišel. Oni se po večerech srocovali a říkalo se, že tam jsou werewolfové.[5] Pak přišli Rusové a oni byli na Němce tvrdí.“

Dokončení průmyslové školy 

Nově zbudovaná průmyslová škola byla se souhlasem národního výboru vybudována v prostoru ústeckého lazaretu, který museli studenti nejprve vyklidit. Ještě však pro sebe museli najít ubytování: „Bylo léto, já tam nebyl, ale jeden kluk vstoupil do nějaké místnosti v krátkých kalhotách a druhý mu říká: ‚Ty máš černé nohy.‘ To byly blechy. Prostě se tam rozmohly anebo to nebylo dlouho obydlené. Nebylo to příjemné, ale museli jsme to udělat. Část věcí, co se hodila, jako postele a takové věci, jsme nechali. Neosobní věci, co zůstaly, jsme vynesli ven. Šly na skládku.“

Studenti poté v průběhu jednoho roku složili maturitní zkoušku, ačkoliv k řádnému splnění školní docházky jim chyběly ještě dva roky. Jak Karel Beránek říká, postupem času seznal, že studenti dokončili školu s přimhouřenýma očima.

Kariéra ve výzkumných ústavech

Pamětník měl ambice studovat vysokou školu a díky svým středoškolským učitelům úspěšně složil přijímající zkoušky. Při přijímacích zkouškách však prý komise zřejmě věděla, že byl Karel Beránek zavřený, a tak byl bez větších problémů přijat ke studiu. Jedním z problémů zhuštěného poválečného středoškolského studia ale například bylo to, že neznal deskriptivu a musel se ji učit od začátku.

Studium strojírenství na Českém vysokém učení technickém už bylo horší: „Už se vás neptali, jestli jste byl, anebo nebyl [zavřený]. Prostě umíš, nebo neumíš. Tak jsem to do sebe postupně nasoukal, ale bylo to těžké. Podařilo se. (…) Měl jsem stipendium a musel jsem zkoušky udělat, abych si ho udržel. (…) Takže jsem dřel a prodřel jsem to. Dělal jsem všechny zkoušky napoprvé. Z mechaniky, to si pamatuji jako dnes, jsem dostal čtyřku. Ale zkouška byla, tak jsem si stipendium udržel.“               

Po studiích odešel pracovat do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství, kde si udělal jednoletý kurz letectví a kde setrval až do nástupu na vojnu. Téměř po třech letech se vrátil z vojny a odešel pracovat do Státního výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky, kde se věnoval ventilačním a tepelným problémům a prováděl ověřovací zkoušky na generátory: „To byla veliká hala, měla patnáctitunový jeřáb a tam jsme měli svoje modely. Ty byly založené na proudění vody, i když se na prototypu jednalo o vzduch. To byla celá metoda – modelová podobnost.“

Karel Beránek se v roce 1951 oženil s Hanou Ladýřovou a postupně se stal i vedoucím laboratoří. Jezdil také se společností Interelektro. Po roce 1989 se však státní ústavy začaly likvidovat: „Z jedné strany výsledky neodpovídaly počtu lidí, takže bylo dobré, že se nějak zeštíhlily. Mně už bylo přes šedesát pět, tak jsem si říkal, že bych šel někam jinam. Tak jsem šel také do výzkumného ústavu, který měl co dělat se státní komisí. Tam jsem se zabýval státními úkoly. I tohle mělo končit, tak jsem se ještě dostal do Stavebního ústavu.“

Kromě zaměstnání ve výzkumných ústavech vyučoval i na Průmyslové škole v pražské Masné ulici a pracoval jako sociální referent. Krátce po roce 1989 odešel do důchodu. V současnosti žije Karel Beránek v Praze.    

[1] V překladu Říšská dráha.

[2] Zbytky semen rostlin po vylisování oleje.

[3] V Osvětimi zemřelo devět studentů (Karel Dvořák, Ivo Karfík, Bohumil Kratochvíl, Miroslav Kukuk, Karel Švojgr, Sylva Rajtrová, Ladislav Markvart, Emanuel Marek a Jaroslav Študent) a v Buchenwaldu zemřeli dva studenti (Otomar Fabián a Vladimír Adamec – posledně jmenovaný zemřel doma na následky věznění).

[4] Zřejmě se jednalo o odbojovou skupinu Předvoj (viz dodatečné dokumenty použité z osobního archivu Karla Beránka).

[5] Němci, kteří se nesmířili s koncem Třetí říše a vyvolávali ozbrojené střety.