Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Beránek (* 1943  †︎ 2023)

• narozen 13. července 1943 v Příbrami, vyrůstal v Hostomicích

• otec cestář, matka zdravotní sestra

• v roce 1957 v Hostomicích vylepoval plakáty Stalina a Tita

• 1958–1961 se v Příbrami vyučil zedníkem

• v roce 1962 narukoval k vnitřní stráži

• od poloviny 60. let žil s rodinou v Berouně, kde ho zastihl srpen 1968

• v letech 1983–1989 pracoval na Pražském hradě

• v letech 1990–1992 pracoval v Německu

• v roce 2023 žil v Hostomicích

• zemřel v listopadu roku 2023

Co bylo tak hrozného na tom, když čtrnáctiletí kluci v roce 1957 vzali ze sběrných surovin plakáty Tita a Stalina a vyvěsili je po vsi? Netušili, protože jim politika byla lhostejná. „Byl to tehdy velký průšvih a pozvali si nás na národní výbor, spolu s našimi rodiči,“ vypráví Václav Beránek. I když se po tomto incidentu na nátlak soudruhů nakonec stal mladým dělnickým kádrem, jeho lhostejnost k politice Komunistické strany Československa (KSČ) zůstala neměnná. „Nebral jsem tu stranu vážně, ať jsem v ní byl, nebo ne. Nejdůležitější pro mě byla rodina a přátelé,“ vypráví Václav Beránek.

Kulomety do nich stříleli. Pak je porcovali a rozdávali lidem ještě teplé maso

Václav Beránek se narodil 13. července 1943 v Příbrami. Ačkoli byl jeho otec František Beránek vyučený kolář, pracoval celý život jako cestář. Matka Marta Šnoblová se narodila v Rudě u Rakovníka, ale v jejím necelém roce se její rodina přestěhovala do Francie. Matčin otec byl horník z Rudné u Rakovníka a během první světové války, kolem roku 1916, odešel za prací do Francie, kde pracoval na šachtě. Maminka pocházela ze šesti dětí a ve Francii tedy zůstalo hodně příbuzných, s nimiž však už Václav nemá žádné vazby. Po návratu do Československa se šestnáctiletá Marta stala služkou u Albertina v Hostomicích, kde potkala Václavova otce. Později pracovala v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD) a nakonec strávila 22 let jako zdravotní sestra v domově důchodců v Hostomicích.

Velký vliv na Václava měl dědeček Václav Beránek z Hostomic, který za první světové války sloužil v Rusku. „Byl zajatý a celou válku strávil v ruském lágru. Pak se dostal Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, pak do Brestu a domů se dostal pěšky až půl roku po válce,“ vypráví Václav Beránek. Dědeček byl zedník, který se podílel na stavbách ve Vídni i na výstavbě berounských železáren. Ještě ve svých 95 letech pracoval jako skladník v Jincích v kasárnách. „Ne protože by musel, ale protože by se doma bez práce nudil. Já jsem ho obdivoval,“ dodává Václav. Babička z otcovy strany, Růžena Beránková, byla zdravotní sestra. „Měli jsme na domě ceduli ‚zdravotní sestra‘ a také jsme jako první ve vesnici měli telefon,“ vzpomíná.

Za druhé světové války byl otec František Beránek povolán jako cestář do Rožmitálu pod Třemšínem a poté byl totálně nasazen na práci do Německé říše. V Drážďanech kladli koleje na železnici a po masivním bombardování Drážďan pomáhal při odklízení trosek, nosil na nosítkách mrtvoly. Václav zná otcovo vyprávění o útěku z Německa: „Vyprávěl, že v nějaké vesnici byli Rusové, kteří obsadili celé náměstí, nahnali doprostřed krávy a kulomety do nich stříleli. Pak je porcovali a rozdávali lidem ještě teplé maso. Byl to prý hrozný masakr.“ V Rožmitálu pod Třemšínem pak zažili osvobození americkou armádou, dva americké tanky dokonce stály u nich na dvoře. Václavovi byly teprve dva roky.

Táta byl cestář a peněz nazbyt nebylo

Václavovy osobní vzpomínky se vztahují až k Hostomicím, kam se rodina vrátila po osvobození v roce 1945. Mají zde dům, který je starý už dobrých 150 let. Chovali slepice, králíky, prase. Václav vzpomíná, že v 50. letech měli některá domácí zvířata načerno. „Na národní výbor se muselo hlásit, kolik vajec slepice snášejí, a když to bylo nad normu, musely se odevzdávat. Chodily kontroly a počítaly, kolik máme slepic. Otec vždycky zabalil pět slepic do pytle a strčil je dírou v plotě Svobodovým, a pak se to zase obrátilo.“ Takhle se doma šetřilo, protože otec jako cestář nevydělával mnoho.

Václav vzpomíná, jak se tatínek v práci nadřel, protože tehdy se všechno dělalo manuálně. „Táta měl na starosti silnici od Hostomic až k Zátoru. Štěrkoval silnice, stříkal cesty z cisterny asfaltem a znovu je posypával pískem, sníh se odhazoval ručním pluhem. Vykopával příkopy, sekal trávu, česal ovoce u cest, které musel odevzdávat.“ Cestář se hodně nachodil a navozil. „Táta měl kárku a každý den vozil dříví. Když jsem mu chtěl pomoci, nemohl jsem s tím nákladem ani hnout, jak byl těžký, zatímco táta ji vezl a přitom za ní nebyl ani vidět. Všichni žasli, jak může tu káru udržet,“ vypráví Václav Beránek.

Velký průšvih s plakáty Stalina a Tita

Václav nastoupil do první třídy v roce 1949. Vzpomíná na třídní učitelku Piťhovou, která byla Ruska. „Byla to kamarádka mojí matky a docela mě mučila. Já jsem chtěl mít dlouhé vlasy a ona mě za ně tahala, abych si je ostříhal,“ vypráví. Byl to kluk s bohatou fantazií a ztřeštěnými nápady. Líbilo se mu například tetování, které tehdy viděl snad ve filmu nebo časopisu, které rád sbíral. První tetování si udělal ve 13 letech. Když končil základní školu, udělal v Hostomicích „velký průšvih“, když s kluky našli ve sběrných surovinách plakáty Tita a Stalina a vylepovali je po celých Hostomicích. „Pak nás chytli – Pepíka Schneidera, Otu a Vencu Císařovic a mě. Museli jsme na národní výbor, kam si zavolali i rodiče. My nechápali, co tak hrozného jsme provedli,“ vypráví.

O politiku se Václav nestaral, a tak nevěděl, že v roce 1957 mohlo být rozvěšení plakátů dvou kontroverzních politických představitelů vnímáno jako provokace. Navíc kombinace obou postav mohla být obzvláště třaskavá. Tito odmítal stalinistický model a v oficiální komunistické linii byl vnímán jako odpadlík. Stalinovy činy byly od roku 1956, po projevu Nikity Chruščova, přehodnocovány a Stalinův kult osobnosti byl zavrhován. Václav měl nastoupit do učení a aby prokázal své dobré úmysly po tomto incidentu, stal se na nátlak soudruhů dělnickým kádrem.

Za nás ještě drsná šikana na vojně nebyla

Po vzoru dědečka nastoupil do učení na zedníka v Příbrami, společně s dalšími čtyřmi kamarády ze sousedství. Jako učeň se podílel na stavbě příbramského kulturního domu, který tam stojí dodnes. V roce 1961 získal výuční list. Krátce pracoval na stavbě nemocnice v Hořovicích, než v roce 1962 narukoval na vojnu do poddůstojnické školy ve Varnsdorfu, k vnitřní stráži, kterou však druhý rok ve Varnsdorfu zrušili. „Byl jsem rád, že ji zrušili a nemusel jsem v ní být. Vnitřní stráž byla neoblíbená od roku 1953, když ji při měnové reformě poslali do Plzně, aby zasahovala proti demonstrantům,“ vypráví Václav Beránek.

Druhý rok strávil v Bakově nad Jizerou, kde hlídali sklady a bunkry v lesích s dynamitem, poté byl poslán do Domažlic, kde stavěli domky pro Pohraniční stráž. „Byl jsem tam jako jediný zedník, a tak jsem měl pod sebou osm lidí. Na vojnu si nemám proč stěžovat. Poznal jsem tam kamarády a na špatné věci jsem zapomněl. Byla tam buzerace, hlavně ten první rok na poddůstojnické škole to bylo kruté. Ale drsnou šikanu jsem na vojně nezažil, ta za nás ještě nebyla,“ vypráví Václav Beránek.

V Domažlicích na vojně poznal svou budoucí ženu, která odtud pocházela a pracovala zde u Vojenské správy jako civilní zaměstnankyně. V únoru 1965 se vzali a téhož roku se jim narodila dcera. V 60. letech se rodina přestěhovala do Berouna na sídliště, které Václav jako zedník také stavěl. Vzpomíná, jak trvalo několik let, než si vybavili byt nábytkem, protože ten nebyl na trhu k dostání.

KSČ jsem nebral vážně, takže jsem tam kvůli dceři vstoupil

Václav Beránek vzpomíná na srpen 1968, měsíc, který zásadně změnil Československo. Před tímto datem procházela země obdobím tzv. Pražského jara, kdy Alexander Dubček a další politici usilovali o liberální reformy komunistického systému, které by přinesly větší politické svobody a demokratizaci. Nicméně, sovětské vedení a další státy Varšavské smlouvy toto období liberálních reforem neschvalovaly. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy včetně Sovětského svazu vtrhla do Československa, aby ukončila tyto reformní snahy, což vedlo k masivním protestům a odporu ze strany československého obyvatelstva.

Právě 21. srpna se Beránkovi vrátili z chaty v Horšovském Týně u Domažlic zpět do Berouna. Setkání Václavovy dcery, které tehdy bylo tři a půl roku, se sovětskými vojáky bylo pro ni traumatickým zážitkem. Do té doby byla na vojáky zvyklá. Maminka pracovala na Vojenské správě, takže vojenská uniforma pro ni nebyla ničím novým. Ráda se dívala na vojáky u kasáren, když například jeli na cvičení. „Teď byl ale srpen 1968 a my jsme šli na poštu telefonovat rodičům, co se u nich děje. Kolem pošty stály ruské tanky a vojáci, kteří vyběhli ven a strkali do nás samopaly. Dceru to vyděsilo k smrti a její pláč byl k neutišení,“ doplňuje Václavova manželka.

Ještě v 60. letech vystoupil Václav Beránek z komunistické strany. „Jednou přišla žena s tím, jak jsou drahé dětské boty. Rozčílil jsem se na schůzi a vystoupil ze strany. Vystoupení z KSČ pro mě, jako zedníka, nebyl žádný problém. Až později, když dceru nechtěli vzít na školu, nechtěli jí dát posudek, když nebudu v KSČ. A tak jsem tam zase vstoupil. KSČ jsem totiž vůbec nebral vážně. Nezajímalo mě to,“ vysvětluje.

Německo po revoluci, to byl pro mě šok

V letech 1983 až 1989 pracoval jako zedník na Pražském hradě, kde rekonstruovali vnitřní prostory. Má odtud nevšední zážitky. Vzpomíná, že když trhali podlahy, našel v lahvi ukrytý dopis skladatele Rafaela Kubelíka (emigroval v roce 1948) adresovaný Janu Masarykovi. „Dopis jsem musel odevzdat ochrance a kdoví kde skončil,“ vypráví Václav Beránek. Vzpomíná i na setkání s generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem, který jezdil na dovolenou na Krym, avšak jednou se vrátil dřív. „Měli jsme zrovna rozdělanou fasádu. Když přicházel Husák, byl jsem mu představen a on se zeptal, kolik nás tam pracuje. Řekl jsem, že osm. On odpověděl: ‚Když tady vidím to množství lahví od piva, tak mám pocit, že vás je tady padesát,“ vypráví pamětník. On sám prý paradoxně pivo nepije, nechutná mu.

Listopadové události a pád komunismu v roce 1989 zažili Beránkovi v Berouně, chodili na manifestace a Václav podporoval Václava Havla nošením placky propagující jeho zvolení. V roce 1990 dostal příležitost pracovat v Německu, a to v Bonnu a v Mnichově. Byl tam dva roky. Vydělal si tam i díky ušetřeným dietám kolem 50 tisíc korun, což bylo do té doby nemyslitelné. „Po vyučení jsem bral osm korun za hodinu, pak deset, pak patnáct a nejvíc si pamatuji sto korun za hodinu. Německo po revoluci, to byl pro mě šok! Regály plné zboží. Žena chtěla, abych jí přivezl šampón, a já z toho byl rozhozený, protože tam bylo tolik druhů, že jsem nevěděl jaký,“ přibližuje.

Václav Beránek je vášnivým sběratelem nejrůznějších artefaktů. Přitahuje ho historie, takže má sbírku starých časopisů z klíčových období československých dějin, ale také například gramofonové desky a cédéčka, nebo třeba kuchařky. V roce 2023 žil se svou ženou opět v Hostomicích, v domě po rodičích, v němž Václav vyrůstal. Vychovali spolu dvě dcery.