Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Beránková (* 1939)

• narozena 27. června 1939 v Praze

• otec Antonín Urban byl revizním ekonomem, matka Květa byla v domácnosti

• strýc Josef Anderle a bratranec Jiří Anderle za války vězněni v koncentračním táboře

• vzpomínky na bombardování Prahy roku 1945 a pobyt ve sklepě během Pražského povstání

• otec bojoval v květnu 1945 v Praze na barikádě v Malešicích

• prarodiče donuceni vstoupit do JZD

• v letech 1953 až 1956 pamětnice studovala jedenáctiletku ve Voděradské ulici

• od roku 1956 pracovala v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie pod vedením Karla Rašky

• aktivní v katolické církvi

• syn několikrát vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1984 se účastnila v Praze bohoslužby za přítomnosti matky Terezy

• v roce 1990 jako old skautka držela čestnou stráž při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Československu

Těžké chvíle prožíváme každý po svém. Úplně jinak je navíc vidí malé dítě, které ještě nemá mnoho zkušeností. To, co přijde strašné rodičům, dítě tolik nevnímá a katastrofou jsou pro něj jiné věci. Tuhle zkušenost si z války odnesla i Věra Beránková.

Krysí sklep

Věra přišla na svět 27. června 1939 v Praze jako Urbanová. Oba rodiče pocházeli z venkova, a tak se jedna z nejmilejších dětských vzpomínek točí okolo letních měsíců prožitých na hospodářství u babičky s dědou. Koně, husy, pes, spousta kamarádů a vypěstovaných dobrot. Výpěstky prarodičů poskytovaly Urbanovým, kteří bydleli v Praze v Černokostelecké ulici v bytě bez zahrady, za války drobné vylepšení jídelníčku.

Konec války se nesl ve znamení poplachů a bombardování. „Bylo mi pět let a větší starost, než padající bomby, mi dělaly krysy ve sklepě, kam jsme se utíkali schovávat. Bomba pro mě byla dost abstraktní, zato cupitající krysa velmi reálná.“ I když to bylo nebezpečné, poslouchali rodiče tajně cizí rozhlas a poslouchat k nim chodilo také několik sousedů. V prvních květnových dnech vyrostla kousek od domu Urbanových barikáda z dlažebních kostek a jednoho tramvajového vozu a otec se zapojil do její obrany. Několik dní nebyl doma a na svoji rodinu se jen občas přišel podívat. Věra vzpomíná na volání rozhlasu o pomoc a řeči dospělých o Vlasovcích, kterým ale nerozuměla. Dramatické dny pražského povstání trávila Věra s maminkou v krysím sklepě. S ostatními dětmi si krátily čas hrou na schovávanou. „Kolem 8. května jsme už šly spát do bytu, a když jsem se ráno probudila, tak maminka se nade mnou skláněla a říkala: ‚Věruško, už je mír, přijeli Rusové.‘ Tak to byl opravdu takový krásný šťastný okamžik. A přes den jsme pak viděli v ulicích náklaďáky plné ruských vojáků a ti nás chodili přes den navštěvovat.“ Tatínek byl v okolí jediný, kdo uměl rusky, a tak dělal překladatele. Sovětští vojáci tábořili v Krčském lese, ale přes den chodili do rodin. Nosili si svoje jídlo, které bylo pro malou Věrku také naprosto šokující: víno v kbelících, cibule a uzené hovězí jazyky.

Válka nepostihla jen Urbanovy, ale i širší rodinu. Strýček byl důstojníkem Československé armády a válku prožil v koncentračním táboře, ze kterého se vrátil domů. Bratranec koncentrační tábor, ve kterém byl vězněn za své působení ve skautu, nepřežil.

Poloviční svoboda

Svoboda a euforie ale nevydržely dlouho. Nástup komunistů k moci zasáhl opět především Věřiny příbuzné. Prarodičům z otcovy strany, kteří měli hospodářství a odmítali vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, komunisté navyšovali dodávky a za jejich neplnění udělovali nejprve pokuty. Nakonec je do JZD vstoupit donutili. Strýc, kterého věznili už nacisté, si jako důstojník nevedl o mnoho lépe ani za komunistů. Opět se dostal do vězení a nakonec zemřel za záhadných okolností. Mezi příbuznými se spekuluje, že byl komunisty otráven.

Věra začala pracovat jako zdravotní laborantka v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. K povolání ji přivedli bratranci, kteří měli doma malou laboratoř, a Věru ta práce uchvátila. V roce 1963 se provdala za Zdeňka Beránka. Ačkoliv měla ke komunistické totalitě odpor, nevyhnula se povinným schůzím a propagandistickým školením. „Za komunistů se musel člověk neustále přetvařovat, ta ideologie je na lži postavená. V zaměstnání jsme museli všichni povinně chodit na veřejné schůze KSČ a zapisovalo se, kdo tam chybí. Domovní důvěrníci podávali hlášení, zda vyvěšujeme vlajky na státní svátky a zda se chováme v souladu se socialistickou ideologií.“

Krátké uvolnění v roce 1968 označuje za poloviční svobodu. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se opět vše vrátilo do starých kolejí. Věra je věřící a k víře vedla i svoje děti. Když její syn studoval ve 4. ročníku Matematicko - fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, několikrát si ho Státní bezpečnost volala do Bartolomějské ulice na výslech, říkali tomu podání vysvětlení. Ptali se ho, kam chodí do kostela, jestli není v nějaké nevhodné partě mládeže. Doma mu vždy kladli na srdce, aby neprozradil, do kterého kostela chodí a s kým, aby tím třeba neohrozil kněze, kterému by mohli odebrat státní souhlas.

Byla jsem přítomna zázraku

Když se koncem osmdesátých let začaly hroutit totalitní režimy v okolních státech a u nás se stále nic nedělo, byla Věra přesvědčená, že tu u nás bude takový komunistický skanzen, se Sovětským svazem na opravdu věčné časy. To, jak rychle tu nakonec režim padl, Věru ohromilo. „Vzpomínám si, jak jsem před Vánoci v roce 1989 stála frontu na stromeček a nějaká paní říkala, že by si k Vánocům ještě přála toho Havla na Hradě. Byla to velká euforie, najednou se smělo říkat, co si člověk myslí a nemusel se bát udání, byla ekonomická svoboda, dalo se cestovat.“

Revoluční dění sledovala kvůli zdravotním potížím pouze v televizi. Jako věřící považovala za zázrak návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu v dubnu 1990. „Taková věc se plánuje roky dopředu a on tehdy přijel v podstatě okamžitě. I Havel to tehdy označil za zázrak.“

Věra si užívala nově nabytou svobodu. Celý život prožila v totalitě a už ji ani nevnímala. Teprve po revoluci pochopila, v jak nesvobodné zemi žila, protože měla poprvé v životě srovnání.