Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Beranová (* 1932)

• narozená 8. února 1932 v Ústí nad Labem

• útěk do vnitrozemí nedlouho po záboru československého pohraničí

• vzpomínky na Pražské povstání

• vystudovala gymnázium a dálkově pedagogickou fakultu

• pracovala jako učitelka v mateřské škole a dělnice v družstvu invalidů

• v době natáčení v roce 2022 žila v Praze

Libuše s rodiči bydlela v krásném domě s výhledem na romantický kaňon řeky Labe. Dům byl obklopený zahradou, kde si jako malá hrála a zpoza plotu pozorovala lodníky, jak nakládají cukr z místního cukrovaru. Na podzim roku 1938 musela dům i zahradu opustit. Její rodné město Ústí nad Labem se stalo součástí nacistického Německa a Němci odsud Čechy vyháněli. O sedm let později naopak Češi vyháněli Němce. A místo Libušina rodného domu zel v zemi kráter. I z cukrovaru, kde kdysi pracoval její tatínek, zbyla jen hromada trosek.

Zůstanu Čechem

Do školy šla Libuše poprvé 1. září 1938, musela do německé, českou zrušili. Jen o několik dnů později, 23. září, oblékl její otec uniformu a odjel bránit československé hranice. Zakrátko se vrátil, 30. září byla v Mnichově podepsána dohoda o odstoupení československého pohraničí Německu. Jeho součástí se stalo i Ústí nad Labem, 9. října dorazili do města vojáci německého wehrmachtu. A Češi tu už nebyli chtění a většina v panice město narychlo opouštěla. Libušini rodiče se svou jedinou dcerou zůstali. Její otec se po demobilizaci vrátil do zaměstnání. Měl dobrou práci, byl zaměstnaný jako pokladník v cukrovaru v Krásném Březně, jedné místních čtvrtí Ústí nad Labem. „Budu mluvit německy, ale zůstanu Čechem,“ prohlásil. O práci ale zakrátko přišel, v propouštěcím dopisu stálo, že firma je sice velmi spokojena s jeho pracovním působením, ale že jsou nuceni v důsledku určitých vlivů přijmout na jeho místo pracovníka německé národnosti.

Provokativní pochody henleinovců městem vídala malá Libuše ještě před odtržením pohraničí, ale nyní se napětí a nevraživost vůči Čechům stupňovaly. A německy začali mluvit i ti, kteří do té doby používali jen češtinu, včetně Libušiných spolužáků. „A začali mě nenávidět,“ dodává Libuše Beranová a pokračuje dál: „Křičeli na mě: ‚WeisRotBlau, tschechische sau!‘ Když jsem to vyprávěla doma, maminka byla hodně smutná. A začala mě do školy doprovázet.“ Během jedné z cest do školy se před Libuši a její maminku zabodla do země dýka, kdosi ji po nich hodil z okna jednoho z činžovních domů. S rozhodnutím opustit město pak už Libušini rodiče neváhali. Otec narychlo sehnal stěhovací vůz, naložili nábytek a osobní věci a odjeli do vnitrozemí.

Vyhrožování Čechům smrtí nebylo v té době ničím neobvyklým. Cílem útoků byli ale i protinacisticky smýšlející Němci, včetně bývalého ústeckého starosty Leopolda Pölzla, kterého henleinovci vozili po městě spoutaného v káře a kamenovali ho (zdroj: Kronika města Ústí nad Labem). V této atmosféře Libuše s rodiči narychlo opouštěla město.

Proč jste tam nezůstali?

Libušin otec dal v cukrovaru výpověď a poslední výplatu ukryl do bot. A také do školní aktovky malé Libuše, peníze se do Čech vyvážet nesměly. Na hranicích je čekala německá celní kontrola, která ale naštěstí nic nenašla. Otcova poslední výplata byla nadlouho jedinou finanční hotovostí, kterou měli. Otec pak v Čechách zoufale dlouho hledal práci a nejednou se setkal i s poznámkou: „Proč jste tam nezůstali?“ Bydlet také neměli kde, nejprve jim jednu místnost poskytla babička v Mladé Boleslavi, a teprve když otec získal místo disponenta v Praze, přestěhovali se do bytu na pražských Vinohradech. Vlhký byt se ale nedal vytopit a bydlení v něm bylo neúnosné. Otec po čase naštěstí získal služební byt v činžovním domě na Letné a rodina se stěhovala znovu. A malá Libuše opět měnila školu a snažila se zapadnout do nového kolektivu. Vzpomíná, jak to pro ni bylo těžké a jak složitě si hledala mezi dětmi přátele. 

Ústí nad Labem během války pak potkal podobný osud jako většinu velkých průmyslových německých měst. Ničivé nálety, během kterých zemřely stovky lidí a v troskách zůstaly stovky domů. Včetně toho, ve kterém ještě na podzim 1938 bydlela Libuše se svými rodiči. Z cukrovaru se během války stal muniční sklad, který v červenci 1945 z nejasných důvodů vybuchl. Obrovská exploze rozmetala nebezpečnou munici do okolí, poničila domy, ale především vyhrotila napjaté vztahy mezi Čechy a Němci v krvavý závěr jejich staletého soužití.

Je revoluce, strhávají německé nápisy

Na Letné dokončila Libuše základní školu a v roce 1943 byla přijata ke studiu na víceleté gymnázium. Díky dobrému prospěchu přeskočila jeden ročník a na konci války proto končila již třetí. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, kdy se obyvatelé Prahy postavili německým okupantům. Libuše Beranová na tyto dny vzpomíná: „Maminka šla nakoupit, a když se vrátila, říkala: ‚Je revoluce, strhávají německé nápisy… Němci se ale začali bránit...“ S maminkou a dalšími sousedy se musela ukrýt ve sklepě, na Letné propukly jedny z nejtěžších bojů na území Prahy. Libuše dál vypráví: „Naproti nám v ulici bydleli Němci a stříleli nám do oken. Na noc jsme se ale museli z úkrytu ve sklepě vrátit do bytu a spali jsme pak v předsíni. Dali jsme na zem matrace a spali jsme na nich.“ Na Letné i v sousedních Holešovicích rostly barikády a jen zpola vyzbrojení povstalci bojovali převážně s příslušníky jednotek SS. Libuše Beranová vzpomíná, jak se v přilehlé ulici Dobrovského stavěla barikáda z popelnic naplněných dlažebními kostkami a vypráví dál: „V Letohradské ulici byla převržená tramvaj, proti parku, protože park byl obsazený Němci. A taky tam byly Němky a ty střílely z flaků na Staroměstskou radnici a poškodily ji.“ Libušin tatínek zůstal v těch dnech v centru města, začátek povstání ho zastihl v zaměstnání. Dostal prý samopal, se kterým střežil zajaté esesmany.

Libuše Beranová ještě vzpomíná: „Většinu dne jsme byli v krytu a poslouchali jsme úpěnlivé volání rozhlasu o pomoc, protože tam se bojovalo a padlo tam hodně Čechů. Náš domovník pan Bahenský šel bojovat do letenského parku proti Němcům a dostal tříštivou střelou do nohy, ztratil strašně moc krve. Přinesli ho na nosítkách, ale v těch podmínkách, které byly, nebyla možná transfúze a pan Bahenský zemřel. Měl pak v Letenských sadech pomníček a já mu tam nosila květiny.“

Život jsem nepromarnila

K poslednímu prudkému boji v blízkosti Libušina domova došlo mezi povstalci a kolonou příslušníků SS 9. května ráno na Letenském náměstí (zdroj). Odpoledne dorazila Rudá armáda. „Viděla jsem jeden ruský tank ozdobený šeříky, byl obsazený dětmi, které na něj vysadili. A pak se ještě pamatuju, jak jsem viděla Němce, kteří dávali ty dlažební kostky z barikád zpátky na silnici. A pak se odsud museli odstěhovat,“ vzpomíná Libuše Beranová na první poválečné dny. V září pak pokračovala ve studiu na gymnáziu Charlotty Masarykové. Po jeho ukončení chtěla pracovat jako učitelka v mateřské škole, ale neměla potřebné vzdělání. Vystudovala proto dálkově pedagogickou fakultu a nějakou dobu v mateřské škole pracovala. Vdala se, narodila se jí dcera, ale manželství se poměrně brzy rozpadlo. Po čase se provdala podruhé, svatbu měla v kostele a podle jejích slov to byl moment, kdy začaly její problémy s ředitelkou školy. Podle ředitelky se její víra v Boha neslučovala s profilem učitelky socialistické školy. Libuše Beranová pak prožívala složité období a z mateřské školy odešla. Kvůli zdravotním potížím začala pobírat invalidní důchod a pracovala pak jako dělnice a později mistrová v provozovnách družstva invalidů. „Byla jsem smutná, že jsem nemohla dělat zaměstnání, které jsem si vysnila, ale život jsem nepromarnila,“ říká Libuše Beranová v závěru svého vyprávění.