Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Bérešová (* 1937)

• narozena 23. září 1937 v Lačnově

• vyrůstala na Valašsku ve skromných poměrech

• za války probíhaly na Valašsku boje mezi partyzány a nacisty

• tatínek byl odvlečen gestapem a krutě vyslýchán

• z Valašska se rodina přestěhovala na Šumpersko

• začala se věnovat parašutismu

• v roce 1963 získala československý rekord v trojskoku

• v roce 1964 musela s parašutismem skončit kvůli zdravotním komplikacím

• roku 2024, v době natáčení, žila v Ústí nad Labem

Vlasta Bérešová se narodila krátce před válkou v Lačnově na Valašsku. Jako dítě vyrůstala v místě, kde řada lidí podporovala partyzány. Represe namířené proti členům protinacistického odboje a jejich pomocníkům se dotkly i její rodiny. Později ji láska k parašutismu zavedla až do severních Čech.

Maminka pamětnice Karolína Trčková a její bratr dostali dům s hospodářstvím v Lačnově na Valašsku po svých rodičích, kteří emigrovali do Ameriky. Dne 23. září 1937 se manželům Staňkovým narodila dcera Vlasta. Když jí bylo přibližně pět let, rodina se přestěhovala do dřevěného domku v sousedním Tichově. Valašsko patřilo k nejchudším krajům, život tam byl velice skromný, děti to ale díky péči maminky příliš nepociťovaly. Na Vánoce byl největší radostí stromeček a dobré jídlo, nic jiného nepotřebovaly. Lidé drželi při sobě, po skončení prací na polích, kde si vypomáhali, se scházeli a drali peří nebo pletli oblečení.

Nacisté se mstili za pomoc partyzánům

„Na konci války bylo smutné údobí, protože na Valašsku bojovali partyzáni a byly tam velké nálety letadel. Když byly nálety, my děti jsme spávaly v lesích,“ říká Vlasta Bérešová o posledních měsících války. Boje letadel probíhaly přímo nad vesnicí, děti se na ně chodily dívat. Rodiče se je snažili před válečnými událostmi chránit, občas si ale přece jen všimli, že se v noci svítí v hospodě, kde se partyzáni scházeli. Pokud porady výjimečně probíhaly ve dne v některém z domů, rodiče děti vyslali hrát si ven. Když byly malé Vlastě čtyři roky, přišlo si pro jejího tatínka Josefa Staňka gestapo a odvleklo jej do Vsetína, kde ho podrobovali krutým výslechům, aby získali informace o partyzánech.

Válka se chýlila ke konci, zbývaly poslední dny, když do místních vesnic dorazili nacisté, kteří se za pomoc partyzánům bezhlavě mstili na civilním obyvatelstvu. Od 19. dubna do 2. května 1945 vypálili tři osady: Ploštinu, Prlov a Vařákovy paseky: „Muže postříleli, upálili celé rodiny, byla tam bída a žal,“ vzpomíná Vlasta Bérešová. Vypálení Ploštiny dne 19. dubna zasáhlo i rodinu pamětnice: „Maminčin bratranec se vracel z noční směny do Pozděchova, Němci ho chytili, nepomohlo nic – neptali se, zavřeli je a všechny upálili.“ Podrobněji popsala vypálení Prlova a Vařákových pasek Božena Kršáková, vypálení Ploštiny Božena Húšťová a František Sochora.

Dalším cílem nacistického řádění se měl stát i Tichov. Tomu zabránil příchod rumunské fronty, ke které se přidali místní partyzáni. Dne 2. května 1945 boje utichly a situace na valašských pasekách se začala uklidňovat. Osvoboditelům uvařili v Tichově na návsi v kotli černou kávu a rozdali chléb. Ač Staňkovi sami měli málo, maminka děti poslala, aby hladovým a vyčerpaným vojákům donesly také alespoň kus suchého chleba.

Utekli jsme z bídy

Staňkovi na konci války ubytovali ve svém domku rodinu, která neměla kam jít. Nedopatřením založili požár a celá chalupa tak shořela. Staňkovi našli na nějakou dobu útočiště na obecním úřadě, poté se přestěhovali do Bukovic u Šumperka. Tatínek trpěl těžkými zdravotními následky po výslechu gestapem a v roce 1953 zemřel. Rodinu se šesti dětmi živila maminka, která byla velmi pracovitá. Přivydělávala si šitím a společně s Vlastou a jejími sourozenci obstarávali dva hektary pole. Život tam byl nadále skromný a náročný, ale byli šťastní, že se dostali z části země, kde panovala taková bída. Konečně měli co jíst.

Dvě stě dvacet tři seskoků a československý rekord

Vlasta Bérešová začala pracovat v lázních ve Velkých Losinách a svou pílí se vypracovala z uklízečky až na zdravotní sestru. V lázních se pravidelně konaly plesy, které navštěvovala, tančila také v Souboru ruských písní a tanců. Tam se setkala s řeckými emigranty, kteří v letech 1948–1949 přišli do Československa a usadili se na Jesenicku. V Šumperku na leteckém dni se Vlasta Bérešová dostala ke své velké lásce: „Měla jsem zájem spíše o létání, ale parašutisté mě zlanařili,“ říká. Už při výcviku na trenažeru bylo jasné, že bude v budoucnu úspěšná. Její maminka, jakožto pokrokový člověk, ji v její zálibě podporovala a byla na ni hrdá.

V roce 1959 poprvé seskočila z letadla: „První seskok byl nádherná podívaná, tak mi to učarovalo, že jsem zapomněla řídit. Najednou mě něco bouchlo do nohy, to už jsem byla nad stromem. Spadla jsem do bramborového pole,“ vzpomíná. První tři seskoky nepřinesly žádné výsledky, až když se nabažila a zklidnila, začalo se jí dařit. Na seskok se vždy těšila a nikdy se nebála: „Na každý seskok, i když jsem skákala ráda, jsem šla s pokorou a soustředěná na to, co dělám. Protože pocit zůstat ve střehu jsem měla vždycky.“ 

Směny v lázních jí ale nedovolovaly příliš časté výjezdy na letiště. Šla tedy pracovat jako vychovatelka do Elite Varnsdorf, kde vedla i parašutistický kroužek. Pořídila si motorku, aby mohla dojíždět na letiště. Nejčastěji to bylo na Ranou u Loun a do Mostu, skákala ale také na letišti v Olomouci. Celkem má na kontě 223 seskoků a také československý rekord v trojskoku. Původně se jednalo o pokus o světový rekord, ale počasí příliš nepřálo a také jako začátečnice dostala zastaralejší padák, než měli ostatní. Aktivní výsadkářkou zůstala do roku 1964, kdy musela kvůli zdravotním komplikacím svého milovaného sportu zanechat.

Život nakonec prožila v ústraní

S manželem se seznámila v Ústí nad Labem na školení. Přestěhovali se do Stebna a poté do Ústí nad Labem, kde žila i roku 2024, v době natáčení. Společně vychovali jednoho syna. Kvůli zdravotním problémům musela zůstat doma a další události ji míjely.

S tehdejším totalitním režimem se rodina Vlasty Bérešové nikdy nedostala do konfliktu. Žili na malé vesnici poklidným životem. Na členství ve straně, i když jí ho nabízel v lázních ve Velkých Losinách náměstek, se kterým měla velmi dobré vztahy, dle svých slov neměla čas. Na Sověty působící v ČSSR vzpomíná v dobrém, chovali se přátelsky a byli milí a vstřícní a nikdy se nesetkala z jejich strany se zlobou. Současnou situaci na Ukrajině ale hodnotí slovy: „Já bych raději nemluvila, když vidím, kolik zla teď nadělají. V tu dobu byli prostě neviditelní.“