Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Berger (* 1930)

• narodil se 25. září 1930 v Rajhradě

• jako jedináček vyrůstal s rodiči v Kobylí na Moravě okres Hustopeče

• otec Karel byl za protinacistickou činnost v 1941 uvězněn, po roce propuštěn

• během osvobozování v roce 1945 otec zabit granátem

• vystudoval chemii na Vojenské technické akademii v Brně

• pracoval v technickém ústavu ministerstva vnitra

• koncem 60. let působil jako pyrotechnik při tvorbě filmu Most u Remagenu

• podílel se na více než 150 filmech

• po okupaci v roce 1968 vystoupil z KSČ

• v roce 1975 založil v Československé televizi oddělení speciálních efektů

• v roce 2023 žil v Praze

Otec Jiřího Bergera vstoupil do komunistické strany již v roce 1925. Osobně se znal se zakladatelem Junáku Antonínem Svojsíkem, byl velký propagátor skautingu a skvělý pedagog a vychovatel. Za druhé světové války v roce 1941 jej za nejasných okolností zatklo gestapo a následující rok strávil za mřížemi. Prý ho udala jedna žačka, že měl protinacistické řeči. 

Po propuštění již nemohl dále učit. Na konci války v dubnu 1945 pomáhal sovětské armádě a při osvobozování se dostal do přestřelky. Byl zasažen granátem, zemřel asi o měsíc později, když bylo Jiřímu čtrnáct let. Do té doby s ním vše probíral a předával mu svou životní filozofii. Nelze se tedy divit, že v roce 1947 Jiří Berger vstoupil plný očekávání a naděje do komunistické strany. To vše se mu rozplynulo po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Dítě válku vidí úplně jinak

Jiří Berger se narodil jako jedináček 25. září 1930 v Rajhradě. S rodiči vyrůstal v Kobylí na Moravě, okres Hustopeče. Otec Karel i matka Jindřiška byli učitelé. Dětství měl Jiří podle svých slov krásné. Nic na tom nezměnil ani začátek druhé světové války. „Víte, dítě vnímá všechno úplně jinou optikou. Měl jsem v okolí spoustu kamarádů a pořád bylo co vymýšlet. Samozřejmě jsme věděli, že válka je šílená a tak, ale prostě jsme to nevnímali a žili si bezstarostné dětství,” vzpomíná pamětník. 

Bezstarostné dětství Jiřímu skončilo v roce 1941, když se otec Karel jednoho dne nevrátil ze školy domů. Nikdo moc nevěděl, co se přesně stalo, a trvalo asi dva dny, než matka zjistila, kde otec je. Byl ve věznici kousek od Brna. Naštěstí ho po necelém roce propustili. Dostal však zákaz jakékoliv pedagogické činnosti. Jiří v roce 1942 udělal přijímačky na reálné gymnázium v Hodoníně. „Doteď je mi záhadou, že mi v té době Němci nedělali žádné problém, abych mohl studovat. Nějak prostě asi tu otcovu vinu na mě nevztahovali,” vypráví Jiří Berger.

Táta dva dny ležel polomrtvý ve škarpě

Studium na gymnáziu Jiřího Bergera velmi bavilo. Ze všeho nejraději měl hudební výchovu a snil, že jednou bude profesionálním muzikantem. Že z něj jednou bude legenda filmové pyrotechniky a speciálních efektů, to vůbec netušil. V roce 1945 se k jižní Moravě pomalu začala blížit sovětská armáda a otec Karel neváhal a přidal se k ní. Bral to jako svou občanskou povinnost a chtěl být nápomocen při osvobození Československa. „Otec měl tu spravedlnost nějak hluboko v sobě. I když byl kovaný komunista, tak pro mě byl především humanista s neskutečně velkým srdcem. Tak šel na konci války bojovat proti Němcům. A to se mu stalo osudné,” popisuje pamětník.

Otec Karel se zapletl do přestřelky, při níž ho zasáhl ruční granát. Poté údajně ležel dva dny polomrtvý u škarpy, kde ho našel místní sedlák. Skauti ho pak donesli do malé nemocnice v nedalekých Čejkovicích. Tam pobyl asi měsíc a pak podlehl následkům zranění. „To byla hrůza. My jsme neměli vůbec žádné zprávy. Až pak náhodou nám nějakej pán řekl, že byl teď v nemocnici v Čejkovicích, že tam ležel s nějakým Bergerem. Tak jsme tam s maminkou vyrazili, ale už bylo pozdě. Z dnešního pohledu zní ta neinformovanost až neuvěřitelně, ale v té době to tak bylo,” vypráví Jiří Berger.

Nechtěl jsem mít problémy

Jiří Berger byl také přímým svědkem osvobození sovětskou armádou. „Můžu říct, že se sovětská armáda chovala v podstatě slušně. Byly tam ojedinělé případy, že se nějaký voják ožral a pak někoho znásilnil, ale i když je to hrozné, tak to byly opravdu jen výjimky,” vzpomíná pamětník. Jiří tedy se Sovětským svazem zatím žádnou špatnou zkušenost neměl, a tak i v návaznosti na otce, vstoupil v roce 1947 v sedmnácti letech do KSČ. Byl plný odhodlání a naivních představ, že tato strana je pro společnost tou nejlepší. To se pomalu začalo měnit po vítězném únoru 1948. „Začal jsem z toho pomalu střízlivět, když jsem viděl, co za lidi ve straně jsou a čeho jsou schopni. Řekl jsem si, že se o politiku nebudu vůbec zajímat a  budu se soustředit na svojí práci. Nechtěl jsem mít problémy,” popisuje Jiří Berger.

Jiří Berger měl odmalička nadání na hudební nástroje. Celkem jednoduše se naučil na kytaru a na klavír. Již na gymnáziu založil první pěvecký a hudební sbor. Po maturitě v roce 1950 se chtěl hlásit na uměleckou školu. Maminka však měla jiný názor. Chtěla aby Jiří vystudoval nějakou „normální” školu. Tak se přihlásil na civilní Vysoké učení technické v Brně, obor chemie. Škola se rozkazem prezidenta Gottwalda změnila v roce 1951 na Vojenskou technickou akademii. Jiří úspěšně promoval s titulem inženýr v roce 1954. Tématem jeho diplomové práce byly výbušniny. 

Po studiu nastoupil na Vojenské technické akademii jako asistent a vedl semináře o výbušninách. Potkal tam svou budoucí ženu Irenu, která tam pracovala jako ošetřovatelka. V roce 1956 se jim narodila jediná dcera Irenka. Na VTA se také seznámil s náčelníkem klubu Františkem Říčkou. Toto setkání se později ukázalo jako naprosto zásadní.

V roce 1958 se rodina přestěhovala do Prahy a Jiří Berger nastoupil do výzkumného ústavu Ministerstva vnitra, kde měl na starosti technické vynálezy pro rozvědku. „To bylo pod Státní bezpečností. Ale já jsem se v podstatě nedostal do nějaké policejní praxe. Dělal jsem základní výzkum. Dneska se StB bere čistě jako potlačovací organizace, ale to není pravda. Byly tam ošklivé jednotky, byly tam, ale ne všichni“ říká.

Co konkrétně práce pro rozvědku obnášela? „Hodně jsem chodil do knihoven a studoval. Potom jsme dostali za úkol vynalézt přístroj k rozlepování obálek, tak aby nebylo poznat, že se obálka otevřela a pak zase zalepila. Tak vzniknul přístroj Jezero. Ten podstatně snižoval nebezpečí eventuálního přilepení různých materiálů nebo jejich slepení. Taky jsme tam pracovali na šifrování a rozšifrování tajných písem a tak,“ vypráví pamětník.

V roce 1966 se mu po dlouhých letech ozval František Říčka, který v té době zastával funkci dramaturga armádního československého filmu. „Říkal, že režisér Václav Vorlíček chystá nějakou sci-fi komedii a bude potřebovat někoho na speciální efekty, výbuchy a tak. Tak jsem si říkal proč ne a natočil jsem v roce 1967 svůj první film Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. No a tuhle práci jsem potom dělal dalších skoro padesát let,” vzpomíná Jiří Berger.

Most u Remagenu, sovětská okupace a konec v KSČ

Po natáčení s Václavem Vorlíčkem a první úspěšné spolupráci začaly Jiřímu chodit další nabídky. Nevěděl ale, jak má nový zájem skloubit s prací ve výzkumném ústavu. Nakonec se rozhodl, že zkusí práci na volné noze jako filmový pyrotechnik. V té době nikdo nemohl být nezaměstnaný, tak měl v občanském průkazu napsáno svobodné povolání. 

Začátkem roku 1968 přijel do Československa americký filmový štáb točit válečný film Most u Remagenu. Režisér filmu John Guillermin si přál mít na place nejlepší české lidi z filmového průmyslu. A dostal doporučení na Jiřího Bergera. „To mi Franta Říčka nejdřív nabídl Nebeské jezdce a pak hned Most u Remagenu. Chtěl jsem si vyzkoušet práci s cizím štábem, tak jsem vzal Most u Remagenu. Dostal jsem s americkými kolegy na starost mimo jiné ten slavný výbuch mostu. To jsme točili v Davli a architekti z Barrandova odvedli neskutečnou práci. Ten most byl dokonalou kopií,” vzpomíná pamětník. 

Vše se změnilo v srpnu 1968 příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Natáčení bylo okamžitě přerušeno a americký štáb odjel v podstatě ihned ze země. Film byl dokončen v Itálii. Jiří Berger dostal od amerických kolegů nabídku, aby odjel s nimi, dokončil film a pak pracoval v Hollywoodu. Jelikož byli s manželkou jedináčci, tak tady nechtěli nechat rodiče samotné. 

Jiří Berger byl stále ve straně, ale událost ze srpna 1968 už byla příliš i na něj. Nechtěl však přijít o práci a dělat problémy své rodině. Tak přemýšlel, jak ze strany vystoupit a při tom dál točit. Naštěstí měl kamarádku psychiatričku, která mu napsala diagnózu fixovaná neuróza. Jiří tedy v roce 1969 odevzdal ze zdravotních důvodů stranickou knížku a podle svých slov se stal antikomunistou. „Nebyl jsem vůbec politický a můžu říct, že jsem poznal i slušný komunisty. Ale ta strana samotná napáchala takový hrůzy a do toho ti Sověti. Nesnášel jsem je, ale nikomu jsem o tom radši nevyprávěl. Chtěl jsem jen dělat svojí práci a nikdy jsem nikoho neudal,” popisuje Jiří Berger.

Po vystoupení ze strany jej Státní bezpečnost vedla v evidenci jako prověřovanou osobu (PO), kandidáta tajné spolupráce (KTS), a nakonec i jako důvěrníka (D). Pamětník o tom dle vlastních slov nevěděl. „Nikdy jsem nebyl zuřivý komunista, který by udával lidi,“ říká. Žádná z uvedených kategorií nepatří mezi takzvané kategorie vědomé (vázané) spolupráce. Jaké měla Státní bezpečnost s Jiřím Bergerem úmysly, se již patrně nedozvíme, svazek s krycím jménem „Technik“ byl zničen 6. prosince 1989.

Po sedmi letech na volné noze dostal v roce 1975 nabídku z Československé televize, aby založil oddělení speciálních efektů. Tam vydržel až do sametové revoluce v roce 1989. Ve filmových kruzích je považován za naprostou legendu a průkopníka speciálních filmových efektů. Do pracovního důchodu odešel až v roce 2014 ve svých 84 letech. Poslední filmovou prací byly Případy 1. oddělení v České televizi. Podílel se na více než 150 filmech a seriálech jako například: Pane, vy jste vdova, Adéla ještě nevečeřela, Ať žijí duchové, Arabela, Tankový prapor a mnoha dalších. V roce 2022 žil v Praze.