Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Miroslav Bernat (* 1924  †︎ 2024)

• narodil se 15. února 1924 v obci Teremno na Volyni v tehdejším meziválečném Polsku

• po vyučení pracoval v nacistické organizaci Todt a poté ve firmě Stickel

• 23. březen 1944 nastoupil v Rivne do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• první bojovou zkušenost prodělal jako spojka u Torčína

• sloužil jako řidič minometné roty v 1. brigádě

• výcvik absolvoval v Besarábii

• prošel boji u Jasla a u Machnówky

• u Zyndranowé byl raněn na zápěstí

• prošel Karpatsko-dukelskou operací a dalšími osvobozovacími boji na území Slovenska

• u Okoličné dostal oboustranný zápal plic a léčil se v nemocnici v Popradu

• byl poslán do náhradního pluku v Košicích

• odjel zpět do Teremna

• 12. února 1947 reemigroval do Československa

• usadil se v Libočanech u Žatce a od roku 1949 žil ve Volevčicích u Mostu

• pracoval ve Státním statku a poté pracoval na elektrárně v Počeradech

• v době pořízení rozhovoru (2020) žil v obci Volevčice u Mostu

• zemřel 6. srpna 2024

Na Volyni za meziválečného Polska

Miroslav Bernat se narodil 15. února 1924 v obci Teremno u Lucku v tehdejším meziválečném Polsku. V současnosti je pamětníkova rodná obec součástí Lucku, ale za jeho mladých let se jednalo o samostatnou vesnici. Tehdy v ní žili zejména volyňští Češi, kteří byli potomci českých emigrantů z let 1868–1880, a věnovali se převážně zemědělství. Jeden z dědečků Miroslava Bernata pocházel od Jičína, ale Miroslav Bernat si již nevzpomíná na to, odkud přišli další předci.

Oba rodiče se narodili v roce 1895 a krom Miroslava měli ještě dvě děti. Otec Antonín původně pracoval jako obchodník, ale od roku 1937 se již věnoval pouze truhlařině. Rodina také měla hospodářství a vlastnila přibližně tři a půl hektaru polí a lesů. Pamětník měl sice polské školy, ale doma se mluvilo pouze česky. „Do školy jsem chodil s Poláky, Ukrajinci a Němci a byl jsem mezi nimi jediný Čech,“ dodává Miroslav Bernat, který také vzpomíná, že Češi se od majoritního ukrajinského osídlení odlišovali: „České vesnice byly pohromadě a Ukrajinci bydleli na chutorech. Tak tomu říkali. Znamenalo to, že někde měli pole a u něj byl postavený dům. Ale dříve, než přišli naši dědové, tak byly všude lesy.“

Sovětská a nacistická okupace Volyně

Dne 17. září 1939 spatřili obyvatele Teremna vojáky Rudé armády. Východní část Polska totiž byla napadena a připojena k Sovětskému svazu a tato okupace trvala celé dva roky. „Sověti nás také odváželi na Sibiř. Kdo byl kulak, anebo kdo byl trochu majetnější, tak musel jít. Ve vedlejší vesnici byla holka, ona byla svobodná, rodiče jí zemřeli, ale měla větší hospodářství. Tak ji také vyvezli na Sibiř. Ona potom přijela sem do Čech, ještě se vrátila, ale hromada jich tam zahynula.“

Sovětskou okupaci vystřídala dne 22. června 1941 okupace nacistická. Němci napadli Sovětský svaz v rámci Operace Barbarossa a Rudá armáda nemohla klást výraznější odpor. Vojáci wehrmachtu tak byli prakticky ihned u Lucka a pokračovali na Moskvu. „Vychodil jsem sedm tříd školy a více jsem už do školy nechodil. Za Sovětů jsem se šel v roce 1940 učit automechanikem a za Němců jsem už pracoval v německé firmě Todt.[1] To byla cestářská firma a spíše vojenská organizace, která byla hned za frontou. Tam totiž silnice nebyly, německá auta byla těžká a byly tam bažiny. Musel se na to navážet pořád štěrk. Tak jsem tam pracoval jako závozník. Potom jsem dělal ve firmě Stickel,“ vypráví pamětník.

Za nacistické okupace se v Lucku zřídilo židovské ghetto a následně bylo popraveno a v masových hrobech v lese Polanka pochováno celkem 1800 Židů. Na Ukrajině se Židé pochovávali do masových hrobů a neodváželi se do koncentračních táborů jako ve střední Evropě.

Na osudy židovských občanů vzpomíná také Miroslav Bernat: „Dříve ještě židovští řemeslníci chodili na práci, když se někde něco potřebovalo udělat. Ti pak v ghettu zůstali jako poslední. Němci naverbovali tzv. Schutzmanny a oni je vozili nákladními vozy na Polanku na popravy. Němci stáli vedle, aby to nebylo na ně.“

Za nacistické okupace se také naplno rozhořely ukrajinsko-polské masakry, když na jedné straně vypalovali Ukrajinci polské vesnice a na druhé straně vypalovali Poláci ukrajinské vesnice. Obecně ale docházelo ke vzájemným útokům, které měly charakter etnické čistky (tzv. volyňská řež). Miroslav Bernat vzpomíná na jednání ukrajinských povstalců: „To byli lidé, kteří ve dne dělali na poli a v noci vzali flintu a šli loupit. A za války, když Němec nastupoval, tak jste si po Rusácích mohli sebrat zbraně, jaké jste chtěli. Bylo tam hodně mrtvých a zbraně se tam jen tak válely.“

Vstup do armády a první bojové zkušenosti

Po opětovném příchodu Rudé armády na počátku roku 1944 vstoupil Miroslav Bernat dne 23. března 1944 v Rivne do tvořícího se 1. československého armádního sboru. V armádě nepobyl ještě ani měsíc a už ho nasadili do prvního bojového střetnutí k Torčínu. Z Torčína se pamětník přesunul do Kiverců, kde nastoupil do vlaku a společně s ostatními vojáky putoval do Besarábie, kde prodělal výcvik, absolvoval řidičské zkoušky na motorku a na auto a poté odjel s již utvořeným armádním sborem pod vedením generála Ludvíka Svobody k Machnówce. Tam zažil první velké bojové střetnutí.

Miroslava Bernata zařadili do minometné roty (minomety 120mm) do první brigády, která jako jediná byla motorizovaná. Řídil sovětské auto zvané gazik a v Machnówce hned jeho auto dostalo ránu a bylo na odpis. První brigáda se tam totiž dostala do obklíčení německých vojáků, kteří byli navíc umístění na kopcích a měli o terénu dokonalý přehled. „Vylezl jsem z auta a hýbal jsem s sebou, jestli jsem celý. (...) Byl jsem schovaný mezi zadními koly, aby mě netrefily. Za mnou stál kamarád, on měl studebakera, a pokud by zůstal ve strouze, jak tam ležel, tak by žil, ale on se ze strouhy běžel schovat do baráku a tam padnul. Auto tam zůstalo a já jsem tam zůstal také. Naše minometka odjela a moje auto bylo špatné, protože celé přední kolo bylo rozstřílené. Tak jsem vyměnil rezervu, vzal jsem studebakera a jel jsem hledat náš oddíl.“

Karpatsko-dukelská operace

Miroslav Bernat následně směřoval s dalšími vojáky 1. československého armádního sboru na Duklu, kde se měl zúčastnit Karpatsko-dukelské operace. Hned na počátku byl však zraněn: „U Zyndranowé jsem natáčel auto, prasklo v klice a já jsem si pohmoždil zápěstí. Tak jsem potom řídil levou rukou. Pak už jsem mohl s rukou trochu hýbat. Dříve jsem s ní nemohl vůbec hnout.“ Řídil totiž musel i se zraněnou rukou, protože řidiči jednoduše nebyli.

Pamětník vzpomíná, že jezdit se muselo primárně v noci, protože ve dne to nešlo kvůli nepřátelskému postavení. Se studebakerem musel být Miroslav Bernat každou chvíli na jiném místě - do týlu jezdil pro střelivo a pak ho na frontu přivážel minometům.

Problémem byly miny, které ohrožovaly vozidla i samotné řidiče. Nebezpečné však byly pouze protitankové miny, protože protipěchotní udělaly prakticky jen díru do pneumatiky. S minami se vojáci poté naučili i vařit, jelikož bez rozbušky nebyla mina nebezpečná a dobře hořela.

Miroslav Bernat také vzpomíná na velmi nebezpečnou situaci spojenou s dělostřeleckou palbou. Tehdy se jedno auto zastavilo v bahně, nemohlo pokračovat dále, a když ho měl Miroslav Bernat osvobodit, tak na něj začali Němci střílet: „V poledne mě poslali, abych ho šel vytáhnout. Tak jsem jel, ale nevytáhl jsem ho, protože byl velice silně zabořený v bahně. Dvě obsluhy mě tak zapřáhly pomocí minometů, ale Němci po nás začali střílet. Vystřelili po mně více než dvacet nábojů a netrefili mě. Buď tam byl špatný střelec, anebo já jsem byl dobrý šofér. Stříleli ode mě asi tak padesát metrů a já jsem jel tím způsobem, že jsem zajel tam, kam spadla rána. Dělo se totiž nikdy dvakrát do jedné díry netrefí.“ Nakonec se pamětník dostal se svým vozem do lesa a za akci mu pogratuloval i rotmistr, který se díval dalekohledem. 

Miroslav Bernat měl být za to dokonce vyznamenáním Válečným křížem, jak mu bylo řečeno, ale nakonec mu tuto  vojenskou poctu neudělili. V 1. československém armádním sboru působil také tatínek Antonín, který sloužil jako kuchař u pěchoty a následně přímo u generála Ludvíka Svobody. Otec měl již bojovou zkušenost, protože se Svobodou sloužil za první světové války na ruské frontě jako legionář.

Osvobozovací boje na území Slovenska a pobyt v nemocnici v Popradu

Miroslav Bernat se poté účastnil i dalších osvobozovacích bojů na území Československa. Na Slovensku vzpomíná na veliké bláto, kdy bylo několikrát nutné svázat vozidla dohromady, aby se vůbec mohli hnout. Podzim byl prý ještě horší než zima a to právě kvůli všudypřítomnému nepřístupnému terénu. Pamětník také vzpomíná, že jednou dostal střepinu do sedačky, což bylo veliké štěstí.

Přes Poprad a Spišskou Novou Ves se dostal až k vesnici Okolična, odkud ho převezli do nemocnice: „My jsme byli neustále venku a v Okoličné jsme se dostali do baráku. Když jsem přemrzlý přišel do toho tepla, tak jsem dostal oboustranný zápal plic a skoro v bezvědomí mě odvezli do sovětské nemocnice v Popradu. (...) Tam bylo dobře. Jako Čech jsem se tam měl dobře. Léky jsem žádné nebral, akorát mi stavěli baňky. Byl jsem tak černý zepředu i zezadu a jak jsem byl hubený, tak to ze mě padalo.“

Miroslava Bernata poté poslali do náhradního pluku do Košic, kde mu uznali tuberkulózu. Odtud byl poslán zpět do Teremna na roční léčení. Během transportu v dobytčím vagonu opět promrzl a po návratu domů dostal znovu zápal plic. Po vyléčení jezdil na vojenskou komisi do Rivne, protože měl být opět poslán k armádě, ale uniformu již na sebe nenavlékl. Válka skončila a Miroslav Bernat zůstal v Teremně. Z obce ale celkově zahynulo v armádním sboru asi šest jeho kamarádů.

Reemigrace v roce 1947 a pobyt v Československu

Po válce se mělo reemigrovat do Československa, ale maminka měla rakovinu prsu a zemřela v roce 1945 ještě na Ukrajině. Miroslav Bernat tak přijel reemigračním vlakem dne 12. února 1947 do Žatce pouze se svými sestrami a pamětníka následně vyšetřili na invalidovně. Podle lékařů byl zdravý, a tak se v Žatci dočkal v roce 1947 demobilizace. Usadil se v Libočanech ve starém domě po odsunutých Němcích. Lepší stavení již byla dávno zabraná a tak si koupil dům ve Volevčicích u Mostu. Jedna sestra se usadila rovněž v Libočanech a druhá u Žatce.

Miroslav Bernat pracoval v zemědělství a poté byl umístěn do státního statku. Posledních jedenáct let před odchodem do důchodu pracoval v Počeradech v místní elektrárně. V roce 2020 žil jeden z posledních veteránů z 1. brigády v obci Volevčice u Mostu. Miroslav Bernat zemřel 6.srpna roku 2024 ve věku sta let.

 

[1] Pamětník hovoří o německé firmě Todt, což byla německá polovojenská organizace, která stavěla strategické objekty pro vojenské nebo průmyslové účely.