Josef Bezchleba

* 1930

  • „Já jsem, mohu říct, byl nadšený. Plný důvěry. Že jsme se snad dočkali nějakého pořádku. Mně se ježí vlasy, když se někde vzpomíná na to, jak přišla revoluce. Konečně máme možnost koupit pomeranče a banány. Tak si říkám: To bylo podstatný? Nám šlo o svobodu! A to je neocenitelná záležitost, že jsme se konečně dočkali svobody. Jinak ta revoluce...pak se ukázalo všelijakých podvodů, komu to co přineslo, to je otázka. Ale my si strašně vážíme toho, že jsme si vydechli."

  • „My jsme nevěděli, kde jsme. Že jsou to Strašnice, to jo, to jsme věděli. Ale co to je za útvar jsme nevěděli. A první, co tam bylo, byl nástup na kinosál, nebo co to bylo. A hned první co bylo, byla protináboženská agitace. Tam se mi zprotivil doslova herec Bek, i když jsem ho dřív moc neznal, nevěděl jsem. Ten tam byl naparáděný v kněžské sutaně, patřičně nacpané břicho. A zpíval samé posměšné protináboženské písničky. A to bylo první přivítání na vojně a to jsme ještě ani nevěděli, u koho jsme. Pak kluci někde vyšťourali, že jsou to dělostřelci. Jinak, hlavně byla agitace na nás. Tlak."

  • „Ještě než jsme začali tenhle tábor, byl tam jeden vedoucí oddílu, nějaký osmnáctiletý kluk. Slováček se jmenoval. On byl velice oblíbený, protože byl mladý a fešák. Byli jsme dva vedoucí oddílu, to byl tábor společný, Varnsdorf a my. Byl to střediskový tábor. Tak jsme se měli poradit o tom programu, o průběhu. Tak jsem ho pozval do podlužské klubovny, on nevěděl naprosto nic, byl začátečník. Co jsem mu neporadil, by nevěděl. Pak jsem řekl, jdeme s pár klukama do Jetřichovic do kostela. A on zůstal úplně zkamenělej a řekl, že nevěděl, že se tohle ještě dělá. A už s ním nebyla řeč, už žádné dohady nebyly. Potom na táboře se mnou měl být ve vůdcovském stanu, to odmítnul. Prostě se mnou už nechtěl nic mít."

  • „Na té naší samotě, tam prošly všechny fronty od Brna. Rusáci, to vím, že tam rabovali seno...to je jedna zajímavá věc, ten náš barák byl starej, všechno bylo shnilý, ale na půdě bylo seno. A oni samozřejmě všechno, všude pro koně...rabovali seno a jeden tam propadnul do chodby. A vím, že jsem se rozčiloval, už jsem si dovolil něco říct, až jsem se divil. A proč, že nám berou seno. A on říká: Mě náda, tobě náda...já jsem nevěděl, o co jde, až potom jeden kluk, co trošku rozuměl říká: On to potřebuje a ty taky. Pak tam přišla rumunská armáda, Maďaři...těch nám bylo strašně líto. Bylo teplo, sice ne, jako teď, ale bylo teplo v těch květnových dnech. A oni na těch vozech, ty pláště vojenský, jen se za nimi prášilo. Sotva je bylo vidět. No tak se to stěhovalo....nevím kam, nevím kam šli...ale od Brna ta fronta se stahovala přes Vysočinu. To byla taková zvláštní, rozvířená doba. To se prožívalo...konec války, radost, že byl konec války. Ale co nám to přineslo, nějaký prospěch zrovna, nevíme...bylo tam spousta koní, vím, že u nás na louce bylo čtyřicet koní. To vlastně, ty co byli odvedený koně...pak se hledali lidi, kdo je požene do Svitav. Jeden náš soused se dělal hrdinou, ale po dvou kilometrech se vrátil, protože měl sedět na koni a to neuměl."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Varnsdorf, 05.08.2022

    (audio)
    délka: 02:38:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem tvrdohlavý. Boha a skautingu jsem se nechtěl vzdát

Josef Bezchleba v záloze. Cvičení Terezín 1963
Josef Bezchleba v záloze. Cvičení Terezín 1963
zdroj: archiv pamětníka

Josef Bezchleba se narodil 8. ledna 1930 jako třetí ze čtyř dětí do rodiny, která bydlela na Kolářce v moravské části obce Herálec na Vysočině. Byli tak chudí, že doma neměli často k jídlu ani kus chleba. Kvůli chudobě nemohl pamětník chodit do měšťanky, a tak nastoupil jako učedník v koloniálním velkoobchodě. Z učení ale utekl na začátku května 1945 kvůli stesku a obavám o maminku. Tatínek se totiž čas od času napil a pak se choval velmi hrubě. Po válce se pamětník vyučil mlynářem. Jeho rodiče odjeli osidlovat pohraničí ,a tak je do Jiřetína pod Jedlovou po vyučení následoval. Tam už ale nebylo řemeslo kde vykonávat kvůli postupnému uzavírání mlýnů. Pamětník našel velmi brzy díky časopisu Junák zalíbení ve skautingu. S bratry a sousedem založil ještě v Herálci malý chlapecký klub a skauting ho provázel celý život. Na vojně se ho snažili důstojníci přesvědčit ke vstupu do Komunistické strany Československa. Byl ale praktikujícím katolíkem a navíc skautem, a tak vstup do strany vytrvale odmítal. Díky své tvrdohlavosti zažil za totality nejeden ústrk, dlouho nemohl najít jinou práci než ve slévárně ve Varnsdorfu. Oženil se a měl pět dětí. Když nebyl zrovna skauting zakázaný, věnoval se plně činnosti v oddílu v Dolním Podluží. Čtyřicet let sloužil jako kostelník v Jiřetíně pod Jedlovou. Pracoval i jako údržbář v domovech pro řádové sestry v Jiřetíně pod Jedlovou. V roce 2022 žil v Dolním Podluží. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře města Varnsdorf a Ústeckého kraje.