Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Bezděk (* 1918  †︎ 2015)

• narozen 15. března 1918 v Rovensku

• otec Alois byl v obci významnou politickou a kulturní osobností a vlastnil jeden z největších statků

• v roce 1943 byl pamětník zatčen nacisty jako politický rukojmí, kvůli požáru v obci

• nějaký čas strávil na gestapu v Šumperku a ve vězení v Breslau (Wroclaw)

• po válce byl na vojně v důstojnické škole v Bruntále

• po únoru 1948 byl degradován na vojína a poslán do VTNP v Dolních Životicích

• na mimořádném cvičení strávil pět měsíců

• pracoval v JZD Rovensko, odkud byl v roce 1952 vyhozen jako kulak

• rodiče jako kulaci nedostali od státu žádný důchod

• od roku 1958 opět pracoval v JZD jako agronom

• v roce 1962 byl zatčen a odsouzen na 10 měsíců vězení za rozvracení republiky

• v roce 1968 byl členem K-231 a žádal o rehabilitaci

• rehabilitován byl v roce 1990 a v roce 2006 mu byly vráceny přilehlé hospodářské budovy

• v současnosti (v 92 letech) stále žije a pracuje na rodinném statku v Rovensku

• zemřel v roce 215

Inženýr Zbyněk Bezděk se narodil v roce 1918 v Rovensku. Bezděkovi byli významnou rodinou v obci. Nejen že měli jeden z největších statků, ale několik členů širší rodiny se stalo starosty. V letech 1914–1918 i otec pamětníka, Alois Bezděk. Vesnice měla téměř výhradně zemědělský charakter, a tak tam důležitou roli v politickém životě hrála agrární strana mezi jejíž členy patřil otec, a do agrárního dorostu i mladý Zbyněk. „Otec byl velmi pokrokový člověk, protože jako první z Rovenska vystudoval zemědělskou školu. Na našem statku zaváděl veškeré zemědělské novinky a celkem se nám dařilo. Museli jsme hodně dělat, ale díky tomu byla soudržnost v rodině.“ Majetek ale nepřinášel jenom radost a úspěch, ale také velkou zodpovědnost a v neposlední řadě závist okolí, o čemž se rodina v průběhu let několikrát přesvědčila.

Pod německou nadvládou

Zbyňka Bezděka připravovali na budoucí převzetí statku. Po obecné a měšťanské škole proto šel na vyšší hospodářskou školu v Olomouci. Maturitní zkoušku už dělal v době obsazení pohraničí. „Já jsem prakticky maturoval za okupace,“ dodává pamětník.

Rovensko, i když bylo čistě českou obcí, spadalo do tzv. pátého okupačního pásma a 9. října 1938 vesnici zabralo německé vojsko. Zklamané, vystrašené a frustrované obyvatelstvo pak podobně jako v jiných českých obcích hlasovalo v plebiscitu z 90 procent pro připojení k Třetí říši. „To byla hrozná apatie, protože se nedalo nic jiného dělat. Tehdy ta mentalita těch lidí byla pod takovým psychickým tlakem.“

Zbyněk po studiích pracoval doma na statku. Jednoho dne k nim přijela německá komise, která si sepsala veškerý majetek rodiny. Němci totiž chtěli jejich hospodářství osídlit německým správcem a rodinu odstěhovat do vnitrozemí. Události nakonec nabraly jiný směr a díky vývoji na frontě se plánovaný odsun už neuskutečnil. Z Rovenska zabrali jen zbytkový statek rodiny Ošťádalů. Za války se také musely odevzdávat povinné dodávky, jejichž dodržování Němci neustále kontrolovali. „Němci měli tehdy takovou tezi, že sedlák musí vyživovat vojáka na frontě. To bylo jejich krédo. Tak oni na to zemědělství dbali, aby to zázemí fungovalo. Takže byly dodávky, mlýny se zavřely, šrotovníky se zaplombovaly a neustále chodily kontroly.“

Věznění na gestapu v Šumperku a v Breslau

V srpnu 1943 vyhořela v Rovensku velká stodola s uloženým obilím. Následkem toho sebralo gestapo šest rukojmích z vesnice, aby se podobné akce neopakovaly. Mezi zatčenými se ocitl i Zbyněk Bezděk. „Jednou jsem přišel asi o jedenácti hodinách v noci a támhle v potoce jsem je viděl. A když vedli mého otce místo mě, tak jsem věděl, že je zle, a vylezl jsem. Otce poslali domů a mě poslali na gestapo do Šumperka. V noci, nákladním autem. Tam nás složili z nákladního auta. Vyslýchali nás a pak nás zavřeli do robotárny v Šumperku. To bylo u nádraží. Už tehdy tam věznili čeští odbojáře z několika obcí. Nejen v Rovensku vyhořely stodoly, ale také v Sudkově, Kolšově. Tam, kde byly velké statky a začalo to hořet, tak vzali taky rukojmí.“

Ze Šumperka je převezli do Breslau, kde museli odklízet trosky po náletech Spojenců. Protože se v Rovensku odbojové akce neopakovaly a pachatele nezjistili, všichny zakrátko z vězení propuštili.

Osvobození Rovenska

Obec byla osvobozena 8. května 1945. O den dříve ustupovaly německé jednotky směrem ke Svébohovu. Většina obyvatel se skrývala ve sklepích. Zbyněk Bezděk s bratrem a dalšími mladíky odjeli ukrýtpřed ustupujícími německými jednotkami  nejnutnější majetek do blízkého dolu: „Rodiče se schovali ve sklepě a my, mladí kluci, jsme naložili do vozu za dva páry koní nejcenější věci a utekli jsme do velkého dolu do lesa. Přehnala se fronta a druhý den tam pro nás poslali nějakého důstojníka, aby nás odtamtud dovezl. Přijel tam na koni. Tak jsme zase sedli na ty vozy a jeli jsme zpátky a tady ze silnice na nás stříleli z děla. Mysleli si, že jsme Němci nebo něco podobného. Tak se nám splašili koně a převrátili vůz. Kousek od domu ještě přiletěl dělový granát. Zabilo to  souseda a rozbilo nám to vrata.“

Zbyněk Bezděk také vzpomíná na sovětské vojáky. I když většina z nich byla solidních, tak z některých s přibývajícím množstvím požitého alkoholu šel strach: „V nebezpečí byly hlavně ženské… Jak se napili, tak bylo nepříjemný. Vím, že jsme měli schovaný děvčata nahoře. Zabedněný. A měly u sebe provaz. Kdyby bylo nejhůř, aby utekly oknem dolů. Znásilnili tady jedno děvče. To děvče bránil otec a toho střelili.“

Zakládání JZD v Rovensku a pobyt ve VTNP v Dolních Životicích

Po konci války se rodina opět pustila do práce na svých polnostech. Jenomže přišel únor 1948 a následná kolektivizace. Bezděkovým se půdu, na které se tolik nadřeli, nechtělo odevzdávat do společného vlastnictví. Místní orgány už ale měly instrukce, jak zacházet s lidmi, kteří nesouhlasí se socializací vesnice. Akční výbor nejprve vystěhoval několik nespokojenců a zabral jejich hospodářství. Zbyňka Bezděka pro změnu povolali na mimořádné cvičení (VTNP), které se spíše rovnalo věznění. Otec pak byl nucen vstup podepsat.  „Zajímavé je, že ti drobní uchazeči, kteří třeba nebyli zemědělci, ale měli jenom kousíček zahrady, ti šli jako první a chtěli založit JZD. Takže to dopadlo tak, že dejme tomu polovina lidí řekla z apatie ano a polovina řekla ne. A ta polovina, co řekla ne, musela být přesvědčená o správnosti toho počínání. A veškerými těžkostmi ve formě nesplnitelných předpisů, dodávek, ve formě nucených odvodů a zdanění, byli přesvědčováni k tomu, že to hospodaření je bez vyhlídek. Že musí vstoupit do JZD. Tak mě zavřeli, že jsem proti socializaci zemědělství a až otec podepsal, tak pak mě pustili. Tak to chodilo. To byly přesvědčovací metody… To bylo první, co navrhli. Nepohodlné lidi, kteří překážejí socializaci, půjdou na mimořádné vojenské cvičení. Dá se tomu vojenský punc, tím okamžikem to je zákon. Musíš poslechnout jako voják a jdeš. Beze zbraně, na práci.“

Ještě předtím byl Zbyněk Bezděk na vojně v Bruntále, kde jako maturant prošel poddůstojnickou školou. Než ho povolali do vojenského tábora, degradovli ho na vojína. Nikdo mu neřekl, kam pojede, ani na jak dlouho. „Čepička tenkrát razil – nepohodlné poslat na Sibiř,“ dodává. Mimořádné cvičení si nakonec odpykal v Dolních Životicích. Propuštili ho po pěti měsících, a to jen proto, že otec souhlasil se vstupem do JZD. Někteří jeho spoluvojáci dopadli mnohem hůře. V Dolních Životicích nebylo před příchodem vojáků nic přichystáno, a tak si internovaní museli nejprve připravit ubikace, aby si měli kde lehnout. „Stál tam opuštěný zámek a ten jsme dávali do pořádku. Byla tam opuštěná cimra a fůry slámy nachystané na štrozoky. A to jsme všechno zařizovali a cpali slamníky, abychom měli kde ležet. A tak začalo naše vojenské cvičení nucených prací.“ Denně dojížděli do Ostravy, kde pracovali na stavbách. Zbyněk Bezděk se zaučil jako elektrikář. „To byla ještě taková klika. Jinak ti kluci dřeli jak magoři.“ Po práci je čekalo vojenské cvičení beze zbraně a večer politické školení. „Nás přece museli ještě převychovat. Školitelé, to byli lidé, kteří neměli úroveň ani po té stránce ideologické. Mezi námi byli advokáti, degradovaní plukovníci. Ti mu dokázali chytře odpovídat a on byl v úzkých, ale měl za sebou jejich právo.“

V táboře se sešla různá sorta obyvatel. Většinou se jednalo o lidi překážející režimu, ale také o zloděje a delikventy. „Byli tam advokáti, profesoři, zemědělci, byli tam také naprosto nepolepšitelní cigáni, s kterými si nikdo nevěděl rady, a uměli jenom maďarsky. My jsme s nimi ale museli vycházet. Třeba jsme spali vedle sebe.“

Většina vojáků držela při sobě. Měli stejný politický názor a náhled na bolševickou ideologii. Zbyněk Bezděk si mezi internovanými našel skupinu přátel, jejich kamarádství vydrželo celý život. „Tam se udělala taková parta, která si rozuměla, a to byl další následek našeho věznění. Jak nás pustili, tak my jsme se mezi sebou navštěvovali a každý doma dělal něco proti komunismu. Třeba jen tím, že ironizoval jejich výchovu. Čili nebyl pohodlný. A nakonec z toho bylo rozvracení republiky.“

V JZD Rovensko a vězení za rozvracení republiky

Po propuštění šel Zbyněk Bezděk pracovat do JZD, protože mu v podstatě ani nic jiného nezbývalo. „Když jsem se vrátil, tak mi nedali nějaké odpovídající místo. Já jsem musel jezdit jako závozník.“ Už po roce ho jako kulaka z družstva vyloučili a stejný osud potkal i rodiče. Těm navíc státní zřízení odmítlo vyplatit důchod. „Nedostali důchod, přestože na něj oba platili, a bylo to zdůvodněno, že synové mají natolik, že je musí živit.“ Všichni potom pár let pracovali na rodinném statku, ale bez nutných zemědělských strojů a zatíženi neúměrnými státními dodávkami zemědělských komodit. Nakonec nezbylo nic jiného než opět do JZD vstoupit.

V roce 1958 Zbyňka Bezděka spolu s dalšími v rámci dokončení socializace vesnice opět do JZD přijali a stal se agronomem. To už jako dálkový student vysoké školy zemědělské v Brně. S funkcionáři družstva měl ale stále napjaté vztahy. Nejprve  ho málem nepřipuatili ke státnicím, přestože měl všechny zkoušky hotové. Čekalo se totiž na svolení z obce. Později, po zatčení, zaslaly z JZD velmi špatné reference o jeho osobě, které mu jen přitížily u soudního přelíčení.

Zatkli ho na počátkem roku 1962. „Přijeli dva, jeden ze Šumperka a jeden z Ostravy, a že by se mnou chtěli mluvit. Udělali domovní prohlídku, naložili mě do auta a jeli. Měl jsem doma nějaké propagační materiály o sociální demokracii a o Švehlovi, fotografie a dopisy, a nic z toho mně nikdy nevrátili.“ Obviněn byl z nepřátelských hovorů vůči socialistickému zřízení při setkáních s přáteli z VTNP a z utvrzování v nepřátelském postoji proti republice a hanobení socializace vesnice. Také mu přitížilo setkání a rozhovor s bratrem Vladimírem, který se v roce 1938 odstěhoval do USA. „Že jsem nastiňoval stinné stránky socialistického soužití a on, protože se znal s bratrem prezidenta Kennedyho, to mohl zneužít proti naší republice… To mně bylo kladeno za vinu jako rozvracení republiky.“

Tehdy zakli šest mužů. Hlavním obviněným byl Václav Volný, který setkání nejčastěji organizoval a snažil se o založení tzv. strany středu. Dostal také nejdelší trest. Zbyňka Bezděka odsoudili na deset měsíců. Většinu trestu si odseděl v zadržovací vazbě v Ostravě a další měsíce v Karviné, odkud jezdil každý den na práci do Skřečoně. „Oni vůbec nerespektovali lidskou svobodu a práva.“

Po návratu z vězení

Po deseti měsících se opět vrátil do Rovenska. To už ani bývalí přátelé z obce nejevili zájem se s ním setkat. „Zajímavé je, jak se ke mně chovali lidé, kteří byli blízcí nebo kamarádi. Třeba jsem měl přítele a ten, když jsem šel domů, tak přešel na druhý chodník, aby mě nemusel potkat. Lidi byli vystrašení… Já jsem ztratil důvěru v lidi. Všechno byla jen přetvářka.“ Opět musel nastoupit do JZD a přicházel tak do dennodenního styku s lidmi, kteří u soudu před jeho očima svědčili proti němu.

Na dlouhá léta poslední záblesk demokracie zažil na jaře 1968. Zbyněk Bezděk se stal členem K-231 a zažádal s přáteli o obnovení procesu a rehabilitaci. Příchodem vojsk Varšavské smlouvy a následné normalizace byl ale případ smeten ze stolu. Rehabilitace se pamětník dočkal až v roce 1990 a vrácení přilehlých budov od družstva dokonce až v roce 2006. Rodiče totiž do družstva vstupovali „dobrovolně“, a tak podle zákona družstvo majetek vracet nemuselo. „Oni to sice užívali, ale vůbec se o to nestarali. Všechno jsem musel opravovat já.“ I dnes Zbyněk Bezděk ve svých 92 letech se svou ženou Libuší stále hospodaří na rodinném statku.

Zbyněk Bezděk zemřel v roce 2015.