Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Bezděková (* 1946)

• narozena 14. září 1946

• její otec byl plukovník Stanislav Rejthar, pilot bojující za druhé světové války v Royal Air Force

• po únoru 1948 byl perzekvován otec i celá jeho rodina

• otevřeně vyjadřovala nesouhlas s komunistickým režimem

• vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1986 se podílela na samizdatovém vydání publikace o Jaroslavu Foglarovi

• pracovala v Národní knihovně a v Ústavu pro studium totalitních režimů

• připravila k vydání paměti svého otce Dobří vojáci padli a další knihy

Svůj vztah ke komunistům vyjadřuje Olga Bezděková větou: „Myslím, že jsem jim hrozila pěstičkou, už když jsem se vozila v kočárku.“ Jejím otcem byl Stanislav Rejthar, pilot Royal Air Force. Válečný hrdina, který zasvětil svůj život boji za svobodu, a vždy říkal, co si myslel. Po nástupu komunistů k moci na to doplatil nejen on, ale i jeho rodina.

Když Olze bylo jednadvacet, vytrhli jí mandle a musela ležet doma. Otec se jí snažil rozptýlit, a tak jí začal povídat o svých zážitcích z války. Byl skvělý vypravěč. Vzala si proto sešit a začala vše zapisovat. Zaznamenávala otcovo vyprávění až do jeho smrti v roce 1977. Bylo jí jasné, že tak pozoruhodné osudy nesmí zapadnout. Zejména kvůli tomu, že komunisté dělali vše proto, aby lidé jako Stanislav Rejthar byli zapomenuti.

V ohradě plné býků

V roce 1946, kdy se Olga narodila, ještě její otec věřil, že vše zlé, co za války prožil, je za ním. Prožil toho neobyčejně hodně. Pocházel z vesnice Kuroslepy na Třebíčsku. Po studiu gymnázia šel na vojenskou školu v Hranicích na Moravě. Po vyhlášení protektorátu, už jako poručík letectva, s kamarádem v červenci 1939 utekl do Polska. Z něj se dostal do Francie, kde se zapojil do vojenského výcviku.

Ve stejnou dobu ve Francii pobývala rodina legionáře Jaroslava Horníčka se dvěma dcerami. Stanislav Rejthar se s jednou z nich se seznámil a zamilovali se do sebe. Když Francii obsadili Němci a kdo mohl, pokoušel se z ní dostat pryč, podařilo se mu spolu s celou rodinou Horníčkových odjet do Velké Británie. Byl přijat do Royal Air Force, učil se anglicky, procházel výcviky. Ve dnech, kdy měl konečně nastoupit jako pilot do ostrých akcí, volal generálu Karlu Janouškovi, že zrovna ten den se mu nástup jaksi nehodí. „Já vím, ty se ženíš,“ řekl mu velitel a nástup o týden posunul. Mladá paní Rejtharová pak nejednou v jejich pronajatém pokoji v Oxfordu klečela na kolenou a modlila se, když nepřišel domů, kdy měl. Jednou se její obavy naplnily. V dubnu 1943 Němci jeho spitfire trefili nad Francií. Dokázal s ním ještě přeletět zpět přes kanál La Manche a zřítil se až na anglickém území. Do ohrady plné býků. A raději čekal v rozbitém letadle, dokud se neobjevili farmáři.

Dobří vojáci padli

Sice byl zraněný, ale znovu nastoupil do služby a pak se přihlásil k nebezpečné misi. Sovětský svaz požadoval dvacet letců, kteří by pomohli dělat na Němce nálety z Východu. Vedoucím skupiny se stal František Fajtl, Stanislav Rejthar byl náčelníkem štábu.

Cestovali přes Blízký východ do Sovětského svazu, ale tam přišlo rozčarování. Chtěli bojovat, avšak stále jen čekali na rozkaz. Nakonec slíbená letadla nedostali, a tak padlo rozhodnutí, že se se mají vrátit do Británie. On se však rozhodl, že raději podpoří Slovenské národní povstání. Od října 1943 do února 1944 žil s falešnými doklady na Slovensku v bunkrech s partyzány, přežil pochod horami, během kterého zemřel komunista Jan Šverma. Za ty čtyři měsíce zhubl o dvacet kilo, onemocněl, ale podařilo se mu schovávat se a přežít. Skončil v nemocnici ve Vyšných Hágách. Odtamtud se mu povedlo dát manželce vědět, že žije. Telegram dostala, když držela na rukou jejich syna, který se narodil v roce 1944, a Stanislav ho ještě neviděl.

Do Prahy se dostal až 15. května 1945. Ihned se – v uniformě RAF – vydal na národní výbor s tím, že potřebuje byt, protože se vrátil z války a rok a půl neviděl svou ženu a syna. Úředník, který o bytech rozhodoval, mu řekl: „A jak to, že jste se vrátil? Všichni dobří vojáci padli.“

Větu „Všichni dobří vojáci padli“ Olga později použila jako název pro knihu pamětí svého otce.

Jako bychom byli prašiví

Nakonec Rejtharovi dostali byt v Praze na Vinohradech. Olga si z dětství pamatuje rodiny mnoha dalších letců, kteří se vrátili z Anglie. „Bydlel tam Novotný, Prchal, vedle Fajtl. Za rohem žil pan Šimon. Jeho žena mi později vyprávěla, že když dostal echo, že po něm jde StB, utekl z bytu. Z Vinohrad doběhl až do Celetné a tam ho estébáci zastřelili. Vzali mu klíče od bytu, šli tam, odemkli. A ona tam zrovna stála u kolébky s dítětem. Mířili pistolí na to dítě. Ptala se, kde je její muž. Nevěděla, že už je vdova. Ti muži byli za války denně v ohrožení života, bojovali za vlast a v očích komunistů pak byli imperialističtí důstojníci. Chovali se k nám, jako bychom všichni byli prašiví,“ říká.

Pamatuje si také, jak s otcem chodívala do evangelického kostela v Korunní ulici. Táta vždy šel pomalu s kamarádem, povídali si a za nimi se pomalu sunul estébák. „Jednou, myslím, že to bylo v padesátém roce, se táta naštval, šel k němu, dal mu z každé strany facku a řekl: ‚Tak, a teď jděte a řekněte, co jsme dělali.‘ Jenže on to samozřejmě neřekl, styděl se přiznat, že mu objekt nafackoval.“

Stanislav Rejthar byl propuštěn z armády a často vyslýchán Státní bezpečností. Musel se s rodinou odstěhovat z Vinohrad do malého ošklivého bytu, v němž žili i s babičkou. Ta si jednou chtěla od sousedky půjčit necky do prádelny, ale dotyčná jí řekla, že takové reakcionářce nic nepůjčí. Šikana jejich rodiny se stupňovala a Stanislav Rejthar dělal vše proto, aby před komunisty neukázal sebemenší záchvěv slabosti. „Například se ho při výslechu zeptali, kdo je jeho pán. Mysleli, že je agent. Táta se narovnal a řekl: ‚Můj pán je Ježíš Kristus,‘“ vypráví pamětnice.

Ošátkovali mě v tělocvičně

To vše se odráželo i v životě Olgy. Když byla v osmé třídě základní školy a podala si přihlášku na gymnázium, učitelka řekla rodičům, ať ji aspoň zapíší do pionýra, jinak nemá šanci se na gymnázium dostat. „Myslela to dobře, byla na naší straně. Tak já přišla do školy, tam byla tělocvična a v ní šátkovali mladší ročníky. Když mě ošátkovali taky, tak jsem ten hadr rudej hned strhla a rvala ho do aktovky. Ten, co mě ošátkoval, se ptal, co to dělám. A já na to: ‚Bábinka by mě zabila.‘“

Její otec mezitím pracoval v dělnických profesích, šest let jezdil do Neratovic dělat jeřábníka. Prodělal několik infarktů. Vystudoval večerní průmyslovku a sehnal místo projektanta. Její matku, která ovládala čtyři jazyky, vyhodili z práce v advokátní kanceláři a dlouho ji nikde nechtěli zaměstnat. Živila se jako průvodčí v tramvaji. Nakonec vyhrála konkurz do Akademie věd a připravila tam řadu slovníků a učebnic.

Na okenním parapetu

Olgu opakovaně odmítali vzít na vysokou školu. Nakonec byla přijata na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, studovala literaturu a knihovnictví. Tehdy začala StB kontaktovat i ji. Jednomu estébákovi Stanislav Rejthar pohrozil, že si na něj bude stěžovat, že obtěžuje její dceru. „Ten chlapík mi pak řekl, že by chtěl mít dceru, jako jsem já, a koupil mi fialky. Samozřejmě jsem je hned vyhodila,“ vzpomíná.

V roce 1968 Olze jeden Angličan slíbil, že jí najde místo v knihovně ve Velké Británii. Na velvyslanectví řekl, že je dcerou letce RAF, a dostala pracovní povolení. Pak přišel srpen 1968. Po roce práce v knihovně v Oxfordu se vrátila a doma ji čekaly další problémy. Přesněji, výslechy na téma, co v Anglii vlastně dělala. V roce 1973 se vdala za Alexe Bezděka, učitele matematiky, který měl stejně jako ona k totalitnímu zřízení jasně vyhraněný postoj, a tudíž potíže s režimem.

Narodilo se jim dítě. Všichni tři žili v miniaturním bytě spolu s jejími rodiči, jejím bratrem a jeho dětmi. „To soužití bylo neúnosné, na padesáti čtyřech metrech nás bydlelo devět. Například jsem vařila na vařiči, který stál na víku sekretáře,“ vysvětluje. Opakovaně chodila žádat na národní výbor o přidělení většího bytu. Za totality o přidělování bytů rozhodovaly úřady, nebylo běžné, že by se byty kupovaly, a navíc Rejtharovi měli minimální příjmy. Její zoufalství vyvrcholilo tím, že v kanceláři národního výboru vylezla oknem na parapet a tam patnáct minut stála s ročním dítětem v náručí. Projev vzdoru a beznaděje zároveň.

Začátkem 70. let šla s manželem na zahrádkářský ples v Senohrabech, kam často jezdili. Oblékla si krásné dlouhé černé šaty, které si její babička nechala ušít u příležitosti pozvání na večírek k Haně Benešové, protože její dědeček pracoval v kanceláři prezidenta Edvarda Beneše. „Tak jsem tam přišla. Bylo trochu později po začátku a běží ke mně sousedka: ‚Oličko, my jsme to nečekali, ale přišel Alexej Čepička se ženou, a tak jsme je posadili k vašemu rezervovanému stolu, nevadí vám to?‘“ popisuje bizarní situaci. Napřímila se a řekla: „To tedy vadí. Dcera československého důstojníka si nikdy nesedne za stůl s Čepičkou.“ A s mužem a přáteli všichni odešli do jiného sálu.

V roce 1977 Stanislav Rejthar dostal další infarkt. Zemřel. Olga je přesvědčená, že na jeho smrti mají největší vinu komunisté, kteří ho doslova uštvali. Když dala oznámení o jeho úmrtí do novin, vyšlo tam jen jeho jméno, ale někdo vyhodil větu, že jde o válečného letce RAF.

Do průvodu? Nikdy!

Olžiným velkým koníčkem byly animované seriály. Psala o nich odborné články, svou diplomovou práci věnovala autorovi Rychlých šípů Jaroslavu Foglarovi. Seznámila se s ním, začala chodit do jeho bytu. Ačkoliv byl za totality zakázán, s přáteli zorganizovala několik jeho přednášek a v samizdatu o něm vydali publikaci Píseň úplňku.

Podařilo se jí získat práci v Národní knihovně, jenže i tam se často dostávala do konfliktů s nadřízenými kvůli svému jasnému postoji vůči komunistickému režimu. Když například přišla do kanceláře její nadřízená a řekla, že na prvomájový průvod musí všichni zaměstnanci, to znamená i paní Bezděková, odpověděla, že nepůjde. „Nadřízená na to: ‚Půjdete.‘ Já na to: ‚Nepůjdu, mám malé děti, ty se posírají, a proto nikam nepůjdu,‘“ vypráví. A tak měla v posudku pozoruhodnou větu: Nemůže zastávat žádnou funkci, protože žije v neuspořádaných poměrech, ale nedávno složila rigorózní zkoušky.

V knihovně pracovala do roku 1991, pak byla dva roky zaměstnána v parlamentu, následoval Nejvyšší kontrolní úřad, pak Ústav pro studium totalitních režimů. Působila ve sdružení Dcery, což je spolek dcer bývalých politických vězňů, podílela se na vzniku řady publikací o lidech a událostech týkajících se boje proti totalitě. Je také editorkou knihy Cesta na severozápad o bratrech Mašínových.

Jednoho dne její muž Alex Bezděk našel na půdě starého domu jeho rodiny unikátní dokumenty z doby života jeho dědečka Ctibora Bezděka. Ten za první světové války dělal lékaře v námořnictvu, měl blízko k prezidentu Masarykovi a byl významnou osobností prvorepublikové společnosti. Prostudovala důkladně jeho paměti, vyhledala o něm řadu dalších materiálů a zasloužila se o vydání knih o jeho životě a díle.

Teď je v penzi, ale stále se aktivně věnuje editorské práci a psaní. Její životní plány jsou jasné: „Ráda bych ještě vydala několik knih.“ Jasný je rovněž důvod jejího částečného rozčarování, které prožívá od roku 1989: „Komunisté dělali lidem strašné věci. Jenže jim to prošlo.“