Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Bičovská (* 1945)

• narozena 12. srpna 1945 v Brandýse nad Labem

• vystudovala střední uměleckou školu

• od roku 1964 pracovala v nakladatelství Vyšehrad jako technická a výtvarná redaktorka

• roku 1965 se provdala za Syřana Charifa Bahbouha, mají dva syny

• v roce 1968 ilustrovala knihu Školák Kája Mařík

• po revoluci (1990) s manželem založili nakladatelství Dar Ibn Rushd

Jaroslava Bičovská se narodila 12. srpna 1945 v Brandýse nad Labem jako mladší ze dvou sester do rodiny právníka a učitelky hudby. Oba pro své dcery doma vytvořili bezstarostné milující prostředí, které jim dovolilo nevnímat totalitní režim, ve kterém žily. Jaroslavu vedli odmalička k umění. Už v pěti letech malovala a po vzoru maminky hrála na klavír. Účastnila se i různých hudebních soutěží, ve kterých si nevedla vůbec špatně. Dokonce zvažovala, zda si nemá ke klavíru přibrat ještě varhany. Nakonec zvítězilo malování, které jí šlo lehce, na rozdíl od hudby, kterou měla vydřenou.

Vymění tě za velblouda

Na základní školu nevzpomíná ráda, nebavila ji. Po ní nastoupila na gymnázium, kde ale vydržela pouze rok. „Můj učitel na deskriptivní geometrii za mnou jednou přišel s tím, co na té škole dělám, že bych měla být na nějaké umělecké,“ vzpomíná. Od září tedy začala chodit na střední školu výtvarného zaměření v Praze, kterou absolvovala v roce 1964 s výbornými výsledky. Doufala, že bude moci pokračovat studiem na Akademii výtvarného umění. Komunistický režim ale považoval jejich rodinné poměry za nežádoucí. Sestru o pár let dříve nepustili ke studiu práv, Jaroslavu tedy nepřekvapilo, že dopadla obdobně. A protože již nechtěla být rodičům na krku, nastoupila do zaměstnání. Její třídní učitel měl kontakty v nakladatelství Vyšehrad a zajistil jí tam místo technické a výtvarné redaktorky.

O rok později se provdala za Syřana Charifa Bahbouha, který v pouhých sedmnácti letech utekl z politických důvodů ze země. Zúčastnil se totiž v Damašku demonstrace proti spojení Egypta se Sýrií. Na té ho zatkli, ve vězení mučili, a když ho pustili, utekl do Libanonu a tam se nějaký čas skrýval. Jeho kamarádi mu později zařídili studium v Bulharsku. Náhoda tomu chtěla, že při letu do Bulharska muselo letadlo kvůli povětrnostním podmínkám změnit trasu a přistálo v Praze. Charifa Bahbouha, který tehdy neměl žádné občanství, odvezli do Staré Boleslavi, kde měli zahraniční studenti možnost naučit se česky a nějakou dobu zde pobýt. V autobuse cestou do obchodu pak potkal Jaroslavy maminku. Ta uměla anglicky, dala se s ním do řeči a pozvala ho k nim na návštěvu. Tam se seznámil s Jaroslavou. Ta o něj zprvu nejevila zájem, ale přistoupila na vzájemnou výuku rodných jazyků. Skončilo to po několika letech svatbou a dvěma syny. Mít v socialistickém Československu za manžela muže tmavé pleti z ciziny ale nebylo přijímáno úplně bez potíží. „Lidé maminku varovali, že mě odvleče do Afriky a tam mě vymění za velblouda, nebo se na mě koukali jako na lehkou holku, když se tahám s někým takovým. Rasismus tu byl silný, lidé nebyli zvyklí na jinakost a na cizince obecně.“

Nevhodný Školák Kája Mařík

Když do Československa v srpnu 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy, stáhla se Jaroslava ze společenského života a dokonce na mnoho let přestala malovat. V listopadu 1968 jí vyšla v nakladatelství Vyšehrad první velká kniha, kterou ilustrovala, a to Školák Kája Mařík. „Náklad byl tehdy ohromný, 150 000 výtisků. V lednu ale přišla cenzura a ta označila knihu za nevhodnou, protože hlavní hrdina chodil ministrovat, nebo se tam objevilo téma prvomájových církevních poutí. Stihlo se jí prodat asi 10 000 výtisků, zbytek se odvezl do sběru do Brna a zničil.“

V době normalizace se Jaroslava Bičovská, které nikdo neřekne jinak než Dáda, věnovala malým synům a rodině. Manžel psal do šuplíku, převážně o své domovině, do které se už nikdy v životě nepodíval. Zároveň pracoval v Orientálním ústavu Akademie věd, v roce 1982 mu vyšel slovník arabských výrazů. Studoval ruštinu a později ji také učil na jazykové škole. V době normalizace měl povinnost učit z knihy Malá země, kterou napsal Leonid Iljič Brežněv. Když ale ředitelce jazykové školy sdělil, že nezná žádného spisovatele jménem Brežněv, ruštinu už dále vyučovat nesměl.

Malovat svobodně a ve velkém

Jaroslava Bičovská začala opět malovat až v 80. letech. Inspirací jí byl každodenní život, výlety, rodina. 16. listopadu 1989 měla vernisáž svojí výstavy v Plzni. Zůstala tam až do druhého dne a vůbec tak nepostřehla, že se v Praze konají nějaké studentské protirežimní demonstrace. Až doma jí synové, tehdy už oba studenti vysoké školy, pověděli, co se v Praze děje a že drží na Václavském náměstí noční hlídky.

Po revoluci založila s manželem nakladatelství Dar Ibn Rushd, které se specializovalo na orientální literaturu. Svému muži pomáhala s češtinou, protože se ji nikdy nenaučil dokonale, některé knihy ilustrovala. Publikovali jich okolo dvou set padesáti. Zároveň konečně začala malovat tak, jak si to vždy přála – svobodně a ve velkém. Inspiraci čerpala během cest do zahraničí a v cizím umění, které za totality neměla možnost lépe poznat. Kromě autorské tvorby se i nadále věnuje ilustraci.