Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Bidrmanová (* 1949)

• narodila se 1. ledna 1949 ve Strakonicích, od dětství vyrůstala v Plzni

• otec působil v československé armádě u radiolokátorů

• po vstupu do Klubu angažovaných nestraníků jej převeleli a chtěli vyhodit, sám z armády odešel

• pamětnice vystudovala v Praze dvouletou nástavbu, obor rehabilitační pracovnice

• v roce 1971 nastoupila do lázní v Jáchymově, pracovala v hotelech Radium Palace a Běhounek

• pro styky se západoevropskými klienty ji vyslýchala StB, odmítla spolupráci i vstup do KSČ

• v 80. letech jezdila přednášet o léčbě radonovou vodou do západního Německa

• v letech 1986 a 1987 pracovala jako fyzioterapeutka pro členy kuvajtské královské rodiny

• stála u zrodu českého Klubu bechtěreviků, léčbou této nemoci se odborně zabývala

• v roce 2023 žila v Ostrově nad Ohří

Vlasta Bidrmanová původně chtěla být učitelkou, nakonec se stala fyzioterapeutkou. Později jí to navzdory železné oponě, jež rozdělovala demokratický a komunistický svět, otevřelo dveře do světa. O služby vedoucí rehabilitační pracovnice z jáchymovských lázní stáli nejen západoněmečtí klienti, ale dokonce i kuvajtská královská rodina.

„Strávila jsem tam v Kuvajtu jenom dva měsíce a byla jsem tam jak ve vězení. V té době proběhl atentát na emíra a z druhé strany hranice to už vřelo v Iráku,“ vzpomíná pamětnice na svou nezvyklou služební cestu z konce 80. let. „Zažila jsem i v Kuvajtu, že pro ně ženská není nic. Když jsem řekla jedné Arabce poté, co se odhalila, že je tak krásná a jestli jí není líto, že ji nikdo nevidí, tak se do mě pustila - Jenom můj manžel, jenom můj bratr, maximálně strýcové, jinak mě nesmí nikdo vidět, Alláh si to nepřeje.“

Nejvíce se za branami královského paláce sblížila se služkami, které pocházely z Filipín. Po večerech je sedřené z práce tajně masírovala. Kdyby se provalilo, co pro ně dělá, dostaly by se do velkých problémů se svými zaměstnavateli. Záviděly jí rodinný život v Československu a nechápaly, proč se tam nevrátí.

Zatímco za hranicemi Československa o její odbornost stáli, doma při své práci často narážela na překážky. Estébáci ji vyslýchali kvůli přátelským stykům ze západními klienty, nutili ji vstoupit do komunistické strany a po svém návratu z Kuvajtu dostávala anonymní dopisy.

Otce chtěli z armády vyhodit

Pamětnice Vlasta Bidrmanová se narodila 1. ledna 1949 ve Strakonicích. V tento den začínala první komunistická pětiletka a narozené děti dostávaly vkladní knížku přímo od prezidenta Gottwalda. „Já jsem nedostala nic, protože jsem se narodila až v půl osmé ráno. Ale oni o to stejně pak všichni během měnové reformy přišli,“ popisuje pamětnice okolnosti svého narození.

S rodiči a třemi sestrami vyrůstala v Plzni. Její maminka pracovala jako švadlena, otec vyučený elektromechanik zůstal po vojně u československé armády, kde působil jako velitel radiolokátorů. Ve značně militarizovaném komunistickém státním zřízení měli vojáci výsadní postavení a dobré podmínky. Komunisti přesto Mayerovým ztěžovali život.  

Měnová reforma zavedená totalitním režimem v roce 1953 způsobila, že dědeček pamětnice přišel o úspory, a postihla ho mozková mrtvice. Pamětnici také zakázali chodit na náboženství, přestože rodina byla v bratrské církvi a občas chodila do husitského kostela. Do průšvihu se dostala i poté, co ve škole řekla, že Plzeň na konci druhé světové války osvobodili Američani.

„Tatínek nikdy nebyl ve straně, nějak se tomu vyhnul. Poté ale vstoupil do Klubu angažovaných nestraníků. V roce 1968 to ještě šlo, v roce 1969 ho za trest přeložili do Bechyně a pak, protože měl zprávy, že se ho chystají z armády vyhodit, sám dal výpověď a stal se technikem na televizory v Prioru, to ho bavilo, ale bohužel po čtyřech letech zemřel,“ vypráví Vlasta Bidrmanová.

Místo učitelky se stala fyzioterapeutkou

Když se ona rozhodovala o své profesní dráze, chtěla se původně stát učitelkou, ale delší studium by si rodina se čtyřmi děti přece jen nemohla dovolit. Místo toho zvolila nástavbu oboru rehabilitační pracovnice, kterou studovala v Praze ve společensky a politicky bouřlivém období mezi roky 1967 a 1969.

V tomto období Vlastu Bidrmanovou přece jen nejvíce zaměstnávalo náročné a intenzivní studium. Po absolvování školy se vrátila do Plzně a nastoupila v Městském ústavu národního zdraví.

„Byla to stará, příšerná nemocnice, odkladiště. Na našem revmatickém oddělení leželi starší lidé, chodili jsme k nim a oni chudáci nic nechtěli, občas jsem už našla mrtvého. Byl tam například odložený tatínek předsedy plzeňské KSČ, kterého jsem rok cvičila, aby ho nemuseli mít doma nebo platit pečovatelák,“ popisuje pamětnice detaily tehdejších poměrů ve zdravotnictví.

Po dvou letech vyslyšela volání svých bývalých spolužaček, které odešly pracovat do lázní v Jáchymově. Tam nastoupila v roce 1971 a krátce nato se vdala, její manžel, s nímž se znala už z dob studií, zde jako elektrotechnik sehnal práci v podniku Výstavby dolů uranového průmyslu. Bidrmanovým se do manželství narodily dvě dcery, později se rodina přestěhovala do Ostrova.

Z klientů se stávali přátelé

Tradice lázeňství v Jáchymově trvala už od počátku 20. století. Zdejším specifikem je voda s vysokou koncentrací radonu, která se využívá především k léčení onemocnění pohybového aparátu. Jáchymov v tomto ohledu vždy patřil k evropským unikátům a lákal pacienty z celého světa i v dobách komunismu. Vlasta Bidrmanová začínala v hotelu Radium Palace, poté nastoupila do hotelu Běhounek.

„Když jsem nastoupila, byli tam hodně bohatí Arabové a pak západní Němci i Rakušani. S jedním Rakušanem jsme jeli na výlet do Karlových Varů, zastavili nás policisti a zapsali si mě. Potom si mě pozvali estébáci a chtěli vědět, jak to chodí v lázních. Říkala jsem jim, že pacienti tam jezdí několik let, stávají se z nás přátelé. Ptali se mě ještě na sousedku, pak mi dali pokoj a nikdy mě nekontaktovali.“

Pamětnici také lanařili ke vstupu do KSČ, ale vytrvale odmítala. S kolegyněmi se nátlaku vyhnuly, když vstoupily do Svazu československo-sovětského přátelství, k čemuž je nasměrovalo opět přátelství s klienty, tentokrát sovětskými horníky z Uralu.

„Byli to mladí kluci, vzorně chodili na procedury a ptali se nás, jestli pro ně nemáme nějakou práci, chtěli nám pomáhat. Jednou jsme je pozvali do Suché, kde máme chatu, hráli jsme na harmoniku a zpívali. Prosili, ať o tom nemluvíme, protože je hlídali. Měli většinou malé děti, tak jsme jim uspořádali charitativní sbírku, čtyři kufry plné věcí pro děti. Byli vděční a jeden mi ještě dlouho poté psal,“ líčí pamětnice.

Týden léčila kuvajtského velvyslance

Od roku 1980 působila Vlasta Bidrmanová jako vedoucí rehabilitační pracovnice. Usilovala o to, aby se se svými kolegy mohli neustále vzdělávat v nových rehabilitačních metodách. K nim se nedostávalo tak snadno, protože publikace některých autorů komunistický režim zakazoval.

„Lewit byl žid a Vojta emigrant, ve škole jsme se je neučili. Přivezla jsem si z NDR knížku celého Lewita v němčině a tím jsem se nejvíc naučila, pak mi ji někdo ukradl,“ přiznává pamětnice. Podařilo se jí však pro kolegy iniciovat odborné i jazykové kurzy, což opět zvyšovalo prestiž jáchymovských lázní a jejich ohlas ve světě.   

Od roku 1985 tak Vlasta Bidrmanová se svou kolegyní a ředitelkou doktorkou Hornátovou začaly jezdit přednášet o léčebných účincích radonu do západního Německa, kam je zval svaz pacientů s Bechtěrevovou chorobou.

O rok později přišla pamětnici ještě lukrativnější nabídka od kuvajtské královské rodiny. „Než jsem tam letěla s celou lázeňskou propagační delegací, chtěl mě vidět kuvajtský velvyslanec, pozval mě s rodinou k němu, týden jsem ho léčila, aby viděl, co umím,“ říká Vlasta Bidrmanová.

Ve službách královské rodiny

V Kuvajtu měla strávit rok a starat se o vdovu po emírovi. Brzy ale zatoužila vrátit se domů, většinou se mohla pohybovat jen v královském Dasman paláci a cítila se zde spíše jako ve vězení. Ani práce s muslimskými klienty neprobíhala hladce, často do ní zasahovaly kulturní rozdíly, což znala už i z Jáchymova.

Pamětnici také královská rodina povolala, aby se starala o jednoho ze synů poté, co dostal ischias. „Dovezli mě k němu, úplně nový dům, celý prázdný, byl tam jen sluha a tenhle šejk. Bylo to hodně zvláštní být tam s ním sama, pak navrhnul, že půjdeme do sauny. Jediné, co si dovolil, že mi sáhl na ruku, a divil se, že nemám chlupaté ruce. Taky zmáčknul koflík, otevřela se nádherná místnost jako diskotéka, obrovský bar, všechno pití světa, tak jsme si tam sedli a povídali si. Byl hodný, dovolili mi zavolat domů, pak bohužel někam zmizel, působil snad jako ředitel OPEC,“ vypráví pamětnice další zážitek. OPEC je Organizace zemí vyvážejících ropu.

Podruhé šejky léčila ve Švýcarsku

Politická situace v Kuvajtu se tehdy už vyhrocovala, proběhl atentát na emíra a blížil se vojenský konflikt s Irákem, a tak Vlasta Bidrmanová využila nejbližší příležitosti odjet zpět domů. Místo roku strávila v Kuvajtu dva měsíce, přesto s královskou rodinou pracovala ještě jednou v roce 1987 ve Švýcarsku.

„Tentokrát už jsem si s sebou mohla vzít kolegyni. Pasy nám vyřídili během tří dnů, protože syn emíra zažádal, že chce terapeuty. Léčila jsem mu ručičku, neuměl ani slovo anglicky, byl protivný, nebavilo ho to. Dodneška v Kuvajtu vládne. Starali jsme se o něj a o dalších čtyřicet šejků, cestovali jsme s nimi po různých místech, platili nám hotely a všechno. Vůbec nevěděli, odkud jsme.“  

Za měsíční služební cestu ve Švýcarsku měly s kolegyní dostat každá dva tisíce dolarů. Pracovní výjezdy do zahraničí se za komunismu uskutečňovaly výhradně přes podnik Polytechna, lidé ale museli vždy třetinu svého výdělku při návratu odevzdat. Ve Švýcarsku si člověk v přepočtu na koruny vydělal za měsíc zhruba tolik, co v Československu za půl roku.

Tehdy si proto s kolegyní nechaly část valut, které získaly i ze spropitného od šejků, u emigranta Josefa Šťávy, s nímž se Vlasta Bidrmanová znala. Šťávova firma Diag Human později vedla dlouhou a mediálně sledovanou arbitráž s Českou republikou, kterou vyhrála a získala několik miliard korun.

Lidské ruce žádný přístroj nenahradí

Po roce 1989, kdy totalitní režim v Československu padl, už se cestování přes hranice uvolnilo. To jáchymovským lázním mohlo jedině prospět, na druhou stranu jejich situaci ovlivnila i privatizace a střídání vlastníků.

Vlasta Bidrmanová po roce 1989 dále pracovala v hotelu Běhounek. Iniciovala také vznik českého Klubu bechtěreviků a léčbou pacientů s tímto onemocněním se nadále odborně zabývala a v tomto ohledu vzdělávala své mladší kolegy.

Lázeňských hostů podle ní do Jáchymova stále proudilo hodně. „Vznikaly zde přátelství i lázeňské lásky. Cestou k Belvederu jsou mlýnky, říká se, že každý, kdo v lázních zhřeší, musí postavit mlýnek, aby to neprasklo. Někteří si už mlýnky vezli hotové z domova, znali jsme dvojice, které se scházely, i když každý doma měl rodinu. Chodili za ručičku, tančili do noci – to k lázeňskému životu patří,“ říká pamětnice.

Zatímco hostů je dostatek, rehabilitačních pracovníků a fyzioterapeutů podle ní ubývá. Mladí absolventi raději zůstávají ve velkých městech a zakládají soukromé praxe s moderními přístroji. „Lidské ruce terapeuta žádný přístroj nenahradí. Jde hlavně o ten osobní přístup, aby lidi od nás odjížděli a věděli, co se sebou mají dělat,“ mluví závěrem Vlasta Bidrmanová o své práci, která ji celý život bavila, přestože se k ní kdysi dostala spíše z nouze.