Nina Bilijenková

„Pak si mě pozvali na sekretariát KSČ a tam se mě ptali: ‚Co na to říkáte?‘ (na sovětskou okupaci v srpnu 1968). ‚No, co na to já můžu říct? To víte, že nejsem spokojená. Vždyť neměli důvod, aby sem přišli. Proč? Víc vám k tomu nemůžu nic říct.‘... Pak mi bylo nepříjemné i mezi lidmi, že jsem se cítila, že k nim také patřím (k okupantům; kvůli manželovi ruského původu).“

„Vzpomínám si, jak ještě za Polska měli Židé svoje krámky. A prodávala se chalva, já nevím, jestli vám to něco říká... Takže naši rodiče nám vždycky dali pár drobných a my jsme utíkali... A vidím to jak dneska. Takováhle to byla kostička v alobalu, bělounká dobrá chalva. To bylo jako cukroví, jako bonbony, ale jmenovalo se to chalva a ti Židé to měli... Oni byli opravdu takoví vstřícní a příjemní a kolikrát ještě: ‚Navíc si vemte a rozdělte se.‘ Bylo to fajn.“

„A banderovci, ti řádili. Chodili přímo do rodin. Co chtěli, to si vzali, prase, krávu, koně. Hlavně koně oni brali. A člověk byl rád, že nepřišel o život. Protože oni stříleli, tak nikdo neodporoval. Prostě co chtějí, ať si vezmou, jenom ať mě nechají naživu.“ Tazatel: „Konkrétně vám nebo rodině tety se něco stalo v souvislosti s banderovci?“ - „Ne, zaplaťpánbu ne. U nás se dá říct, že nikoho nezabili, akorát, co chtěli, to si vzali. Věděli, že jsou tam i bohatí, jak jim říkali ‚kurkuli‘...“

„K nám přišli, když tatínek už byl po smrti a maminka byla zrovna marod. A oni k nám přišli a řekli mamince: ‚Tak se koukejte (sbalit) a pojedeme.‘ A maminka říkala: ‚Vždyť vidíte, že jsem nemocná, co tady s těmi dětmi, jak to udělám?!‘ Sebrali nám krávu, sebrali nám koně, a že se ještě uvidíme, řekli. Tak jsme si říkali: ‚Kriste Pane na nebi, to je hrůza!‘ Představte si, že oni potom ani nepřišli, asi se slitovali nad tou maminkou, že je nemocná, a my jsme všichni k té mamince na tu postel vlezli, protože jsme měli strach... Maminka říkala: ‚To je konec, děti. Jestli nás odvezou, tak ani na tu Sibiř nedojedem...‘“