Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Bílík (* 1932)

• narozen 4. ledna 1932 v Těšicích

• v roce 1935 odešel s rodinou do Hustopečí za otcovou prací

• 7. října 1938 se rodina musela z města vystěhovat

• po válce vstoupil do skautského oddílu

• roku 1947 nastoupil do sklářské školy v Nižboru u Berouna a stal se brusičem skla

• v roce 1952 odveden k PTP

• roku 1954 stál u zrodu oddílu stolního tenisu, jehož členem je dodnes

Vladimír Bílík se narodil 4. ledna 1932 v Těšicích, dnešní části Mikulčic, na Hodonínsku. Vyrůstal se sestrou v rodině Josefa a Jenovéfy. Dětství chlapce ovlivnila událost, kterou rodiče prožili ještě před jeho narozením.

Tatínek odjel v roce 1925 do Stalingradu se Slováckou komunou, která organizovala pomoc s budováním sovětského města: „Jezdilo se tam dělat, stavěly se fabriky.“ Ve stejný rok odjela za tatínkem i maminka se sestrou, cestovaly vlakem dva týdny: „Sestra vyprávěla, že je v Moskvě přepadli žebráci, rozřezali jim tornu a tam byla peřinka pod hlavu. Peří létalo po celém nádraží.“

Podmínkou vstupu do komuny bylo odevzdání čtyřiceti tisíc korun. Rodiče se vzdali veškerého majetku a odjeli za vidinou lepšího života. Vystřízlivění se však dostavilo brzy: „Cizinci se stávali nepřijatelní pro režim, protože hodně věděli. Když se rodiče vraceli, na hranicích jim všechno prohledali a ukradli nastřádané úspory.“ Zůstaly jen peníze, které maminka zapekla do buchet. Rodina se vrátila do Těšic v roce 1930 a začínala od nuly, bez majetku a živobytí. „Otec pracoval na regulaci řeky Moravy, maminka byla v domácnosti a hlídala děti. Pole jsme neměli.“ V polovině třicátých let se rodina stěhovala do Hustopečí za otcovou prací.

Čekali jsme a maminka plakala

„Hustopeče byly perfektní, půl ulice české, půl německé. Děti si hrály mezi sebou a já jsem se naučil německy. Rodiče si koupili ořechovou ložnici, to byl obrovský majetek.“ V září chlapec nastoupil do školy, za pár dní byla podepsána mnichovská dohoda a město se stalo součástí Třetí říše: „Paní učitelka nám řekla, že si máme vzít, co chceme. Já jsem nechtěl, ale nakonec jsem si odnesl barevné tužky a dlouho jsem je schovával.“ Rodina dostala nařízení, aby se vystěhovala. Mezi českými a německými rodinami panovalo napětí a dozorci hlídali, kdo s Čechy komunikuje.

„Nás měli stěhovat 7. října 1938. Otec byl ve službě, pošťáci a spojaři museli být v pohotovosti. Vojáci přijeli, mamka plakala.“ Na převoz měli jedno auto, a když z města odjížděli, děti, se kterými si Vladimír dříve hrával, na ně pokřikovaly a házely po nich kamení: „Jeli jsme přes náměstí a tam byly nachystané pušky, kulomety, obrněná auta, vidím to jako dnes.“ Rodina se vrátila do Mikulčic a žila v domě po starší tetě.

Tatínka vždycky někdo vyháčkoval

Po návratu z Hustopečí nastoupil Vladimír do školy v Mikulčicích. Tatínek zůstal pošťákem a aktivně se zapojil do odboje: „Oni si ho spletli s Josefem Bílým, který organizoval Obranu národa, a tak ho přeložili do Hulína. Tatínek byl rebelant, ale věděl, kde si co může dovolit. Mezi lidmi bylo hodně konfidentů, lidi se tehdy znali. Naštěstí tatínka vždycky někdo vyháčkoval.“

Otec dojížděl do Hulína a vracel se jen na neděli. Maminka si přivydělávala hlídáním dětí. Vladimíra zajímalo všechno, co se dělo v obci. Chlapci chodili k řece Moravě a viděli, jak je řeka hlídána. Zdrojem informací a klukovské zábavy bylo také pozorování vlaků na nedaleké trati. Pamětník byl aktivní sportovec, chodil do Skauta a cvičil: „Za války společná cvičení nebyla. Němci zlikvidovali Sokol, zůstala jen Dělnická tělovýchovná jednota. Název ‚dělnická‘ se Němcům líbil.“ A ještě na jednu činnost Vladimír vzpomíná. Doma měli mapu a chlapec posunoval vlaječky podle toho, jak procházela fronta: „Rádio jsme neměli, četl jsem noviny. Když Němci zastavili u Stalingradu, tak rodiče vzpomínali na svůj pobyt v místech, které bylo rozbombardované nálety.“

Skauti z Mikulčic si říkali Hoši z Podluží a odebírali a četli časopis Mladý hlasatel. Jednou se vydali na výpravu do třicet kilometrů vzdáleného Radějova: „Na mostě přes Moravu nás zastavili vojáci, mysleli si, že jsme partyzáni. Naštěstí jsme jim to vysvětlili a dostali jsme se do hájenky. Cestou zpátky jsme se dozvěděli, že byl spáchán atentát na Heydricha a vyhlášeno stanné právo.“ Chlapci měli štěstí a v pořádku se dostali domů: „Vzpomínám si na obrovský strach, bylo vyhlášeno, že každý desátý bude zastřelen. Zatemňovala se okna.“

Pro kluky to bylo super dobrodružství

Od roku 1942 chodil Vladimír na měšťanskou školu do Hodonína: „Děvčata chodila dopoledne, my odpoledne a mohli jsme se vracet i za tmy.“ Při přechodu fronty v dubnu 1945 vyučování nebylo. Mikulčice leží blízko řeky Moravy, jejíž přechod byl klíčovým momentem pro úspěch sovětské armády: „Morava nechtěla vojáky pustit, stálo to na místě, přestřelovali se.“ Řeka byla rozlitá z koryta a mnoho vojáků tam zahynulo: „Ze slovenských Kopčan převáželi vojáky na malých loďkách, místní věděli, kde se dá řeka překonat.“

Chlapci vnímali vojenské události v obci jako dobrodružství. Viděli, jak ruští vojáci budují letiště za obcí a jak Němci vybombardovali místní mlýn, až z něj létal moučný prach. „Všechny ploty tehdy byly děravé, aby lidi mohli přejít z jednoho domu do druhého. Kvůli blížící se frontě lidé obsazovali hlubší díry a sklepy.“ Vladimírova rodina strávila ve sklepě spolu s dalšími lidmi asi šest nocí. Později chlapci viděli, jak přijíždějí ruští vojáci s koňmi a vyhánějí německé vojáky z lužické sklárny.

Mikulčice byly osvobozeny 14. dubna. Fronta přešla rychle, ale někteří ruští vojáci zůstali až do konce září. Za obcí bylo letiště a ve škole vzniklo velitelství. „U nás doma byl ubytovaný štábní kapitán NKVD, já jsem poslouchal, co si vykládají, to bylo politické školení.“

Chytrost, snaha a trpělivost

Po skončení války se pamětník vrhl do obnovy Skautu. „Já jsem byl kamzík: ‚Není lepších skautíků nad družinu kamzíků.‘“ V roce 1947 se dostal do učení do Nižboru u Berouna. „Našel jsem v novinách inzerát, že hledají učně pro sklářství. Prožil jsem tam nejkrásnější mládí.“ Vladimír odjel do Čech a domů se vracel jednou za čas. Při škole sportoval, chodil do Skautu, hrál fotbal a kuželky. Zajímal se o historii a navštěvoval hvězdárnu. „Učení bylo perfektní, vyučil jsem se brusičem skla, to byla sklářská šlechta,“ dodává s úsměvem. Pro práci byla důležitá snaha, trpělivost a chytrost.

Učni chodili na praxi do sklárny. „Donutil jsem ředitele, aby nám dovolil udělat jednu věc pro sklárnu a jednu pro sebe. Byla to obrovská praxe.“ Ve sklárně se vyrábělo luxusní zboží. „Když se to balilo, viděl jsem, kam se to vyváželo do světa. Měl jsem tu čest, že jsem měl v ruce skleničky na svatbu královny Alžběty v Londýně.“ V roce 1950 dostal pamětník výuční list a nastoupil do provozu. „Už před vyučením si mě chlapi chystali do party. Měli jsme motivaci být dobří.“

Začátkem padesátých let byl svědkem zestátnění podniku. „Dělali jsme skleničky pro Sovětský svaz, tisíce kusů, jednoduchý vzor, žádná jemnost, žádná krása.“ Později se přišlo na to, že na krásném broušeném skle se dá vydělat, a do podniku se vrátila původní práce. Pamětník pracoval v závodě do odchodu na vojnu v roce 1952.

Lidi řvali naučená hesla

Než se posuneme v příběhu dál, dopřejme si zastavení v roce 1948. „Tatínek procestoval kus světa, byl v Rusku a po válce upozorňoval na to, co komunisté budou dělat. Ale lidi mu nevěřili. Všichni říkali: ‚Však je tady demokracie.‘ Únorem se to otočilo.“ Změny pociťoval i Vladimír ve škole a na praxi. „Lidi věřili tomu, co jim kdo nakukal.“ V podniku byly odbory a probíhaly schůze. Studenti nebyli členy, ale tlak také pociťovali. Skaut zakázali a chlapce nahnali do Československého svazu mládeže. „Já jsem nechtěl, měl jsem sport. Byl jsem vychován jako pravdivý člověk. ‚Pravda, nebo nic. Musíš si za tím stát.‘ Tak mě otec vychoval.“

Před únorem 1948 probíhaly v podniku schůze. „Zasedalo se u pece, partajníci už byli dopředu školení, odpůrce chtěli házet do pece, lidi byli otupělí.“ Chystala se delegace pracovníků na manifestaci do Prahy a Vladimír prosadil, že jelo i několik studentů včetně jeho. „Vysadili nás u Staroměstského náměstí, scházely se tam obrovské průvody lidí. Tam to bouřilo a lidi řvali naučená hesla. Potom dojeli páni z Hradu a Gottwald spustil: ‚Přijel jsem z Hradu od pana prezidenta…‘ Na náměstí byly všechny možné generace.“ Pamětník brzy opustil dav a šel na Václavské náměstí. „Poletoval snížek, poprvé jsem viděl Václavák bez lidí, nikde ani človíček.“ Došel až k Národnímu muzeu a šel se podívat, jestli je tam umístěn kel z mamuta, který našel jeden z jeho předků u Mikulčic na začátku století. Nalezená věc je skutečně součástí expozice.

Nikdy jsem nezjišťoval, jak jsem se ocitl v dolech

K odvodu šel Vladimír v Berouně a na vojnu odjel do Komárna. „Šel jsem k PTP, nikdo neví proč. Odveleli mě do Trenčína a pak na šachtu Horní Suchá, Důl Klementa Gottwalda.“ Vojáci pracovali na silnicích, letištích a později těžili uhlí v dolech. Pamětník byl označen jako E, politicky nespolehlivý. „Prožil jsem si svoje, vím, jak komunistická strana zachází s lidmi.“ Tehdy byli pohromadě vojáci PTP, kněží, němečtí vojáci a esesáci. Někteří chlapi byli i ve třech armádách.“

V čase vojenské služby Vladimírovi zemřel tatínek. „Nedostal jsem se ani na pohřeb. Telegram mně dali až týden po pohřbu.“ V případě vojenské služby pétépáků nikdo nevěděl, kdy se dostanou domů. „Nejhůř to nesli chlapi ze selských rodin, kteří měli majetky a o hospodářství se neměl kdo starat.“ Pamětník se utěšoval myšlenkou, že když byl dědeček na vojně sedmnáct let a otec deset, on snad nebude déle.

Věnoval jsem se sportu, ten nemusel být politický

Vladimírova maminka těžce onemocněla a bylo nutné vrátit se domů. „Tehdy se děti staraly o rodiče a já jsem byl nejmladší. V roce 1955 jsem se vrátil do Těšic.“ Práce brusiče se vzdal a nastoupil do Nafty, do ústředních dílen. Při práci ještě vystudoval další školu. „Chtěli mě ze školy poslat na průmyslovku, ale nikdy jsem se tam nedostal.“ Tady nakonec zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Praxe ze sklárny se pamětníkovi hodila při frézování. „Po skle se mi stýskalo a jezdil jsem pravidelně na setkání spolupracovníků.“

Ještě během vojny navštívil ples závodu Igla. „Našla si mě tam frajírka a v roce 1956 byla svatba.“ S manželkou Vlastou vychovali dceru a syna. Vladimír nikdy nepřestal sportovat. „Věnoval jsem se sportu, protože ten nemusel být politický.“ Hrál fotbal, stolní tenis, volejbal, kuželky a dělal atletiku. Věnoval se dětem, trénoval fotbal a mnoho let i stolní tenis. Od roku 1956 si vedl zápisky o zápasech a úspěších kolektivu: „Děcka jsem ponoukal k tomu, že se mají učit, přemýšlet a trénovat. Kolektivní sporty jsou důležité. Neexistovalo, aby děcka vedla zpustlé řeči.“

Od roku 1951 je obec Těšice součástí obce Mikulčice. Sportovalo se a také se hrávalo divadlo. Vladimír se s chutí zapojil do jednoho ze dvou souborů, který vedl místní skladatel Fanoš Mikulecký. S jedním divadelním představením má spojenou vzpomínku na okupaci vojsky Varšavské smlouvy: „Měla být generálka, každý měl svůj úkol a ten, který jel do Brna pro kostýmy, povídal o tom, jak bylo město plné vojáků. Já jsem šel to srpnové ráno do práce, všude to hučelo a v práci nikdo nebyl.“ S úsměvem vzpomíná na to, jak lidé zahazovali stranické legitimace, ale později se vraceli. „Dělaly se prověrky, já jsem byl čistý. Jen děcka se nedostala do škol.“

Jediný nepolitický předseda

Vladimír se mnoho let věnoval sportu a skautingu. „Chtěl jsem být v životě pravdivý. Lákali mě do partají, ale odolával jsem. Tak jsem byl jediným nepolitickým předsedou krajských svazů stolního tenisu.“ Pamětníka zvali na schůze a při jedné cestě do Prahy měl neobvyklý zážitek. Vysedl v Praze na Václavském náměstí a neplánovaně se stal svědkem potlačení demonstrace při výročí upálení Jana Palacha v lednu 1989: „Ten den byly ty masakry s děly, zaháněli cizí reportéry a televizní štáby hnali bokem směrem k nádraží. To bylo jako na Velikonoce, na lidi lili vodu a šlehali je pendreky!“

Pamětník stále chodí hrát stolní tenis. S manželkou slaví více než šedesát let společného života. „Nenávist žije světem, ale naštěstí ne v tělovýchově. Sport lidem pomáhá, aby šli společně a věřili jeden v druhého.“ Vladimír Bílík je čestným občanem Mikulčic.