Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Terezie Edigna Bílková (* 1916  †︎ 2012)

• 16. září 1916 narozena ve Frýdlantu nad Ostravicí

• 7. ledna 1938 vstup do noviciátu Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského

• 1945 ošetřující sestra v nemocnici v Českých Budějovicích

• 1945 skládá věčné sliby

• 1945–52 působí v pražské boromejské nemocnici Pod Petřínem

• 1951–52 napomáhá ukrývání P. Oty Mádra a P. Remigia Janči

• říjen 1952 zatčena

• 16. září 1953 odsouzena na 6 let v procesu Jarolímek a spol.

• 31. října 1954 podmínečně propuštěna

• od 1954 až do současnosti práce v charitativní oblasti a řeholních domech

• zemřela 27. dubna 2012

„Vaše krásná a tichá věrnost je vaším světlem.“

(Růžena Vacková)

Sestra Edigna poznala Kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde navštěvovala střední školu. Byla poslední z devíti dětí obuvníka Bílka, vychována katolicky v prostředí, kde sice platilo Desatero, ovšem spíše z ohledu na tradice než ve skutečném zápalu víry. V osmnácti letech se rozhodla pro život zasvěcený výhradně Bohu a bližním a tento ideál se jí stal životním posláním. 7. ledna roku 1938, přes odpor svého otce vstoupila na prahu dospělosti do noviciátu Provinčního domu ve Frýdlantu.

Budějovická nemocnice

Po roce noviciátu byla poslána do nemocnice v Českých Budějovicích, kde pracovala jako výpomoc na operačním sále a jako zapisovatelka nálezů v kanceláři. Přitom dokončila ještě během války 2 roky zdravotnické školy. Ošetřovatelská praxe se pro s. Edignu stala hlavně ke konci války nepřetržitým nasazením během spojeneckého bombardování Českých Budějovic: „Nálety a počet raněných byly hrozné, nelze si to vůbec představit. Nešlo vůbec spát, kdo měl ruce, kdo měl nohy, pomáhal. Nejhorší to bylo ovšem v pětačtyřicátém, když si Němci podřezávali žíly. Byla jsem svědkem, kdy nám tyto raněné vozili. Přivezli gestapáka, který postřelil i svoje obě děti, které přivezli ještě živé. Já sama jsem je ještě pokřtila, bylo vidět, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců tam bylo hodně.“ 

Pražský mateřinec – nemocnice pod Petřínem

V roce 1945 se sestra Edigna vrátila do Prahy a o rok později složila věčné sliby. Kongregaci zasáhly těsně po válce retribuční opatření, prováděná na základě prezidentských dekretů – část sester byla pro německou národnost odsunuta do Rakouska. V kongregaci se národnostní nevraživost nepěstovala a odsunutí německých sester bylo spíše bolestnou záležitostí.

Na kongregaci, jejíž generální rada byla většinově německá, byla po roce 1945 kvůli podezření z národnostní nespolehlivosti uvalena národní správa, která byla po čase jako neopodstatněná obvinění opět odvolána. Spory mezi doktory a sestrami ovšem pokračovaly nadále, rozcházely se především představy o poslání nemocnice. Na jedné straně boromejky usilovaly o zachování „odsuvného“ charakteru nemocnice, která přijímala většinou jen beznadějné případy a umírající pacienty, na straně druhé byla snaha doktorů o modernizaci zařízení, výstavbu operačních sálů a vytvoření podmínek pro léčení standardních případů.

„Do roku 1948 jsme se s nimi hádaly v závodní radě, protože měli strašné nároky, které jsme nemohly plnit, to byla nemocnice ještě naše. Chtěli po nás operační sály a bůhvíco ještě, ale my jsme chtěly zůstat jako odsuvná nemocnice Všeobecné nemocnice, věrné jenom ošetřování umírajících. To byl neustálý boj mezi lékaři a námi. Po roce 1948 už všechno bylo na ostří nože. Já jsem pracovala na účetním a odtamtud muselo už jít vše přes akční výbor.“

Akce B

Likvidace ženských řádů byla naplánována jako „akce B“ bezprostředně poté, co se nečekaně úspěšně podařilo eliminovat mužské řády. U boromejek a jiných veřejně prospěšných řeholí se situace komplikovala tím, že na jejich místo většinou neměl kdo nastoupit. Pražský mateřinec byl nakonec rozpuštěn až v srpnu roku 1952, po odsouzení generální představené kongregace. Kongregace nezanikla, akce B nakonec nebyla kvůli jiným prioritám plně realizována a zůstalo jen u vyhnání a pracovního nasazení řeholnic. Již před rozpuštěním řádů však stát usiloval o získání kontroly nad nimi. Jedním z nástrojů těchto snah bylo i tzv. povinné pobírání platu – namísto tradičního vestiáře. Sestra Edigna: „My jsme normálně nedostávaly plat, ale tzv. vestiář. Ten byl ve výši tisíc korun měsíčně. To bylo podmíněno tím, že si představená může sestry měnit apod. Mělo to určité výhody. Kdybychom braly platy, spadaly bychom pod pracovní úřad a znamenalo by to, že by s námi mohli házet – ty půjdeš tam, ty půjdeš tam atd. Tím by rozházeli komunitu a mladé sestry by se sotva udržely. Chtěli nás donutit do civilu tím, že by rozbili naši soudržnost.“

Riskovalo se všechno

Pražský mateřinec kongregace poskytl po zahájení akce K (likvidace mužských řádů) útočiště několika kněžím, kterým se podařilo na čas uniknout pronásledování. V nemocniční kotelně byl naoko zaměstnán františkán pater Rudolf Remigius Janča, který poskytoval sestrám duchovní péči. Jako pacient se zde skrýval i Oto Mádr, který zde také napsal svůj legendární apel všem věrným katolíkům Slovo o této době. Ukrývání se stalo zejména po dopadení Oty Mádra osudným především generální představené, matce Bohumile Žofii Langerové a okruhu sester, které byly do případu zasvěceny: „Byla jsem do všeho zasvěcená. O otci Mádrovi, o všech, vím, kteří se u nás skrývali. Opisovala jsem Slovo o této době, ne desetkrát, ale mockrát. To byla krása! Myslím, že tu sílu dala mnoha lidem, ne jenom mě, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se všechno a něco takového bylo pro mě samozřejmostí. (...)V roce 1950 byly rozpuštěny mužské řády. Jeden mladý františkán (Remigius Janča) tehdy nebyl doma a vyhnul se transportu. Zašel za panem arcibiskupem a ten mu poradil, aby se nehlásil a místo toho šel tam, kde ho může být potřeba. Přišel tedy k nám pod Petřín a matka Bohumila si mě zavolala, jestli nemám místo v kotelně, pracovala jsem totiž v kanceláři. Přijala jsem ho do kotelny a napsala na pracovní úřad, aby mi ho přidělili. Jenže jsem nenapsala, že se jedná o františkána a mimo to jsem napsala, že se jedná o jeho první zaměstnání, aby mu vydali pracovní knížku. Přidělili mi ho, já jsem dala razítko a tím byl krytý. Samozřejmě, že v té kotelně nebyl, sloužil mši svatou, dával exercicie a byl u nás. Dávala jsem mu i dovolenky, aby se mohl volně pohybovat po městě.“

Generální představená kongregace, matka Bohumila Žofie Langerová, „žena plná Boha“, byla zatčena několik měsíců poté, co Mádr úkryt opustil a pokusil se přejít hranice. V červenci 1952 se konal proces, ve kterém byla generální představená odsouzena na dvacet pět let do žaláře za velezradu. Trest jí byl později o pět let snížen.

Když jsou tam ostatní, půjdu i já

Po procesu Mádr a spol. následovalo 15. srpna 1952 rozpuštění pražského mateřince a sestra Edigna byla pověřena likvidací a následným odevzdáním celého zařízení. V Prachaticích, kam bezprostředně poté odjela, byla 10. září zatčena představená prachatické boromejské komunity, S. Marie Vojtěcha Hasmandová, další ze sester zasvěcených do ukrývání Mádra a Janči: „Musela jsem ještě do 20. srpna zůstat v mateřinci, všechno zlikvidovat a nemocnici předat. Patera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, když jsme viděly, že hrozí nebezpečí matce Bohumile a že Mádr už je zavřený. Já jsem taky odjela do Prachatic a 10. září tady zatkli matku Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídily, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal takového blbečka, jako jsme tam měly ty chovance. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa a při tom jim vletěl do náruče. Já jsem věděla, že mě zatknou, protože jsem věděla, že má ty papíry, co jsem mu vystavila. (...) Strach jsem neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já.“

Na zatčení čekala s. Edigna až do 31. října 1952. Spolu s ní byla odvedena v poutech i sestra Doloris Janáková, která se náhodou připletla do zatčení sestry Marie Vojtěchy a patera Janči: „Když přišli pro sestru Vojtěchu, byly jsme tam obě dvě. Když se estébáci legitimovali, řekla (Doloris), že Vojtěchu zavolá, ale oni běželi za ní. Když vletěla do klauzury, tak jednomu gestapákovi (sic!) přivřela ruku, ale sestra Vojtěcha už jim šla vstříc. Sestra Doloris byla tedy potom zatčena se mnou, 31. října nás vzali obě.“

S. Edigna byla převezena do vyšetřovací vazby do Českých Budějovic. Obviněna byla – kromě zatajení informací kolem patera Janči – i z absence na politických školeních a odmítání státem vnucovaného platu. Na tzv. justičáku v Českých Budějovicích byla držena a vyšetřována za nelidských podmínek až do září roku 1953, kdy se konal soud se všemi zúčastněnými řeholnicemi. Z jedenácti měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edigna devět v naprosté izolaci.

Řvala jsem k Pánu Bohu, ale jako zázrakem jsem tady

„Samotku jsem měla z nás všech nejdelší. To bylo kruté, to bych nepřála nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych ty Pardubice. S vírou jsem se musela rvát… Kdo by to řekl, s Kristem se rvát? (...) Řvala jsem někdy k Pánu Bohu, ale jsem tady… Představte si to, jsem zázrak! Co se dalo, to jsem zapírala, měla jsem totiž tu jistotu, že kdyby matka Bohumila něco prozradila, nečekali by rok s mým zatčením.“

Sestra Edigna byla odsouzena 16. září 1953 v procesu Jarolímek a spol. Z této skupiny (sedm sester) byla většina odsouzena za účast na exerciciích, které pater Janča sestrám dával během svého pobytu v pražském a prachatickém úkrytu. Nejvyšší tresty si odnesly právě sestry Vojtěcha Hasmandová (8 let) a Edigna Bílková (6 let). Sestra Edigna opustila vyšetřovací a soudní vazbu v tak špatném zdravotním stavu, že musela být v pardubickém vězení okamžitě odevzdána do péče vězeňského lékaře. Byla u ní diagnostikována tuberkulóza a její váha přesahovala něco málo přes 40 kg.

(Sestra Marie Vojtěcha Antonie Hasmandová se na svobodu dostala až na velkou amnestii v roce 1960 a neúnavně pokračovala ve své řeholi a charitě až do své smrti ve Znojmě-Hradišti v roce 1988. Před deseti lety byl v Římě zahájen proces jejího svatořečení.)

Jsem křesťanka, pane doktore

Otec sestry Edigny shromáždil všechny své úspory a zaplatil advokáta, který ji v procesu obhajoval, aby dosáhl revize rozsudku a popřípadě snížení trestu. Sestra Edigna po tajné schůzce s Bohumilou Langerovou odmítla a trvala na stávajícím rozsudku. Shodou okolností se ovšem na vlastní přání dostala na pokoj se sestrou, která trpěla psychickými problémy a které sestra Edigna chtěla být duchovní oporou. Těsně před Vánocemi roku 1953 jí bylo dovoleno dotyčnou sestru doprovázet s eskortou do Prahy, kde se nakonec se zmíněným advokátem sešla. Ten ji přesvědčil, aby se v zájmu svého zdraví pokusila o odvolací soud: „To bylo 23. prosince, před Štědrým dnem, ten advokát mi říkal: ,Prosím vás, sestro, když se vás budou ptát, jestli byste opakovaně tomu knězi poskytla pomoc, řekněte, že už byste to neudělala.‘ Já jsem mu odpověděla: ,Pane doktore, já jsem křesťanka. Když se mě budou ptát, tak mohu říct jenom tolik, že ten kněz nic zlého neudělal a že bych kdykoli znovu nevinnému knězi pomohla.‘ On řekl jen: ,V tom případě je to zbytečné.‘ Nakonec byl soud, ptali se mě, co se zdravím apod. Zastal se mě tam přísedící. Nakonec soud změnil rozsudek ze šesti let na tři.“

Na svobodu vyšla sestra Edigna 31. října 1954. Oblékla znovu své řeholní roucho a vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jako 22letá vstupovala do noviciátu. Po svém zotavení z těžké nemoci a krátkém zdejším působení v domově důchodců odešla do jiného domova, do Určic u Prostějova. Fakt, že jí bylo dovoleno působit zrovna v komunisty zcela obsazeném kraji, považuje za zázrak. Před řádovými sestrami zde ovšem měli silný respekt i místní komunisté, kteří znali jejich nasazení v charitativní oblasti.

Těšte, těšte můj lid

Duchovním otcem a blízkým rádcem sestry Edigny byl jeden z nejvýznamějších katolických intelektuálů 2. poloviny 20. století u nás, kněz, politický vězeň, disident a chartista – P. Josef Zvěřina. Sestra Edigna na otce Zvěřinu vzpomíná: „Jako zpovědník byl velmi přísný a do duchovního života mi dal velmi mnoho. Když byl ale potom na svobodě, zdál se mi zase příliš mírný. Zeptala jsem se ho, proč to tak je, a on mi odpověděl: ,Víš, teď se na to dívám jinak. Je tak těžká doba, že je potřeba povzbuzovat a dodávat důvěru. Podle zásady: Těšte, těšte můj lid! (Izaiáš) (...) Moře, které tolik miloval, ho přitáhlo. Ani si nezaplaval, Pán Bůh si ho zavolal.“ (Pater Josef Zvěřina zemřel při plavání v Jaderském moři na infarkt v roce 1990, pozn. autora.)

Vaše krásná a tichá věrnost je Vaším světlem

Významné přátelství pojilo sestru Edignu i s jinou osobností českých poválečných dějin, s profesorkou klasické archeologie, významnou kunsthistoričkou a vězenkyní nacistických a komunistických kriminálů, prof. Růženou Vackovou: „Znala jsem ji ještě z civilu, velmi dobře. To byla vzácná žena. Když mě odváželi od soudu, nocovali jsme na cestě do Pardubic v Chrudimi. Přivedli večer ještě někoho, a ona to byla Růženka – nádherné shledání. Ona uměla zpaměti celou mši sv. V duchu jsme se spojili se mší sv. a ona předříkávala celý ten text… Přijímaly jsme duchovně. To bylo krásné, na to nikdy nezapomenu.“ S Růženou Vackovou se sestra Edigna setkala i několikrát po svém i jejím propuštění z vězení. (Růžena Vacková byla propuštěna až v roce 1967, po šestnácti letech žaláře!)

Od sestry Edigny jsem darem dostal originální dopis, který Růžena Vacková adresovala právě jí, pochází z 16. prosince 1976. Uvádím jeho doslovný přepis:

Drahá, zlatá, vážená sestro Edigno,

vzpomínám na Vás denně už proto, že stále myslím na Vaše naplněné narozeniny, ke kterým jsem Vám dosud nepsala. Myslím na Vás také, kdykoli si čistě rozestýlám, a myslím na Vás vděčně, když si beru hodinky, které až na jednu zprávku jedou, inu, jako hodiny.

Viďte však, drahá sestro Edigno, že to moc vidět není. Ani ta má vzpomínka, ani ta má vděčnost. Zvlášť, když jste mi živě připomínaná Vaší milou a duchem dvojnicí, Andělkou.

To už je ovšem můj hřích. Opravdu, a tahle připomínka Vaší osobnosti a Vaší ustavičné dobroty, od doby, kdy jsme se poznaly, ještě v mateřinci, musí být konečně obrácena ve skutek. Teď o Vánocích. Ještě je to rok Vašich narozenin a tak tedy:

Bůh Vám žehnej za všechno, co jste udělala mně a tolika jiným.

Bůh Vám pomáhej, abyste v těchto časech zlého zkoušení zůstala tou vznešeně klidnou a při zjemnělé citlivosti vždycky vyrovnanou a laskavě pomocnou sestrou – člověkem.

Bůh Vám odplať jistotou a vědomím, že jste jeho milovanou.

Vaše krásná a tichá věrnost je Vašim světlem.

A všecky dušičky, které jste oblažila, dívají se z Ježíškových očí.

Drahá sestro Edigno, vzpomínám na tu zkomolenou mši svatou, kterou jsem se s Vámi a před Vámi modlila, když jsme se sešly jednou v milé náhodě při vězeňském vandrování na cizí cele „přírůstkové“? Komolím tak teď své blahopřání Vám, protože bych Vám chtěla tolik dobrého říci a vlastně cítím, že jsem chudá před bohatou. Chudá na věrnost i na skutky. Ale přece se sejdeme u jeslí, budu na Vás vzpomínat s malým balíčkem modlitby.

Žijte ve své síle a milosti dále a snad na shledanou

Vaše Růžena Vacková